Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)
1971-06-10 / nr. 23
• AMERICKÝ SKLADATEL C. SMITH SLOŽIL SYMFONII, KTEROU NAZVAL MLÉKO. V PARTITÚRE JE PŘEDEPSÁNO I DVACET KRAVSKÝCH ZVONCU. SKLADBU ZAKOUPILO SDRUŽENI AMERICKÝCH MLÉKARU. Přítel Vavřinec mi dělal léta starosti. Z účtárny ho vyhodili, protože mu unikal význam desetinné tečky. Prošel rychle různými odděleními a nezakotvil ani ve vrátnici, neboť už druhý den prudce spustil závoru na zadní sklo ředitelské šestsettrojky. Přešel do stavebnictví, ale třetího dne zrána se mu na hlavu sesypaly tvárnice. Naštěstí přišel jen k otřesu mozku, ke zlomenině dvou žeber a k poznáni, že tohle taky není to pravé. Dívky ho opouštěly s neuvěřitelnou lehkostí. Některé ani netušily, že je Vavřinec miluje, neuměl se jasně vyjádřt. Když se mu to podařilo, bylo to ještě horší. Třikrát zkusil štěstí v loterii. Patrně nevyhrál. Dokázat to nelze, protože vždy před tahem ztratil los. Jednou zatloukal skobu do zdi. Očekával jsem, že se jako každý jiný praští do ruky, zakvílí a bude cucat prst. Vavřinec však ani nehlesl a mlčky se svezl k zemi. Zarazil totiž skobu do vedení k zásuvce. Pojistku jsem po jeho vzkříšení raději vyměnil sám — v televizi byl hokej a nechtěl jsem, aby bylo celé město bez proudu. Není divu, že Vavřinec zvolna chátral, ztráceje klíče od domu a zbytky sebevědomí. Jednoho dne z našeho města odešel. Den předtím se ve svém nejnovějším závodě dostal jako první k malému ohni. Jeho životní příležitost nadešla! Energicky popadl vědro s vodou, stojící poblíže a vchrstnul obsah do ohně. Ve vědru byla kupodivu nafta. Závod nevyhořel. Jeho vedení netrvalo na výpovědní lhůtě, když projevil úmysl odejít. Ředitel mu stiskl ruku a nevyhlížel zdrceně. * Vavřinec zmizel, a jen někdy za dlouhý čas přicházely z různých míst republiky pohledy s dvěma řádky, jež nenapovídaly nic o jeho zdraví a činnosti. Nu což, snad někde zakotví, pravil jsem uklidněn faktem, že má na poštovné. Ba, zakotvil. Jednoho jarního podvečera zarazila u našeho domu zbrusu nová škodovka a z ní se vysoukal Vavřinec ověšený balíčky. Hlaholně pozdravil mne, decentně mou ženu a světácky dorůstající dceru. Postavil na stůl láhev gruzíňáku, nabídl mi ze stříbrné tabatěrky kentku, a v jeho osmahlé tváři se zračila životní pohoda. Napřed jsem vypravoval o sobě. Sám jsem žasl, jak jednoduchý mám životopis. Konečně jsem se dostal k otázce, co ta léta dělal on. „Dlouho jsem sbíral zkušenosti. Spíš nepříjemné, asi jako tady. A pak ... To už ti řekne tento balíček." Přiznám se, že se mi ruce trochu chvěly, když jsem rozvazoval zelenou stužku. Po chvilce jsem zíral na knížky nesoucí název „Úspěšně životem I“, „Jak vyniknout v zaměstnání?", „Vaším jměním je sebevědomí!“ a konečně „Milujte šťastně!". Nad všemi těmito názvy se vznášelo Vavřincovo jméno. „Jednu z těchto knížek jsem viděl v knihkupectví," pravil jsem, „ale vůbec mě nenapadlo, že . . ." „Žes něco viděl, byla náhoda. Všechno bylo hned rozebráno, na světě je totiž dost smolařů, kteří potřebují návod a povzbuzení," řekl. „Tohle jsou druhá a třetí vydání, dvě další publikace mám v tisku, o racionalizaci a bezpečnosti práce. To víš, to se dnes žádá." Úspěšný muž Vavřinec byl pozván do městské knihovny na přednášku, předseda MěstNV s ním strávil půlhodinu v srdečném rozhovoru, na korze ho zdravili dospělí i školní dítka. Měl jsem pocit chudého příbuzného. Přistihl jsem se, že mu závidím. Když jsem druhý den pozoroval, že líbá nápadně dlouho mé ženě ruku, že přinesl mé dceři květiny a šeptal jí cosi, až se nebohé dítě zapýřilo a sklopilo oči, zanevřel jsem na něho. Ale zároveň jsem vůči němu pocítil slabost průměrného člověka proti silnému jedinci. Nakonec všechno dobře dopadlo. Sdělil mi, že třetího dne navečer odjede. Jeho povinnosti mu bohužel nedovolují se pozdržet, ač by velmi rád. Díval se přitom horoucně, jenže ne na mne. Třetího dne ráno u stolu zakopl a vylil čaj dceři za krk. V poledne se shýbl pro vidličku a s ubrusem strhl manželce do klína horkou polévku. Odpoledne přišel z města pěšky, neboť nedal na křižovatce přednost v jízdě. Krátce předtím jsem potkal přítele Budláka, který na svou čest