Hlas Domova, 1955 (I/1-29)

1955-06-14 / No. 1

2. strana HLAS DOMOVA „Jsem vyléčen na celý život“ (Dokončení s 1. strany.) působit jako stálý spolupracovník. Tak jsem se dostat do »Svobodné Evropy«. »SVOBODOEVROPANÉ« VIDÉNl ZBLÍZKA Poté VI. Kučera řekl, že tak zvaná »Svobodná Evropa« je instituce vydržovaná na sto procent americkými penězi, :ai že je to orgán t. zv. studené války, který přímo spolupracuje s americkou špionážní službou. Mluvil pak o charakteru lidí v t. zv. československé sekci vysilače. »Znám ty ,Čechoslováky' ze »Svobodné Evropy« všechny. Uvedu několik příkladů. Šéfem čs. vysílání v Mnichově je dr. Kohák, bývalý národně socialistický předák, starý reakcionář. Dr. Kohák je podle vyjádření ostatních »svobodných Evropanů« na příklad podle slov redaktora Otto Gráfa, redaktora Zdeňka Lederera, redaktora Kostrby a jiných ze všeho 'především líný. Prý ani svou funkci šéfa nedělá a nechává si ji vykonávat svým tajemníkem Šafaříkem. Je to karabáčník na své podřízené československé, ale ohnutý, jak říká Otto Gráf, směrem nahoru ve styku s Američany. ko, Náměstkem dr. Koháka: je dr. Kvetstarý velkoagrárník, velmož z prvni republiky. Třetí takovou postavou ve »Svobodné Evropě« je redaktor Miloš Vaněk. Miloši Vaňkovi říkají svobodoevropané, na příklad redaktor Belák, redaktorka Šklilbová a mnoho jiných, křivohubý národohospodář nebo kejklíř, protože říkají, že čísla, kterých ve svých národohospodářských relacích používá, si vycucal z prstu. Přitom by byl nejraději, aby se ve vysílání od rána do večera ozývalo, že nyní promluví Pravdomil Bašta. A jaký je pan Vaněk sám, to mohu říci z vlastní zkušenosti. Pozval mě na výlet do Alp, tam mi vyprávěl, že prý M'Sjer, člen Rady svobodného Československa, je prý dnes táková bublina. Nemá nic jiného na starosti, než aby uhájil svoje koryto v Radě. Faktickým vedoucím sociální demokracie jsem však já — a při tom se plácal do prsou. Čtvrtou postavou je Inženýr Brych, dělá také zemědělské vysílání. Je také bývalý velkostatkář, člen agrární partaje. Ing. Brych je m. j. také vrah. Je to člověk, který v opilství zavraždil tátu od čtyř děti. Byl vzat do vazby a »Svobodná Evropa« ho vykoupila za kauci 20.000 marek.« VI. Kučera pak vylíčil, jak se vyráběly vylhané relace »Svobodné Evropy«. STANOVISKO UPRCHLÍKU K AMNESTII Pak byla VI. Kučerovi položena otázka, jaké je stanovisko mezi uprchlíky k amnestii a jaké je stanovisko ye »Svobodné Evropě« k této otázce. »Tak jako je dvojí druh uprchlíků — řekl Kučera — je i dvojí názor na amnestii. Jsou řadoví uprchlíci a jsou prominenti, mezi které patří i »Svobodná Evropa«. Již v dbbě, když jsem na Západ přišel, mluvilo se o amnestii jako o naději řadových uprchlíků.« VI. Kučera pak podrobně vylíčil bídné poměry v táboře Válka a srovnal život uprchlíků s životem prominentů ve »Svobodné Evropě«. »Jestliže někdo v této štvavé a špinavé práci postupuje, tak je přirozeně honorován a velmi dobře honorován. Mzda takových »svobodoevTopanů« je čtyřnásobek průměrné mzdy dobře kvalifikovaného západoněmeckého dělníka. V soukromém životě, já bych řekl, si žijí jako lordi. Ale pro většinu, která žije v bídě a hladu v lágrech, pro tu byla amnestie takovou poslední nadějí, jak se dostat z bídy konečně domů, zase do pořádného života skutečného člověka. VYHROŽOVALI NÄM Začalo se tedy s vyhrožováním. Tak třeba se říkalo: »Jelikož každý z vás uprchlíků, kdo na Západ přišel, byl vyslýchán americkou špionážní službou, tak spáchal zločin velezrady, na který se amnestie nevztahuje a za který byste dostali 15—20 let.