Film A Doba, 1983 (XXIX/1-12)
1983-07-01 / No. 7
Redakce výtvarné prílohy JIŘÍ ŠALAMOUN Miroslava Ilnniplíková KDE JSTE, DRAMATICKÉ HRDINKY ČESKÝCH ANIMOVANÝCH FILMŮ? Vlasta Pospíšilová (1935), animátorka loutkových filmů. Vystudovala Vyšší školu uměleckoprůmyslovou v Praze, profesor Richard Lander. Po dokončení školy v roce 1956 dva roky v cestovní kanceláři Turista jako propagační grafička. Od roku 1958 v Krátkém filmu Praha ve studiu kreslených a loutkových filmů (dnes Studio Jiřího Trnky). Jako samostatná animátorka začala pracovat počátkem sedmdesátých let na Sochařce Z Poličky, Vdově z Efesu, na filmech Pražské historie - Jeruzalémská ulice, Faustův dům, atd., oživovala loutku Pana Taua v televizním seriálu a v roce 1979 debutovala jako režisérka loutkové pohádky O Maryšce a Vilím hrádku (spolurežie E. Důtka). Je nositelkou šesti cen za animaci. Naposled animátorka celovečerního loutkového filmu Stanislava Látala Dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku. (Cena za animaci na gottwaldovském festivalu 1982.) Už na škole se chodila dívat do Chourových domů. Tehdy se tam točil Princ Bajaja. Bylo to ve třetim patře, v bytě, ze kterého bylo zřízeno studio. Tam poprvé viděla v práci Jiřího Trnku. Seděl na židli a oběma rukama zároveň štětečkem maloval lístky a květiny na výzdobě ložnice princezny.. . Když se točil Sen noci svatojanské, vyhlásilo studio konkurs na animátory. Jak vypadal и Trnky takový konkurs? Bylo nás tam mnohem víc, ale vzali nás pět. Měli jsme udělat nějakou etudu s loutkou. Tenkrát točil Makovec Ztracenou vartu. Tak jsme měli rozhýbat jednoho vojáčka, jak vartuje. Pak nám dal tři loutky, byly to ty Trnkovy loutky, které jsou dnes tak vzácné. Měli jsme s nimi vyjádřit pocity - pietu, boj a radost. Já jsem byla z lidí, kteří se do studia hlásili, nejmladší. Jak se vůbec vyučí animator, když není Škola, jak se osvojí „technologie“ ... Jaké byly první úkoly? Pracovala jsem zprvu v přípravě. Dělali se elfíci do Snu noci svatojanské; lepila jsem kytičky, z bužírky jsem dělala plášť Titanie. Přitom se točily animátorské zkoušky. Dostali jsme kameru a praktikábl. Vymysleli jsme si malý příběh, měli jsme oblouk z Bajaji a Trnka půjčil loutku Šaška... Říkali nám děti, i když třeba Janu Adamovi bylo už třicet šest let. Dělali jsme žaludy, elfíky, ale už i samostatné záběry. Úvodní záběr Snu se točil tři týdny... Vzpomenete si někdy ted při práci na Trnku? Nedělám vlastně nic jiného, než že na něj vzpomínám. Strašně jsem ho obdivovala. Kameraman mu zasvětloval scénu, on přišel a čekal a okolo něho a za ním stál s úctou zástup lidí, kteří koukali, jak tvoří. Byli to lidé nejen ze studia, ale i odjinud. Pro mne byl největší osobností, která poznamenala můj žitvot. Šla z něho tvůrčí i osobní síla. Prostě к němu každý musel zaujmout stanovisko. To byly začátky, úřednická léta asistentská. Asistentku dělala pořád, dvanáct let. Ale Kybernetickou babičku animovala skoro napůl s Látalem. A pak už se normálně zařadila. Trnka prostě každého otipoval a dal mu práci, kterou pro něj považoval za vhodnou. Trnka věděl, co kdo umí. Pospíšilové dával dělat lyriku, třeba holčičku a babičku v Kybernetické babičce. V Pani Huse