Český Zápas, 1976 (LVI/1-52)

1976-01-04 / No. 1

CESTOU ZA BRATR TMI Husův sbor v Mirovicick Přijíždíte-li do Mirovia, ut z dál­ky vidíte vět našeho Husova sbo­ru. Za rok budeme vzpomínat, že ui je tomu 40 let, co Mirovičtí si otevřeli tento krásný a důstojný Stánek slova Božího. Počátky naši církve na Mirovicku však můžeme sledovat už od, r. 1921. Zasloužil se o to Inářský br. farář Arnošt, který roznítil v mnohých srdcích touhu jít s novou církví věrněji a opravdověji. Do roku 1936 je Mi­­rovicko spravováno z píseckfé ná­boženské obce, dojíždějí sem bra­tři faráři z Pisku. Ale už v roce 1934 je založen v Mirovicích míst­ní výbor, který si bere na starost hospodářské a finanční záležitos­ti. Při výběru cirkevní daně sly­šeli tehdy bratři často povzdech: „Kdybychom tak měli svůj koste­líček.“ Bratři se rozhodnou na­plnit touhu mnohých a postavit si vlastní sbor. Musilo to tehdy být velké nadšení hrstky příslušníků, když se nebáli s prázdnýma ru­kama pustit se do stavby. Tam, kde však srdce hoří, tam nemožné se stává možným. Bratři založili Zlatou knihu, s níž cho­dili vybírat dobrovolné dary na nový sbor a každý ochotně otvíral srdce i dlaň. Mnozí bratři svými podpisy ručili na půjčku od pe­něžního ústavu, mnohé veřejné korporace vyhověly žádosti o při­spění. Velkým přínosem byly ta­ké výtěžky z divadelních her; kte­ré pořádal v Mirovicích písecký ochotnický odbor církve ve pro­spěch stavby sboru. Při stavbě pak nechybělo hodně ochotných ru­kou, pomáhali domácí, přespolní a i nepříslušníci. Během dvou let byla stavba sbo­ru i farní budovy dokončena. Me­zitím v r. 1936 na žádost věncích byla mirovická náboženská obec osamostatněna. Mirovičtí rádi vzpo­mínají na ty radostné chvíle, kdy mezi ně zavítal patriarcha Gustav Procházka 10. V. 1936 na slavnost kladení základního kamene a za rok na to 27. VI. 1937 už k ote­vřeni Husova sboru. Mohutná účast lidí při této slavnosti svěd­čila i o zájmu jinověrců o naši církev. Sbor byl postaven a nyní bylo třeba vzdělávat se v dům duchov­ní. Bratři faráři, kteří zde působi­li, se o to poctivě snažili. Ne­únavné jezdili po rozlehlé diaspo­ře, aby sloužili bohoslužbě, vyslu­hovali svátosti, obstarávali du­chovní péči a pastoračně těšili a radili. Vzpomínáme vděčně všech fa­rářů i laiků, kteří podle svých hřiven přispěli k zbohacení nábo­ženského života v naší obcí. je­nom si přejeme, aby ten žár lás­ky, nadšení a obětavosti, který byl na počátku, opět vzplanul o našich srdcích a my jsme byli hodni dědictví otců, které nám zanechali. Věra Majerová rv 1 CZ 2 Nad 5. valným shromážděním SRC v Nairobi Páté valné shromáždění SRC bylo zahájeno 23. 11. 1975 v Nairobi za účasti asi 750 delegátů s heslem „je­žíš Kristus osvobozuje a sjednocuje“. Delegáti zastupovali 271 členských cirkvi SRC. Kromě nich bylo přítom­no asi 120 poradců a skupina pozo­rovatelů z římskokatolické církve a řada hostů. Pokud šlo u složení de­legátů, byl položen důraz na to, aby by! zařazen mezi ně větší počet žen, mladších lidí a laiků. A tak ženy tvo­řily v Nairobi asi 20 %, delegáti mladší třiceti let 10 procení a laici téměř 40 procent z přítomných. Pod­statnou části jednání bylo řešení ak­tuálních otázek křesťanů a jejich ži­vota na podkladě teologicky fundo­vaných rozborů situace ve světě, při­pravených jednotlivými sekcemi SRC. Druhou části jednání bylo běžná agen­da organizační a hospodářská SRC. Pokud jde o první část náplně jed­nání, byly v něm