Film A Doba, 1965 (XI/1-12)
1965-08-01 / No. 8
straně si tedy autoři scénáře usnadnili práci, ovšem na druhé straně právě diky této úspoře se jim původní téma novely doslova rozpadlo pod rukama. Je téměř nepochopitelné, proč se zde tak těžkopádně, s takovým množstvím rekvizit a nahrávačů — jak je to důležité pro plán knihy — odvíjí tragická story pronásledovaného člověka, která je nosná sama o sobě. Dramaturgie tedy nesleduje ani druhou z možnosti, kterou nabízí,,Páteř". V podstatě jl jde o film-svědectvl, a v tom si počíná naprosto pošetile. To, čeho lze dosáhnout přesvědčivostí a přirozenou působivostí příběhu, nahrazuje vnějškovým pohledem. Začíná to komedii kolem Stalinova pohřbu, ale já — divák — mám trapný pocit směšnosti. Ne proto, že promítnutá kronika oněch dní, která to tenkrát, stejně jako já, brala smrtelně vážně, by mě přesvědčila o opaku, nýbrž proto, že jsem prokoukl marné úsilí symbolem navodit atmosféru doby. je toho hodně, co nám Čech s Borem z Bubllka předvádějí, avšak všechno je naaranžováno к lacinému, povrchnímu pohledu; přizpůsobuje se to běžnému výkladu. Asi proto Čechovi nevadí v tkáni filmu ani to, co přímo provokuje: jistý ahistorismus, nemožnost motivací, stereotyp. Odlidštěný mechanismus stavbové byrokracie přece pracoval úplně jinak; prostěji, samozřejměji, aniž by vzbuzoval podezření, co se jednou stane, až budovatelé přijdou na to, že základ není přesně propočten. A právě v této nenápadnosti je palebná sila minulého, má-li mít ten impuls pro současnost vůbec nějaký smysl. Jenže přes tuto zónu — kdosi ji označil odjištěnou minou v rukou sapérů — se přenášíme s bravurou skokana o tyči. Celé první dvě třetiny hromadí film projevy dnes již zhodnoceného údobí, podobně jako dobrý žák při zkoušení hledí povědět o mouše všechno, co si zapamatoval z učebnice. Až teprve potom přichází cosi, co by mohlo být dramatickou akcí, ale to už je pozdě. VLADIMÍR REMEŠ Upozorňujeme čtenáře, že druhá část článku Věry Kudrnové Sociologie sexuality, otištěného v 7. čísle Filmu a doby, je především reprodukcí názorů západoněmeckého sociologa Helmutha Schelského z jeho knihy Soziologie der Sexualität, Hamburg 1957. maňásková komedie aneb Duranty naruby Pro vysvětlení — Francouz Duranty, současník impresionistů,zapsal lidovou maňáskovou komedii, jejímiž hrdiny jsou — ruka a paňáca. Paňáca je nespoutaný, divoký, neukázněný, zatímco ruka představuje zákon, oprávněné podmínky společnosti, kázeň. V Trnkově pojetí „ruka naruby“ představuje moc a omezení. „Hraje jedna ruka živá a pevná, ani pravá ani levá. Podobnost pimprlete s umělcem je čistě náhodná; jedná se o Šaška jakéhokoliv povolání a přesvědčení. Také ruka není admirálská ani papežská ani politická, nýbrž jen ruka, která má moc moci, také přesvědčení a myslí to s pimprlaty dobře. Je všudypřítomná, byla vždy, bez ohledu na národnost, v celém světě a nutí každého jednotlivého člověka dělat to, co on sám nechce. Dějinami se táhne něco, snad instituce, přesvědčená, že její pravda je univerzální pravdou, vynucující si pozornost a vyžadující, že jí každý musí dát za pravdu. Po svém vysvětluje člověku celý svět, předkládá vykrystalizovaný názor a hotové vysvětlení a pohled na věci, nedovoluje nikomu, aby měl své vlastní mínění. Obětí může být někdo ze starověku nebo Galileo Galilei, jindy Openheimer atd.“ S Jiřím Trnkou, autorem scénáře, režisérem a výtvarníkem filmu Ruka spolupracovali animátor Bohuslav Šrámek, kameraman Jiří Šafář a hudební skladatel Václav Trojan.