Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)

1971-04-22 / nr. 16

2 IlfSMIO SE M ČÍSI DROBNÁ POOHLÉDNUTÍ JOSEFA DUBSKÉHO NA ENGRTE U LESÍKA, aneb STftÁDAL ŠPUNTY OD VÍNA P raha nebývala spoje­na s Kladnem jen krásnou Dlouhou mí­li. Od doby závislosti na dodávkách dřiví a uhlí koňskou dráhou z Klad­na, byla obě města až předměstsky spřízněna. V letech, kdy se rodila Svoboda na Kladně, zpívala si Praha o své první aeronautice: Ve Stromovce na aká­tu visi balón na špagátu - nejde to, nejde to, necháme to na léto... Kladeňáci si zpívali na tutéž notu: Na Engrtě u lesíka šfouradlo ňák sebou zmítá, však najednou rána velká, prasklo to jak kysibelkai Nešlo to, nešlo to, prasklo to jak jelito ... Na havířských cestách, v hlouč­cích, dnem i noci, na „tři trikle", bylo řeči - čtyřiapadesát. Byly úle­vou od života a spolehlivým sdělova­cím prostředkem před i při Svobodě. Obsáhly věci z tohoto i z onoho svě­ta, meteorologii i duchařinu, dělniky i pány. „Víš, ty vůbec, kamaráde, co je to uhli?" „To nevím." „No - přeci - zpresovaná tma!" A stačilo, aby agrární senátor Sechtr z Dobrovize cestou do Prahy poučoval, že „je teď proto tak mizerný počasí, že s nim ten Nobile zamíchal nad severním pólem a vůbec - lidi by měli bejt vděčný, že maj aspoň takový počasí, copak kdyby nebylo žádný ..." a už byl na tapetě až kolem dolu Kréta. Od krvavého božího těla nebylo nenáviděnějšího člověka na Kladen­­sku než byl báňský ředitel Bacher. ...Himl sakra, zabim Bachral Že zem nosí toho lotra! i, á, ó Vyrval by nám srdce z těla, kdy už zhyne ta potvora? i, á, ó Střádá špunty od vina, vaří z nich polívku, prodává ji havířům, za 3 -půl žejdlíku. Po letech ho chtěli duchaři zase vidět, a tak si ho znovu vycitýrovali. Přišel. Neřekl ani Klikauf a jen naří­kal „že teď musí za trest tlouct šutr v lomu u Třebechovic, že majitel, mi­nisterský předseda Malypetr, šutr i dlažbu draho prodává státu a okre­sům, ale jim, dělníkům, že platí mi­zerně. Stejně ale, že ten Malypetr neni důsledný. Prohlásil, že zlo se musí vyvrátit z kořene a - minister­ským předsedou zůstal dál!" Itabou­­lovitá čedičová dlažba, motorisiy proklínaná, zůstala. Když havíř ze šichty domů došel, došlapal na kole, později se i do­­třásl na té dlažbě, řekl už jen zdař­­buch, pověsil fáraci hadry na hře­bík, snědl kudlapatinu, zalehl a spal - a spal jako nemluvně - s dlaněmi přivřenými tak, aby je zítra ve zdůle mohl jen zas navléct na lopatu. Na havířský bál, na 1. máje, na pohřby a na schůze si udělal čas vždy. Klad­nem stále něco vířilo. V 19. roce to byla otázka znárod­něni dolů. Na schůzi do Dělnického domu přijel z Prahy dr. Soukup. Spustil revolučně: „Uhlobaroni se báli dát lidu vzděláni. My dáme děl­­-líkům vzdělání i kulturu. Už proto, aby mohli kopnout uhlobarony do zadnice, a aby, až budou vzdělaní, si mohli doly sami řídit. No, ať vám řekne zde přítomný inžinýr Paďour ze Schollerky, jestli by mohli vést doly dělníci bez vzděláni." Pan ing. Pa­ďour tedy vstal a rozpačitě řekl, že za těch dvacet let, co zná doly i ha­víře, že by stejně jako uhlobaroni s inženýry, mohli je dělníci řídit taky. Dělnický dům se otřásal aplausem. Doly však znárodněny nebyly, asi