Český Zápas, 1976 (LVI/1-52)
1976-01-04 / No. 1
CESTOU ZA BRATR TMI Husův sbor v Mirovicick Přijíždíte-li do Mirovia, ut z dálky vidíte vět našeho Husova sboru. Za rok budeme vzpomínat, že ui je tomu 40 let, co Mirovičtí si otevřeli tento krásný a důstojný Stánek slova Božího. Počátky naši církve na Mirovicku však můžeme sledovat už od, r. 1921. Zasloužil se o to Inářský br. farář Arnošt, který roznítil v mnohých srdcích touhu jít s novou církví věrněji a opravdověji. Do roku 1936 je Mirovicko spravováno z píseckfé náboženské obce, dojíždějí sem bratři faráři z Pisku. Ale už v roce 1934 je založen v Mirovicích místní výbor, který si bere na starost hospodářské a finanční záležitosti. Při výběru cirkevní daně slyšeli tehdy bratři často povzdech: „Kdybychom tak měli svůj kostelíček.“ Bratři se rozhodnou naplnit touhu mnohých a postavit si vlastní sbor. Musilo to tehdy být velké nadšení hrstky příslušníků, když se nebáli s prázdnýma rukama pustit se do stavby. Tam, kde však srdce hoří, tam nemožné se stává možným. Bratři založili Zlatou knihu, s níž chodili vybírat dobrovolné dary na nový sbor a každý ochotně otvíral srdce i dlaň. Mnozí bratři svými podpisy ručili na půjčku od peněžního ústavu, mnohé veřejné korporace vyhověly žádosti o přispění. Velkým přínosem byly také výtěžky z divadelních her; které pořádal v Mirovicích písecký ochotnický odbor církve ve prospěch stavby sboru. Při stavbě pak nechybělo hodně ochotných rukou, pomáhali domácí, přespolní a i nepříslušníci. Během dvou let byla stavba sboru i farní budovy dokončena. Mezitím v r. 1936 na žádost věncích byla mirovická náboženská obec osamostatněna. Mirovičtí rádi vzpomínají na ty radostné chvíle, kdy mezi ně zavítal patriarcha Gustav Procházka 10. V. 1936 na slavnost kladení základního kamene a za rok na to 27. VI. 1937 už k otevřeni Husova sboru. Mohutná účast lidí při této slavnosti svědčila i o zájmu jinověrců o naši církev. Sbor byl postaven a nyní bylo třeba vzdělávat se v dům duchovní. Bratři faráři, kteří zde působili, se o to poctivě snažili. Neúnavné jezdili po rozlehlé diaspoře, aby sloužili bohoslužbě, vysluhovali svátosti, obstarávali duchovní péči a pastoračně těšili a radili. Vzpomínáme vděčně všech farářů i laiků, kteří podle svých hřiven přispěli k zbohacení náboženského života v naší obcí. jenom si přejeme, aby ten žár lásky, nadšení a obětavosti, který byl na počátku, opět vzplanul o našich srdcích a my jsme byli hodni dědictví otců, které nám zanechali. Věra Majerová rv 1 CZ 2 Nad 5. valným shromážděním SRC v Nairobi Páté valné shromáždění SRC bylo zahájeno 23. 11. 1975 v Nairobi za účasti asi 750 delegátů s heslem „ježíš Kristus osvobozuje a sjednocuje“. Delegáti zastupovali 271 členských cirkvi SRC. Kromě nich bylo přítomno asi 120 poradců a skupina pozorovatelů z římskokatolické církve a řada hostů. Pokud šlo u složení delegátů, byl položen důraz na to, aby by! zařazen mezi ně větší počet žen, mladších lidí a laiků. A tak ženy tvořily v Nairobi asi 20 %, delegáti mladší třiceti let 10 procení a laici téměř 40 procent z přítomných. Podstatnou části jednání bylo řešení aktuálních otázek křesťanů a jejich života na podkladě teologicky fundovaných rozborů situace ve světě, připravených jednotlivými sekcemi SRC. Druhou části jednání bylo běžná agenda organizační a hospodářská SRC. Pokud jde o první část náplně jednání, byly v něm některé