prohlásil, že něco tak pitomého, jako byla Vavřincova přednáška, jaktěživ neslyšel. Pookřál jsem. Když Vavřinec odcházel na nádraží, doprovázel jsem ho sám. Manželka a dcera se omluvily. Vavřinec, nezlomen událostmi, mi rozzářeně sděloval: „Nejsem zřejmě způsobilý žít v tomto městě. Avšak jako zdroj inspirace je nedocenitelné. Už mám v hlavě osnovy na další knihy — „Autonehody jsou zbytečné", „I vy můžete být řečníkem" a „Kultura u stolu". Pak spěšně nastoupil do rozjíždějící se soupravy a dlouho mi mával z vlaku, který jel jinam, než se Vavřinec domníval. V duchu už jsem viděl za knihkupeckými výklady další příručku s názvem „Cestujte racionálně!". ÚspžšnÝ Mul FRANTIŠEK SOUKUP „Taky jste parašutista?" „Ne, já jsem z jezdecké školy." Josef Molín Josef Molín „Tak, a teď budu počítat do tři miliónů a jestli nepotáhnete, tak odejdu I" Stanislav Holý MILOSLAV ŠVANDRLÍK Nemohu tvrdit, že by strýc Fanouš byl vyložený vzdělanec. Spinozu si plete s mimosou a indolenci s kondolencí. Jinak si ovšem potrpí na duševní hodnoty. Velice nerad slyší, když teta Růža prohlásí rezolutním tónem: „Co na tomhle světě sním a vypijú, to mi nikdo nevezme!“ Přitom je teta vyloženě asketický typ a vypadá jako mumifikovaná Twiggy. Strýc Fanouš, který je kulatý jako melounek, okamžitě vyskočí ze židle a křičí: „Tak podle tebe je jediná hodnota dlabanec! Nejvyšší poslání člověka je nacpat si nácka! No, to jsem si vybral družku životem. Víš, co pravil veliký filosof? Jíme proto, abychom žili, a nežijem proto, abychom jedli!“ „Podle mne je to prašť jako uhoď,“ odvěti teta Růža, „a s filosofama se mi tady neoháněj! Já jsem myla čtrnáct let nádobí v menze, a tak vím, co to obnáší. Filosofové tam dlabali jedna radost a Ieckterej si přišel i dvakrát pro nášup.“ Tohle strýc Fanouš nerad slyší. Představuje si filosofa, či básníka, jako vychrtlého, vysušeného jedince, který nelpí na marnostech tohoto světa. Když spatřil jednou v televizi Josefa Kainara, tak do něj čtrnáct dní nic nebylo. „Podívej se na mne, jak se ve volném čas vzdělávám!“ vykřikuje na tetu, přicházející z mandlu, „zatímco sis s vdovou Pelušákovou vyměňovala recepty na rýžový nákyp, přečetl jsem dvě kapitoly Temna. Díky tomu mám jasno v mnohých otázkách. Víš ty například, kdo to byl Koniáš?“ „Aby ne!“ ušklíbne se teta, „to byl ten chlapík, co pálil knížky. Rozumnej člověk, podle mne! Věděl, že knihy jsou balast a jediný poučení plyne z života praktického!“ „Ona se zastává Koniáše!“ zaječí strýc a koulí zuřivě očima. „Největšího zloducha protireformace! Potlačovatele národa českého! Zmlkni, ženo nevzdělaná, nebo se neudržím!“ Zena nevzdělaná celkem ochotně zmlkne, ale ani to není strýci po chuti. Chtěl by mít manželku k obrazu svému a proto začne naléhat: „Jdi trochu do sebe! Přečti si něco hodnotného! Vždyť rosteš jako stromy v lese a bude z tebe naprostý nevědomec!“ „Dej mi pokoj!“ mávne rukou teta, „co z toho věčnýho ležení v knihách máš ty? Na Vyšehradě tě nepochovaj’ a sochu ti taky nepostavěj’! Do Akademie tě nepřijmou a doktorátu se taky nedočkáš! Žádný užitek z toho není.“ „Mně nejde o užitek,“ hřímá strýc Fanouš, „ale o blahé vědomí, že chápu rozličné souvislosti. Což se o tobě říci nedá. Zůstala jsi v podstatě primitiv nezkypřený pluhem poznání!” Teta se ušklíbne a strýc odejde na procházku, aby si v parku podiskutoval s důchodcem Slívou, který ovládá dva jazyky slovem a písmem a ještě se vyzná v bylinách. Sednou si spolu na lavičku a strýc Fanouš si počne vylévat srdce. Hanobí tetu, spíná ruce nad její prízemností a prohlašuje, že život po jejím boku je očistcem, ne-li přímo peklem. „Ach, pane Slíva,“ vzdychá, „kolikrát už si myslím, že jsem na konci svých sil. Po duševním souzvuku ani stopa, jen ty mrzké, živočišné zájmy a starosti!“ „Tak se rozveďte!” poradí mu důchodce, „jste bezdětní, rozkol je zcela zřejmý a jistě by vše šlo jako na drátku!“ Strýc Fanouš se zasmuší. „Taky jsem o tom uvažoval,” řekne potom, „ale když ona dovede tak báječně vařit! Já bych vám přál okusit ty její knedlíky — jako péříčka! A ta svíčková, to je přímo lahoda!“ Strýc Fanouš se mimoděk olízne a pak překotně přejde na důstojnější a vznešenější téma. 3