Hlas Revoluce, 1967 (XX/1-26)
1967-01-06 / No. 1
ústřední orgán svazu protifašistických bojovníků Kam míří Sudeťáci v Horní Adi ZAJÍMAVÉ dokumenty uveřejnil koncem minulého roku list Italské republikánské strany „La Voce Republicans“. Vypracovala Je speciální italská komise, pověřená, aby pod vedením poslance La Malfy zjistila politické a finanční styky revanšistické organizace BAS [„Befreiungsausschuss für Südtirol“ — „Výbor pro osvobození Jižních Tyrol“), která řídi v italské Horní Adiži teroristické protiitalské akce. Vyplývají z nich nové podrobnosti o tom, Jakou úlohu hrají v akcích BAS, Jehož politická centrála je v Mnichově, býv. sudetští Němci. Publikované dokumenty usvědčují z přímé politické a finanční podpory revanšisttckých protiitalských teroristů tzv. „Německou nadaci pro problémy evropského míru“, založenou nedávno zesnulým W. Jakschem, který také v západoněmeckém bundestágu organizoval skupinu „Přátel jižních Tyrol“. Sudetští Němci Jsou rovněž iniciátory a vedoucími činiteli v revanšistické protiitalské organizaci „Kulturwerk für Südtirol“ („Kulturní akce Jižních Tyrol“), která Je v nejtěsnějším styku s prominentními sudetoněmeckými nacisty, sdruženými v tzv. „Witikobundu“. Existuje také řada pomocných sudetoněmeckých organizaci, Jako například Sudetoněmeckých gymnastů, Sudetoněmeckých vychovatelů a různých mládežnických spolků. Tyto organizace uzavírají „patronáty“ nad jednotlivými obcemi v Horní Adiži, pořádají do „pohraničních oblastí“ záiezdv a výlety, organizují „letní tábory“ a tak prý pomátpn'f vytvářet předpoklady pro „uvědomělé národní smýšlení“... Skutečnost těchto neobyčejných sympatií právě organizací přesídlených sudetských Němců z Československa k německému obyvatelstvu Horní Adiže mimořádně zajímá italskou veřejnost. Proč zrovna sudetští Němci, k čemu vlastně míří jejich horlivá činnost, podporující a přímo organizující teroristické akce revanšistů v Horní Adiži? Pozoruhodně na tuto otázku odpověděl italský list „Stampa“: „Ne, nevěříme, že se sudetští Němci zapojili do organizování teroristických útoků v Horní Adiži z lásky k německým bratřím, pronásledovaným Italy [Jak tvrdí jejich propaganda). Plány sudetských Němců, jakkoli utopické, směřují k něčemu Jinému. Sudetští Němci se domnívají, že bude-li se konat v Horní Adiži referendum o sebeurčení (je to jedna ze tří variant požadavků teroristické organizace BAS), získají tím právo na podobný plebiscit i v Československu!“ Ano, v Horní Adiži nejde o podružnou, izolovanou akci. Protifašistická italská veřejnost správně označila Horní Adiži za jakousi „pokusnou střelnici“ západoněmeckých revanšistů. A Je Jen jedna cesta, iak tuto nebezpečnou politiku znemožnit. Formuloval jí Jiný italský list „Paese Sera“: „Řím musí žádat, aby Bonn uznal evropské hranice a rozpustil neohitlerovské organizace. Italská vláda musí pohrozit Německé spolkové republice, že při dalších útocích podnikne kroky v příslušných mezinárodních organizacích, abv NSR donutila s konečnou platnosti uznat nvnější evropské hranice a neohitlerovce postavit mimo zákon.