Český Zápas, 1984 (LXIV/1-52)

1984-01-08 / No. 1

Téma: „Vy jste tělo Kristovo...“ (1. Korintským 12, 27) Neděle 8. 1. 1984: „Tělo Kristovo — jeho skutečnost“. Efezským 4, 1—18. Prosba za dílo církve, aby byla tmelem jednoty a dorozumění v rozdě­leném světě, a tím sloužila míru. Pondělí 9. 1. 1984: „Tělo Kristovo — jeho duchovní obdarování“. Efez­ským 1, 3—23. Prosba za jasné biblické zvěstování církve, za dobyou službu duchov­ních a kazatelů, za bohoslovecké fakulty. Úterý 10. 1. 1984: „Tělo Kristovo — jeho určení k jednotě“. Janovo evangelium 17, 20—26. Prosba za vzájemné porozumění mezi sbory a obcemi, mezi jednotli­vými věřícími i mezi manželi různé víry. Středa 11. 1. 1984: „Tělo Kristovo — podmínky jeho správné činnosti“ 1. Korintským 12, 12—27. Prosba za dary proroctví, evangelizace a křesťanské služby a za dary, svěřené jednotlivým církvím. Čtvrtek 12. 1. 1984: „Tělo Kristovo — následování a služba lásky“. Janovo evangelium 15,18—16,4; 17, 26—27. Prosba za rozhojnění lásky v církvi, za její málomluvnou účinnost a za věrné následování Krista ve všem radostném i těžkém. Pátek 13. 1. 1984: „Tělo Kristovo — jeho působení“. Matoušovo evange­lium 5, 13—16; 1 Tímoteoví 2, 1—8. Prosba za dílo evangelizace, za lidi hledající smysl života, za dílo sociální spravedlnosti a za „třetí svět“. Sobota 14. 1. 1984: „Tělo Kristovo — jeho odpovědnost“. 1. Petrova 1, 13—21; 2, 4—10. Prosba za posvěcení našich životů, za služebníky církve, za rodinnou výchovu dětí ke skromnosti, vděčnosti, úctě ke stáří, za růst touhý po čistém životě a za dobrou přípravu bohoslovci! pro jejich službu. Neděle 15. 1. 1984: „Tělo Kristovo — jeho naděje“. Římanům 8, 18—27; 2. Petrova 3, 11—T3. Prosba za svět ohrožený vykořisťováním, za lidi trpící útrapami válek, za více porozumění pro všechno tvorstvo a za ochranu životního pro­středí. ekumenické v rámci ekumenického týdne modliteb bude ve čtvrtek, dne 12. 1 e d n a 1984 večer v 19 hodin v Husově sboru Církve československé husitské v Praze 10 — Vršovicích, Moskevská 34. Úvodním slovem poslouží kancléř Církve pravoslavné v Československu bratr doc. dr. Jaroslav Šuvarský. Modlitební společenství povede bratr doc. Michal Bihary z Křes­ťanské reformované církve na Slovensku. Celkový pohled 11a mírové shVoináždění církevních představitelů v Paláci kultury x Praze Foto Martin Salajka i I Tesalonickým 1, 1—10 Jan 14, 18—19 Otevíráme řadu postil v letoš­ním roce nejprve oddílem listu apoštola Pavla tesalonickým křes tanům. Tento sbor je radostí jeho srdce, neboť je na něm patrné to, čemu říkáme opravdové křesťan­ství. Čtenář Písma sv. dobře ví, že Pavel rád užíval oné základní tro­jice slov: víra, naděje, láska, ne boť obsahuji celou šíři toho, ěe­­mu bychom dnes řekli „křesťan­ská existence“. Podle toho, jak charakterizuje jednotlivé členy té­to trojice, smíme i my dnes zkuu­­mat sami sebe, zda je naše víra skutečnou vírou, naše láska pra­covitou, dělnou láskou a naše na­děje vytrvalou nadějí. Je třeba klást si takové otázky často a ne­ní nadbytečné, učiníme-li tak i dnes v prvních dnech nového ka­lendářního času a k datu výročí vzniku naší církve. Nelze jinak, než znovu připo­menout, že všechny tyto složky musí být také při nás zřetelné. Pavel tedy nejprve mluví o čin­né víře, která není jen