Hlas Revoluce, 1968 (XXI/1-26)
1968-01-12 / No. 1
ZASTŘELENI V HODINĚ NULA VZPOURA NA MINONOSCE M 612 B DÖNITZOVY ILUZE B SE ZÁPADEM PROTI SOVĚTSKÉMU SVAZU B JEDENÁCT POPRAVENÝCH fl UMLČENÝ ZLOČIN ..................lili....II.................I ill IT V POLEDNÍM JASU májového slunce vplouvá 2. května minonoska M 612 nacistického válečného loďstva úo Söderburgu, přístavu okupovaného Dánska, ještě nedávno — sotva opustila přístav Kiel — unikla loď jen tak tak ootopení při britském útoku. Mužstvo minonosky má znamenitou náladu. Podařilo se zachytit zprávu, že Hitlerův nástupce admirál Dönitz zmocnil generáladmirála von Friedeburga, aby se ihned dostavil do hlavního stanu polního maršála Montgomeryho v Liineburgu k jednáni o podmínkách kapitulace. Sám velitel minonosky nadporučík D. Kropp optimisticky prohlašuje: „Už půjdeme domů ...“ 4. května se oficiálně oznamuje: Kapitulace byla podepsána. Mezi severozápadním Německem, Holandskem a Dánskem nastává klid zbraní. ALE VELKOADMIRÁL DÖNITZ spřádá v těchto chvílích plány, kterými se už dlouho zabývají nejfanatičtější nacistické kruhy. Ještě je jedno východisko: dohodnout se za všech okolností s Američany a Brity a obrátit se s armádami Západu proti Sovětskému svazu. Je to možno jen za jednoho předpokladu: zachovat co nejvíce intaktních sil hitlerovského wehrmachtu a válečného námořnictva, rychle je shromáždit a nabídnout je Západu. Je přece jeho životním zájmem když ne zlikvidovat, tak co nejvíce oslabit Sovětský svaz ... Dönitz je ve svých iluzích utvrzen hlášením svých zmocněnců z Montgomeryho hlavního stanu: byli tam přijati s velkým taktem a jednalo se s nimi „rytířsky“. Jistě, že bude se „Západem“ ještě řeč, ještě není všechno ztraceno ... A TAK SE MOBILIZUJE. Ve válečném deníku majora J. Scho^ze-Naumanna ze štábu skupiny armád „NORD“ z 3. května čteme: „19,30 hodin. Rozkaz armádě „Ostpreussen“ a skupině vojsk „Kurland“. Změněná vojenská situace v říši vyžaduje, aby byly co nejrychleji odtransportová ny vojenské oddíly z východopruských a západopruských prostorů a z Kuronska. Všechna vojska si musí ponechat lehkou výzbroj. Ostatní válečný materiál a koně zničte. Obsaďte znovu přístavy Libavu a Windau. Potřebné dopravní lodě přiveze válečné námořnictvo“. Dönitz tedy „shromažďuje“ vojenské síly pro svůj „plán“. TlM JSOU KOSTKY pro mužstvo minonosky M 612 vrženy. Její velitel D. Kropp svolává 4. května krátce po poledni mužstvo na palubu a oznamuje, že minonoska vypluje na východ ... Právě v tom okamžiku připlula k boku lodi sesterská minonoska M 601. Námořníci M 612 jsou svědky rozčileného hovoru velitelů obou lodí. Velitel minonosky 601 domlouvá Kroppovi, aby rozkazu neuposlechl. Je přece konec války. Minonoska BU1 pojede domů! Ale Kropp je neúprosný. Jeho minonoska na východ vyjede! DŮSTOJNICI se Kroppovi podrobuji, mužstvo nikoli. Když 4. května navečer minonoska připlula do přístavu Fredericia, aby tam doplnila zásoby uhlí, je již na lodi smluven plán povstání. námořník Do čela vzpoury se staví Heinrich Glasmacher z Neuss-Reuchenbergu. Časně ráno 5. května přiložil k hrudi nadporučíka Kroppa pistoli a prohlásil ho za zatčeného. Zároveň na něj namířili bodáky svých pušek další dva námořníci: „Pane nadporučíku,“ hlásí Glasmacher, „ve jménu posádky: Chceme domů, válka už přece nemá žádný smysl.