Český Zápas, 1978 (LVIII/1-52)
1978-01-01 / No. 1
KNIUAn dsrevŘGNA Není bible jako bible Smíme to říci o základní knize křesťanského náboženství? Nenarušíme tím vlastně jednotnost církevního zvěstování? Jsou skutečně tak znatelné odchylky v různých typech hiblí, aby stály za zmínku? Mnozí jsou ochotni tvrdit, že nikoliv, a to zřejmě na základě rozpoznání, že Boží Slovo může být jen jedno. V čem mají zastánci tohoto názoru pravdu a v čem se mýlí? Věta o tom, že není bible jako. bible, má své opodstatnění. Mezi biblemi, které se nám dostanou do ruky, je skutečně celá řada rozdílů, které pro přehlednost shrneme do tří skupinek. Do první z nich zařadíme odlišnosti vnějšího rázu. Bible mají už od prvních staletí různý, formát, grafickou výpravu, typ písma atd. Jako kuriozity nalezneme ještě dnes bible vysloveně kolibří, na jejichž luštění potřebuješ zvětšovací sklo, i bible velikánských rozměrů, jejichž váha jde do desítek kilogramů a písmena jsou vysoká pět centimetrů. Dokonce už ve 4. století se objevily v křesťanské církvi tendence vypravit nejstarší rukopisy přímo na tehdejší dobu luxusně, až se nad tím církevní otcové Jeroným a jan Zlatoústý rozzlobili. Vytýkají zhotovitelům zbytečně velký formát, drahý barevný pergamen jako látku, na kterou se psalo, jakož používání zlatého či stříbrného písma nebo již tehdy drahocenných ilustrací: Vedle těchto luxusních exemplářů byli objeveni i jejich chudičtí „příbuzní“, a to nejen v prvních křesťanských stoletích, nýbrž též v době novější a nejnovější. K těm pěkně vypraveným rukopisným českým biblím patří např. Bible olomoucká z roku 1417 — jediná úplná staročeská bible. Iluminace v ní prováděl skutečně školený a nadaný umělec. Nebyl zřejmě sám, na počátku 15. století existovala u nás dílna, zhotovující nádherné biblické kodexy. Z doby méně dávné uveďme alespoň bible a Nové zákony s kresbami Rembrandtovými, našeho Josefa Mánesa nebo obrazy Doréovými. A typ písma v Písmu svátém? Ten bývá teprve různý! Malý, velký, s písmeny oddělenými 1 dohromady psanými, v jednom sloupci i ve čtyřech, vše v jednom celku nebo rozděleno na kapitoly či později i na verše. Jak vidno, vnější rozdíly bychom mohli uvádět na pokračování. Bible „mluví“ dnes již více než tisíci jazyky, od světových až po nářečí a též tímto přetlumočením získává vždy poněkud svéráznou podobu, neboť ne do každého jazyka lze bezezbytku přeložit vše z hebrejského a aramejského originálu. Z vnějška viděno: není bible jako bible. Druhou skupinu tvoří rozdíly vnitřní, obsahové. Tak porovnáme-li naši Kralickou bibli, vytištěnou podle posledního vydání z r. 1613, s biblí užívanou katolickými křesťany nebo s Lutherovými překlady, shledáme, že v naší malé Kralické chybí mnoho stránek, obsažených v jiných biblích a na nich celé řada biblických knih, zařazených mezi naším Starým a Novým zákonem. Jsou to tzv. apokryfy, které církev někdy do posvátné sbírky zařadila, jindy je nechala mimo jako neodpovídající příslušným ostrým měřítkům pro pravověrnošt. Tento obsahový rozdíl není rozdílem jediným. Ty ostatní mají na svědomí překladatelé a vydavatelé všech dob. Velmi totiž vždy záleželo na tom, jak dalece původní a nejstarší i textově nejhodnotnější rukopisy z prvních století po Kr. měli učenci při překládání k dispozicí. Na jiných textech se orientovali např. Cyril s Metodějem, na jiných Kraličtí, větší možností výběru a srovnání měli již překladatelé novodobí. Tak se stane, že v některé bibli určitou větu máme, v jiné chybí. Jindy je jedno slovo nahrazeno slovem, jiným, dosti odlišným atp. Připomeňme si alespoň poslední větu