« To byla jedna věc. »Zkoušeli lidi. Na příklad můj kamarád, abych mu nepřitížil, nebudu ho jmenovat, ten šel na. pana Elliota, tak zvaného právního poradce OSN a říká mu: »Já si chci vyžádat zpátky svoje občanské doklady z Československa a s těmi doklady se sebrat a jít domů.« Pan Elliot mu říká, to bych vám nedoporučoval, protože v tom okamžiku byl byste určitě zatčen. JAK JSEM SE DOSTAL DQMÜ Záleží na každém uprchlíkovi, aby si každý nějakou tu cestičku našel a vrátil se domů. Věřím, že tak jako jsem se dostal domů já, že každý druhý si tu cestu domů najde. Pokud jde o to, jak jsem se dostal domů, tak chci říci, jak to bylo. Prostě já jsem viděl, že mezi těmi lidmi jako byli ti »svobodoevropané« nebo ostatní »svobodný« exil, s kterým jsem přišel do styku, jsem jako kůl v plotě a že mezi ně nepatřím. Tak jsem si řekl: »Tak dost Kučero, jestli v tobě zůstalo ještě něco dobrého, tak se seber a jeď domů. A jednoho krásného odpoledne jsem sebral kolo, ušlapal jsem těch 150 km z Norimberka a tady jsem se přihlásil našim úřadům.« Poté dostal VI. Kučera otázku, co chce nyní dělat po svém návratu do Československa. Odpověděl: »Já jsem povoláním havíř. V té práci jsem prostě doma. Jak jsem už řekl, své práce jsem si nevážil, myslil jsetm si, že mně tady pořád šidí. Dneska ovšem, když mám ty zkušenosti z toho slavného »svobodného« západního světa, tak bych se rád — na to havířské slovo — zapřáhl na šachtě a koukal dohnat to, co jsem až do té doby, než jsem na Západ utekl, i v té době, kterou jsem tam strávil, zameškal.« »Jak vidíte život zde po návratu domů?« zněla otázka, již položil zástupce listu »New Age«. VI. Kučera odpověděl: »Především se naplnily výklady našich obchodů. Zboží je všude dostatek a mnoho druhů. Pokud jide o ostatní věci, vidím tady lidi všechny dobře oblečené, všechny šťastné a sebejisté. Nevidím tady ty řady těch žebrajících, řady nezaměstnaných, ani ty — když už mám mluvit tak drasticky — prostitutky, které člověka obtěžují na ulici, aby uhájily holé živobytí. Vím, že se vracím domů a že jsem špatně neudělal. Rozhodně jsem na tom vydělal.« Zástupce listu »National Guardian« se nakonec ptá: »Kolik asi lidí je dnes ještě v táborech'?« »Myslím — odpovídá VI. Kučera — že to lby bylo těžko odhadnout. Otázka by totiž měla být postavena tak, kolik jich tam asi zbude. Počítám, že hodně málo, pokud se jim nezabráni, aby se domů dostat mohli.« * Doma u Vladimíra Kučery Zastihli jsme Vladimíra Kučeru, jak s tatínkem právě spravoval kolo. Ruce si otřel do tepláků, přivítal se s námi — a na otázku, jak se cítí doma mezi svými a jak ho na Kladně přivítali — se usmál: »Však vidíté« — řekl a ukázal na maminku a na otce. Vrásčité tváře rodičů jako by omládly po prožité bolesti. Pak jsme si sedli do voňavého trávníku, zapálili si cigaretu a Vladimír Kučera mluvil o tom, že i na šachtě jej přivítali jako svého. Už si také nalezl práci... Od pondělka začal pracovat na dole Nosek v Tuchlovicích. Vedení závodu vyhovělo jeho žádosti a přidělilo mu vlastní »ortu — takový, jaký míval před tím, než opustil vlast. K Vladimíru Kučerovi přibíhá čtyřletý chlapeček... »Táto, pojd už .,.« »Po pravdě řečeno — ani jsem takové přivítání nečekal — zejména, když jsem patřil ke „Svobodné Evropě’’... Ale věřte, jsem ted nejštastnějším člověkem na světě. Ani nevíte, jak si budu vážit práce po těch drahých zkušenostech . . .