animovala zpověď anděla, paní Husu vlastně už samostatně, i když byla vedena jako asistentka. Který Jilm vám dal nejvíc práce? V animovaném filmu to není jako v divadle. Když máte udělat záběr, sama si musíte promyslet, jaký má být, co má vyjadřovat... Z těch těžkých filmů mi dala zabrat Daliborka, úvodní scéna souboje. Postavu jsem znala, něco jsem si o Daliborovi navíc přečetla. Režisér Renč na Kampě natočil dva šermíře ze skupiny historického šermu. Ale moc jsem z toho nevykoukala. Navíc jsem měla vakuum, prostě jsem si to nepamatovala. Nikdy jsem nešermovala. Tak jsem musela začít studovat šerm. Tehdy, v Daliborově době, navíc nepoužívali dlouhé, ale krátké meče a dýky. Pak pozvali šermíře do ateliéru. A mně utkvělo v hlavě jenom to, že jeden z nich měl našikmo přes dlaň useknuté prsty. Ale dali mi základy. Sekne se vždycky dopředu a potom hned proti. Nakreslila jsem si to. Pak jsem si překreslovala scény z hraných šermířských filmů. Měli jsme půjčený film Rudá kápě. V něm byly šermířské emoce výborně vyjádřeny. Šermovalo se tam od rána do večera. A byla v tom strašná zášť. Ten film mi pomohl nejvíc. Za Dalibora jsem potom dostala cenu, za vyjádření pocitu té nenávisti. Ale к tomu, abych ho mohla udělat, došlo až po té přípravě. Protože animace vás nadchne právě proto, co s loutkou udělá animátor. A to je osobní, prostě váš pocit, vaše ztvárnění figury... Vlasta Pospíšilová je mistrem klasické narativní animace, toho, co se naučila od Pojara, od Látala, od Šrámka. Každý z nich měl v animaci svou šarži. Tato éra skončila koncem šedesátých let. Klasickou animaci loutkových filmů dělá ve studiu vlastně jenom ona a Alfons Mensdorff. Přišla v roce 1956 a pak deset let nebyl do studia přijat žádný animátor. Teprve v posledních letech přišli: Chocholín, Klos, Svatoš, Vinš. „Já jsem taková mezigenerace. Dělala jsem prakticky všechny filmy posledních let. Obsáhnout jsem musela všechno.“ Miluje dramatické fázování, dynamický pohyb, který často až přehání. Souboje, lovy, honičky. Ráda oživuje zvířata. A pak všechno, co může pojmout podle vlastní vůle, když se nemusí bát, že někam jinam posune děj. Myslela bych, že děláte a chápete nejlíp ženské loutky, ale je jich tak málo... Ano, ženské figury prostě nejsou. Už od Trnky, který dělal jenom Paní Husu, pak holčičku a Babičku... a Hermii. Trošku jsem si to spočítala: během sedmdesátých let je poměr ženských a mužských loutek asi 1 : 15. V Daliborce jsou dvě dívenky, které vijou věneček, ve Faustově domě tančí opilá šenkýřka. Snad jedině Jaroslav Boček dal ženám v loutkovém filmu prostor: v Sochařce z Poličky, ve Vdově z Efesu, v Kolombině. Loutkový film zkrátka postrádá dramatické role pro ženské hrdinky, jak by řekli kritici. Na přelomu desetiletí režisér Zdeněk Smetana natočí groteskní parafrázi Julie a Romeo, v níž se i on trpce vyrovnává s milostnou romantikou, tím trapným přežitkem naší doby. Krasavice tam nereaguje na Shakespearovy verše, ani na vůz růží, ani na hru svalů, ale jen na zacinkání mince. Smetana končí smutným gagem: po žebříku na balkón lezou pouze pánské kalhoty, zatímco mužova hlava a srdce odcházejí ... V kresleném filmu pak samozřejmě Jiří Brdečka s Aristote- 413