záležitostí lidského srdce. Vzniká pod dote­kem Boží milosti, nezůstává však utajéna v zbožném soukromí, ný­brž prosazuje se jako viditelná moc skrze určité jednání. V dal­ších verších se pak apoštol vrací, aby blíže pověděl, co je oním či­nem víry. V tom, že tesaloničtí Má smlouva je život a pokoj (Dokončen! z 1. strany) Proti dogmatu militaristického zastrašování, proti nedůvěře staví­me moc naděje, opřené o toho, který nás učí spravedlnosti, lás­ce a pokoji a vede nás radikálním obratem života (metanoiaj do smlouvy života a pokoje. Místo, kde své odhodlání vyslo­vujeme, nechť nemá zdi, které by nás dělily od těch, kteří v dešti a mrazu, pod obušky a mezí slzný­mi bombami stojí za stejnou věcí jako my. Máme společného nepří­tele: hřích ziskuchtivosti a moci, prorůstající z lidských srdcí do společenských struktur. Proto by­chom chtěli, aby náš hlas pronikl i k těm, kteří strojí úklady životu lidstva. Bůh volá každého od zlých činů do smlouvy života a pokoje. je více než symbolické, že naše jednání probíhá v adventu, který má dva neoddělitelné tóny. Připo­míná člověku zlo, které napáchal a trest za něj. Ale zároveň je vý­hledem naděje, potěšení a po­vzbuzení k obratu, za nímž je mož-. ná záchrana. Zbraně lze ještě stále proměnit v nástroje dobývání chleba a mno­ha jiných lidských potřeb. Také tuto plány patří k současné reali­tě světa a my stolíme na jejich straně. Je to náš program. Člověk velké vize budoucnosti Teilhard de Chardin napsal: „Sku­tečně podivná podívaná, od níž už dlouho nemohu odpoutat svou po­zornost: tisíce inženýrů a ekono­mů se vyčerpávají po celé zemi studiem světových zásob uhlí, naf­ty a uranu — zato nikoho nena­padne, aby bděl nad chutí lidstva žít, aby měřil její „teplotu“,, aby ji navájel, aby o ni pečoval a ko­nečně — proč ne — aby ji zvětšo­val“ (Chuť žiti. To je náš úkol dnes, chceme-lí život zachovat, vybudovat mír a přijmout Boží pokoj. Anežka Ebertová Zkrácený text projevu před­neseného na shromáždění Společně za mír a život pro dnešek a budoucnost, Praha 7. prosince 1983. přijali slovo, víry uprostřed mno­hé tísně v radosti Ducha svátého. Na příkladě Abrahamově je zřej má tato cesta, kdy se člověk obra­ci ed model k Bohu, přijímá jeho vůli za svou a jde tam, kam jej Boží přikázání vede jako neod mluvný požadavek. Ani s námi nemůže být jinak, neboť Bůh v Kristu čeká i na naše životní svě­dectví. Ovocem víry je láska. Není to naše přirozené hnutí srdce, které může být často neseno naším krát­kodobým a krátkodechým sobec tvím. Křesťanská láska je zrcad­lovým odrazem Božího příklonu k člověku v Ježíši Kristu. Proto se u něj učí, čerpá z něj svou od­vahu a sílu a osvědčuje se v mno­hém sebezapření a oběti pro dru­hé. Všimněme si ještě toho třetího znaku, vytrvalé naděje. Také v ní se prokazuje Boží moc a milosr­denství. V životních zápasech na ni mnohdy útočí mnohé zklamáni všedních dnů a hořkost neúspě­chů. Pokouši ji i naše vlastní srd­ce svým Umeliem a nedůvěrou. Slovem „bratr“ a „sestra“ na­zýváme obvykle své sourozence, se kterými se v dětství třeba i pe­reme, ale k nimž pak v dospě­losti máme nej bližší vztah, i když to nemusí být pravidlem. Tomuto vztahu se říká pokrevní příbu­zenství, protože sourozenci mívají jednu matku a jednoho otce. I Je­žíš měl sourozence, jak se doví­dáme z