Hlas Domova, 1956 (II/30-60)
1956-01-03 / No. 30
2. strana HLAS DOMOVA 3. ledna 1956 Novoroční projev presidenta republiky Antonína Zápotockého (Dokončení se str. 1) Celkový příznivý vývoj mezinárodních vztahů v uplynulém roce není výsledkem nahodilých příčin, je odrazem hlubokých změn ve vědomí národů na celém světě. Je důkazem toho, že široké masy lidu jsou více než kdykoli předtím odhodlány považovat věc míru za svou vlastní a nepřipustit rozpoutání nového válečného požáru. Také vláda Československé republiky a všechen náš československý lid budou i v nastávajícím roce zaměřovat všechno své úsilí k tomu, aby přispívaly k mírovému vývoji ve světě, k uvolňování napětí a rozvíjení spolupráce a přátelství se všemi státy a národy, zůstávajíce věrny heslu našeho nezapomenutelného soudruha Klementa Gottwalda: »Buduj vlast — posílíš mír!« Úspěšná bilance loňského roku doma Dovolte mi nyní několik slov o budování naší vlasti. Uplynulý rok 1955 byl rokem, ve kterém jsme oslavovali významné jubileum — desáté výročí trvání naší lidově demokratické republiky. Toto významné jubileum dává nám příležitost zamyslet se nad cestou, kterou jsme od května 1945 prošli. Nebudu vás unavovat statistickými výpočty, porovnáváním a ciframi. Vždyť dnes každý sám, podle svých vlastních zkušeností a poznatků, může si sestavit bilanci toho, co u nás za poslední desetiletí bylo vykonáno, jak se změnily nejen poměry, ale celá tvářnost naší země. Stačilo jen procházet ulicemi Prahy v době předvánoční a porovnávat, jak bylo před deseti lety a jak je dnes. Cožpak teprve když budete projíždět druhými českými a slovenskými městy i kraji! Co se tu vše během desetiletí změnilo ! Co tu vyrostlo nových věcí a nových pozoruhodných děl z pilné a usilovné práce lidských rukou. Stejně tak jako tvoříme nové, opravujeme a restaurujeme staré památky na slavné doby a minulost našeho národa. Za celou dobu svého trvání neudělala první měšťácká republika a v ní vládnoucí a rozhodující kapitalistické vrstvy pro novou výstavbu i pro restauraci starých památek ani zdaleka to, co bylo u nás vykonáno za jediné krátké desetiletí. Naši pracující lidé ve městech i na venkově dnes svoji vlast nejen budují, ale také ji poznávají. Učí se historii národa, poznávají práci svoji vlastní i vše, co vyrůstá, jako veliké stavby socialismu v dříve naprosto zapomínaných krajích v Čechách i na Slovensku. Učí se znát i mnohé dnes restaurované památky slavných dob našeho národa, které připomínají odvěké boje za práva a svobodu proti cizáckým uchvatitelům i domácím utlačovatelům i vykořisťovatelům. »Proroctví« krachují Tak jak bouřně se rozvíjí náš hospodářský život, rostou nové stavby a podniky, vždy šíře a hustěji se rozprostírají naše dopravní sítě, roste přeprava osob i nákladů železnicí, auty, autobusy i letadly, tak bouřlivě roste i kulturní úroveň našeho pracujícího lidu, jeho uvědomění i sebevědomí. Z široké masy dříve opomíjených neznámých pracovníků rostou nám nové kádry, schopné řídit přítomnou a projektovat i budoucí výstavbu, aby nový, socialistický řád, zaručující štěstí pro všechny a navždy, byl dobudován. Je pochopitelné, že tato bouřlivá výstavba nového života má i své nepřátele. Našla je v řadách těch, jejichž výhradní právo na vykořisťování a využívání práce druhých, které dává silným jedincům kapitalistická společnost, bylo u nás výstavbou nového pořádku z kořene vyvráceno. Jak by příslušníci poražené vykořisťovatelské třídy a zkrachovaní buržoasní politikové nesoptili hněvem? Proč by nenadávali emigrantští odrodilci v zahraničních kapitalistických rozhlasových centrálách, když zbohatličtí strýčkové, toužící po světovládě, ja za nadávky, zradu a zločiny, organisované proti vlastnímu lidu, platí? Kolikrát již nám za uplynulá léta prorokovali bankrot a neodvratnou zkázu! Kolikrát již naše plány a naše snahy prohlásili za šílené a neuskutečnitelné! Přes tato jejich proroctví výstavba