Český Zápas, 1975 (LVIII/1-52)
1975-01-05 / No. 1
ma ASIJSKÁ KŘESŤANSKÁ MÍROVÁ KONFERENCE. V jihoindickém městě Kottayam ve státě Kerala bude v lednu první Asijská křesťanská mírová konference. Hlavní téma je Společný zápas o mír se spravedlností (Úloha Z a odpovědnost asijských křesťanů]. Československa Je pozván br. patriarcha dr. M. Novák, který odlétá do Indie 6. ledna 1975. D. B. CELOPRAŽSKÝ EKUMENICKÝ MODLITEBNÍ VEČER se koná ve čtvrtek 9. ledne 1975 v 19 hod. v modlitebně Bratrské jednoty baptistů v Praze 3- Vinohrady, Vinohradská (18. Shromáždění řídí br. farář Svidenský, tajemník církve evang. metodistické, kázat bude br. farář Otakar Ungerman, předseda okrsku církve československé husitské. Zveme věřící k účasti. D. B. * V BRNĚNSKÉ HUDEBNÍ NEŠPORY pokračují v lednu v náboženské obci Staré Brno, Nové sady 32a, v 17 hod. V neděli 5. ledna káže br. farář Mi CESTOU ZA BRA TŘÍMI Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové I. Katedrální chrám královohradecké diecéze CČSH postrádá obvyklé znaky katedrál. Není ani studenty, ani smutně šedý. Stojí poblíž moderního centra východočeské metropole a svou okolními architekturou harmonuje s objekty, projektovanými stejným tvůrcem — architektem ]. Gočárem. Tento sbor slouží v první řadě potřebám náboženské obce v Hradci Králové l, která získala státní schválení 23. 8. 1922. Do chrámu dodnes přicházejí mnozí, kteří byli 8. srpna 1926 přítomni kladení základního kamene ke stavbě sboru i slavnostnímu otevření nového stánku dne 22. září 1929. Sbor občas hostí i vět>mái~ dění okrskového a diecé ozsahu. Pohled do kroniky ženské obce nám připomene, že jde o dějiště řady významných akcí. Několik desítek bratří i sester zde bylo vysvěceno na kněze či ordinováno na jáhna. V tomto chrámu se zpravidla konala volba biskupa i jeho instalace. Ano, sbor se stal též svědkem smutného loučení s dobrými pracovníky církve. Chrám jedné z největších náboženských obcí diecéze nese od počátku označení Sbor kněze Ambrože. Občas se objeví, pravda, pokusy o jeho „povýšení“. Tak např. na parte v našem městě můžeme někdy číst pozoruhodný údaj: rozloučení se koná v chrámu svátého Ambrože. My jsme však raději přece jen zůstalí bez nabízené svatosti. Prostý kněz Ambrož, významná postava husitského revolučního hnutí, jest nám totiž dostačujícím patronem i vyzývatelem k činorodému křesťanství. Budova Sboru kněze Ambrože vytváří s připojeným kolumbariem, parkem, nádvořím a diecézni i farní budovou zvláštní uzavřený a málokde vídaný areál, zařazený mezi význam-1 né kulturní památkové objekty. Jsou však s ním starosti. Je postaven na návozu v bývalém řečišti jednoho z labských ramen. Občas zde to či ono poklesne, popraská a volá po příslušných „injekcích". Věž začíná dole napodobovat svou slavnou kolegyni v Pise a počtem holubů, v ní sídlících, zase italské Benátky. Pro náhodného návštěvníka je to sice atrakce, pro pracovníky náboženské obce však stálá starost. ONV nabídl finanční pomoc, nemáme však stavebníka a farář ani „radové“ ke své lítosti neovládají počestné umění zednické ... V samotném sboru návštěvníka zaujmou Bílkovy Meditace ke křížové cestě, Vávrův Ježíš Kristus i Škodovu busta stále vděčně vzpomínaného bratra biskupa Stanislava Kordule. Samozřejmě — v těchto dnech i Grajzův betlém. Třímanuálové varhany na kůru patří k největším v kraji. Pamětní tabule, uvádějící mnoho jmen obětí