Český Zápas, 1972 (LV/1-52)
1972-01-09 / No. 1
S vánoční vírou do nového roku Vánoce jsou za námi a vstupujeme do všedních dnů nového roku, v nichž je tolik nepokoje a starosti, s jakýmsi steskem, že ony dny pokoje, pohody a lidské štědrosti, s niž jsou vánoce spojeny, minuly. Dokonce dole, na dně srdce, se zvedá kacířská otázka, zda církev učinila dobře, když vánoce od ostatních dní v roce tak oddělila a odlišila, zda tím, že je ozdobila krásnými obyčeji a kouzelnou náladou, jež mnohé umělce inspirovaly k dílům, jimž se svět stále obdivuje, zda nějak nezastinila to, co je smyslem vánoc, totiž zvěst o Boží lásce, jež v bezmocném a nevítaném dítěti vstupuje stále do světa, aby do něj vnesla pokoj a lásku. Vždyť bohatý stůl, stromeček s nádhernými ozdobami a množstvím nákladných dárků pod ním spíš dává zapomenout na to podstatné, že totiž Boži věci, láska, oběť pro druhého, pokoj, tichost jsou v tomto světě přítomny jen jako to ponížené a nevítané dítě. Pravda, nezdá se nám to v pořádku a nejednou nás to i znepokojuje. Přáli bychom si, aby láska a věrnost a vůbec všechny ty překrásné Boží věci byly vyvýšeny, ověnčeny slávou a mocí. Ani církvi se to nelíbilo a nejednou — majíc sama sebe za představitelku Boha na zemi — usilovala o slávu a moc. Dějiny církve nás však učí, že církev byla nejkrásnější ne tehdy, když do světa halasně hlásala, jak je mocná a jaké staví chrámy a co vše mají lidé činit, aby se moc církve zvětšila, ale naopak — když sama vykročila na cestu lásky a oběti a své věřící k lásce, věrnosti a všemu tomu, co do světa vnesl Kristus, vedla, byť proto ztratila i přízeň světa. Ano, vánoce jsou krásný čas, plný kouzla a poezie. Ale když jsme ve vánoční noci vstávali od bohatě prostřeného stolu a z teplých domovů pospíchali studenou noční ulicí do sboru na půlnoční, nečinili jsme to jen kvůli poezii vánoc, ale také proto, že hluboko v nás se ozvala touha po novém životě lásky, vzájemné úcty a pokoje. Kde je tedy ta touha? Vstupem do novoročních dnů zmizela? Tak ji vzkřisme! Andělský zpěv o pukoji, který jsme slyšeli o vánoční půlnoci, přece v našich srdcích nezmlkl. Snad je zasut starostmi a prací všedních dnů, ale na dně našich srdcí se nesměle stále ozývá. A pokoj, to přece není jen pokoj 'srdce, pokoj, jež člověk okouší při setkání s Kristem a jeho láskou a odpuštěním, ale je to i pokoj ve vztahu člověka k člověku, otevřená touha po bližním a po sblížení s těmi, kteří jsou kolem mne. Toho je potřebí obzvláště, neboť lidé si jsou velice odcizeni. Vpodstatě přece každý žije osaměle, pro sebe a společnost mu tvoří jen televize či rozhlas. Nedůvěra, jež nás navzájem ovládá, pak se netýká jen lidí kolem nás, v domě, v ulici, v obci, ale ovládla i vztahy mezi národy. Jsme generace, jež prožila dvě hrozné války, a přece jsme svědky nejen stálých bojů a válek, ale i toho, že se vyrábějí tak mocné zbraně, že si jejich účinek už ani nedovedeme představit. Což je tento svět tak bezmocný, že ndlze nic učinit pro to. aby se lidé mohli radovat z plodů své práce a žít beze strachu, aby se naplnila ona vidina starozákonního proroka Izaiáše a lidé proměnili nástroje války v nástroje tvoření nových krásných věcí? Počátek tohoto nového světa je ovšem v nás samých, v tom, abychom pokoj, dobrou vůli, lásku a trpělivost vnášeli do nejobyčejnějších vztahů života. Především do našich