Dikobraz, ianuarie-iunie 1973 (Anul 29, nr. 1-26)
1973-01-02 / nr. 1
it VZ SE TV ZASE IVOVY ROK Všechno se léty jaksi zjednodušilo. Pračlověk Janeček netušil, ani v jakém se narodil znamení — natož aby věděl, co jej čeká a nemine. To člověk našeho věku je na tom neskonale lip. Koupí nebo i dostane horoskopový či zvěrokruhový kalendář a může řídit pevně loď svého žití. Nejen že ví, jaká čísla sázet do Sportky a Matesa, zná své šťastné dny a roky, kameny, ale také druh látek a jejich barvu i vzory, které mu přinášejí zaručený úspěch. Dozví se, kdy se rozvést a s kým se znovu oženit, jak vystupovat na veřejnosti, kolik dětí má přivést na svět, atd. Je to pohodlíčko, a to nemluvíme o horoskopech obecných, na celý život, bez ohledu na počasí. Ve sdělovacích prostředcích je bohudík dnes asi už ojedinělá snaha týden co týden nás detailně varovat před přílišnou životní horlivostí, nebo naopak nabádat nás k odvážnému riskování. Např.: Možnost výhry v loterii či Matesu; nebo: vhodná doba pro cesty. Nepříliš toto poslední doporučení, Máte-li bože, chraň vedoucího, který by vás posílal do pobočného závodu nebo někam jinam. U nás už ne, ale v zemích kapitalistické soustavy k Novému roku uveřejňují proroctví současné Pythie, Sibilly či slepého mládence. „Toto proroctví obsahuje tvrzení, že v tomto roce zemře jeden slavný muž, že bude válka, v Americe budou přírodní pohromy, ve světě samý nepokoj, zločiny a neštěstí a všechno toto se do puntíku splní, protože o nějakou válku není u nich nikdy nouze a nějaký slavný muž musí zemřít. Konečně v Americe nějaké to tornádo nebo uragan není žádná zvláštnost.“ (Karel Poláček: Doktor Munory). Tímto rozborem chceme dokázat, že existuje rozdíl mezi: plán bude plněn a plán bude splněn. A proto si myslíme, že předpovědi, spekulace a hra se slovy, aby vyřčené vypadalo věrohodně, by nás neměly ovlivňovat. Místo horoskopu plán, a to nejen národohospodářský, ale i osobní, tady jsem, a tam se za rok musím dostat v práci, v sebevzdělání,zkrátka ve všem. To přeci nejde, aby společnost šla kupředu a jednotlivec zůstal stát a koukat na ni, jak se od něho vzdaluje. Je jistě na místě říci i to, co má v plánu Dikobraz. Budeme vycházet až na výjimky každých čtrnáct dnů na šestnácti stranách, rozšíření naplníme především satirou a dobrým humorem. S vámi se chceme setkávat alespoň jednou za měsíc i na různých místech republiky a reagovat na vaše podněty. Nezůstat stát na místě a neustále tvořivě uplatňovat nové nápady k zlepšení obsahu. U časopisů vůbec a u Dikobrazu zvlášt nelze říci, kde v kterém bodě dosáhl sto procent. Chtěli bychom držet krok s vývojem naší společnosti a ještě lépe, být vždycky o poznáníčko vpředu. A proto do Nového roku všechno nejlepší a hlavně at se daří práce na společném díle. Jindřich B e š ta DROBNÁ POOHLÉDNUTÍ JOSEFA DUBSKÉHO OLBRACHT NOVINÁŘ Byl pohotový, vtipný a oblíbený člen redakce Rudého práva. I sazeči si libovali. Měl rukopis klidý, uspořádaný, drobně stojatý, čitelný. Sem tam leccos na okraji doplnil, opravil a přesto jej rádi sázeli — pro jeho obsah. Jenomže Olbracht občas v redakci chyběl. Např. r. 1919/20 byl několik měsíců v zemi Sovětů. Poslal odtud první českou dvěstěstránkovou reportáž. Bez příkras. Polomrtvý Leningrad Moskva, obtíže zásobovací, jen dříví, dříví, dříví doa pravovali soudruzi na saních v šatech pytlovou zástěrou převázaných. Na polenech závisela práce továren. Z 30 000 lokomotiv zbylo sotva 6000 — pro fronty proti kontrarevoluci. Ze „stavitelské“ řeči Leninovy ve velkém moskevském divadle cituje: „ ... bude-li kdo v této době mluvit o kopulích a báních, žeňte ho! Ted se čistí prostranství! A bude-li kdo příliš pochybovat, srazte ho, nemáme kdy se zdržovat. A přijde-li někdo, aby naši práci ničil, pověste ho na té ohnuté traverze, co ční z rumiště!