z času druhé světové války, vyzývá k intenzívní mírové práci. Nejen sbor kamenný, nýbrž i zdejší sbor pěvecký nese Ambrožovo jméno. Pěvecké sdružení kněze Ambrože má svou dlouholetou úspěšnou tradici. Hlasy sice stárnou a odcházejí, ochota ke službě a snaha být funkční součástí pěveckého tělesa okrskového i dieeézního však zůstávají. Náboženská obec — to jsou pochopitelně hlavně bratří a sestry. Několik pracovníků z rady starších vám již bylo v tomto listu představeno, farář do něho napsal nějaký ten článek. Patří k nám ovšem i členové z Třebechovic, z města pod památným Orebem — domova světoznámého betlému, dále ze střediska_ v Předměřicích, v Lochenicích, Cernilově, Chlumu a dalších asi dvaceti obcí. Mají svou církev rádi, většinou nezapomínají na sbé povinnosti. Nechceme však přechválit. Cesta k hloubce víry je daleká, mnoho úkolů na splnění čeká ... dZS me Všem', ze vyltupítelsKé 'dílo Boží stále pokračuje, že naše víra není pouhým pozůstatkem minulosti, ale že se projevuje jako živá síla v naší dnešní skutečnosti. Na této cestě víra nám i v novém roce bude pomocníkem naše církev, která je stále velmi mladou větví na stromě křesťanského společenství. Vždyť oslaví teprve 55. narozeniny. Často říkáváme: máme svou církev rádi. Ale jak mnqhdy jsou to prázdná slova! A přece církev je zde, pomáhá nám k bezprostřednímu setkání s Božím slovem, připravuje nás k odvaze k orientaci na základech biblické pravdy a aktivizuje nás ke službě ve jménu Ježíše Krista. Vede nás k jednotě víry a života, osvědčované ve skutcích bratrské lásky. Ona je nezbytným předpokladem, aby náš život dostával novou kvalitu, o které hovoří naše vyznání víry, když praví: „Věříme v život dokonalý, který zde na zemi se začíná a v Bohu své naplnění má.“ Padesáté,páté výročí vzniku naší církve nás jistě povede 1 k zamyšlení nad tím, jak jsme v celé Církvi hospodařili s časem, který nám jako svůj dar Pán církve svěřil. Byla církev věrna svému poslání a dovedla je správně uvádět v život? Církev, to není pouhý pojem, to je reálné společenství bratří a sester, pozvaných Kristem. Čím jsme toto společenství naplňovali? Bylo to vždy společenství ducha Kristova? Jsme ochotni přiložit ruku na pluh a pomoci vyorat novou brázdu na vlnici Páně? Je v nás stále tolik nadšení pro dílo církve, jako před 55 léty? Život církve přináší mnohé problémy, kladoucí značné nároky na aktivitu laiků i duchovních. Bez pomoci laických spolupracovníků nelze realizovat poslání naší církve. Vedlo by to k návratu kněžské církve. A to by byla zrada na odkazu těch, kteří stálí u kolébky naší církve. Když o těchto otázkách hovoříváme, stává se, že někteří leccos vysvětlí vlivy sekularizovaného světa. Ale tím si to zjednodušujeme; příčinou je malá, nedostatečná víra a nechuť k obětavé? sltižěbné lásce. Bratr . patriarcha v jednom z úvodníků našeho kalendáře z minulých let napsal: „Nestárnout záleží v umění začínat vždy znova. U lidí i u církve.“ To je směrnice pro naši církev i do nového roku. „Budoucnost,“ říká bratr patriarcha, „otvírá jen opravdové pokání a nový začátek ... Ani společná zpověď, společné vyznání hříchů ve shromáždění nemůže nahradit osobní pokání, kdy člověk stojí před Pánem bez masky a výmluv. Člověk pak bere vážně svůj život, poznává Boží lásku a skrze ni vidí i svůj vztah k bratřím a sestrám, k celému společenství. Stává se novým člověkem a prožívá nový začátek. To se týká i církve.