Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)

1971-07-22 / nr. 29

Ačkoliv jsem ráno nastoupil do no­vého zaměstnání přesně, seděli už všichni za svými pracovními stoly a horečně pracovali. „Nazdar zaměstnanci,“ povídám. „Kde si vaříte kafe?“ Několik hlav se zvedlo a vrhlo na mě nevraživé pohledy, jiné hlavy ani ne­uznaly za vhodno zvednout se. „Tak Češi, ptám se vás česky, kde si vaříte kafe? Jo, abych nezapomněl, jsem nějakej Baďura a budu tu s vámi od nynějška vrtět.“ „Tady je pracoviště a ne kavárna,“ řekla odměřeně jedna hlava, která se ukázala být hlavou vedoucí. „No, no,“ povídám já. „Tak abych se trochu rozkoukal, mrknu se do novin, jak nám to včera hrála ta boží Slávie.“ „Tady je pracoviště a ne čítárna,“ řekla zase tatáž hlava. Načež mi strikt­ně přidělila stůl a práci. „Snad už budeme mít konečně teplejší večery,“ poznamenal jsem k sousedce z levé strany. „Kam chodíte takhle ve­čer?“ „Po zaměstnání večer studuji,“ odvě­tila tato zdánlivá sexbomba. „A ne­mluvte na mě, ano? Nic mě tak neroz­zlobí, jako když mě někdo zdržuje pla­ným povídáním.“ Tak vypadal můj nástup na nové pracoviště. A další průběh pokračoval v duchu, který se pokusím znázornit příklady. Za dva dny k nám přišel ředitel (kte­rý, mimochodem, je u nás stále častým hostem), poslal našeho vedoucího někam něco zařídit a povídá: „Poslal jsem ho Dryč schválně, aby snad, i když je to iravděpodobné, se někdo před ním ne­­„a 1 mluvit.“ „To u nás nepřichází v úvahu,“ řekla domnělá sexbomba. „My si tady všec­ko říkáme z očí do očí.“ BAĎURA a zvolali unisono ostatní. „Já vím, ale někdy se stane takový případ, i když je to úplná výjimka.“ „Ba, ba, vyskytnou se takové případy. Já jim říkám okrajové,“ řekla domnělá. „Já taky,“ přidal jsem se, abych se nějak podílel na debatě. Ale nikdo si toho nevšímal. „Jde mi o to,“ pokračoval ředitel, „abychom my, vedoucí pracovníci závo­du, měli objektivní pohled na kvality a možnosti osazenstva. Tof se ví, může se stát, že některý vedoucí nám podá zkre­slenou zprávu, dejme tomu, aby víc vy­nikly jeho zásluhy, nebo, dejme tomu, aby svoji chybu přehrál takříkajíc na podřízeného, nebo, dejme tomu, někdo z podřízených může mít na něco jiný a správnější názor než on. zkrátka, abych dlouho nemluvil, rozhodli jsme se všich­ni pro úzký kontakt s masami. Tím se zvýší i naše nevalná kvalifikace.“ „Velmi správné rozhodnutí,“ řekl je­den pracovník v nejlepších letech. „Ovšem, u nás to zapotřebí není. I kdybychom k našemu vedoucímu ně­jaké připomínky měli, nikdy bychom je neuplatňovali za jeho nepřítomnosti. S intrikami jsme takňák skoncovali.“ „Ba, ba, jiní už nebudeme!“ pravili unisono všichni ostatní. „Já asi taky ne,“ pokusil jsem se opět na sebe upozornit, jenže opět si mne nikdo nevšiml. Považovali to zřejmě za starý, přežitý typ příspěvku do diskuse. „K našemu vedoucímu připomínky nemáme, neboť tady není,“ pokračoval ten v nejlepších letech. „Zato k vám, vedoucím pracovníkům závodu, připo­mínky máme. A silně kritické.“ „Výborně!“ zaradoval se ředitel. „My to potřebujeme jako prase drbání, pro­miňte mi ten výraz, jsem venkovského původu.“ „Některá vaše rozhodnutí považujeme za neuvážená, subjektivní,“ pokračoval pracovník. „Bekla bych až mírně slabomyslná,“ dodala domnělá sexbomba. „Máte určitě pravdu,“ jásal ředitel. „Navrhnu vás asi na povýšení. Ostatně, když už jsme u těch věcí, přemýšlím, jestli bych neměl sám sebe nahradit svým náměstkem a jít dělat skladníka. Na to bych stačil, ve skladu bych mohl mnohem víc prospět naší společnosti.“ Tímto poutavým způsobem debata po­kračovala. A co hlavního, byly z ní vy­vozeny taky příslušné závěry a nedo­statky se už neopakovaly. Nikdy. Nebo zase jindy jsme konali poradu, kdo má dostat prémie. „Ne, ne, já ten návrh musím odmít­nout!“ křičel pracovník těsně před dů­chodem a bušil pěstí do stolu. „Co jsem udělal, udělal jsem v rámci svých pracovních povinností a žádné prémie nezasloužím. Vždyť bych se ne­mohl podívat ostatním pracujícím do očí!“ „Nesmysl!