“ v • Zl S Pekingem proti Moskvě ZVLÁŠTNÍ uznání a dík vyslovil Ideolog nové nacistické strany NPD, její místopředseda Adolf von Thadden bonnskému ministru vnitra Lückemu za to, že jeho stranu prohlásil za „demokratickou, legitimní, politickou organizaci, kterou nelze zakázat“. Podobně se vyslovil o NPD i další člen vlády, ministr financí Strauss... Jde o velmi nebezpečnou hru, před Jejímiž důsledky varují mnohé komentáře západoněmeckých i zahraničních pozorovatelů. Obsáhlý, velmi střízlivý a věcný rozbor, opřený o konkrétní dokumentaci z veřejných projevů činitelů a stoupenců NPD, přinesl jeden z předních švýcarských listů „Neue Zürcher Zeitung“. Zdůrazňuje v něm, že aniž bv bylo třeba neonacistické hnutí, vznikající v NSR, dramatizovat, ukazují se rysy, které nabádají k vážnému zamyšlení a opravňují k obavám z nejhoršího, kdyby se mělo NPD podařit nabýt v příštích měsících a letech většího rozsahu a vlivu. V závěru svého pronikavého kritického hodnocení klade si švýcarský list otázku: „Jaké představy má NPD o zahraniční politice?“ V proklamovaném manifestu se NPD vydává za „politické hnutí budoucí německé Jednoty v evropské Evropě“. Ve špatně pochopeném gaullismu to řečníci NPD interpretují iako „Evropu vlastí“, která bv do určité mfrv působila samostatně Iako nová síla mezi mocenskými blokv USA a SSSR a vzhledem k početnosti svých obyvatel a ke své hospodářské moci bv mohla vvvíiet ná Sovětský svaz tlak. pokud ide také o opětné sjednocení Německa. Má velmi prostý recept: Tato Evropa se spoi! s komunistickou Čínou, dostane tak Sovětský svaz do úzkých a donutí Jei vrátit Německu Jeho východní území .. „Do Pekingu musí přilít iako diplomat náš neilenší člověk“ — to Je stálý refrén písničky NPD. A pro NPD se rozumí samo sebou, že k východním územím, která chce získat zpět s pomocí Pekingu, nepatří ien Pomořansko. Slezsko a východní Prusko . Neuznáváme žádný Kaliningrad a žádný Gdaňsk. žádnou Wroclaw a žádný Cheb,“ volalo se na volebních shromážděních. „My uznáváme jen Königsberg, Danzig, Breslau a Eger. V duchu stranického programu, který si dělá nároky na území, na nichž „německý lid vyrůstal po staletí“, rozšiřují se požadavky Ještě dále než k hranicím z roku 1937 — 1 na Gdaňsk a Sudety ... Divoká spleť demagogických frází, špatně strávených představ o světové politice, polopravd a zlovolného překrucování skutečností, která dopadala Jako krupobití na rozsáhlé části Německa, bvla ozdobena sentimentálním apelováním na lásku k vlasti, odvoláváním na lid, domovinu a dějiny. To, co ve velkých sálech i v zakouřených hospodách bvlo vtloukáno do hlav posluchačů, svědčí o nebezpečném myšlenkovém zmatku. NPD, spekulující s konzervatismem a zapomnětlivostf lidí, vyvolává emoce, Jejichž následky mohou být nedozírné. Strany, vládnoucí ve Spolkové republice, mail Ještě možnost svou vlastní rozumnou politikou postavit lu-áz proti záplavě, která se tu rodí. Času není mnoho, protože už za několik měsíců se konaií nové volby do zemských sněmů v Rýnsku-Falcku a Dolním Sasku, od nichž si NPD může slibovat nové úspěchv, bude-li politický zmatek ve Spolkové republice této straně poskytovat nadále aeitačnf materiál. Erhard v náruči Strausse: Oběti jsou ozdobou křesťanské lásky... Z novoročních karikatur „Die Tat’ jjí p. f. 1967 Předsedovi našeho Svazu, sekretariátu ústředního výboru t redakci Hlasu revoluce došla koncem roku řada blahopřání od našich místních t okresních organizací. Děkujeme touto cestou a přejeme všem našim organizacím, funkcionářům