evangelií, a to čtyři brat­ry a nejméně dvě sestry. Byl tedy ve své rodině také nazýván brat­rem. My však víme, že slova „bratr“ a „sestra“ se užívá i v širším vý­znamu než rodinném. V nemocni­ci se ošetřovatelkám říká „sestro“ ..nebo dokonce zdrobnšle „sestřič­ko“, v románech Karla Maye na­razíme často na „rudého“ nebo „bílého“ bratra ä také v různých organizacích se člepové oslovují „bratře“, „sestro“. Souvisí to s po­vědomím, že všichni lidé k sobě nějak patří, že tvoří jeden velký organismus, rodinu. Také v církvi si tak říkáme. Důvod pro to je hlubší než kdekoliv jinde. Víme přece, že jsme byli stvořeni jed­ním Otcem, který je v nebesích, a že nás pojí nejen příbuzenství krve, ale 1 víry, naděje a lásky. Ježíš se narodil tak jako všichni lidé. Vánoce nám to připomněly. Protože má stejný původ, nestydí se nazývat nás svými bratry (Ži­dům 2, 11.12). A naopak, my smí­me mluvit o Ježíši Kristu jako o svém bratru. On má ovšem mezi svými sourozenci zvláštní posta­vení. Byl a je prvorozený. Naro­dil se Marii jako první. Slovo „prvorozený“ má v Bibli důležitý význam. Prvorozený syn byl ne­jen otcovým nástupcem, ale ná­ležel také Hospodinu. Souviselo to s onou událostí, která se stala kdysi v Egyptě těsně před odcho­dem Izraelců do Zaslíbené země, kdy anděl Hospodinův pobil u Egypťanů všechno prvorozené. Ro­diny Izraelců byly uchráněny, protože jejich dveře byly označe­ny krví beránka. Od té doby všechno prvorozené bylo zasvěco­váno Bohu Děli však nebyly obě­továny, ale vykupovány. Také'Jo­sef a Maria přinesli svého synáč-Ale právě tehdy se má pravá na­děje osvědčit svou vytrvalostí. Po­vstává vždy znovu, nesena zaslí­bením samého Pána: „Nezane­chám vás osiřelé, přijdu k vám. ješ­tě malou chvíli a svět mne už ne­uzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.“ Na prahu nového roku stojíme ledy Spolu se svou církví v poko­ře a se srdcem ztišeným. Budeme mít mnoho příležitostí v té!» slo­žité době plné nebezpečenství a problémů, před nimiž jako křesťa­né uprostřed lidského rodu a ce­lého Božího stvoření žijeme, aby­chom nesli viditelně své poslání skrze poctivou službu ve víře, lásce a naději. Proto má hluboký smysl, abychom jako údové své církve v tamto novém roce vychá­zeli denně za svou prací a konali ji věrně v Kristově Duchu. Má hluboký smysl, abychom neumdlé­­vali a v pokání podstupovali zá­pas o její obnovu a obnovu světa k spravedlností a ku pokoji. VZHORU SRDCE! Modlíme se: Všamohoucí Pane a Otče náš. Buď vůle tvá. Nejen v nebi, ale také na zemi. A nejen obecně na tom našem světě, nýbrž při mně a skrze mne. Biskup Miroslav Durchánek ka po narození do jeruzalémského chrámu a obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. Avšak Ježíš nebyl prvorozený jen ve své rodině, ale 1 mezi vše­mi lidmi na světě. V něm nám Pán Bůh ukázal, jaký má být oprav­dový člověk. Ježíš je nám příkla­dem, tak jako má být příkladem v rodině nejstarší bratr. V jedné naší písni je to řečeno takto: „Pa­ne náš a bratře Kriste, / tvým je, kdo má bližní rád, / uč nás žiti lásce čisté...