Dikobraz, 1952 (Anul 8, nr. 1-52)
1952-01-01 / nr. 1
i c 1 ■ . rmL nLl^li O B ČÍSLO 1 1. LEDNA 1952 ROČNÍKV III A Z CENA 3 KČS Jazzem se svíjel Bílý dům v tu noc, kdy Truman v mračném sboru ursiánů a senátorů cekal v touze a v neklidu, až ohněm zaplavený svět oznámí, že se blíží z dálky krutý a strašný Mars — bůh války, kterého pozval na banket. Viděli v duchu jeho zjev, slyšeli znovu po paměti pláč zabíjených žen a dětí, cítili znovu lidskou krev, která se na tom banketu bude zas měnit v tučné zisky — a olizovali si pysky, když zazněl výkřik: „Už je tu!“ sinalé tváře ozářil ohnivý plamen za obzorem. I zvolal Truman se svým sborem: „Pověz, co vidíš, hvězdáři! Popiš nám zkázu národů, ach, to musí být skvělý pohled!“ A hvězdář, stočiv dalekohled, díval se směrem k východu. „Co vidím,“ řekl, „strašné je! Z východu letí holubice a za ní, urostlý jak svíce, jde rytíř lidské naděje. A kudy jde ten bohatýr, je konec s vámi bursiány! V Koreji hoří vaše plány! lad Čínou svítí bílý mír! Dál! Vidím světlo úžasné, jak v zemi stokrát pochované na stavbách komunismu plane a zřejmě nikdy nezhasne! A dál! Vidím jak taje sníh . . . ne, to se ruda v ocel taví! A mladá republika zdraví zrození hutí v Kunčicích! Ted začlo —všemu navzdory — i na západě nebe zářit! To vašich zemí proletáři zvedají rudé prapory . . !“ Do krytů smečka zalezla, mlk’ hvězdář. Spojenými státy sel slavný dvaapadesátý a děsil všechny krále zla. Vítězně zvučel jeho krok i jeho smích, když řekl: „Páni, přede mnou kryt vás neochrání, já tady budu celý rok. A začnete-li se svou hrou, pak roky, které přijdou po mně, už po vás ani Bílém domě nej menší stopu nenajdou!“ stt - ^rše Pavel Kohout. Kreslil Otakar Štembera