rodin, aby se manželé dovedli pěkně ve všem porovnat a nebyli na pohoršeni dětem. Aby si dovedli odpouštět a víc myslet na druhé než na sebe. Slovo lásky, vděčnosti a trpělivosti nelze beztrestně vyškrtnout ze života, ale naopak takové projevy velice život zbohatí. A to platí nejen pro život rodinný, ale i pro život společenský vůbec. Lidé se stále nějak zraňují, třeba i nechtěně, aniž by o tom věděli, protože nemají o druhého zájem, jdou kolem něho nevšímavě. Pán ježíš nešel kolem nikoho nevšímavě, naopak, všímal si každého a měl s ním trpělivost a respektoval jeho lidskou důstojnost. Věřící člověk by tedy měl vědomě pěstovat dobrou vůli s lidmi a osvědčovat trpělivost, protože ví, jak on sám potřebuje nejen, aby jej druzi snášeli, ale aby jej snesl i Kristus. Vnesme tedy onoho vánočního ducha pokuje, dobré vůle a trpělivosti do všedních dnů nového roku. DR. M. A. BENES MILUJI N Miluji vás, praví Hospodin, vy pak říkáte: v čem nás miluješ? (Malachiáš 1,2) a samém konci Starého zákona je malá knížka, nadepsaná v Kralické Proroctví Malachiáše proroka. Formou rozhovoru mezi Bohem, který má rád svůj lid, a nevěrným lidem a jeho kněžími je představen spor, v němž Bůh ústy prorokovými oznamuje svůj soud a trest nad těmi, kteří se odvrátili od něho a hřeší. Věrní budou nakonec zachráněni. Postoj Hospodina zůstává v jeho slovu: Miluji vás. Jméno Malak’i znamená česiky „Můj anděl“, jak se dochovalo v třetí kapitole, kterou Kraličtí předznamenávají slovy: „Proroctví o příchodu Jana Křtitele a Krista Pána“. Pro nás, novozákonní lid, přišla Boží láska v plnosti do našeho světa v Ježíši Kristu a my jsme o vánocích mohli znovu prožít velikou radost z naplnění Božího slova: Miluji vás. „Neboť tak Bůh miloval svět, že svého jediného Syna dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“ (Jan 3,16). A vánoce byly u nás letos neobvyklé. Bylo teplo. Plno slunečního jasu. Zelené trávníky v zahradách byly poseté sedmikráskami a ptačí zpěv zněl od rána, jako by se otvíralo jaro. I v očích lidí byla radost a pokoj. Ve shromážděních, zvláště o půlnoční a na Hod Boží, pokud jsem slyšel, byla VÁS zasažena srdce lidí a Pán ukázal mnohým novou cestu z osamocení v sobectví k pohledu lásky na druhého člověka. Vánocemi končil dobrý rok naší církve. Máme zač Bohu děkovat. Církev žila sněmem. Už v jeho přípravě se rozvlnil proud myšlenkového a modlitebního života i v obcích, kde stagnoval. Rozpoznali jsme, eo výstižně vyjádřilo hlavní téma krásného laického kursu: .Církev je nás všech*. VI. řádný sněm, jubilejní, byl výjimečnou událostí, která spolutvoří naše církevní dějiny. Sněm byl odročen, práce pokračuje. I naše vlast prpžila dobrý rok, “v němž se upevnily základy spok lečnosti. Byl to náš příspěvek zlepšení politického ovzduší v Evropě a my si uvědomujeme, že máme za sabou dosud nejdelší období míru v Evropě. Ve světovém měřítku je bilance roku smutná. Upřímně jsme se připojili ke všem projevům a prohlášením IV. všekřesfanského mírového shromáždění. Víra nás činí vnímavými ke všem těžkým porušením lidského soužití a nedovolí nám být lhostejnými diváky, když jsou vražděni nevinní lidé, většinou ženy a děti, v nesmyslných náletech v jihovýchodní Asii, nebo hynou v masakrech a represáliích proti osvobozeneckému boji ve východním Bengálsku, či úpí v uprchlických táborech. Jen spojené úsilí všech