stíny obvyklé při takovém velkém církevním shromáždění. Nebylo například dosaženo na 5. valném shromáždění žáddné dohody mezi církvemi o společných bohoslužbách a společné Večeři Páně. Na pozadí SRC se také stále výrazněji obráží častá teologická jlizonance stále většíhu počtu teolo /ckých směrů v současné křesťanské teologii. Vyhraůují se I některé křesťanské skupiny, které nabírají podobu až církevnické výlučnosti atd. Potěšující ' byla však celková teologická tendence 5. valného shromáždění SRC. V ní lze zaznamenat podstatný posun v konkrétním teologickém zaměření církví na svět a jeho starosti. Vystihl to jeden z odstupujících předsedů ústředního výboru SRC slovy: „Teologie žije jen na ostří nože mezi slovem a světem.“ V tomto duchu vyzněla i kritika západní ekonomické soustavy od generálního tajemníka SRC dr. Pottera. Postavil se proti snahám některých velkých států o dosahování maximálních zisků na úkor rozvojových zemí a států menších a proti jejich udržování „statu quo“ v ekonomických vztazích k rozvojovým zemím. Ukázrl cestu k možnému řešení situace v Chartě ekonomických práv a povinností států, přijaté v OSN, jejíž realizace by mohla zajistit ekonomických a sociální rozvoj, mír a spravedlnost vé světě pro dnešní i budoucí generace. Svůj projev zakončil dr. Potter slovy: ,Dnes jsou před námi dvě možnosti, bud budeme spolupracovat a hledat nové cesty ve vztazích mezi našimi národy, anebo budeme pokračovat v konfrontaci, vedoucí k vzájemnému zničení.“ Tato slova generálního tajemníka SRC dr. Pottera jsou o to důležitější, že SCR je do značné míry odkázána na příspěvky členských církví ze Zá pádu, kde se určitými kruhy vytýká SRC přílišná angažovanost pro s«< ;á> ní a hospodářskou podporu církví v rozvojových zemích a její příliš vyhraněný postoj proti rasismu, kolonialismu a vykořisťování v těchto zemích. Obrazí se to pravděpodobně i ve snížení těchto příspěvků, což má za následek, že SRC počítá do nejbližší budoucnosti se snížením počtu svých placených pracovníků o plnou jednu třetinu. Uvažuje sa také o případném uzavření činnosti Ekumenického institutu SRC v Bossey od poloviny příštího roku. * O tom. že by 5. valné shromáždění SRC měla výrazněji podpořit pozitivní mírové úsilí v mezinárodním vývoji, které nastalo po Helsinkách v celém světě, hovořil jeden z našich delegátů, generální biskup dr. jan Michalko ze Slovenské luterské církve. Také náš bratr patriarcha dr. Miroslav Novák mohl účinně navázat na svou dlouholetou spolupráci se VI. sekcí SRC, obírající se „člověkem v nových podmínkách vědecké tech-nologie“. Upozornil na nutnost udržení čistoty přírodního prostředí a lepších životních podmínek pro člověka, jež lze uskutečnit jenom za předpokladu trvalého míru. Mohl také jako starozákonní teolog i ve své diskusní skupině uplatnit hledisko míru a nutnost odzbrojení světa. Toto hledisko se potom obrazilo i v závěrečné rezoluci 5. valného shromáždění SRC. Významným přínosem 5. valného shromáždění SRC je, že se poprvé v 271eté historii SRC stal jedním ze šesti předsedů představitel církve ze socialistické země, ze SSSR exarcha moskevského patriarchátu, leningradský a novgorodský metropolita Niko dim, prezident pražské Křesťanské mírové konference, Do exekutivy — řídícího orgánu SRC, byl pak za ČSSR zvolen tentokrát prof. dr. Jos. Smolík z Prahy. Dr. M. K. Opět — jako každoročně — ve většině našich sboru