z Otčenáše, tzv. doxglogii, která chybí v překladech, zbudovaných na textu nejstarších biblických starověkých rukopisných památek. Opět další rozdíly vytvářejí moderní překladatelé, kteří překládají méně doslovně a pokoušejí se spíše vystihnout celkový smysl originálu. Pak se stane, že v neděli v kostele slyším pěkné biblické místo, které se mi moc líbí. Přijdu domů, hledám je ve svém Novém zákonu přesně ve stejné kapitole a určeném verši, avšak marně. Ta věta je tam k nepoznání. Důvod? Farář četl z nového překladu evangelií, my z Kralické bible nebo z překladu prof. F. Žilky. Zvláštní kapitolu pak tvoří překlady Písma do hovorové řeči všedního dne. Když tyto navzájem porovnáme, bývá na některých místech více rozdílů než shod. Jiný rozdíl spočívá v tom, že v některých biblích je připojen biblické zvěsti i výklad nebo pok kyn, jak se na které místo správně dívat — a jinde to není. Nuže — i obsahových rozdílností nalezneme v bibli dosti. Nikdy však tyto rozdílnosti nezkarikovaly Boží slovo. To jest na stránkách každé bible obsaženo a jde jen o to, za Božího přispění je jako zlatý poklad vyzvednout. Ceká tam na nás a v tomto směru je bible jako bible. Mnohem závažnější je třetí druh rozdílnosti, který má co činit s naší křesťanskou biblickou praxí. Je závratný rozdíl mezi biblí zavřenou a málo čtenou či vůbec nečtenou a biblí, kterou písmák otevírá pravidelně ve sboru, v biblické hodině, při mnoha příležitostech. Snad není třeba ani dlouze rozvádět, že pouze v druhém případě je reálná naděje na plné pochopení smyslu biblického poselství a správné vykročení k plnění biblických apelů v každodenním životě. Naše biblická rubrika, znovu oživená, chce ve formě řady článků o Starém a Novém zákoně přispět k tomu, ab’' pro členy naší církve a čtenáře Českého zápasu vždy platilo: Bible — kniha otevřená. Z. Sázava ČZ 2 Modlitba na rozhraní roků Všemohoucí Bole, Ty jsi vyměřil časy i léta našeho přebývám na zemi. Ty jsi Pánem všeho stvoření i tasu. Ohlílíme se zpět na uplynulý rok. Dal jsi nám více, nebeský Otče, nel jsme Tě prosili a nel jsme si zasloužili. -Nerozumíme mnohému, co jsi s námi učinil a čím jsi nás provedl. Mnozí, kteří tento rok s námi začínali, nejsou jil mezi námi. Mnohé jsme ztratili. Nejednou jsme byli všelijak unaveni. Ale Tys nám dal poznat nové přátele, dal jsi nám novou sílu i chuí k práci, nové zdraví i novou milost. Po celý rok jsme se shromaldovali ke Tvému slovu i svátostem. Slyšeli jsme o válce, ale nám jsi dával pokoj a mír. Ö, dej. abychom Tě uměli chválit ze všeho, neboť to je libá Tvoje vůle při nás. Sk/áníme se před Tebou, ie nás opět uvádíš do nového roku. Nevíme, co nás 'čeká, ale z Tvého slova víme, kdo nás čeká. Na konci našeho života stojí náš Pán a Spasitel. On má poslední slevo nad celým naším životem. Toužíme po tom, abychom tento nový rok začali nově s Tebou, v Tvé milosti a v Tvém odpuštění. Pomoz nám, abychom na každý den chodili s Tebou., Když se vše obnovuje, necht i v naší duši platí: „Staré věci pominuly a všechno nové učiněno jest.“ Uděl nám plnost Ducha svátého, tak jak jsi zaslíbil, abychom se v něm obnovovali, posvěcovali i spravovali. Veď naše kroky, abychom následovali Tvého milého Syna do, věčné radosti věrné a pokojně. Amen. —čhň O vánoční bolesti 2K 6, 2; 2K 5, 17—19; L 2,1—14; L 2, 14 Sestry a bratři! Je to tak zvláštní prožívat chvíle vánočního svatvečera. Ve vánočních dnech je skryto tolik tajemné poezie, tolik podivuhodné krásy. A přece zvláštnost vánočních chvil má také svou bolestnou Stránku. Možná, že pochopíte, když vám do našich společných vánočních