« JSOU JIŽ DOMA, MEZI SVÝMI V pátek 10. června se sešli českoslovenští novináři na besedě a dalšími pěti navrátilci. Jsou to: 311etý bývalý obvodní zootechnik Vincenc Karda, 331etý bývalý skladník sklářských závodů Karel Schneider, 221etá bývalá učednice v zahradnictví Jiřina Skálová, 42!etý bývalý palný jáchymovských dolů Karel Svoboda a 241etý bývalý učeňelektramontér František Vagač. Všichni tito navrátilci se chtějí vrátit k svému povolání a jsou již opět u svých rodin, mezi svými... Uveřejňujeme tentokrát části vyprávění navrátilce Karla Schneidera. ftekl mimo jiné: »Než jsem odjel, byl jsem pozván do »Svobodné Evropy«. Přijel známý Ota Gráf s celými svým aparátem. Udělal se mnou ještě relaci, proč se vracím domů. Vyhrožoval mi, žc budu po návratu zavřen a dán do nějaké gumové cely v Ruzyni. Toto jsem slyšel po celých šest let. Když jsem také přišel potom do Chebu, kde jsepr byl dotazován, byl jsem tak rozechvěn, že jsem se nemohl ani podepsat. Ale pomalu se mne strach opadal. A nakonec jsem nadával na všechny, kdo nás stále zastrašovali.« Redaktor Lidové demokracie: »Jaké jsou první dojmy pana Schneidera, pokud se týče životních podmínek našeho lidu?« Karel Schneider: »Po příchodu do vlasti jsem byl ubytován v jednom z nejlepších hotelů v Karlových Varech. Stále jsem žil ještě ve strachu, že mi vylámou zuby. Chodil jsem jako tygr v kleci. Všechno bylo otevřeno, ale myslil jsem, že jsem zavřen. Přišli za mnou nějací dVa úřednici a ptali se, proč nejdu ven, že mě nikdo nedrží. ftekl jsem, že bych se chtěl nejprve oholit. »Tak můžete jít k holiči.« Dali mi peníze a šatstvo. Skutečně nevím, jak bych se vyjádřil. Jsem snad jeden z nejšťastnějšich a dnes večer budu nejšťastnější u mámy.« Nečekané setkání Zvláštní náhoda mi přála, že jsem na druhý den po besedě (v sobotu 11. června) uviděl na ulici Jiřinu 'Skálovou. Skupina Pražanů jl 'ukazovala kamsi cestu. Dal jsem se s ní potom do řeči. Povídala, že byla hned doma v Rakovníku, ale rodiče nezastihla, protože se mezitím přestěhovali. Chválila si, jak ochotně jí v Rakovníku na národním výboru pomohli zjistit, kde i rodiče nyní jsou. Jela za nimi ještě ! sobotním večerním vlakem do Raspenavy u Liberce. Také ostatní jsou již u svých rodin a setkali se se známými. Nyní je Jiřina Skálová již doma a začíná se rozhlížet po novém, 'svobodném životě, který jí byl v letech odloučení uzavřen. K. V. Odleva: předseda »Výboru pro zabezpečení osob, které se vrátí do ČSR« dr. Miroslav Klinger a navrátilci: V. Karda, J. Skálová, K. Schneider, K. Svoboda a Fr. Vagač Redakce »Hlasu domova« žádá všechny své čtenáře, aby jí sdělili adresy jednotlivých čs. občanů žijících v cizině, kterým bude časopis pravidelně zasílat. 14. června 1955 Bývalý voják cizinecké legie studuje na vysoké škole Je květnový podvečer roku 1948. Na karlovarskou kolonádu padly dlouhé stíny. Pod košatým kaštanem zadumaně stojí osmnáctiletý kolektor geofysikální laboratoře, Otakar Hašek. »O čem tu dumáš?« vyruší ho Miillerův tenor. »O tom, cos mi včera řekl.« — »A jak ses rozhodl?« ptá se s napětím stejně starý Müller. »Nebylo by to marné,« říká zasněně Hašek. »Pěkná jarma, to byl vždycky můj sen ...« Müller rozložil před Haškem mapu Spojených států amerických. »Myslím,« říká a ukazuje prstem na pobřeží Kalifornie, »že tady by se mohlo zakotvit.« — »Nebo tady v Texasu...« navrhuje Hašek... Brzy nato stáli oba chlapci před repetit ořem brněnské bohoslovecké fakulty... V pozdní noci nasedli do luxusního vozu, který řídil sám předseda brněnského Orla. Jeli uskutečnit svoje sny ... * Mnozí z uprchlíků znají rakouskou »Elizabeth-Promenade« v bývalém americkém sektoru'. Ponurou věznici — »přestupní stanici« pro utečence. V cele A 56 leží Otakar Hašek. Už čtrnáct dnů se válí v beznaději na pryčně. Patnáctý den mu řekli: »Nezmizíte-li z Rakouska do tří měsíců, zavřeme vás, až budete černý.