zazněly o půlnoční j o hlavních vánočních shromážděních úvodem bohoslužeb překrásné Píchovy antifony se zvýváním míru a pokoje. Jedna táli» amtifona zní: POKOJ JEZU KRISTA NÁRODŮM VZEJDI VŠEM A POŽEHNÁNÍ JEHO NAPLN JEJICH ZEM! Letos jsme jistě — duchovní i všechen náš věřící lid — zpívali tyto antifony obzvláště radostně. Vždyť Závěrečný akt konference i» bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Jež byla zahájena v Helsinkách 3. července 1373 a tamtéž uzavřena 1. srpna 1975, dává velkou naději, že v příštích letech budu Ještě více zintenzívnený mírové vztahy mezi národy a bude přispěno k bezpečnosti, spravedlnosti a spolupráci nejen v Evropě, ale i v ostatních částech světa. Končíme rok třicátého výročí obnovení samostatnosti našeho stálil a rok páté pětiletky, rok bohatý událostmi veřejného i církevního života. Náš bratr patriarcha se vrátil ze zasedání V. valného shromáždění Světové rady církví v Nairobi, his na africké půdě radostný typ křesťanství, který je Afričanům vlastní, byl pro něho, stejně tak jako pro všechny evropské účastníky, velikou posilou k další práci na vinici Páně a hlavně k další práci pro mír a pokoj mezi národy. Konference přinesla mnoho nových podnětů v pojímání vztahů mezi církví a světem a s daleko větší citlivostí, než tomu na všech minulých konferencích SRC bývalo, přistupovala k řešení otázky chudých, utlačovaných a vykořisťovaných národů i jednotlivců. Křesťané všude na celém světě stále víc chápou, že nestačí jenom za mír a spravedlnost na světě se modlit, ale že je třeba všemi silami intenzívně pracovat na realizaci andělské vánoční zvěsti a pokoji na zemi. Radujeme se z toho, že práce KMK, Pat t o in terris a ostatních mírových organizací na půdě ekumeny, sé setkává se stále větším ohlasem. Nové a nové mosty důvěry a dorozumění jsou budovány, roste snaha mírově urovnávat různé mezinárodní sporý a zdržovat so hrozeb silou a zbraněmi. Řady bojovníků za mír a za trvalé odzbrojení mezi křesťany rostou. Vánoční zvěst o pokoji je adresována všem lidem na světě. Lukáiovsýcé rčení „všemu lidu“ nelze omezit na oblast křesťanské církve Ke všem lidem, dalekým i blízkým (Ef. 2, 17), k slabým i silným, přišel Bůh v Kristu, aby přinesl radost, a pokoj. Mnozí lidé však dosud o této zvěsti vinou našeho slabého svědectví nic nevědí a mnozí ji nepřijímají, nebo ji odmítají. Někteří křesťané pak o zvěsti jen mluví, ale svým ži- POKOJ NÁRODŮM votem ji popírají. Proto jsou stále na světě války, proto stálo vraždí člověk člověka a mocní a bohatí vykořisťují slabé. Bůh však přes všechnu naši zpronevěru a neposlušnost stále ponechává světu čas k nápravě a nabízí svůj pokoj v Kristu, amnestii všech našich vin a nový život, „ježíš nás chce učinit svou vlastní rodinou, dětmi Boha, Otce všech, zvláště těch, kdo hynou.“ Tak zpíváme v písni 35. „Uč nás, Jezu, zápasit o království Boží, zmáhat z 1 o a hojit b o 1, ať se pokoj množí.