radosti řeknu několik slov o vánoční bolesti. Tuto bolest prožívají patrně všichni opravdoví křesťané, prožíváme jt především my, kazatelé, pokud chceme opravdově tlumočit o vánočních dnech sílu a radost Božího poselství. Snad alespoň my — zde shromáždění — si uvědomujeme, že vlastní smysl vánoc leží někde jinde než v kouzelné poezii a dojemné náladě kolem vánočních stromků, dárků a jesliček. Jde tu o hlubší smysl vánoc. Jde o hlubší pochopen! vánoční legendy o narozeni betlémského dítěte. A z tohoto vědomí — nebo alespoň tušení — hlubšího smyslu vánočních svátků, roste kus zvláštní vánoční bolesti. Nechtěl bych nijak rozrušit vaši vánoční náladu, tím méně poskvrnit jásavou radost křesťanského srdce nad poselstvím o tom, jak Bůh v plnosti času podal nám svou pomocnou ruku v Ježíši Kristu — a přece — byl bych lhářem, kdybych zde nevyznal bolest, kterou cítím o vánocích. Nfní nikdy snadné postavit se na kazatelnu a kázat. Vánoční kázání je však zvláště nesnadné. Je to jistě tím, že máme znoýu a znovu tlumočit základní tón Bpžího poselství, 'základní pravdu do našeho života před Bohem a mezi lidmi. A je to nesnadné zejména proto, že.si při tom uvědomujeme tu hrůzu spočívající v tom, že toto veliké poselství o spáse v přiíházejícím Kristu lidé po tisícilětí slyšeli opakovat — a přece jako by je nikdy neslyšeli! Zde je ten osten bolesti vánoc. Do srdce se nám vtírá otázka obsahující nejrůznější pochybnosti: „Proč to není na životě člověka ä lidské společnosti, nebo alespoň na životě nás křesťanů samotných vidět, že jsme slyšeli a přijali vánoční zvěst o daru spásy v Ježíši Kristu?“ Je to zajisté nebezpečná otázka, nerodí se však z nedostatku víry. Právě' naopak. Silná víra se rodí z bolestných pochybností. Dnes jde pak o to, abychom si my křesťané, shromáždění opět po jedpom roce kolem Božího poselství o narození Páně uvědomili docela vážně a realisticky mrtvolnost svého křesťanství, které se v mnohých případech spokojuje pouze s projevením „jednou za rok“ loajality ke křesťanské tradici. Dnes jde o to, abychom si — třeba 1 se slzami bolesti — uvědomili, jak celá ta dojemná krása vánoc je jen falešnou ozdobou a pozlátkem, nestojí-li za ní opravdový a smrtelně vážný poměr k vlastnímu smyslu vánoční zvěsti. Jde zkrátka o to, abychom za legendární zprávou 'Q narození Ježíše Krista poznali a hlouběji pochopili všecko to, co skutečnost Kristova příchodu v našem životě značí a znamená. Vánoce jsou — a musí být tak pochopeny především námi — velikou výzvou o život vpravdě lidský. V jejich středu stojí — i za legendárním rouchem — poselství o životě pravého člověka, v němž sám Bůh ukázal, co to znamená pro život člověka vyrůst k cíli své existence, cíli stvoření: být obrazem a podobenstvím Božím. V Ježíšově zjevu, jehož příchod do světa oslavujeme a jehož centrální význam pro nás sl vánoce přejí podtrhnout, je strhující příklad života člověka, jaký má být. A právě to je na jeho zjevu nejvíc strhující, že může být a je naším vzprem v tom. nejobyčejnějším a nejvšédnějším našem životě. A nejen vzorem, On je přímo Pánem a naším Mistrem, jehož smíš a můžeš, sestro a bratře, a chceš-li žít vpravdě lidsky, musíš poslechnout a oddaně následovat. Ježíšova velikost spočívá i v tom, že na sobě a na svém boji sám osvětluje obraz nového života jednotlivce i celku lidské společnosti. Arci — proklamuje jej jako skutečnost teprve budoucí, avšak vším, sestro a bratře, čím následuješ jeho příkladu, vším tím se stáváš účastníkem této budoucnosti již nyní. Co učiníš křesťane, abys svůj dnešek učinil příležitostí zmobilizovat a rozdat své