i členům SPB, jakož i všem čtenářům, aby rok 1967 byl rokem míru, osobní pohody, zdraví a spokojenosti. Zejména přejeme naštm obětavým funkcionářům a členům, aby se jim o tomto roce dařila jejich záslužná práce, směřující k uchovávání a rozmnožování národně osvobozeneckých a protifašistických tradic a k výchově mladých generací v jejich pokrokově vlasteneckém smyslu. REDAKCE * V * V PŘÍKAZ, PROGRAM A CÍL Arm. gen. LUDVIK SVOBODA, hrdina ČSSR a SSSR, místopředseda ÜV SPB Předěl mezi starým a novým rokem je vždy příležitostí k tomu, ohlédnout se na chvíli zpět a zároveň se i zamyslet nad novou prací v nejbližší budoucnosti. Na první pohled se muže zdát, že na začátku nového raku běží všechno tak, jek před rokem, že se mnoho nezměnilo, jen že jsme zase všichni o rok starší. Takový obraz by byl však zkreslený, nesprávný Je sice pravda, že zločinnou válku ve Vietnamu se loni nepodařilo zastavit, že v Čínské lidové republice nepříznivý vývoj pokračoval s že západoněmečtí .revanšisté se ani nezměnili, ani nepoučili. A přece rok 1966 nebyl zbytečným rakem — pro 3 miliardy lidí se podařilo uhájit mír. drtivá většina lidstva viděla ideál v pokroku a humanismu a nikoliv ve fašismu a zbrojení, všude na světě se vybudovalo mnoho užitečného, vyšlo mnoho krásných uměleckých děl Co nám přinese příštích 363 dní? Zase platí, že to zálež; především na nás. Každý z nár kteří máme velkou odpovědnost v tnm, aby slavné bojové tradice našich národů se stále šířily, by se měl zamyslet nad tím, co chce udělat pro naši věc, pro celek, čím chce přispět k tomu. aby rok 1967 byl rokem, jenž i u nás celý vývoj posune opět o kus kunředu. V roce 5867 vzpomene náš lid celé řady výročí Nebudou to úzké oslavy několika pamětníků, které si budeme připomínat jen sami mezi sehnu. O každém výročí chceme promluvit k mase národa, k veškeré mládeži, chceme se rozdělit o své životní zkušennsti, o pocity radosti i smutku, chceme je konfrontovat s dneškem i s výhledem do budoucnosti. Padesáté výročí Velké říjnové revoluce přesáhne svým významem rámec obvyklých slavností. Je mezi námi mnoho těch, kdti po celých 50 let přímo žili pro ideály Velké říjnové revoluce, pro něž Sovětský svaz znamenal vše, naději, útěchu v těžkých dobách, radost v letech vítězství. V příštím roce budeme oslavovat 50 let samostatného československého státu. Není náhodou, že obě tato výročí mají k sobě tak blízko, že půl století vzestupu, rozvoje a vítězství prvního socialistického státu světa se kryje s obdobími slávy a rozkvětu naší vlasti. Se vší pravděpodobností bez Velké říjnové revoluce by nedošlo k rozpadu Rakousko-Uherska. Se vší určitostí však bez vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce by dnes již nebylo českého a slovenského národa. Důstojně oslavíme v letošním roce vše, co v naší nedávné minulosti představovalo duch odporu, boj za nárndní nezávislost. Již nvní v lednu vzpomeneme 25. výročí náboru do naši první čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu a začátkv formování prvního čs. praporu v Buzulnku. Nikdy nezapomenu, s jakým nadšením k nám tehdy přicházeli první dobrovolníci, kteří toužili se hit po boku Rudé armády, jež právě dosáhla vynikajícího vítězství u Moskvy. Pro náš lid doma byly události před 25 lety vyvrcholením jeho