některé stíny ob­vyklé při takovém velkém církevním shromáždění. Nebylo například dosa­ženo na 5. valném shromáždění žád­­dné dohody mezi církvemi o společ­ných bohoslužbách a společné Večeři Páně. Na pozadí SRC se také stále výrazněji obráží častá teologická jli­­zonance stále většíhu počtu teolo /c­­kých směrů v současné křesťanské teologii. Vyhraůují se I některé křes­ťanské skupiny, které nabírají podo­bu až církevnické výlučnosti atd. Po­těšující ' byla však celková teologic­ká tendence 5. valného shromáždění SRC. V ní lze zaznamenat podstatný posun v konkrétním teologickém za­měření církví na svět a jeho staros­ti. Vystihl to jeden z odstupujících předsedů ústředního výboru SRC slo­vy: „Teologie žije jen na ostří nože mezi slovem a světem.“ V tomto duchu vyzněla i kritika západní ekonomické soustavy od gene­rálního tajemníka SRC dr. Pottera. Postavil se proti snahám některých velkých států o dosahování maximál­ních zisků na úkor rozvojových zemí a států menších a proti jejich udržo­vání „statu quo“ v ekonomických vzta­zích k rozvojovým zemím. Ukázrl ces­tu k možnému řešení situace v Char­tě ekonomických práv a povinností států, přijaté v OSN, jejíž realizace by mohla zajistit ekonomických a so­ciální rozvoj, mír a spravedlnost vé světě pro dnešní i budoucí generace. Svůj projev zakončil dr. Potter slo­vy: ,Dnes jsou před námi dvě mož­nosti, bud budeme spolupracovat a hle­dat nové cesty ve vztazích mezi naši­mi národy, anebo budeme pokračovat v konfrontaci, vedoucí k vzájemnému zničení.“ Tato slova generálního tajemníka SRC dr. Pottera jsou o to důležitější, že SCR je do značné míry odkázána na příspěvky členských církví ze Zá pádu, kde se určitými kruhy vytýká SRC přílišná angažovanost pro s«< ;á> ní a hospodářskou podporu církví v rozvojových zemích a její příliš vy­hraněný postoj proti rasismu, kolo­nialismu a vykořisťování v těchto ze­mích. Obrazí se to pravděpodobně i ve snížení těchto příspěvků, což má za následek, že SRC počítá do nejbliž­­ší budoucnosti se snížením počtu svých placených pracovníků o plnou jednu třetinu. Uvažuje sa také o pří­padném uzavření činnosti Ekumenic­kého institutu SRC v Bossey od po­loviny příštího roku. * O tom. že by 5. valné shromáždění SRC měla výrazněji podpořit pozitiv­ní mírové úsilí v mezinárodním vývo­ji, které nastalo po Helsinkách v ce­lém světě, hovořil jeden z našich de­legátů, generální biskup dr. jan Mi­chalko ze Slovenské luterské církve. Také náš bratr patriarcha dr. Miro­slav Novák mohl účinně navázat na svou dlouholetou spolupráci se VI. sekcí SRC, obírající se „člověkem v nových podmínkách vědecké tech-nologie“. Upozornil na nutnost udr­žení čistoty přírodního prostředí a lepších životních podmínek pro člo­věka, jež lze uskutečnit jenom za předpokladu trvalého míru. Mohl také jako starozákonní teolog i ve své dis­kusní skupině uplatnit hledisko míru a nutnost odzbrojení světa. Toto hle­disko se potom obrazilo i v závěreč­né rezoluci 5. valného shromáždění SRC. Významným přínosem 5. valného shromáždění SRC je, že se poprvé v 271eté historii SRC stal jedním ze šesti předsedů představitel církve ze socialistické země, ze SSSR exarcha moskevského patriarchátu, leningrad­ský a novgorodský metropolita Niko dim, prezident pražské Křesťanské mírové konference, Do exekutivy — řídícího orgánu SRC, byl pak za ČSSR zvolen tentokrát prof. dr. Jos. Smo­lík z Prahy. Dr. M. K. Opět — jako každoročně — ve většině