“ Dobře si tato slova zapamatujme ä promysleme je. Protože před námi je nový čas — čas propůjčený Pánem, Budeme jednou stát před ním jako služebníci, jimž byly propůjčeny hřivny k hospodaření a budeme se odpovídat. Jaká bude naše odpověď? Na prvním zasedání svého 6. sněmu přijala naše církev doplnění jména přívlastkem „husitská“. Bylo to přání většiny náboženských obcí. V tomto roce budeme vzpomínat 560. výročí Husova mučednického koňce. Hus nás přes půl tisíciletí, učí, jak za pravdou jít a jak pravdu usKutečňovat. Nechtěl být oslavován. Chtěl být Kristovým svědkem. Zavazuje nás jako své následovníky, abychom byli následovníky a svědky jediného Pána. <Gím přispějeme, aby naše církev směla nést se ctí toto doplnění jména? Zatím jsme pro to mnoho neudělali. Není to na nás, nějak zvlášť vidět. I tato skutečnost náleží k našemu pokání, jak o něm hovoří bratr patriarcha, není z něho vyňata. Třicáté výročí osvobození naší vlasti z nacistické nadvlády je událost, která se radostně dotýká každého občana této krásné země. Jak bratr patriarcha poznamenává v letošním kalendáři, byli „jsme zachráněni pro život a práci v míru a pokojí“. Významné výročí poskytuje příležitost, abychom si uvědomili, jak bytostně náležíme této zemi a jak nás Pán Bůh vyzývá, abychom v duchu tradic, z nichž naše církev vyrůstá, projevovali svou víru aktivní spoluprací na budování nového života v naší společnosti. Pán života nás ponechal v této zemi, abychom zde konali povinnost a službu zvěstování a svědectví v duchu Ježíše Krista. Z pokladů své víry, lásky a naděje máme přispět, aby život člověka byl důstojný, aby byl dostatečně hmotně zabezpečen, aby byl zajištěn jeho duchovní růst. Aby lidé měli úctu k životu a práci druhého člověka a k hodnotám, které člověk vytváří. Aby se zlepšily vztahy mezi lidmi. Proto se nejen modlíme a budeme modlit o zachování pokoje a míru, ale budeme i aktivně pomáhat. Budování, tvoření míru, jak o tom několikrát hovořil gen. tajemník Světové rady míru Romeš Čandra, musí být i naším úkolem. A my máme mnohou hřivnu, abychom zde udělali dobrý kus práce. Mezi svými spoluobčany, i ve vztazích k jiným národům. Bývá zvykem hovořit na počátku roku o plánech. I my máme takový plán. Už jsem o tom hovořil: hlásat svědectvím života a uskutečňovat evangelium — zůstat u Ježíše Krista. Prosme Pána, aby nás v tomto novém roce provázel svou milostí, posiloval naši víru a utvrzoval nás ve věrnosti poslání naší církve. (Kázání k Novému roku 1975 ve vinohradském Husově sboru.) roslav Štorkán z Hrotovic na téma Aron a Mojžíš pod horou. (Ex 13, 21—22.) V hudební části uslyšíte pastorely starých českých mistrů Fr. X Brixího, J. J. Ryby, J. I. Linka. Těšíme se na hojnou účast. fúř HOSTÍCE. Dne 5. prosince m. r. zemřel ve věku 77 let po krátké těžké nemoci místopředseda rady starších bratr Bohumil Cink z Bartoňova. Spolu se zarmoucenou rodinou se přišli do olomouckého krematoria v úterý 10. prosince rozloučit bratři a sestry z hostické náboženské obce. Ztrácejí v zesnulém bratru člověka radostně věřícího Ježíši Kristu, neúnavného pracovníka s pilnýma rukama a ntilého, horlivého bratra. Životní službu zesnulého ocenil i bratr farář Zdeněk Studený, který se v krematoriu spdlu s hostickou farářkou rozloučil se zesnulým i Jménem bratra biskupa Lea Marcelucba a diecézni rady v Olomouci. Pánu Bohu náleží náš dík za věrného