Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)
1971-04-22 / nr. 16
2 IlfSMIO SE M ČÍSI DROBNÁ POOHLÉDNUTÍ JOSEFA DUBSKÉHO NA ENGRTE U LESÍKA, aneb STftÁDAL ŠPUNTY OD VÍNA P raha nebývala spojena s Kladnem jen krásnou Dlouhou míli. Od doby závislosti na dodávkách dřiví a uhlí koňskou dráhou z Kladna, byla obě města až předměstsky spřízněna. V letech, kdy se rodila Svoboda na Kladně, zpívala si Praha o své první aeronautice: Ve Stromovce na akátu visi balón na špagátu - nejde to, nejde to, necháme to na léto... Kladeňáci si zpívali na tutéž notu: Na Engrtě u lesíka šfouradlo ňák sebou zmítá, však najednou rána velká, prasklo to jak kysibelkai Nešlo to, nešlo to, prasklo to jak jelito ... Na havířských cestách, v hloučcích, dnem i noci, na „tři trikle", bylo řeči - čtyřiapadesát. Byly úlevou od života a spolehlivým sdělovacím prostředkem před i při Svobodě. Obsáhly věci z tohoto i z onoho světa, meteorologii i duchařinu, dělniky i pány. „Víš, ty vůbec, kamaráde, co je to uhli?" „To nevím." „No - přeci - zpresovaná tma!" A stačilo, aby agrární senátor Sechtr z Dobrovize cestou do Prahy poučoval, že „je teď proto tak mizerný počasí, že s nim ten Nobile zamíchal nad severním pólem a vůbec - lidi by měli bejt vděčný, že maj aspoň takový počasí, copak kdyby nebylo žádný ..." a už byl na tapetě až kolem dolu Kréta. Od krvavého božího těla nebylo nenáviděnějšího člověka na Kladensku než byl báňský ředitel Bacher. ...Himl sakra, zabim Bachral Že zem nosí toho lotra! i, á, ó Vyrval by nám srdce z těla, kdy už zhyne ta potvora? i, á, ó Střádá špunty od vina, vaří z nich polívku, prodává ji havířům, za 3 -půl žejdlíku. Po letech ho chtěli duchaři zase vidět, a tak si ho znovu vycitýrovali. Přišel. Neřekl ani Klikauf a jen naříkal „že teď musí za trest tlouct šutr v lomu u Třebechovic, že majitel, ministerský předseda Malypetr, šutr i dlažbu draho prodává státu a okresům, ale jim, dělníkům, že platí mizerně. Stejně ale, že ten Malypetr neni důsledný. Prohlásil, že zlo se musí vyvrátit z kořene a - ministerským předsedou zůstal dál!" Itaboulovitá čedičová dlažba, motorisiy proklínaná, zůstala. Když havíř ze šichty domů došel, došlapal na kole, později se i dotřásl na té dlažbě, řekl už jen zdařbuch, pověsil fáraci hadry na hřebík, snědl kudlapatinu, zalehl a spal - a spal jako nemluvně - s dlaněmi přivřenými tak, aby je zítra ve zdůle mohl jen zas navléct na lopatu. Na havířský bál, na 1. máje, na pohřby a na schůze si udělal čas vždy. Kladnem stále něco vířilo. V 19. roce to byla otázka znárodněni dolů. Na schůzi do Dělnického domu přijel z Prahy dr. Soukup. Spustil revolučně: „Uhlobaroni se báli dát lidu vzděláni. My dáme děl-líkům vzdělání i kulturu. Už proto, aby mohli kopnout uhlobarony do zadnice, a aby, až budou vzdělaní, si mohli doly sami řídit. No, ať vám řekne zde přítomný inžinýr Paďour ze Schollerky, jestli by mohli vést doly dělníci bez vzděláni." Pan ing. Paďour tedy vstal a rozpačitě řekl, že za těch dvacet let, co zná doly i havíře, že by stejně jako uhlobaroni s inženýry, mohli je dělníci řídit taky. Dělnický dům se otřásal aplausem. Doly však znárodněny