našich sboru zazněly o půlnoční j o hlavních vánočních shromážděních úvodem bohoslu­žeb překrásné Píchovy antifony se zvýváním míru a pokoje. Jedna táli» amtifona zní: POKOJ JEZU KRISTA NÁRODŮM VZEJDI VŠEM A POŽEHNÁNÍ JEHO NAPLN JE­JICH ZEM! Letos jsme jistě — du­chovní i všechen náš věřící lid — zpívali tyto antifony obzvláště ra­dostně. Vždyť Závěrečný akt kon­ference i» bezpečnosti a spoluprá­ci v Evropě, Jež byla zahájena v Helsinkách 3. července 1373 a tamtéž uzavřena 1. srpna 1975, dává velkou naději, že v příštích letech budu Ještě více zintenzív­nený mírové vztahy mezi národy a bude přispěno k bezpečnosti, spravedlnosti a spolupráci nejen v Evropě, ale i v ostatních čás­tech světa. Končíme rok třicátého výročí obnovení samostatnosti našeho stálil a rok páté pětiletky, rok bohatý událostmi veřejného i cír­kevního života. Náš bratr patriar­cha se vrátil ze zasedání V. val­ného shromáždění Světové rady církví v Nairobi, his na africké půdě radostný typ křesťanství, který je Afričanům vlastní, byl pro něho, stejně tak jako pro všechny evropské účastníky, ve­likou posilou k další práci na vi­nici Páně a hlavně k další práci pro mír a pokoj mezi národy. Konference přinesla mnoho no­vých podnětů v pojímání vztahů mezi církví a světem a s daleko větší citlivostí, než tomu na všech minulých konferencích SRC bý­valo, přistupovala k řešení otáz­ky chudých, utlačovaných a vyko­řisťovaných národů i jednotlivců. Křesťané všude na celém světě stále víc chápou, že nestačí jenom za mír a spravedlnost na světě se modlit, ale že je třeba všemi si­lami intenzívně pracovat na rea­lizaci andělské vánoční zvěsti a pokoji na zemi. Radujeme se z toho, že práce KMK, Pat t o in terris a ostatních mírových or­ganizací na půdě ekumeny, sé se­tkává se stále větším ohlasem. Nové a nové mosty důvěry a do­rozumění jsou budovány, roste snaha mírově urovnávat různé mezinárodní sporý a zdržovat so hrozeb silou a zbraněmi. Řady bo­jovníků za mír a za trvalé odzbro­jení mezi křesťany rostou. Vánoč­ní zvěst o pokoji je adresována všem lidem na světě. Luká­­iovsýcé rčení „všemu lidu“ nelze omezit na oblast křesťanské círk­ve Ke všem lidem, dalekým i blízkým (Ef. 2, 17), k slabým i silným, přišel Bůh v Kristu, aby přinesl radost, a pokoj. Mnozí lidé však dosud o této zvěsti vinou našeho slabého svědectví nic ne­vědí a mnozí ji nepřijímají, nebo ji odmítají. Někteří křesťané pak o zvěsti jen mluví, ale svým ži- POKOJ NÁRODŮM votem ji popírají. Proto jsou stá­le na světě války, proto stálo vraždí člověk člověka a mocní a bohatí vykořisťují slabé. Bůh však přes všechnu naši zpronevěru a neposlušnost stále ponechává svě­tu čas k nápravě a nabízí svůj pokoj v Kristu, amnestii všech na­šich vin a nový život, „ježíš nás chce učinit svou vlastní rodinou, dětmi Boha, Otce všech, zvláště těch, kdo hynou.“ Tak zpíváme v písni 35. „Uč nás, Jezu, zápasit o království Boží, zmáhat z 1 o a hojit b o 1, ať se pokoj množí.