« Několik dnů se Hašek potlouká po Vídni. Slyší, že v Radeckého kasárnách verbu jí do cizinecké legie. Jeho fantasie pracuje: Nechat se naverbovat a pak zběhnout... do Texasu! Sotva se za ním zavřela těžká vrata Radeckého kasáren, byl jeho osud zpečetěn. Druhý den vyjel z Vídně směrem k francouzským hranicím nákladní vlak s několika sty nastávajícími vojáky francouzského expedičního sboru. Mezi nimi byl i Otakar Hašek... * Marseille! — ...»Nástup k obědu!« Ke stolu se nahrnulo hladové mužstvo. Boby s černým chlebem českému žaludku nechutnají. Hašek nechápe, proč ostatní sedí tak tupě před plnými talíři. V té chvíli dostává tvrdou ránu držadlem bičíku přes ucho. »Až na zapísknutí se žere...« říká mu za zády chraplavý hlas důstojníka. »A nd zapísknutí se dojídá,« dodává soused. * Orán v severní Africe. — »Aklimatisace« expedičního sboru. Žoldák tu prodělává tak zvaný těžký výcvik: Do bandasky dostaneš půl litru vody a kupředu! Před tebou je 30 kilometrů usilovného pochodu. Ale napít se nesmíš! Ani sousto do úst vložit, jinak tě čeká »tombo«. Strašné slovo.. I otrlí zločinci se před ním chvějí. Provinilec si sám vykope jámu přesných rozměrů na délku a šířku svého těla, hlubokou asi třicet centimetrů. Zalehne do ní a nad hlavou mu rozprostřou stan, aby pak pod ním bylo nejméně 60 až 70 stupňů Celsia ... Za každý nepatrný pohyb rána bičem... Z »tomba« přijdou lidé šediví a na kost hubení... 24. října odvážel parník »Pasteur« aklimatisované vojsko cizinecké legie do Indočíny — do Haiphongu. Samozřejmě — pod patrolou ... * Píše se rok 1950. Prapor plukovníka Lepega je před Don-khe obklíčen Vietnamci. »Vzdejte se! Nic se vám nestane!« nese se tropickou nocí v několika jazycích. To Vietnamci nabízejí život proti smrti! »Nevěřte jim,« říká mužstvu plukovník Collonel, »budou vás mučit a pak vám uříznou hlavy!« »Hurá!« Z levého křídla právě útočí Vietnamci. Vojáci expedičního sboru odhazují zbraně. Důstojníci řvou jako posedlí a nutí své mužstvo se zbraní v ruce k akci. Hašek se dere vzhůru soutěskou. Pryč odtud, pryč z toho pekla! Za jeho zády slábne střelba, až docela zaniká. K smrti vysílený padá do vysoké trávy. Je sám a sám uprostřed hluboké tropické noci. Pláče ... Sám nad sebou: pro mámu, pro domov ... * V džungli se sešli tři: Francouz Dubois, Belgičan Pallnel a Čech Hašek. Devátého dne vidí na silnici znovu vietnamské jednotky. »At to dopadne jak chce,« křičí Pallnel a běží na silnici. Dubois s Haškem skryti pozorují, co se stane. Pallnel na ně mává! Hašek táhne za sebou apatického Duboise ... Vstříc smrti? Ne. Životu! »Tu est travailleur — moi travail - leur ...« Ty dělník — já dělník, tak proč se navzájem zabíjet?, říká jim usměvavý poručík vietnamské osvobozenecké armády. V příštích dnech píše Otakar Hašek mamince: »Jsem v zajetí, daří se mi dobře, chci domů...« Jednoho dne přichází vel Pel zajateckého tábora se zprávou: »Vláda ČSR a VDR umožňují vám návrat domů. Dostanete práci a nebudou proti vám podniknuty žádné trestní zákroky ...« * Květnový večer 1955. Setmělou ústeckou ulicí jde ruku v ruce mladý pár. Z kavárny »Svět« se nesou tóny valčíku. Muž a žena se zastavují a naslouchají. »Náš valčík,« řeknou shodou okolností jednohlasně a pak se oba smějí. »Jak ti dopadla zkouška?« ptá se potom žena. »Nejsem tak docela spokojen ...«■— »To je dobře. Ale, nebud zase příliš skromný ... Ukaž mi raději index!« Táhne ho k osvětlené výkladní skříni. V záhlaví indexu je pevně napsáno: »Otakar Hašek, dálkově studující čtvrtého semestru vysoké školy chemicko-technické.« Dále pak čteme: ... anorganická chemie — velmi dobrý, matematika — dobrý ... »Prostě, v matematice jsi lepší než já...,« říká uznale své ženě Ota Hašek, laborant ústecké Chemopharmy, bývalý kolektor a příslušník francouzského expedičního sboru v Indočíně. JAN LIPAVSKÝ leden z krásných koutů naší vlasti: Máchovo jezero — Staré Splavy ----------O---------