“ Ano — to je náš úkol. Okol těch, kteří ono betlémské dítě nejen oslavují, ale i pokoj s Bohem, který přináší, plně přijímají. Majíce tento pokoj Boží v srdci, máme svátou povinnost hledat ze všech sil pokoj mezi lidmi a svědčit o tomto pokoji nejen slovy, ale hlavně svou prací a svým životem. Ani v politickém životě nemáme stát stranou a jako lidé víry máme být zářnými příklady pra odpovědnost a službu obecnému blahu. K tomu pochopitelně patří naše společenská i ekonomická angažovanost při výstavbě socialismu v naší vlasti. Dr. RUDOLF HORSKÝ ( Pražské okrsky Církve československé husitské spolu s diecézni radou v Praze zvou církevní veřejnost k účasti na BOHOSLUŽBÁCH K 56. VÝROČÍ VZNIKU CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ. Vykoná je v neděli dne 11. ledna 1976 ve sboru dr. Karla Farského v Praze 7 - Holešovicích o 17. hod předseda okrsku Praha město-východ br. Josef Minářik. — Bože, Tobě dík a čest! Spartakiádní vzpomínky Pozdní odpoledne posledního dne loňského roku mé vede přes Strahov. Padá drobný sníh, takový pražský sníh, který dlouho nezůstane na zemi. Ale přesto stačí dodat siluetám tribun i cvičišti sváteční ráz. je vůbec možné, že zde na této betonové ploše se tančilo a zpívalo, že v těchto místech cvičily v lété statisíce cvičenců, na které se jiné statisíce přišly podívat? Jak jsem byla hrdá, že Strahov patří k naší náboženské obci. Vzpomínány na jednu podobnou cestu tenkrát o spartakiáde, kdy jsem jela přes stadión jako dnes. Tehdy můj talár ve velké tašce dostal nezvyklé sousedy — modré šatičky s bílým kuželem. 'Jela jsem z generální zkoušky přímo do motolského krematoria. Jak těžko si člověk v této rozjásané době uvědomoval, že je čas radosti a smutku, čas pláče i čas přeskakování. Stála jsem za kazatelnou a dívala se na rakev před sebou. Ale co to, snad jsem dostala úžeh, nebo mi přestaly sloužit nervy vybičované týdenním vstáváním krátce po půlnoci. Ohlédla jsem se po pozůstalých. Ale jejich tváře byly vážné a soustředěné. Ano, nemýlím se, varhany hrají Vltavu, jejíž každý takt se mi promítá v pohybu. A tak svírám oběma rukama obřadní příručku ve strachu, že mi ruce vyletí do výše a já zde začnu cvičit. Téměř monsunový příval se strhl v pondělí 23. června. Místo turistického svazu Džbán v Šárce se změnilo v obrovský kotel vody a krup, ve kterém plavalo celé stanové městečko. ještě nedozněl příval a na výpadovce před Džbánem se řadí autobusy, auta a i nejbliiších věžáků přibíhají Udě, aby vzali do svých domovů především stovky dětí, které zde byly ubytovány. Nebe nás podrobilo těžké zkoušce, ale v nebi se radovali z hostitelů, jež přijali své hosty. Klidně spí děvčata v dejvickém Sokole po celodenním únavném dni v Praze. Netuší, kolik lidi bdi nad jejich spánkem. Vedoucí ubytovny, člen naší rady starších, domů téměř nechodí. Myslím, že ani o svou vlastní dceru se nikdy tak nebál jako 0 svěřenou mládež. Desetitisícové proudy směřují po skončení cvičení na všechny strany k dopravním prostředkům. Na Malovanku se proplétá se svou vedoucí klubíčko dětí držících se pevně za ruce. „Mám patnáct dětí, k Internacionálu“ a „já třináct na Červený vrch“. Lidé, kteří se už viděli v prázdné tramvaji, samozřejmě ustupují zpátky. Děti přece musí být co nejdříve Jdeme všichni (Dokončení z 1. strany) služby velmi statečně, jako jsou 1 ti, kdo se uplatňují ve službách veřejných. Ne proto, aby si přivydělali, ale proto, že je jim Služba trvalou nutností a společnost se jim nestala lhostejnou ani ve svých úspěších ani ve ■ svých potřebách. Nezklamala ani mladá ani pokračující generace, i když jsme nad některými jedinci v rozpacích. Ale tím spíš jsme se radovali z těch, kdo se ujali jim určeného díla s elánem svého mládí někdy až překvapujícím. To není nic zanedbatelného. Protože vedle mládí, které nás potěšilo při spartakiádě a které se nám představovalo v rozmanitých