nebyly, asi pto tu nevzdělanost. Co ale i se vzděláním? Na Silvestra r. 1908 musel podepsat městský kancelářský zaměstnanec agrárnímu starostovi v Buštěhradě stvrzenku, „kterouž stvrzuje, že za odměnu prací kancelářský kabát po neznámém hostu v hostinci pana Feřtka zanechaný obdržel." Byl to Palacký, příslušník rodu slavného Palackého, a sotva by se na ten kabát mohl oženit... A moje matička marně mě kárala, abych nechodila s těma sociólama. Přestaňte, matičko, přestaňte mě kárat, já budu navzdory „Práci čest" provolávat.. . POZNÁMKA: PRO ČTENÁŘE DIKOBRAZU - I PRO TY BEZ JMÉNA A BEZ PŘÍJMENÍ Z PLZNĚ, ÚSTI n. L. A TRUTNOVA Z DOBOVÝCH DOKUMENTÁRNÍCH MATERIÁLŮ TEXTOVÝCH I ILUSTRAČNÍCH VYBÍRÁ A NADALE BUDE VYBÍRAT JOSEF DUBSKY osmdesálin kladenské Svobody No okraj Lidový obrat kladenského horníka Bacher - kladenský Bismarck. (O něm a o krvavém božím těle píše Marie Majerová v Siréně) ■I • ŽÁDNÝ VELKÝ DUCH NENÍ BEZ TROŠKY BLÁZNOVSTVÍ Seneca Vidím, milý Nixone, že budoucnost Ameriky není nijak růžová Nejlépe by bylo na čas usnout a probudit se, až bude lípl Humphrey, pozor, fotografovéI To je ten správný výraz pro kamery i pro Američany I M nohé věci nedoceňujeme. Zpravidla až po letech si člověk vzpomene na nějaké období ěi událost ve svém životě a napadne ho, že tu dobu žil a teprve teď chápe, jaký pro něj i pro ostatní měla význam. Myslíme si, že teď je právě doba, která předznamenává naši budoucnost. Skončilo období okresních a krajských konferencí strany, skončil Dvacátý čtvrtý sjezd sovětských komunistů a bliží se náš čtrnáctý sjezd. Desetitisíce lidí, občanů našeho státu, se v minulých měsících scházelo, aby zhodnotilo, co bylo, a hlavně si řeklo, co je třeba dělat, aby se nám dařilo čím dál, tím lip. Toto snažení dostalo konkrétní podobu v návrhu předsednictva ť)V KSČ ve směrnicích XIV. sjezdu KSČ k pátému pětiletému plánu rozvoje národního hospodářství na léta 1971—1975. Říká se, že cesta k srdci vede žaludkem. Návrh naší pětiletky není jídelní lístek, ale cesta k srdcím nás všech to dozajista je. Je to po dlouhé době jasná, střízlivá a nadějná perspektiva, rozumný pohled do budoucnosti. Víme, co dělat, aby zmizely zásadní nedostatky našeho denního života, aby i žaludku se dostalo vybraných jídel. Čemu se říká životní úroveň, chápeme my v možnostech zařídit si dobře svůj život i životní prostředí, ulehčit si práci v domácnosti a mít mimo jiné i patřičnou rezervu v hotovosti pro nenadálé příhody. Jak praví suchá litera, měli bychom na tom být za pět let o čtvrtinu lépe než dnes. Ale samo se nenakope, jak kdysi říkali horníci, tak ani na splnění plánů nelze čekat se založenýma rukama. S každým z nás se v budoucnosti počítá, a proto bude moudré, když se každý svým dílem o tuto budoucnost zasloužíme. Najdou se lidé, kteří si řeknou, že taková vážná úvaha do Dikobrazu nepatří. Těm chceme říci, že i humor a smích má svoje nutné předpoklady a těmi jsou spokojenost a dobrý život každého z nás. A šfastnými a spokojenými nás činí jistota a víra v budoucnost. Píšeme proto vážně, poněvadž jistotu a víru teď máme a pak ani humor nemůže zůstat našemu životu nic dlužen. JINDŘICH BESTA