křesťanů a církví, ve spolupráci s lidmi dobré vůle celého světa, může nám přiblížit mírovou epochu naší planety. Nový rok nebude lehký. Vstupme do něho s jistotou věřících lidí, že Boží láska v Kristu s námi zůstává. Naše církev do něho vstupuje s čestným přídomkem ,husitská‘i a to nás všechny zavazuje k větší opravauvosti v následování Krista. I když nejsme a nechceme být kněžskou církví, záleží zvláště na nás, duchovních, a proto se obracím především k vám. Znám vaši práci ve velkých i malých obcích, znám obtíže a nedostatky i překážky. Vím, že své poslání většinou plníte rádi s plným jrachopením vašich rodin, mnohdy s plnou spoluprací celé rodiny. Upřímně vám i vašim rodinám děkuji. Přesvědčil jsem se, že nejste opuštěni. Máte vážnost a úctu věřících. A jejich důvěru. Většinou jste již poznali, že jste nezastupitelní ve svém povolání (od Pána církve se stalo). Znovu prosím vás, duchovní, vás, laické pracovníky, kteří stojíte v popředí, i vás, kteří čtete má slo-: va: Vezměme evangelium doopravdy! Zbavme se každé formálnosti a žijme svůj příklad čistého života osobního i rodinného. Odpouštějme a buďme první, kdo podá ruku ke smíření. Svou práci konejme poctivě a nezištně a dělejme víc, než je naší povinností. Ukažme, že opravdová láska, agapé, je odevzdaností bez hranic. Mějme pochopení i pro ty, kdo jsou jiného názoru než my. Ať děláme cokoli, vždy mějme hořící srdce. Modleme se stále za to, abychom měli sílu k následování Krista! „Nemilujme jen slovem ani jazykem, ale činem a tak pravdivě.“ (1. Jan. 3,18). Dr. MIROSLAV NOVÁK, patriarcha Snímek Petr Mertlík Pokračování Ke křesíanské diakonii vždy patřila návštěvní služba nemocným, zvláště těm, kteří jsou opuštěni a strádají. K účinné pomoci nemocným a trpícím vyzývá sám Pán Ježíš, když vypočítává skutky milosrdenství. Neříká, že nemocný člověk je. naším bratrem (jako by věděl, jak málo i v církvi pro nás toto slovo znamená), neříká, že nemocný je naším přítelem (neboť věděl, jas i přátelství bývá u lidí povrchní a neúčinné), ale nazývá nemocného sebou samým, druhým Ježíšem. Jako by říkal: „V každém nemocném člověku j á jsem nemocný. Jak nemocného ošetřujete, tak mne ošetřujete, jak se o nemocného staráte, tak se o mne staráte.“ Ve všech dobách křesťanské církve tato výzva Ježíše Krista byla pružinou služby nemocným. Křesťanské diakonky v každém nemocném a trpícím člověku vidí Krista, a proto s obětavou láskou nemocné navštěvují a ošetřují. Hledí na ně očima víry a nedělají mezi nimi rozdílu. V dějinách křesťanské diakonie o tom nalézáme mnoho a mnoho dokladů. Kdosi pěkně řekl, že praví křesťané jsou nohou, která vnáší Pána Ježíše Krista do domácností a do srdcí lidu, jsou paží, která pomáhá a podpírá, rukou, která uzdravuje a žehná a jsou srdcem, které bije pro druhé, které bližního miluje a umí se pro něho obětovat. Při našich odborech sociální práce a při našich^ sborech služby vždy byly početné skupiny sester a bratří, které se věnovaly náyštěvní službě nemocným, Víra láskou dělající Dr. RUDOLF HORSKÝ a to jak v domácnostech, tak i v nemocnicích. Tato aktivita v některých náboženských obcích trochu poklesla, a proto je třeba připomenout, že v živé církvi nikdo není opuštěn a zapomenut, tím spíše ne člověk nemocn ý. Je-li návštěvní služba nemocným konána dobře, pak je něčím více, než přátelskou návštěvou, která