“ Vidí nový život: V Rusku jsou jen soudruzi, složité tituly odpadly. Vývěsní štíty jsou rudé, jásavé, na zdech, na střechách, kladivo a srp uprostřed obilního věnce a všude nějaká hesla. KAM BEŽ1S, VÁNO, VRAT SE! BYLS TEN TÝDEN VYKOUPAT SE? Z velkých obchodů mají cizí novináři hřbitovní dojem. Zmizely kožešiny, hedvábí, za zaprášenými výklady zbyly trpaslíci do zahrad, bambusové stolečky, manikúra. Za největším výkladem na hlavní třídě na mosazné holi jediný dámský klobouk, řvavý jak pro provazolezkyni... Ke konci brožury Olbracht konstatuje: Poptávka po knihách je obrovská, žízeň vědění palčivá. Proletariát jakoby chtěl rázem vynahradit vše, oč jej připravila staletí. Studium, toť ideál! A o maloměšťácké psychologii Evropy dodává: Ještě včera byla přesvědčena, že je Sovětské Rusko peklem — dnes se již rozčiluje, že není nebem! Zanedlouho potom byl Olbracht s ostatními redaktory Rudého práva vyvlečen četníky z Lidového domu. S mírnou úsměvností však zasedl hned s šéfredaktorem Dobrovolným do jedné místnosti bytu v domě Grafie v Myslíkově ulici a znovu pokračoval ve vnitropolitické rubrice pro raník i večerník, pro Sršatec i pro co bylo třeba. Vše za jeden, tehdy komunisticky nevelký plat. Jsem z mála šťastných tehdejších studentů, stranicky cele angažovaných v místních organizacích (na Hradčanech, na Malé Straně), předsednictvím Kostufry, ve stálém styku od roku 1921 v klubu poslanců KSČ s Czabanem a Bosákovou, hlavně však v redakci Rudého práva s Olbrachtem, Horou, Hůlou, Boučkem, Vaňkem. K nim jsem patřil v akcích, v Tůmovce, na bálech strany, slavnostech i občas na cestách s Vaňkem a na Horových přednáškách jako recitátor. A protože k Olbrachtovi náležela tehdy Helena Malířová, jak se něco v Praze semlelo, bývala s námi také v první řadě. A zase si Olbracht z redakce na čas odskočil. Do okresní „basy“ ve Slezské Ostravě. Od ledna 1927 však povýšil. Jednou ráno po 5. hod. při cestě na nádraží z Krče do Prahy, ho vzal ve tmě četník a odvedl do zemské věznice na Pankrác. Pro Leninův článek, který si mohl každý přečíst v jeho spisech a pro zprávu dopisovatele, končící, že „až zazní polnice, posadíme na střechu zpuchřelého řádu červeného kohouta odboje.“ (Stejná fráze jako vlastenecké „až do těch hrdel a statků“, nebo lidovecké „boj bezvěrectví na život a na smrt“.) „Drahá Helenko... k rasu s intelektuálštinou, poctivého loupežníka chci na Pankráci vidět!“, píše Olbracht, a končí dopis: „Huhněj,“ řekl mi starý zloděj při vynášení kbelíků z cel, když jsme se v blízkosti dozorce radili o nějakých šmejdech. Rada nad zlato, neboť huhnáš-li, slyší člověk vedle tebe sice zvuk, ale slovům nerozumí. Pročež huhněj, Helenko! Líbá Tě Kamil.“ (Když jsem byl 15. 3. 1939 dopraven do pankrácké věznice jako komunista i jako součást Háchova výpalného Hitlerovi, shledal jsem, že se od Olbrachtovy doby nic nezměnilo. Od onoho řízného: „Svléknout do naha!“ a „Otevři hubu!“ až k čumění do zadnice, zda tam nemám handgranát nebo kulomet.) Pokračování oJRo s|ech n ufo „Pánové, tady nejde o nic, jde jen o to, kdyby o něco šlo, abychom věděli, oč jde." 50 Kčs posíláme tentokrát do Ostravy našemu čtenáři R. Ramjanovi 2 DRAMA V PRODEJNĚ „Dobrý den, paní vedoucí," zahlaholil ve dveřích prodejny velice elegantní pán, „dneska toho bude trošku víc, pořádáme takový malý . . . no, jak bych to řekl. . ." „Banket?" úslužně pípla vedoucí a snášela, vážila, počítala, řadila položky pěkně pod sebe na prázdný pytlík. Pět kilo pomerančů, pět kilo banánů, deset meruňkových kompotů, pět kompotů broskvových ... A tehdy padla ona záludná otázka: „Smím si to nosit do vozu, paní vedoucí? Spěchám, mám toho ještě víc . . ." Paní vedoucí se blahosklonně usmála a muž nosil, jsa