“ Ano — to je náš úkol. Okol těch, kteří ono betlémské dítě nejen oslavují, ale i pokoj s Bohem, kte­rý přináší, plně přijímají. Majíce tento pokoj Boží v srd­ci, máme svátou povinnost hledat ze všech sil pokoj mezi lidmi a svědčit o tomto pokoji nejen slo­vy, ale hlavně svou prací a svým životem. Ani v politickém životě nemáme stát stranou a jako lidé víry máme být zářnými příklady pra odpovědnost a službu obec­nému blahu. K tomu pochopitelně patří naše společenská i ekono­mická angažovanost při výstavbě socialismu v naší vlasti. Dr. RUDOLF HORSKÝ ( Pražské okrsky Církve československé husitské spolu s diecézni ra­dou v Praze zvou církevní veřejnost k účasti na BOHOSLUŽBÁCH K 56. VÝROČÍ VZNIKU CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ. Vykoná je v neděli dne 11. ledna 1976 ve sboru dr. Karla Farského v Praze 7 - Holešovicích o 17. hod předseda okrsku Praha město-vý­­chod br. Josef Minářik. — Bože, Tobě dík a čest! Spartakiádní vzpomínky Pozdní odpoledne posledního dne loňského roku mé vede přes Strahov. Padá drobný sníh, takový pražský sníh, který dlouho nezůstane na zemi. Ale přesto stačí dodat siluetám tribun i cvičišti sváteční ráz. je vůbec mož­né, že zde na této betonové ploše se tančilo a zpívalo, že v těchto mís­tech cvičily v lété statisíce cvičen­­ců, na které se jiné statisíce přišly podívat? Jak jsem byla hrdá, že Stra­hov patří k naší náboženské obci. Vzpomínány na jednu podobnou ces­tu tenkrát o spartakiáde, kdy jsem je­la přes stadión jako dnes. Tehdy můj talár ve velké tašce dostal nezvyklé sousedy — modré šatičky s bílým ku­želem. 'Jela jsem z generální zkoušky přímo do motolského krematoria. Jak těžko si člověk v této rozjásané době uvědomoval, že je čas radosti a smut­ku, čas pláče i čas přeskakování. Stá­la jsem za kazatelnou a dívala se na rakev před sebou. Ale co to, snad jsem dostala úžeh, nebo mi přestaly slou­žit nervy vybičované týdenním vstá­váním krátce po půlnoci. Ohlédla jsem se po pozůstalých. Ale jejich tváře byly vážné a soustředěné. Ano, nemý­lím se, varhany hrají Vltavu, jejíž kaž­dý takt se mi promítá v pohybu. A tak svírám oběma rukama obřadní příručku ve strachu, že mi ruce vy­letí do výše a já zde začnu cvičit. Téměř monsunový příval se strhl v pondělí 23. června. Místo turistic­kého svazu Džbán v Šárce se změnilo v obrovský kotel vody a krup, ve kterém plavalo celé stanové městeč­ko. ještě nedozněl příval a na výpa­dovce před Džbánem se řadí autobu­sy, auta a i nejbliiších věžáků při­bíhají Udě, aby vzali do svých domo­vů především stovky dětí, které zde byly ubytovány. Nebe nás podrobilo těžké zkoušce, ale v nebi se radovali z hostitelů, jež přijali své hosty. Klidně spí děvčata v dejvickém So­kole po celodenním únavném dni v Praze. Netuší, kolik lidi bdi nad jejich spánkem. Vedoucí ubytovny, člen naší rady starších, domů téměř nechodí. Myslím, že ani o svou vlast­ní dceru se nikdy tak nebál jako 0 svěřenou mládež. Desetitisícové proudy směřují po skončení cvičení na všechny strany k dopravním prostředkům. Na Malo­­vanku se proplétá se svou vedoucí klubíčko dětí držících se pevně za ruce. „Mám patnáct dětí, k Interna­cionálu“ a „já třináct na Červený vrch“. Lidé, kteří se už viděli v prázd­né tramvaji, samozřejmě ustupují zpát­ky. Děti přece musí být co nejdříve Jdeme všichni (Dokončení z 1. strany) služby velmi statečně, jako jsou 1 ti, kdo se uplatňují ve službách veřejných. Ne proto, aby si přivy­dělali, ale proto, že je jim Služba trvalou nutností a společnost se jim nestala lhostejnou ani ve svých úspěších ani ve ■ svých po­třebách. Nezklamala ani mladá ani po­kračující generace, i když jsme nad některými jedinci v rozpa­cích. Ale tím spíš jsme se rado­vali z těch, kdo se ujali jim urče­ného díla s elánem svého mládí někdy až překvapujícím. To není nic zanedbatelného. Protože vedle mládí, které nás potěšilo při spar­­takiádě a které se nám předsta­vovalo v rozmanitých soutěžích