síly nové budoucnosti, v níž poselství o pokoji a dobré vůli bude faktem? Je-li možno nějak odpovědět na tuto otázku, pak by odpověď zněla asi takto: Skoncuj s dojemnou a opojnou sentimentalitou, jíž krášlíš povrch svého života, který zítra znovu potřísníš, a pochop, že v každém světle tvého vánočního stromku, v každém dárku, v každé koledě je obsažena Boží výzva v Kristu pro tebe a pro svět. Vánoce — tot Boží výzva. Vízva, která je zároveň pomocí a v jejímž plnění tl bude vskutku pomoženo. Je to výzva — vzít věci života vážně před Bohem. Neuposlechneš-li této výzvy, zůstanou 1 letošní vánoce pro tebe prázdnými a němými. I kdybys zpíval sebevroucnějí, i kdybys vychutnával všechnu jejich krásu celým svým sentimentem — bez poslušnosti vánoční výzvy, aby ses nebál a přijal vánoční poselství o pravém lidském životě, o záchraně a spáse v Kristu — zůstal jsi slepým a hluchým k tomu, co Bůh vánocemi učinil. Vánoce — toť Boží výzva, tobě sestro, tobě bratře, celému světu! Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle! Amen. (Kázání bratra faráře Adolfa M á d r a o půlnočních bohoslužbách dne 24. 12. 1950 v Brně^ -Žldenicích. ] Sestry a bratřtj předkládáme vám vánoční kázání br. faráře Adolía Mádra. V červnu tohoto roku bude tomu 10 tet, co — ještě poměrně mlád — zemřel. Prostřednictvím publikovaných kázání bude mocí znovu oslovit svou církev. Kázání Jsem byl nucen podrobit redakcí z velmi jednoduchého' důvodu: bylo je třeba zkrátit bez újmy na ob sáhu. Kázání, přednášky, články a projevy br. faráře A. Mádra se vyznačovaly délkou, která bohužel bývala často překážkou jejich otištění. Chtěl jsem se této překážce vyhnout. Dr. Vlastimil Zítek i 1. Mojžíšova 12, 1—3 Římanům 5, 20—21 „ROK STARÝ V MOŘE VEKO SE NOŘÍ JIŽ ..tak zpíváváme z našeho nového zpěvníku na rozhraní časů. Už je tomu rok, co jsme všude po církvi československé husitské začínali rok duchovní obnovy v rámci jubilejního vzpomínání na padesáté výročí úmrtí Karla Farského. Nezačínali jsme jej nějakými velikými proklamacemi, ani jsme nevolali církev k neustálým smutečním tryznám. Snad jsme správně rozpoznali, že každá reforma duchovního života církve musí začít od toho, co nás jako církev neděli co neděli a svátek či nesvátek jedině sjednocuje — to je památka poslední večeře Páně s učedníky, svátost večeře Páně v liturgii. A protože ten největší odkaz jsme od prvního patriarchy dostali právě v jeho liturgii, proto jsme ani my nemohli onen duchovní citáty o lásce podléhají zubu času, mění se. Tak, jako určité slovní výrazivo bude možná časem měnit i liturgii Karla Farského. Ale požehnání, to se nemění. Od pradávných dob právě k němu upínají své naděje matky s dětmi ještě ve chvíli, kdy obě srdce tlukou v jednom těle. Na požehv nání myslí ve chvíli křtu, úvodu kostele, žehnajícím křížkem provázela maminka svého prvňáčka k vratům školy. Ti nejotrlejší studenti si jdou před maturitou, vysokoškoláci mnohdy pak před státnicí, pohladit jednoho z mnoha andělíčků na mříži svátého Bartoloměje v Plzni. I když k tomuto způsobu vyprošování požehnání máme zásadní výhrady, ono to přežívá. Je to jen pověra? Je — zajisté, ale ať to někdo zkusí postavit se k té mříži a rozmluvit to lidem, kteří nikdy nic neslyšeli o tom pravém požehnání. „Už v nejstarších dobách,“ čteme v Biblickém slovníčku, „v celém Orientě znamenalo požehnání zvláštní sílu, která člověku umožňuje úspěch ve světě: chvíli vnitřní síly, chvíli životního štěstí. Být požehnaným znamenalo být s Hospodinem. Už Abraham přenesl své požehnání na Izáka — Izák na Jákoba — Jákob na Josefa a z něho dokonce na neznaboha Putifara. I ve vězení poznal Josef, že není bez požehnání přátel, která si dovedl i za mřížemi získat. Můžeme říci, že za vší požehnaností člověka stojí Bůh. On jediný je původcem požehnání, jež se stává mohutností lidské duše.