žoviálnost sama. „Tři a pět je osm, šestnáct, devatenáct... To máme, to jest. . . dohromady dvě stě devadesát šest padesát!" Jenomže cifra padla do prázda. Jen venku zahučela limuzína. a „Odjel . . .!" vyjekla vedoucí zdřevěněla za pultem. „Snad se ještě vrátí, třeba jen zapomněl..." utěšovala se. „Vy ho znáte?" zahrála jsem si na detektiva. „Ano, včera si tu kupoval .. . Počkejte, počkejte, já, dva banány!" Myslíte, že se ten elegantní muž bez pistole — ač v rukavičkách — vrátil? Položila jsem tuto otázku celé řadě vynikajících detektivů-amatérů. Jednoznačně odpověděli: Ne! Jeden z nich dokonce dodal: To by musel bejt... A poklepal si na čelo. A vidíte. Muž se vrátil, omluvil se a zaplatil. kuk O KAPRECH TROCHU JINAK Tak jsem se v chuťovce nějakého -yse dozvěděl, kolik peněz se dá vydělat na předvánočním prodeji kaprů. Jako student (za všech režimů věčně bez koruny), jsem si řekl: Ejhle, příležitost! A tak jsem pár dní před vánocemi zabral s přítelem pro káď kousek chodníku. Lidé jsou předvánočně naladěni, na nějaké ty drobné nehledí jako jindy, kapříci v tom shonu také zapomenou vyplivnout nějaký ten hlt vody, a váha taky trochu namrzne. To by v tom byl čert, aby to nevydalo aspoň na tranzistorák! Když jsme však po třech dnech spočítali výdělek, objevili jsme starou pravdu, že nula od nuly pošla. Staří ostřílení „rybáři" nám teprve později prozradili tajemství' svého úspěchu: „Jo, hoši, v tom vy ještě neumíte chodit I To si musíte za ranního kuropění dojet k Vltavě do sádek a osobně dohlédnout na nakládáni ryb. A převážit, kamarádi, převážit I Pak musíte s kapříky cestovat a nepustit je z dohledu, protože ostatní přičinlivci si na náklaďáku klidně něco vyberou z vašeho nestřeženého přídělu a přihodí do „svých" beden. Kdepak takhle?!" Takže ryby už prodávat nebudu. Dospěl jsem k tomu na Štědrý večer, když jsem se zahalil do voňavého dýmu amfory a hlavu měl zmámenou silným grogem (jediný luxus, který mi vynesl prodej vánočních kaprů). Zasnil jsem se: Tjó, takhle kdybych se dostal k benzinové pumpě ... ZA CO A ZA KOLIK KáKa Čítám se zálibou inzeráty a tak jsem si povšiml, jak často se v poslední době nabízejí pozemky na stavbu rodinného domku. Parcelka kolem jednoho tisíce čtverečních metrů je třeba v Praze k mání za nejetý tuzexový vůz, družstevní byt, dokonce jenom i za šedesát tisíc Kčs, tedy za hodnoty, při kterých průměrný občan vylekaně zamrká, nasucho polkne a potom se rozčílí. Občan ovšem chybuje, že jen výjimečně si čítá ve Sbírce zákonů ČSSR. Jinak by totiž neskákal na návnadu všelijakých pozemkových spekulantů. Od 1. října tr. platí totiž vyhláška o opatřování pozemků pro výstavbu rodinných domků, která dává možnost opatřit si takový pozemek ze zdrojů národního výboru. V zájmu pointy tohoto krátkého příběhu je třeba vyložit, že oprávněný národní výbor provádí výběr pozemků pro zástavbu rodinným domkem dle územního plánu a získává tyto pozemky do své správy. A tady je něco, co leckoho poděsilo, takže prodává. On totiž vlastník pozemku musí v šestiměsíční lhůtě prokázat, že pozemek zastaví sám. Nezastaví-li, může o něj přijít — pochopitelně za úhradu. Jenže úhrada je dána jinou vyhláškou a ta pochopitelně nepodporuje spekulaci. Parcela o 1000 m2 může totiž stát nejvýš 15 000 Kčs: nu a v tom je právě ten humor, který jsme dosud na tomto poli postrádali. Tak tedy proto najednou tolik kouzelných parcel za obraz starého mistra, chatu nebo nejetého Saaba! Vážení, kteří hodláte stavět, pozemku přitom nemajíce — čtěte si vyhlášku číslo 66/1972 Sb., tam to všechno je! -ikk L O r Ž I ř K Y Kdo kupuje zlevněné zboží, utrácením vlastně vydělává. Urážka není ještě porážka. Zlatá svatba 7- padesát let bez vážné nehody. Prapor nemůže za vlajkonoše. U nás nekašleme — máme průjem.