Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)
1971-11-25 / nr. 47
KAM SE HRABAL HANNIBALt Papežský nuncius doprovodil manžele Habsburkovy na anglický křižník Cardiff a 19. listopadu připluli do Funehalu. Ještě na palubu je přišel přivítat anglický konsul a portugalská správa ostrova. Po šetrném vylodění (moře bylo velmi neklidné) byli odvezeni do vily „Viktoria“, čímž přec jen se Karel jednou dočkal i kýženého „vítězství“. Ve vile Viktoria si pověsil Karel nad postel Kaiserbildnis s latinskými verši, znějícími česky: „Af jiní válčí, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj, neboť co jiným Mars — dá tobě Venuše!“ (Snad proto se lidé raději zasnubují, než žení.) A s vděkem vzpomněv i na slečnu Čubrovou z Roztok, kterou si v Praze namluvil a s ní snoubil ještě před Zitou, poslal jí z Madeiry pohlednici: Víno je tu dobré, jsem pořáde na maděru, napitý jak vinný sud. Kdopak může za osud. A znovu se nad osudem rozpla-- kal a plakal až do 1. apríla 1922 -Tv'nst.il ad astra duši -*.ne-1 senou. * Po mobilizaci vypukla v CSR nová aféra. Velitelé dostali pokyn dávat komunisty jako terč do předních linií a na nejnebezpečnější místa. Pokyn dal asi některý r kaprál, neboť k té bestialitě mlčel i nejvyšší velitel, i básník inspektor Machar, i ministr. Jen Právo ; lidu se pokoušelo vysvětlit lidu, že šlo jen o kopání zákopů, stavění hradeb a jiné nebezpečné práce... A k Silvestru podepsal „tatíček“ president zákon o snížení platů státním zaměstnancům a učitelům! Bylo nutno šetřit. Na aféry a na apanáže! * Uplynulo půl století. A světoví kapitalisté jezdí s úctou a vděkem obdivovat evropský válečný svět. Zvlášť američtí. Vždyť už první světovou válkou se stala Amerika z nej zadluženější země největší věřitelkou světa. Amerika má mít proč v úctě Habsburky, Vilémy, Kruppy, I. G. Farben, Stinnesy i — Hitlery. Všichni jsou předky její Hirošimy. I ti piloti obřích bombardérů, rozvážející už po léta a po celém světě milióny tun bomb — a miliardářskou demokracii, jsou z rodu onoho Zimmermanna, co vezl tak směšně primitivně a groteskně tenkrát excísaře Karla do Soproně. Bohatí a mocní tojioto světa, zatíženi svým svědomím a hříchy, jezdí s r»W‘Oou na Boží tělo do Karlův následník Otto vy. ukuje tam se symbolem starého světa, se svým devadesátičlenným penzionátem Habsburků a ruku v ruce jdou i největší dravci moderní doby. Jdou pokrytecky pro omilostnění a další boží požehnání. Papež je ochotně dává. Nic to nestojí, jen trošku toho biblického svědomí. Vždyť onen nuncius (Pacelli), co chodil jako stín za císařem Karlem, proslul brzo nato jako papež tím, že jménem boha žehnal dokonce Hitlerovi a jeho zbraním ... Neboť kapitalistický chrám je stále v rukou farizeů. Hemingway Jako jedinci stojíme za bačkoru, ale jako celek jsme velmi slušná společnost. Kam bychom to dopracovali, kdybychom stále jenom pracovali? Bože, proč — když už někdo na světě blbne, tak to musím být právě já? Udělali mi neumělý chrup. (Foto „Punch" — Anglie)P okud se voleb týká, nejsem žádný zelenáč. Letos se chystám na kulaté výročí — půjdu volit popáté. „Stálo by to za oslavu,“ konstatoval náš děda. On totiž příležitosti k malým intimním slavnostem přímo vyhledává. Vzhledem k tomu, že bych v tomto případě byl hostitelem, snažil jsem se význam jubilejního volebního aktu snížit na minimum. „Odvolíme a půjdeme do hospody,“ povídám. „Nečepuje se, hospody mají náhradní volno,“ na to on. „Tak si koupíme flašky a budem hrát šachy,“ na to já. Souhlasil. Brumlal sice něco o tom, že pivo není pití na oslavy, ale co mu zbývalo — konec konců platit budu já. „Budeme čekat, jak ty volby dopadnou,“ říkám, abych překlenul malinkou nerudnou pauzičku. „Pochyby nejsou na místě. Jak by dopadly? Dobře!“ U něho to ale, a to přiznávám, není slepá víra, ale hluboká znalost. Byl všade, kde jako řádný občan býti měl. Děda, to je vtělená volební jistota. Doma má kupu volebních programů a na předvolební kampaň šel vědecky. Porovnával, uplatňoval, a je přesvědčen, že ten náš volební program je nejlepší z nejlepších — „i když ty ostatní taky nejsou špatný“. „Co sem živ,“ říká, a živ je už bezmála tři čtvrti století, „nepamatuju tak určitej program, slovo tam není zbyteč ný.“ Já zas na programy moc ne jsem, ale jeho vírou nelze otřást. „Není důvodů k nedůvěře,“ říká. Onehdy kapku zamarodil. Nic zvláštního, ale on vždycky, než ulehne, dělá pořádek. Připraví si šaty, řekne, kde je to či ono — nezapomeň na kanára, a už je v posteli. Onehdy k tomu pořízení přidal i volební program a pravil: „Hochu, máš to tam zaškrtnutý, na těch věcech nejvíc záleží a kdyby, nedej pámbů, tak mi to ohlíde a píchni jim s tím.“ „Co by, no — vy naděláte,“ povídám, ale smíchu mi nebylo. Dědek je dneska zase jako čamrda, ale sem tam připomíná, „nezapomeň, kdyby něco, tak hlavně to zaškrtnutý.“ On mě dědek sice přežije, ale pro jistotu: buďte tak hodný, ohlí, dejte to a nejen ty naše, ale všechny a nezapomeňte — chce to taky trochu píchnout. ' JOSEF DUBSKÝ ZE VŠECH ŽIVOČICHU JEN ČLOVĚK SE UMÍ SMÁT, AČ VLASTNĚ MÁ K TOMU NEJMÍŇ DŮVODŮ. Nevím — jsem tak přemrštěně nepořádný, nebo ona tak přemrštěně pořádná? JAN Na četné dotazy čtenářů oznamujeme, že Mao Ce-tung je živ a zdráv a zdržuje se na místech, kde bychom to nejméně očekávali. 2