“ A tak i my s poděkováním za všechna děkování nejpřednějším: Pánu Bohu za ten rok minulý, rok vpravdě milosti, prosme o Jeho požehnání pro všechny dny Páně roku nového. „Nuž těšme a radujme se v celém novám roce! Dnů počet nám je odměřen, žádný z nich nechť není zmařen! Neshltí nás věčný plaměn, jsi-li s námi, Kriste, amen. Nuž těšme a radujme se v celém novém roce.“ (Z písně 272). Jaroslav Fialka biskup plzeňský MILOST I POŽEHNÁNÍ rok obnovy začít jinak, než tolik známým, ale stále tolik potřebným U„Milost Pána Ježíše Křista ... Právě fa milost nás provázela po celý rok. To byl začátek. Vědomí. že bez milosti to nejde a nepůjde. A stojíme-li dnes znovu na předělu času, loučíme-li se s rokem duchovní obnovy Karla Farského a začínáme rok nový, nemůžeme jinak, než s nadějí na to, že nás nebeský Otec ani v tomto roce nenechá bez své milosti a zvláště pak bez svého požehnání. Tak, jako nám žehnal v roce minulém v náboženských obcích, okrscích a diecézích. Zvlášť veliká požehnání pociťovali poutníci na škodějovské stráni. Sám bratr patriarcha žehnal tam pod širým nebem nemluvňatům. Všichni pak odnášeli si vědomí požehnanosti ke svým vozidlům a hromadným dopravním prostředkům a dále pak na dlouhé kolikrát cesty k domovům. Vpravdě požehnaný to byl den. Všichni přímo hmatatelně citili požehnáni shůry. Mv isme však na novém začátku. Začíná se psát: léta Páně 1978. Nepůjde to ani v něm bez milosti, tak jako to nejde a nepůjde bez permanentního požehnání. A o to je třeba na prvém místě prosit. V naší malé vesničce v srdci Čech setrvává zvyk: před každou svatbou jdou snoubenci, už svátečně ustrojeni, k obojím rodičům a pokrok nepokrok, navzdory raketám křižujícím už dlouho naše nebe, navzdory bombám čistým i nečistým, navzdory kolonám nejmodernějších aut stojících všude po dvoře a čekajících na ženicha s nevěstou, družičky a mládence, družbv a přátele blízké i nejvzdá lenější — navzdory tomu všemu poklekají ti hlavni činitelé svatebního ruchu na obyčejnou, tvrdou. léty až do stromových let vydřenou stoličku a hlasitě před všemi svatebními hosty si vyprošují od rodičů požehnání. To se dědí z pokalení na pokolení. Bývá to chvíle velice pohnutá, neioirleiším chlapům při ní sté kají potůčkv slz po tvářích. Ani sám oddávající na radnici, ale ani farář v kostele neprivodí tak dojemný okamžik, i když také žehnají — každý po svém. To asi proto, že slova, výrazy, Liturgický církevní rok DOBA VÁNOČNÍ 1. leden — neděle — Nový rok. Jména Ježíš Izaišš 9, 5; ep. Titovi 2, 11—15; Lukáš 2, 21 Byl nazván jménem Ježíš. Letos připadá Nový rok na neděli. Latinské jméno neděle — dies Dominica, „den Páně“, spoiuje neděli se vzkříšením Páně, s odkazem jeho vykupitelského díla. Od počátků křesťanství církev slaví neděli bohoslužbou, liturgií. Na Nový rok církev československá husitská vyiadřuje své úsilí: Jít Boží cestou vyznačenou jménem Ježíši Krista. B. leden — pátek — Zjevení Páně — Tří králů Malachiáš 3. 1; Izaiáš 60, 1—6; Matouš 2, 1—12 Přišli jsme se mu poklonit. Svátek Zjevení Páně je svědectvím Božím o vyvolení Pána Ježíše k dílu spásy. Neděle po tomto svátku mají tradiční označení: Po Zjevení Páně (až do Popeleční středy). 5. ledna 1957 zemřel PhDr. Bohumír Cigánek, biskup olomoucké diecéze. Poznámka: Liturgické dny (svátky) připadající na pracovní dny možné přesunout na následující neděli. -vek-*