služebníka a bratru místopředsedovi bude patřit naše světlá vzpomínka. fú-rst Zůstat u Ježíše Krista (Dokončení z 1. strany) chom Je životem opravdu naplňovali. Jedině v odpovědi svého života ukážeme, že reagujeme na Boží lásku a milosrdenství, jež se pro nás staly v Ježíši Kristu, a prokážeme, že Jsme porozuměli pravému smyslu svého životního určení. Věrným naplňováním zákona Kristova činy obětavé lásky vůči světu, vůči bližnímu, ukáže , Když zemřel ve svém ústavu na Hradčanech pedagog, lékař a lidumil Karel Slavoj Amerling J2. IX. 1884j, provázel ho věčný národ na budečský hřbitov nadšenými proslovy, nekrology a díkůvzdáním, jeho zásluhy ocenil zvláší výstižně Jan Neruda, který mezi jiným prohlásil, že tvůrčími činy zesnulého bv se dalo vyplnit několik lidských životů. Ale jak šla léta — bořící staré a hledající nové myšlenky — i vděčný národ zapomínal... A tak prošlo celkem bez povšimnutí také letošní 90. výročí úmrtí muže, který pomáhal vytvářet naše národní vědomí, byl prvním z budovatelů novodobého českého školství a jako lékař duševně vadných dětí se stal průkopníkem svého oboru v evropském měřítku. „Člověk — veliká pohádka“ — tohle Amerlingovo přirovnání jakoby platilo nejlépe pro jeho vlastní život: Pahddka Amerlingova začala uprostřed napoleonských válek v Klatovech /kde se narodil u „Bílé rúže“ na náměstí 18. IX. 1807 J a je plna překvapivých dobrodružství, zvratů. Otec — klatovský výčepník a majitel zájezdního hostince — se musel po smrti první své ženy ohlédnout po mamince pro své osiřelé hochy. A tak si přivedl do rušné živnosti mladičkou a usměvavou venkovskou dívku — dceru chudenického purkmistra Jelínka, která mu do roka porodila synka Karla, budoucího spisovatele a vědce. Za své vzorné vychování vděčil však Karel í dědovi — Janu Jelínkovi —, bývalému spolužáku Josefa Dobrovského na klatovském gymnáziu. Dobrovský v těch létech často meškal v Chudenicích jako vychovatel v rodině Eugena Černína a tak se chlapec mohl také setkat za chudenického pobytu s „modrým abbé“ osobně. Jeho příkladem byl veden k vlasteneckému cítění a křesťanské pokoře, v čemž mu mohli být vzorem všichni členové dědovy rodiny. Také malá mydlářská dílna,, včelník a vzorně vedený dědův sad chlapce přitahovaly. Rozvíjela se v něm láska k nejrůznějším činnostem tvořivých lidských rukoú, posvěcovaných k práci Božím žehnáním. O svém návratu do Klatov píše po létech Karel sám ve svých vzpomínkách: „Přišed do otcova domu, jíž jiné oči jsem měl, jiné ruce i srdce..." Na starožitném klatovském gymnáziu pak na něho zapůsobily přednášky některých vlasteneckých profesorů. Nadaný student si oblíbil zvláště vzdělaného a se studenty cítícího P. Maura Toupalíka. Původně chtěl být Amerling knězem. Vedla ho k tomu jistě upřímná víra a chuť stát se duchovním pastýřem Českého lidu, pro jehož povznesení jako kněz mohl tehdy velmi mnoho vykonat. Učil se proto soukromě dokonce hebrejštině a pokoušel se číst v originále Starý zákon. Ve Vídni, kam přišel studovat vysokou školu, rozhodl se však jinak a začal studovat lékařství a botaniku. Na filozofii, která byla průpravou pro všechny obory, poznal tehdy pokrokovou výchovnou metodu J. J. Rousseaua i nedostatky obecně rozšířeného herbartovského systému. Nepříznivými poměry přinucen opustil Vídeň a v Praze věnoval se studiu a praktické činnosti vychovatelské. Dokončiv potom medicínu, spojil své všestranné