uměleckých, pracovních, novátor­ských, byly i zjevy, o kterých no­viny přinášejí zprávy až v černé kronice. Tím spíš děkujeme za mládí ušlechtile, čisté, které se chopilo života s oprávněnou chti­vostí zvítězit nade vším, co ochro-doma z tohoto zmatku. A tak s 15 dětmi v prvním a s 13 v druhém vo­ze jede tramvaj až před jejich uby­tovny, a to po trase, kde byla v tuto dobu úplné vyloučena doprava. Stojím v prudkém deští v ochozu před hlavní tribunou. Jsem denně na Strahově, ale přece mi to nedalo, abych se nepodívala na zahájení, kdy je na cvičišti dcerka i syn. Dceru vidím v první řadě a zřetelně rozpoznávám, jak stojí ve vodě a třese se zimou ve svém oranžovém dresu. Ale nemám o ni strach. Vím, že teprve před vstu­pem na stadión jim odebrala jejích vedoucí teplákové soupravy s pláš­těnkami, a že za několik minut TTo-1 muje a brzdí život v církvi i v ce­lém našem společenství. Fungují-li posléze rady starších nábožen­ských obcí, jejichž funkcionáři dosahují úctyhodného věku, i to zaslouží, abychom byli za ukon­čený rok vděčni Pánu. I když se za leccos kajeme, máme se přes­to z čeho těšit. Skončili jsme rok třicátého vý­ročí vzkříšení své státní samo­statnosti a poslední rok pětile­tého plánu státu, do něhož nás Pán církve postavil jako svůj lid, svou církev, „lid zvláštní, králov­ské .^kněžstvo“. S těmito hodnost­mi vstupujeme do nového roku spolu s ostatními občany, do prvního roku šesté pětiletky. Mlu­­víme-li o hodnostech, nemluvíme o hodnostářích, ale o služebnících a službě, k níž On nás posílá a ke které nás zmocňuje, je to samo­zřejmě církev jako společenství vzájemné služby ve sborech s tím cílem, aby znatelně ubylo těch jen zapsaných a přibylo těch ochotně angažovaných na vše­stranném církevním díle. Vždyť „každý něco má“, čím může, má a musí přispět, aby bilancování na konci roku nastávajícího by­st ane ve vytopené šatně studentských kolejí horký čaj a bude se moci umýt pod sprchami s teplou vedou. Doznívá Vltava a náš proud se srá­ží tčsně před hlavní tribunu. Zatím­co hlediště burácí nepřetržitým po­tleskem, slyšíme z podzemních ampli­ónů rozechvělá slova díků vedoucí Evy Bémové. Bojíme se zdvihnout oči. Zde se přece nepláče. Konečně mám možnost podívat se docela zblízka do vládní lože. Předseda vlády se dal unést nadšením diváků a tleská v ryt­mu pochodu. Pan prezident má tako­vý zvláštní výraz v obličeji — že by i on měl oči „ve studýnkáeh“? Naděžda Kučerová lo ještě radostnější, aby bylo znát ve sborech, v modlitebnách i pracovnách, v duchovní péči i v obětavosti prokazatelné ve sbír­kách, církevní dani atd. „Lid zvláštní“ jde do nového roku ovšem nejenom s úkoly cír­kevními. Tak „oddělen“ od světa není, by mu bylí lhostejni ti, kdo jsou mimo sbor. Pastýřům zvěsto­val anděl radost velikou, která bude pro všechen lid; a to mu­síme vzít vážně a, se vší odpověd­ností. Naše křesťanská „zvlášt­nosť spočívá v talentouanosti pro obecné dobro, pro obecný mrav­ní, kulturní i živobytní prospěch, v iniciativní a angažované služ­bě věci světového míru, spravedl­ností a svobody. Tím spíš, že Hel­sinky minulého roku a do jisté míry i Nairobi prosincové nezna­menají, že vstupujeme do roku bezstarostnosti, ale naopak do ro­ku, v němž podepsaná usnesení a proklamace bude třeba ze slov proměňovat v činy. Kdo jiný je tu povolanější než „královské kněžstvo“ Krista-Krále, který ne­přišel, aby vládl, ale aby sloužil a dal život za mnohé? František Moc

Next