nového, socialistického života u nás rok od roku nezadržitelně pokračuje. Vytyčené plány se plní. Těžkosti, nedostatky i chyby se překonávají a odstraňují — nový řád se osvědčuje, zakotvuje a upevňuje. Přes všechno proklínání, zatracování a sýčkování jdeme a půjdeme dále vpřed. Na prahu dalších úspěchů Letošním rokem začínáme druhou pětiletku. Okoly, které druhý pětiletý plán staví před naši průmyslovou i zemědělskou výrobu, nejsou malé. Máme však všechny důvody i předpoklady být přesvědčeni, že úkoly roícu 1956 splníme s ještě větším zdarem a úspěšněji, než jsme splnili úkoly let minulých. Nikdy jsme při hodnocení našich úspěchů a dosažení cílů nepřestávali upozorňovat na naše slabiny a nedostatky. V tom je naše síla a záruka stálého růstu a nezadržitelné cesty vpřed. Uvedu jen jeden příklad: naše zemědělská výroba, její úkoly a vývoj. Jak se naši zahraniční nepřátelé namáhali, jak se vysmívali celý minulý rok, jak sýčkovali a prorokovali, že naše výrobní i výkupní plány v zemědělství musí zkrachovat! Kolik výzev adresovali do řad našich soukromých zemědělců i družstevníků, aby svůj odpor proti režimu dali prý najevo tím, že nebudou odvádět, že se přičiní, aby u nás byl hlad a nedostatek! Jaký je výsledek všech těchto jejich sabotážních výzev a kampaně ? Výrobní a výkupní plány zemědělské výroby byly u nás v roce 1955 nejen splněny, ale namnoze daleko překročeny. Právě v posledních dnech roku bylo oznámeno, že výkupní plán obilí splnilo všech devatenáct krajů naší republiky. Toho nebylo dosud za uplynulých deset let žádný rok docíleno. V roce 1955 bylo nejen vykoupeno více obilí než za stejnou dobu loňského roku, ale byla vedle toho i vytvořena slušná krmivová základna. Mnohé kraje překročily plánovaný výkup 0 10 až 15 procent. Stejně byl splněn a bude překročen v roce 1955 plán výkupu mléka, jehož výkup za tento rok převýší výkup roku 1954 o 163 milionů litrů. Podobné úspěchy mohli bychom uvádět při výkupu cukrovky, masa a jiných zemědělských výrobků. Řadou číslic mohli bychom usvědčovat zahraniční nepřátelskou propagandu, jak její sabotážnická kampaň, prováděná rozhlasem, balonovými akcemi i agenty, žalostně ztroskotala. Stejně ztroskotala jejich kampaň proti zakládání jednotných zemědělských družstev. Jednotná zemědělská družstva u nás rostou, dále porostou a my budeme jejich zakládání podporovat. Budeme se však starat nejen o jejich zakládání, ale i o správné hospodaření a zvyšování výnosů, které jsou jedinou správnou zárukou zvyšování životní úrovně zemědělců. O dobré splnění plánu v roce 1955 mají jednotná zemědělská družstva nepopiratelné zásluhy. Nemají je pochopitelně všechna jednotná zemědělská družstva, tak jako je nemají jednotlivě hospodařící zemědělci ani všechny státní statky. Je ještě mnoho těch, kteří nesprávně hospodaří. Proto neusínáme na vavřínech a budeme se o zlepšení naší zemědělské výroby dále ze všech sil přičiňovat. Co toto zlepšení znamená pro životní úroveň všech, bylo nejlépe vidět na letošním vánočním trhu. Nikdy nebyl náš vánoční trh tak hojně a dostatečně zásoben všemi zemědělskými produkty, nevyjímajíc ani maso, jako byl vánoční trh letošní. Na vánočním trhu potravin nemohl si nikdo letos naříkat, že by nedostal ke koupi to, co by chtěl. Možnost návratu domů trvá Není proto divu, že naše úspěchy v budování lidově demokratického státu vyvolávají neustále prudší a neurvalejší výbuchy zlosti těch, kdož naši zemi zradili, utekli z ní a nyní žijí z milosti svých kapitalistických chlebodárců v emigraci. Jsou již odbytými veličinami, našemu lidu pro posměch a není třeba se jimi zabývat. Bylo však i mnoho těch, kteří se dali zlákat falešnými sliby a bláhovými sny o západním ráji. Z nerozvážnosti, nedomyšlenosti či touhy po dobrodružství odešli za hranice. Tam poznali, jak trpce chutná emigrantský chlebíček, a viděli, do jakého bahna se dali zatáhnout. Když byla vyhlášena amnestie k desátému výročí osvobození naší republiky