pto tu nevzdělanost. Co ale i se vzděláním? Na Silvestra r. 1908 musel podepsat městský kan­celářský zaměstnanec agrárnímu sta­rostovi v Buštěhradě stvrzenku, „kte­rouž stvrzuje, že za odměnu prací kancelářský kabát po neznámém hostu v hostinci pana Feřtka zane­chaný obdržel." Byl to Palacký, pří­slušník rodu slavného Palackého, a sotva by se na ten kabát mohl ože­nit... A moje matička marně mě kárala, abych nechodila s těma sociólama. Přestaňte, matičko, přestaňte mě kárat, já budu navzdory „Práci čest" provolávat.. . POZNÁMKA: PRO ČTENÁŘE DIKOBRAZU - I PRO TY BEZ JMÉNA A BEZ PŘÍJMENÍ Z PLZNĚ, ÚSTI n. L. A TRUTNOVA Z DOBOVÝCH DOKUMENTÁRNÍCH MATE­­­RIÁLŮ TEXTOVÝCH I ILUSTRAČNÍCH VY­BÍRÁ A NADALE BUDE VYBÍRAT JOSEF DUBSKY osmdesálin kladenské Svobody No okraj Lidový obrat kladenského horníka Bacher - kladenský Bis­marck. (O něm a o krvavém božím těle píše Marie Ma­jerová v Siréně) ■I • ŽÁDNÝ VELKÝ DUCH NENÍ BEZ TROŠKY BLÁZNOVSTVÍ Seneca Vidím, milý Nixone, že budouc­nost Ameriky není nijak růžová Nejlépe by bylo na čas usnout a probudit se, až bude lípl Humphrey, pozor, fotografovéI To je ten správný výraz pro ka­mery i pro Američany I M nohé věci nedoceňujeme. Zpravidla až po letech si člověk vzpomene na nějaké období ěi událost ve svém životě a na­padne ho, že tu dobu žil a teprve teď chápe, jaký pro něj i pro ostatní měla význam. Mys­líme si, že teď je právě doba, která předzna­menává naši budoucnost. Skončilo období okresních a krajských kon­ferencí strany, skončil Dvacátý čtvrtý sjezd sovětských komunistů a bliží se náš čtrnáctý sjezd. Desetitisíce lidí, občanů našeho státu, se v minulých měsících scházelo, aby zhodnotilo, co bylo, a hlavně si řeklo, co je třeba dělat, aby se nám dařilo čím dál, tím lip. Toto sna­žení dostalo konkrétní podobu v návrhu před­sednictva ť)V KSČ ve směrnicích XIV. sjezdu KSČ k pátému pětiletému plánu rozvoje ná­rodního hospodářství na léta 1971—1975. Říká se, že cesta k srdci vede žaludkem. Návrh naší pětiletky není jídelní lístek, ale cesta k srdcím nás všech to dozajista je. Je to po dlouhé době jasná, střízlivá a nadějná perspektiva, rozum­ný pohled do budoucnosti. Víme, co dělat, aby zmizely zásadní nedostatky našeho denního ži­vota, aby i žaludku se dostalo vybraných jídel. Čemu se říká životní úroveň, chápeme my v možnostech zařídit si dobře svůj život i ži­votní prostředí, ulehčit si práci v domácnosti a mít mimo jiné i patřičnou rezervu v hoto­vosti pro nenadálé příhody. Jak praví suchá litera, měli bychom na tom být za pět let o čtvrtinu lépe než dnes. Ale samo se nena­­kope, jak kdysi říkali horníci, tak ani na splnění plánů nelze čekat se založenýma ru­kama. S každým z nás se v budoucnosti po­čítá, a proto bude moudré, když se každý svým dílem o tuto budoucnost zasloužíme. Najdou se lidé, kteří si řeknou, že taková vážná úvaha do Dikobrazu nepatří. Těm chce­me říci, že i humor a smích má svoje nutné předpoklady a těmi jsou spokojenost a dobrý život každého z nás. A šfastnými a spokojený­mi nás činí jistota a víra v budoucnost. Pí­šeme proto vážně, poněvadž jistotu a víru teď máme a pak ani humor nemůže zůstat našemu životu nic dlužen. JINDŘICH BESTA

Next