křížové cestv. Letos vzpomeneme hrůzné hevdrichiády, jež byla předobrazem v toho, iak by se hitlerovské Německo případě vítězství „vypořádalo“ s českou otázkou. Po čtvrt století k celému národu promluví mrtví z Lidíc a Ležáků, padlí z prvních partyzánských oddílů i nesčetné oběti z dalších úseků domácího odboje. V roce 1942, před 25 lety, zřídili nacisté terezínské ghetto a začaly masové deportace, jimž pak padly za oběť desetitisíce našich spoluobčanů z českých zemí i ze Slovenska. V roce 1987 vzpomeneme i jedné události z období první světové vélkv. Před 50 lety, 2. července 1917 svedli čs. dobrovolníci n Zhnrova po boku ruského lidu vítěznou bitvu s rakousko-němeokými armádami. Po třistaleté porobě českého nárnda a po tisíci letech nesvobody slovenského národa bojovala tehdy opět poprvé naše vojenská jednotka, zorganizovaná z dobrovolníků, proti nenáviděným utlačovatelům a za samostatnost své rodné země. Naši vojáci šli do hoje s nadšením, vedeni nejušlechtilejšfmí pohnutkami a dosáhli v krátké době několika hodin přesvědčivého vítězství. Pevně věřím, že I naše lidová armáda v letošním roce připomene slavnou zborovskou tradici desetitisícům mladých mužů, kteří dnes stojí ve zhraní. Práce mezi mládeží bude v letošním roce těžištěm činnosti i našeho Svazu protifašistických bojovníků. Jako v minulých letech budeme hovořit na školách, na besedách, na svazáckvch shromážděních. Nenalhávejme si. že snad náš úkol bude snadný; problém odtrženosti mládeže od historie a minulveh tradic je záležitostí celosvětovou. Nic nezměníme na faktu, že to. co pro nás bylo vrcholnou životní události, je pro novou generaci historií, která ieště bvia v uplynulých letech několikrát přehodnocována To ovšem nanrnstn neznamená, že hvchom ve svém úsilí měli polevit. Podle mého názoru ie jen iediná cesta — ukazovat, jak minulost souvist s přítomností, že velké ideály našeho národně osvobozeneckého boie, touha no svobodě, spravedlnosti, pokroku a lidskosti ie totožná s tím, po čem touží i dnešní mladý člověk a proto, chtě nechtě, se k minulosti musí vracet Všechna vítězství v národně osvobozeneckém boii našeho lidu budou pro nás pro všechny, jeho [Pokračování na str. 2} Ach, Čechy krásné, Čechy mé, — v hospodě skryté vyhrávají, v hospodě, kterou nezříme, ach, Čechy krásné, Čechy mé, a ještě krásnější jste v máji. (Jaroslav Seifert, Májová krajina) MALOMĚŠŤÁK „HIMMLER, maloměšťák a masový vrah“ má název dokumentární biografie nejobávanějšího a neinenáviděnějšího muže „třetí říše“, říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera, kterou v západoněmeckém Ullsteinově nakladatelství vydali H. Frankel a R. Manvel (250 stran). Bylo v tomto „člověku“ něco „neobyčejného“ nebo „démonického“? Dokument za dokumentem z esesáckých a nacistických archívů, deník Himmlerova tělesného lékaře F. Kerstena shodně charakterizuji Himmlera jako typického maloměšťáka, šosáka, krajně brutálního, kde jde o životy všech jiných, ale žalostně zbabělého, kde je v sázce jeho vlastní kůže. feho „charakter“ politické nuly a lidsky odporné třesavky neodhaluje nic pronikavěji, než jeho poslední dny, kdy hledá svou osobni záchranu. Píše se 5. května 1945. je ztracena „třetí říše“, ale to neznamená, že je ztracen Himmlerl Shromažďuje kolem sebe své SS-fůhrery a poradce