Sovětskou armádou, mnozí z těchto lidí použili ustanovení výnosu o amnestii a vrátili se domů. Řada osob se přihlásila k návratu, ale pro různé překážky, ať to byl nedostatek peněz na cestu z často vzdálených, f zámořských zemí, nebo převzaté závazky a podobně, nemohla se vrátit ve lhůtě amnestií stanovené. Některé osoby se nemohly vrátit také proto, že jsou jim činěny úmyslné překážky k návratu. Přitom o další návrat do Československa žádají nejen českoslovenští uprchlíci v cizině, ale také jejich příbuzní v Československu. Chci při této příležitosti prohlásit, že naše vláda umožní 1 po uplynutí lhůty, dané amnestií, návrat československým občanům, kteří uprchli do ciziny a pro různé překážky se ve stanovené lhůtě nemohli vrátit. Pro návrat zůstávají nadále v platnosti všechny podmínky stanovené amnestií. Byli i jednotlivci z řad tak zvaných prominentů, projevující vůli k návratu. Na adresu těch mohu odpovědně prohlásit: Naše vláda a náš lid přijme zpět do svého středu každého občana, který se vrací s poctivými úmysly napomáhat v našem společném budování a zaváže se zachovávat a šetřit zákony a nařízení Československé republiky. Amnestovali jsme, vrátili jsme již svobodu celým stovkám i politických vězňů odsouzených pro nepřátelské činy proti naší republice, když svým chováním v trestu dali najevo, že svého činu litují a jsou ochotni řádným životem a prací v zájmu republiky svoje provinění odčinit a napravit. Budeme tak činit i do budoucna a jsme ochotni i každému, kdo touží po návratu do vlasti, dát možnost spolu s veškerým naším lidem prožívat období radostného budování krásného a šťastného života naší všem nám drahé lidově demokratické republiky. Ubráníme mír i šťastnou budoucnost naší vlasti Milí spoluobčané! Nastupujeme do roku 1956 s pevnou důvěrou ve šťastnou budoucnost naší vlasti, její další rozkvět, jehož základem je naše socialistické budování. Lid naší země uchopil pevně vládu do svých rukou. Není žádné síly a moci, která by mohla náš nezadržitelný vývoj k výstavbě socialismu zvrátit. Zárukou toho je naše Komunistická strana Československa a pod jejím vedením pevně stmelená vláda Národní fronty. Máme věrného a spolehlivého spojence v našem osvoboditeli, v Sovětském svazu, v lidové Číně i v zemích lidové demokracie. Svou mírovou politikou neustále rozšiřujeme okruh spřátelených států, s nimiž navazujeme vzájemné vztahy založené na principu mírového soužití rovného s rovným. Věřím, že ubráníme mír, věřím, že splníme naše cíle a plány, věřím ve šťastnou budoucnost naší vlasti i lidu. Přeji vám všem hodně síly, zdraví i úspěchů při plnění všech úkolů naší společné práce a dostatek dobré vůle k přemáhání a odstraňování všech překážek, které se našemu budování v cestu postaví. Své překážky, nedostatky a chyby má budování každého velkého díla. Má je a bude je mít ještě i naše budování velké výstavby socialismu. Překážky a obtíže nemohou nás zmalomyslnět a rozkolísat. Musí nás zocelit a zakalit, abychom dovedli jít i v nastávajícím roce a v zahajované druhé pětiletce stále kupředu — zpátky ni krok! Tak vyrostla v posledních letech rodná ves Juraje Jánošíka — Těrchová. Ostravská televise zahájila Když před dvěma lety zahájila provoz pražská televisní stanice, bylo po celé republice věru mnoho těch, kteří šťastným Pražanům a jejich okolí záviděli. Ovšem už tehdy dostali slíbenou televisní vysílačku Ostravští a Bratislavští. A tak rok usilovné práce stavbařů, montérů a techniků na stavbě ostravského televisního střediska vyvrcholil v sobotu 31. prosince 1955 prvním zkušebním vysíláním celovečerního programu. Toto zahájení vysílání na Ostravsku dychtivě očekávalo na 800 majitelů televisních přijímačů. V prvním čtvrtletí roku 1956 bude ostravská stanice vysílat zkušebně dvakrát týdně — ve středu a v neděli. V polovině roku bude již mít spojení s Prahou, takže Ostraváci budou moci sledovat i pražské pořady. Použití přenosného vozu umožní