soutěžích uměleckých, pracovních, novátorských, byly i zjevy, o kterých noviny přinášejí zprávy až v černé kronice. Tím spíš děkujeme za mládí ušlechtile, čisté, které se chopilo života s oprávněnou chtivostí zvítězit nade vším, co ochro-doma z tohoto zmatku. A tak s 15 dětmi v prvním a s 13 v druhém voze jede tramvaj až před jejich ubytovny, a to po trase, kde byla v tuto dobu úplné vyloučena doprava. Stojím v prudkém deští v ochozu před hlavní tribunou. Jsem denně na Strahově, ale přece mi to nedalo, abych se nepodívala na zahájení, kdy je na cvičišti dcerka i syn. Dceru vidím v první řadě a zřetelně rozpoznávám, jak stojí ve vodě a třese se zimou ve svém oranžovém dresu. Ale nemám o ni strach. Vím, že teprve před vstupem na stadión jim odebrala jejích vedoucí teplákové soupravy s pláštěnkami, a že za několik minut TTo-1 muje a brzdí život v církvi i v celém našem společenství. Fungují-li posléze rady starších náboženských obcí, jejichž funkcionáři dosahují úctyhodného věku, i to zaslouží, abychom byli za ukončený rok vděčni Pánu. I když se za leccos kajeme, máme se přesto z čeho těšit. Skončili jsme rok třicátého výročí vzkříšení své státní samostatnosti a poslední rok pětiletého plánu státu, do něhož nás Pán církve postavil jako svůj lid, svou církev, „lid zvláštní, královské .^kněžstvo“. S těmito hodnostmi vstupujeme do nového roku spolu s ostatními občany, do prvního roku šesté pětiletky. Mluvíme-li o hodnostech, nemluvíme o hodnostářích, ale o služebnících a službě, k níž On nás posílá a ke které nás zmocňuje, je to samozřejmě církev jako společenství vzájemné služby ve sborech s tím cílem, aby znatelně ubylo těch jen zapsaných a přibylo těch ochotně angažovaných na všestranném církevním díle. Vždyť „každý něco má“, čím může, má a musí přispět, aby bilancování na konci roku nastávajícího byst ane ve vytopené šatně studentských kolejí horký čaj a bude se moci umýt pod sprchami s teplou vedou. Doznívá Vltava a náš proud se sráží tčsně před hlavní tribunu. Zatímco hlediště burácí nepřetržitým potleskem, slyšíme z podzemních ampliónů rozechvělá slova díků vedoucí Evy Bémové. Bojíme se zdvihnout oči. Zde se přece nepláče. Konečně mám možnost podívat se docela zblízka do vládní lože. Předseda vlády se dal unést nadšením diváků a tleská v rytmu pochodu. Pan prezident má takový zvláštní výraz v obličeji — že by i on měl oči „ve studýnkáeh“? Naděžda Kučerová lo ještě radostnější, aby bylo znát ve sborech, v modlitebnách i pracovnách, v duchovní péči i v obětavosti prokazatelné ve sbírkách, církevní dani atd. „Lid zvláštní“ jde do nového roku ovšem nejenom s úkoly církevními. Tak „oddělen“ od světa není, by mu bylí lhostejni ti, kdo jsou mimo sbor. Pastýřům zvěstoval anděl radost velikou, která bude pro všechen lid; a to musíme vzít vážně a, se vší odpovědností. Naše křesťanská „zvláštnosť spočívá v talentouanosti pro obecné dobro, pro obecný mravní, kulturní i živobytní prospěch, v iniciativní a angažované službě věci světového míru, spravedlností a svobody. Tím spíš, že Helsinky minulého roku a do jisté míry i Nairobi prosincové neznamenají, že vstupujeme do roku bezstarostnosti, ale naopak do roku, v němž podepsaná usnesení a proklamace bude třeba ze slov proměňovat v činy. Kdo jiný je tu povolanější než „královské kněžstvo“ Krista-Krále, který nepřišel, aby vládl, ale aby sloužil a dal život za mnohé? František Moc