znalosti a v létech 1833—1837 působil jako asistent „nerostopisu a Živočichoplsu“ na pražské univerzitě u prof. J. S. Přešla. Tehdy napsal řadu pojednání' o přírodě. Ve čtyřicátých létech ale zaujala hlavní místo v Ameriingových snahách výchova mládeže v rozvíjejícím se mladém národě. Neměl prostředky, avšak s pomocí přátel zřídil nejprve ve svém bytě a později vybudoval samostatný, velkolepě myšlený, národně výchovný ústav „Budeč“, kde pořádal odborné kursy ■ pro řemeslnictvo, hospodáře a pěstitele. Nezapomínal ani na ženy, připravuje je za účinné pomocí své manželky Františky Svatavy Amerlinyové a jejích přítelkyň v řadě cenných přednášek k úkolům národně uvědomělých matek, vzdělaných vychovatelek děti a pečlivých hospodyň v domácnostech. Dobudování a udržení „Budce" se Amerhngovi nepovedlo a nakonec mu nezbývalo nežli zadluženou budovu prodat největšímu věřiteli hraběti Thunoví. Dr. Amerling se však nevzdával a využil příležitosti revolučního roku 1848 k tomu, aby zřídil v Panské ulici českou hlavní školu a pH ní první český učitelský ústav, V něm školil Amerling se svými výbornými profesory j Blbou, Bačkorou, Tesařem, Mužákem, Škodou, Zvonařem, Foerstrem, De Castellem a dalšími/, první skutečné české pedagogy. Staral se také za vydatné pomoci svého staršího krajana Josefa Franty Šumavského o vydávání učebních pomůcek a o vytvoření jakýchsi stavovských orgánů tzv. porad učitelských, pro něž vydával odborný časopis zvaný Posel z Budče. V této činnosti mohl uplatnit i své znalosti pedagogiky Jana Amose Komenského, Jehož spisy začal soustavně studovat. Po létech usilovné a nadšené práce nedočkal se však dr. Amerling u vídeňské vlády vděku. V roce 1868 byl z vedení tohoto ústavu suspendován. Po velikém životním otřesu, kdy v jím dosud vedeném ústavě byly provedeny proti jeho plánům zásadní změny, dr. Amerling plný víry, naděje i lásky rozhodl se založit nový výchovný a současně i léčebný ústav pro duševně vadné děti. Zase neměl k tomu dost potřebných prostředků, ale podnik se přece jen podařil s pomocí křesťanského spolku dam sv. Anny. Tak se stává roku 1871 čtyřiašedesátiletý učenec lékařem a současně „ředitelem" ústavu, který do té doby neměl obdoby nejen u nás, ale vlastně v celé Evropě. V té době dr. Amerlmg kromě své oddané choti, která vedla ústav ještě dva roky po manželově smrti, má již jenom málo přátel. Teprve jeho smrt, která ho stihla v sedmasedmdesáti létech, probudila o jeho činnost opět zájem a ten ukázal, koho národ v dr. K. S. Amerlingovi ztratil. I v posledních létech života zbýval Amerlingovi čas na literární dílo. Zkušený pedagog obrací se znovu ke studiu zásad Jana Amose Komenského, v četných dopisech radí a nabádá učitele k vytrvalosti na poli národní výchovy, těší se z postavení školy v Zákolanech pod svou milovanou Budčí, kterou potom navštěvoval malý Antonín Zápotocký jten shodou okolností po matce měl též rodově kořeny na Klatovsku a nějakou dobu rostl v Chudenicích jako kdysi dr. Amerling/, píše své vzpomínky a osnuje plány. Jeho dopisy jsou pro nás svědectvím o jeho velikosti, poněvadž nám přibližují dr. Amerlinga jako učence i jako člověka čisté víry, hledajícího svůj úděl lásky k člověku, utrpení a bolu v milostiplném poselství Ježíšova života a jeho oběti pro druhé (viz. K. SI. Amerling, Dopisy, SNP, Praha 1967/. Jan P. Holf SVĚDECTVÍ ŽIVOTA OinrSa Slavoje Am«riinga ryr HHflRHBSHB C Z 2