a ve své politické slepotě slavnostně proklamuje vytvoření vlády SS: jmenuje z přítomných esesáckých prominentů ministry a rozdává úřady. Teď se podíváte, jak si to Himmler vyřídí se „spojenci“. Ale hned druhý den přichází drtivý úder. Admirál Dönitz, jako nástupce Hitlerův, zbavuje Himmlera všech úřadů a ujímá se správy „říše“. Z Himmlera je rázem zajíc, který se vyděšeně pouští do zoufalého běhu o život. Kde nalézt spásné útočiště? Je len na jihu: u starého přítele SS-vládce Hessenska a Durvnska. prince z Walderku, lehož ruce neomezeně zasa hovaly do osudů vězňů Buchenwaldu. Je v Arolsenu. jak se k němu dostat? Až na několik „nejvěrnějších“ opustili Himmlera ve Flensburgu všichni. S několika vozy, na něž naložil svůj nejcennější majetek, snaží se Himmler nějak vykličkovat do touženého Bavorska Labe se však stalo nepřekonatelnou překážkou Nezbývá než opustit vozv s cenným nákladem a pokusit se zachránit holý život. Za 500 marek bvl získán rybářský člun, který Himmlera převezl na druhou stranu. U Himmlera zůstali jen esesáci Kiermayer, Brandt, Gebhardt, Grothamann a Macher. Všichni si strhali z uniforem všechny SS-důstojnlcké odznaky a vydávají se za příslušníky polní policie. Himmler si vyholil knír a jako pirát si připevnil na levé oko černou pásku. Dělá ze sebe dokonce politického vězně. Opatřil si už dříve „prozíravě“ listiny na jméno Heinricha Hitzingera, odsouzeného lidovým soudem k trestu smrti, fen kdyby ho opustila ta třesavka! Lze se však tomu divit? Celých 14 dni se musí probírat cestou necestou pěšky se svými pěti esesáky, jejichž „statečnost“ není o nic větši. Musí nocovat tajně v selských stodolách nebo venku pod širým nebem. Trampoty jsou stále nesnesitelnější a za tu dlouhou dobu urazili od Flensburgu jen 150 km. Konečně došli do Bremervörde, ale tu zjistili, že Isou v britském okupačním pásmu, jak jim projít? Kontrolní britské hlídky, jak je zpravili místní občané, žádají všude cestovní průkazy, které vystavuje okresní úřad v Bremervörde. jakékoli jiné listiny britské hlídky neuznávali a každého, kdo nemá cestovní průkaz z Bremervörde, dopravull do lágru č. 31 u Lůneburgu, kdé důkladně prověřuji totožnost zadržených. Co dělat? Kiermaver se obětavě nabid], že sám zajde na okresní úřad a pokusí se cestovní průkazv opatřit. Himmlerova skupina marně celý den čekala v polích na Kiermayerův návrat. Už nepřišel. Zkoušejí tedy „štěstí“ sami. 23 května dostává velitel tábora č. 31, kapitán Tom Selvester. hlášení, že hlídka dopadla podezřelou skupinu a tři z ni že se domáhají slvšenl u samého velitele. Selvester si dává předvést Jednoho po druhém. Tušil, že )de o něco mimořádného. Zvláště ten poslední, nejvíce roztřesený, mu by! podezřelý. Ukázalo se, že pod černou páskou )ednookého „invalidy“ je zcela zdravé oko. Nebvlo třeba ani dlouhého výslechu. „Invalida“ sám přiznal tichým hlasem: „Jsem Heinrich Himmler“... Aby unikl výslechu, o kterém měl své gestapárké představy, Himmler raději přiznal, kdo Ie. 18 dnf poté, co ve slavnostním prohlášení před svými esesákv tvrdil, že se nikdy neDoddá a že nikdv nespáchá sebevraždu (Iako Hitler a Goebbels), vzdal se při prvním setkání s britskými voláky, a ze strachu před rozsudkem v Norimberku spáchal sebevraždu jedem. Skutečně — vzor esesácké brutality a zbabělostil