rozšířit program o záběry z divadel, sportovních utkání i z průmyslových závodů. Bilancia ozaj neradostná Pánov prominentov iste dnes bolí hlava. Sedem rokov a stále je to horšie. Nádeje a myšlienky na skorý návrat trebárs aj za pomoci bômb a tankov vybledli. Dnes sa už pripravujú a hľadajú miestečká, ako by si zabezpečili život natrvalo. A bilancia ich činnosti? Tá je ozaj neradostná. »Rada slobodného Československa« sa zmieta už od októbra 1953 vo vleklej, hlbokej kríze. A tí, ktorí chceli viesť iných, ktorí sa vydávali za »symbol odboja«, nie sú schopní vyriešiť krízu. Vadia sa, rečňujú. A príčina? Peroutka ukazuje na »vnútornú nejednotnosť, ktorá sa prejaví pri každej príležitosti«. Lettrich narieka: »Exil často obracia zbraň proti vlastným, proti sebe a komunizmus necháva bokom.« A výsledok? Krásna odpoveď českého Slova z Mníchova: »Čo urobil exil? Bohužiaľ, veľmi málo.« V roku 1951 zúril Peroutka, že Zenkl stratil dôveru väčšiny »Rady slobodného Československa«. Dnes asi zúri, i keď nie pred verejnosťou, že »Rada slobodného Československa« stratila dôveru nielen dolárovcov — Američanov, ale aj prostých čs. utečencov. Prominenti sa smiali amnestii. A naraz celá kopa ich našla cestu k návšteve do Európy, aby odrádzali sľubmi a hrozbami utečencov od návratu do vlasti. Pripúšťali, že sa ich niekoľko vráti z Rakúska a Nemecka a tých vraj nebude škoda. z Lenže utečenci sa vracajú nielen Rakúska a Nemecka, ale aj z Francúzska, Anglicka, Nórska, Švédska, Belgicka, Austrálie, Brazílie, Argentíny, Kanady a dokonca aj z nimi tak vychvaľovaných Spojených štátov. A že by ich nebolo škoda? Neveríme. Ani oni neveria. Veď čím je veliteľ bez vojska? A zaiste je ťažko povedať, že nie je škoda dr. Lva Sychravú, ktorý sa v minulých dňoch taktiež vrátil späť do Československa. Ani bilancia štvavej »Slobodnej Európy« nie je lepšia. Sami Američania poznávajú, že doláre na túto vysielačku sú nerentabilnou investíciou. Jej vplyv v ľudovodemokratických krajinách je minimálny. Nikto ju neberie vážne. Počúvať fantázie redaktorov spestrené nadávkami? Veru, podceňujú náročnosť svojich prípadných poslucháčov. A redaktori sami vedia, že »je to práca pre kočku«, ako často v súkromí prizná Gráf. Avšak doláre to sype, a preto to robia. A pomery medzi nimi? Kohák už na to nestačil a tak museli poslať z New Yorku Firta, ktorému však Peroutka musel zaručiť, že sa opäť skoro vráti späť. A čo Folta, Kučera, Dvořáková, zamestnanci »Slobodnej Európy«, ktorí sa vrátili do Československa? Na dokreslenie tejto smutnej bilancie ešte malú poznámku o kultúrnom živote emigrácie od jedného z vedúcich činiteľov tzv. Kultúrnej rady v exile, od Roberta Vlacha: »Plačeme nad kultúrnym temnom doma a v exile žijeme pri lúčoch. Až sa bude kultúra počítať na autá, a nie na knihy, budeme sa môcť právom považovať za kultúrny exil. Zatiaľ sa však v kultúrnom ohľade ako celok schovávame za hŕstočku jednotlivcov a za mená mimo náš čas. Tak sme prežili sedem chudých rokov. Po ďalších siedmich bude pomaly vhodné začať s vydávaním učebnice češtiny a slovenčiny pre pokročilých exulantov«. A nebude k tomu potrebných ani ďalších sedem rokov. Už dnes nielen Vrzáňovej, ale aj celému radu ďalších robí ťažkosti materčina, o deťoch ani nehovoriac. Tak by sme mohli pokračovať donekonečna. Avšak tých niekoľko hlavných poznámok stačí, aby pred nami vyvstal obraz beznádejnosti emigrácie. Sú to iba skutočnosti priznané samotnými prominentami. Je treba sa nad nimi zamyslieť a rozhodnúť — alebo život v beznádeji, rozklade a ponížení alebo život dôstojného človeka v rodnej vlasti. V. BORSKÝ Čeka jí na vás doma Pani Anežka Vlková z Prahy-Vinohrad pohřešuje svého syna Petra Vlka, od kterého obdržela poslední dopis v červnu 1954 z Indočíny. Od té doby vracely se její dopisy jako nedoručitelné. Závazek ke službě v legii měl Petru Vlkovi skončit v prosinci t. r. Dozví se maminka jmenovaného něco bližšího o osudu svého syna?