“ Ježíš Kristus je však víc než jenom příklad. Při­jal totiž své prvorozenství jako životní úkol. Zasvětil se Hospodi­nu v tom, že ho byl na každém kroku poslušný, ve službě lidem, v utrpení i v oběti, která je jedi­nečná a neopakovatelná. Všechny nás také zachránil. I v tom jednal jako náš bratr, ale my takto jednat nemůžeme, jen on je náš Spasitel. Je jedinečný, jednorozený V jed­né vánoční písni je to vyjádřeno slovy: „Chceš nám bratrem'býti, / nás k sobě si vzítl. / Vítej, Králi_ náš.“ Nyní se na základě předchozí­ho jiodívejme na jeden verš z Pav­lova listu Římanům: „Které Bůh předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu Syna, tak aby byl prvorozený mezi mno­ha bratřími“ (8,29). —Říká se tu, -že Pán Bůh předem vybral ty lidi, kteří se* stanou Kristovými bratry a vejdou do věčné slávy. Může nás na tom něco zarazit. Zna­mená to snad, že Hospodin si pře­dem někoho vyvolil a druhého ne? Má pak vůbec smysl, aby člo­věk zápasil o víru? Rozumějme tomu správně. Pán Bůh je ke všem spravedlivý. On předem vyhlédl a určil, aby každý měl možnost jít s Kristem a poznat v něm moudrého a obětavého bratra i Pána. Avšak ne každý tuto nabíd­ku přijme. Pak trhá kruh Boží ro­diny a ztrácí naději na podobu s Kristem. Jestliže přijmeme Boží dar v Kristu, pak můžeme stále s ra­dostnou jistotou opakovat: „Máni bratra, ikterý mě miluje, ochraňu­je a zachraňuje.“ Zdeněk Svoboda Pozdrav a díkůvzdání PRVOROZENÝ Jak se moje modlitba stávala zbožnější a niternější, měl jsem tu stále méně a méně co říci. Nakonec jsem se zcela ztišil. Stal jsem se, což je ještě větším protikladem k mluvení, stal jsem se lim, kdo na­slouchá. Dříve jsem se domníval, že modlitba je mluvou. Naučil jsem se však, že modlitba není jen mluvou, ale i nasloucháním. Tak je to: Modlit se neznamená, že slyším mluvit sám sebe. Modlit se znamená ztišit se, být tichý a čekat až ten, kdo se modlí, uslyší Boha. Sören Kierkegaard Český zápas Obsah ročníku 63/1983 DODATEK č. 50-52 (AF), Co nového si přečteme 50—51 A. N., Svátky Boží a lidské lásky 52 Baudyš Vladimír, Říkali jsme mu íček... (k výročí úmrtí K. Čapka) 52 Bš, Věrný Služebník 50—51 Ebertová Anežka, Náboženství pro mír v Africe IV. 50—51 F.-C., Duchovenská jubilea v lednu 52 V lednu vzpomínáme 52 Góra Jan, Kde se i vlastně narodil 50—51 Halouzka Vladimír, K otázkám svěcení husitských kněží ' 50 51 Hoímann Hilde, Bůh je naší nadějí (přel. -nai-j 50—51 Je advent, brány dokořán... (píseň) 50—51 (JK), Společná cesta (ke knize V. Slabý) 50—51 Kalendář Blahoslav 1984 50—51 Kaňáková Alena, Kristovo narození od Jana Znoje 50—51 Reliéfy pro vinohradský sbor od Jana Znoje 52 Listy důvěrné — Silnější než smrt 50—51 Marti Kurt, Říkám to (báseň; přel. J. a Z. Svobo­dovi) 50—51 -MB-, Deník 1983 (8) 50—51 Michler Stanislav, Léta ve Zlaté kapličce IV. 50—51 Mikulecký Jiří, Advent Bohuslava Reynka 50—51 Naděje proti temnotě (mírové setkání, Železná Ru­da 5. a 6. 12.) v 52 Novák Miroslav, Vánoční blahopřání (L 2, 10. 14) 50—51 Novosad Alexej, Krůpěj ze studnice betlémské 50—51 Pchotská Eva, Mnohé se mi nedostává... jbáseň) 50—51 Pechatý K., „Národ sobě“ — převezení kamene z proslulé Práchně do základů Národního di­vadla 50—51 Pinč, Mikuláš Klaudyán — autor nejstarší mapy Čech 50-51 Scheinpflugová Olga, Dík (báseň) .52 Společně za mír a život pro dnešek a budoucnost (Praha 7. 12.) 50—51 Synoda na Šumavě 52 Upevnit pokoj na zemi (mírová synoda, Praha 23. 11.) 50—51 Za bratrem farářem J. Vrbatou (fú) 50—51 - Obsah ročníku ČZ 63/1983 vyšel y. C. 52/1983

Next