chce odvést pozornost nemocného od jeho trápení. Náštěvní služba nemocným má být vyhledáváním trpících, zvláště osamělých a opuštěných, jejich povzbuzováním a potěšováním láskou Kristovou, modlitbou a zcela osobním zvěstováním Evangelia. Jistěže má návštěvy nemocných konat především farář a svědomitý farář je také koná. Je však znamením nedostatku v životě víry náboženské obce, když se členové sboru od úkolů obecného kněžství odtahují a svému faráři v návštěvní službě nemocným nepomáhají. Farář má přece ještě mnoho jiných důležitých úkolů, kterých nesmí zanedbávat a leckdy se ani o nemocném nedozví. Vyhledávání nemocných, jejich potěšování a léčení, je přímo biblický příkaz. Jen se zamysleme nad texty Mt 10, 8; Mr 16, 18; 1. Kor. 12, 9! V epištole Jakubově 5, 14 je starším sboru i nemocným jasně přikázána návštěva nemocného. Jde tedy o otázku naší poslušnosti či neposlušnosti Pána. Ti, kteří nemocné navštěvují, by ovšem aspoň něco měli vědět o nemocích vůbec. Při návštěvě nemocných v nemocnici musíme též znát nemocniční řád a rozlišovat různá oddělení. V poslední době se velmi množí různá onemocnění psychická, kde jde o disharmonii celého duševního života. Množí se i neurózy, deprese, schizofrenie. Tito všichni lidé především potřebují laskavou pomoc k mobilizaci životních sil. Přečtěme si jen Kruifovu knihu jSára proti šílenství“. Zde máme možnost nahlédnout do psychiatrické léčebny a poučit se o duševních chorobách a jejich léčení. Autor i hrdina knihy, lékař Ferguson, v léčení duševně chorých zdůrazňují především něžnou láskyplnou péči jako nedílnou součást léčby, ba dokonce přičítají jí poloviční zásluhu na vyléčení. O různých nemocích a o pastoračním přístupu k nemocnému pojednává spis, který jsem napsal před pěti roky a vydala jej Husova fakulta. Je dosud k dostání v našem nakladatelství Blahoslav a jmenuje se „Jak poskytujeme svátost útěchy nemocným v církvi československé“. Chceme-li úspěšně konat duchovní péči o nemocné, musíme vědět, jaký'" je to ílověk, s nímž budeme pastoračně hovořit. Často je člověk značně nepristúpil, a přijdeme-li k němu s biblí, nic na počátku nepořídíme. Je tu třeba veliké trpělivosti a lásky, taktu a ohleduplnosti. O tom všem pojednává shora uvedený spis. V mnohých případech při návštěvě nemocného v domácnosti je potřebí podat pomocnou ruku (např. onemocní-li matka a není nikoho, kdo by se staral o děti). Velkou ratios': učiníme déle ležícímu pacientovi, když mu zapůjčíme tranzistorový přijímač, nemá-li jej. V některých venkovských sborech jsem viděl, že když onemocní člen sboru, který pravidelně přicházel na bohoslužby, navštíví jej i pěvecký kroužek a zazpívá mu. Staří nemocní lidé, kteří nemohou číst, jsou vděčni za předčítání. V nemocnicích dnes namnoze chybějí sestry a pomocný personál. \ Dokončení příště 7 DIECÉZNI RADA CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ V PRAZE zve naši církevní veřejnost na bohoslužby k 52. výročí vzniku naší církve, které budou v neděli 9. ledna 1972 v 17 hodin v Husově sboru v Praze-Holešovicich, Farského 3. Bohoslužby bude sloužit biskup pražský dr. J. Kupka. Těšíme se, že v tomto společenství víry poprosíme společnými modlitbami Pána církve o požehnáni pro církev do’ dalších let. Při bohoslužbách budou provedeny barokní koledy, které zazpívají prof. Miluše Dvořáková a Albertina Kadeřávková.