“ zvolal pracovník v nejlep­ších letech. „Rozhodně si je víc zaslou­žíš než já. Považte, přátelé, že já byl tři dny doma! Měl jsem sice záškrt, ale to je chabá omluva! Za válení na posteli se neplatí, ne, ne!“ „Nejnezodpovědnější by bylo, kdy­bych prémie obdržela já!“ sípala do­mnělá sexbomba. „Copak nevíte, že jsem jednou zapomněla udělat háček nad r ve slově kurfiřt? Kdyby všichni tak pracovali, to bychom se moc dopře­du nepohnuli!" „To je pravda,“ souhlasil vedoucí. „Jenže jste ten háček nezapomněla, jen jste jej přehodila. Napsala jste místo kurfiřt kuřfirt. No a poněvadž já jsem ten poslední, kdo by si prémie zasloužil, nedostane je tady nikdo. Manželky nás za to pochválí, a to zahřeje víc než ty peníze.“ „Ale ... to snad ... když je nikdo ne­chce, tak já bych se třeba uvolil,“ vy­koktal jsem ze sebe. A to byl začátek konce. Od té chvíle mě všichni tak morálně bojkotovali, že jsem musel na vlastni žádost odejít. Bojím se, abych nepřišel někam, kde je to podobné. Proto se pro jistotu předem ptám: A jak u vás? Kdy ž vám Éeče MILOSLAV ■■ j U ŠVANDRLÍK Cl O P O S W © 1 © Někdy se mi zdá, že jsem se narodil pouze proto, aby se má žena mohla šťastně provdat. Ale pak si říkám, že je to málo a že musim být ještě k něčemu jinému. Je­nomže se mi dosud nepodařilo zjistit, k čemu ... Minulý pátek nám počalo zatékat do postele. Kdyby nepršelo, patrně by k točnu nedošlo, ale máme vlhký rok, a tak se není čemu divit. Než jsme se nadáli, měli jsme z postele akvárium. „Fanouši,” děla žena, „dělej, jak myslíš, ale můj hloupý ženský rozum mi praví, že je třeba něco podniknout.“ To se mi zdálo logické. Ale co se dá podniknout, o tom jsem neměl tušeni. Ve škole jsem se naučil násobilce, kolu na hřídeli, ba i příčestí minulé trpné jsem probral, avšak na takovou kalamitu jsem byl zcela nepřipraven. Po chvíli intenzivního uvažováni jsem zvedl telefonní sluchátko a vytočil číslo infor­mační služby. Slečna, které jsem se otázal, co má člověk dělat, když mu teče do postele, byla zjevně překvapena. Po chvíli přemítání však pravila, abych povolal pokrývače, což nevypadalo nerozumně. V našem obvodě jsou, pokud je mi známo, dva pokrývači. Jeden se jmenuje Drkadlec, druhý Šožinik. Vypravil jsem se nejprve za Drkadlecem, jelikož je solidního vzhledu. Přijal mě vlídně, ba i ruku mi podal. Řekl, že se mnou cítí a že by se na mou střechu přišel napřesrok podívat. „Pane Drkadlec," pravil jsem, „nejsem obojživelník a moje žena nedýchá žábrami. Nedojde-li k včasnému zákroku, mohu prodat siamskou kočku s kokršpanělem a pěstovat místo nich mořské sasanky! Jak dlouho ještě může trvat, než mi z kokosáku na podlaze začne pučet rákosí, nebo alespoň blatouch královský?” Pan Drkadlec prohlásil, že je to těžká věc, a když to tak spěchá, abych se pokusil jinde. Šel jsem tedy za panem Šožinikem. Snad jsem mu nebyl sympatický nebo co, ale nepochodil jsem. Vůbec se mi v tomto slušném listě nechce napsat, kam mě ten sprosťák poslal. Vrátil jsem se domů skleslý a v krajně pesimistické náladě. Vody v ložnici už bylo po kotníky a my s ženou jsme na tom byli jako děti z Pirea, ačkoli jsme daná fakta nebrali s takovou radostí. Pak jsem znovu zavolal na informace a otázal se, co má člověk dělat, když mu teče do ložnice a pokrývač nehodlá zasáhnout. Slečna už nebyla mým dotazem vyvedena z míry a odvětila, že v takovém případě se musí člověk spolehnout na své vlastni síly a opravit si střechu sám. Musel jsem uznat, že tato odpověď má něco do sebe. Bohužel, mám již delší dobu, patrně od narozeni, příšernou závrať. Tak se stalo, že jsem svůj pokus, vylézt na střechu, zcela úspěšně nerealizoval. Přesněji řečeno, zřítil jsem se už z druhé příčky žebříku, ale i tak se mi podařilo zlomit si nohu v kotníku a vykloubit si rameno. V bolestech jsem byl dopraven do nemocnice. V sobotu mé přišla navštívit žena. Přinesla mi pišingry, půl kuřete a celého Jiráska. „Co dělá ložnice?" zeptal jsem se mdlým hlasem. „Ještě tam teče?" Mávla rukou, jako že to nestojí za řeč. „Víš," zašeptala, „jsem tolik šťastná, že ses nezabil! Zaplať pánbůh, že to takhle dopadlo!" A já si myslím, že se mi podaří učinit manželku šťastnou ještě mnohokrát. 3

Next