“ Kropp je zavřen do jedné z kajut, u jejichž dveří byla postavena tříčlenná ozbrojená stráž. Také ostatní lodní důstojníci jsou odzbrojeni a uvězněni. Funkce kapitána lodi se ujímá zkušený námořník Heinz Witkowski a vede loď do Sönderbergu. ZDÁ SE, že je všechno v pořádku. Na lodi vyslechli právě Keitelův rozkaz, oznamující konec války. Od 8 hodin ráno nastává klid zbraní. Posádka jásá. Nic se už nemůže stát. Cesta k návratu domů je volná. V nejbližších hodinách obejmou námořníci své drahé... ALE NAJEDNOU se objevily v pozadí M 612 dvě válečné lodi nacistického námořnictva a plnou parou se řítí k povstalcům. Z první válečné lodi se rozléhá z megafonu hlas jejího velitele, korvetního kapitána G. Christiansena, nositele hitlerovského kříže s dubovou ratolestí, se strohým dotazem, co to znamená, že na kapitánském můstku stojí místo velícího důstojníka ozbrojená námořnická stráž? Dostává ráznou odpověď: „Už neposloucháme. Je konec války!“ VTOM se před M 612 vynořila třetí válečná loď „Herrman von Wissmann“ s děly připravenými k palbě. Je to právě při vjezdu do Sönderborgu na Alssundu. A v těsné blízkosti jsou už i obě lodi Christiansenový a výhrůžně obkličují M 612. Jejich torpéda hrozí potopit posádku, jestliže bude bránit přístupu Christiansena na palubu M 612. A NEŽ se námořníci M 612 vzpamatovali z nenadálého překvapení, jsou již Christiansenovi po zuby ozbrojení vojáci na palubě. Bývalý strojník M 612 Hans Döring líčí zmatek, který na palubě nastal a vypovídá: „Jednalo se s námi jako s těžkými zločinci. Byli jsme odzbrojeni a celá naše posádka musela nastoupit. Řeklo se nám: Odváží-li se někdo jen ceknout nebo pohne-lí se, bude okamžitě zastřelen.“ V 6 HODIN odpoledne se koná na palubě stanný soud. Předsedá mu vrchní štábní soudc% nacistického válečného námořnictva dr. F. Berenz. Cleny jsou důstojníci Mettenheimer a Röder. Žalobcem soudce A. Holzweig. Soud je krátký. Osm vůdců povstání a tři další námořníci byli „pro zločin vojenského povstání“ odsouzeni k smrti, nad ostatními účastníky vynesen rozsudek tříleté káznice. V noci v půl jedenácté dochází potvrzení rozsudku od velitele loďstva minonosek kapitána H. Pahla a ihned následuje exekuce. Každý zastřelený námořník z M 612 je pak se závažím na nohou vržen do moře. Jako poslední ten, který stál vzpouře v čele — Heinrich Glasmacher. Stalo se tak právě o půlnoci z 5. na 6. května — 16 hodin poté, co Keitl vyhlásil klid zbraní... JEDENÄCTINÁSOBNÄ VRAŽDA spáchaná v Sönderborgu v hodině nulté 6. května měla zůstat utajena. Osobní dokumenty popravených byly spáleny. Pozůstalí po popravených nebyli o smrti obětí vůbec zpraveni. Patřili prostě k „nezvěstným“. TEPRVE PO LETECH vyšlo najevo, že dánský rybář Henry West ze Sönderborgu objevil v moři u Alssundu v červnu 1945 čtyři mrtvoly, v nichž byli zjištěni bývalí námořníci z M 612. Dánský obvodní lékař dr. Sebbesen konstatoval při jejich ohledání jako příčinu smrti popravu. Celkem bylo nalezeno sedm popravených ... TATO zpráva byla v západoněmeckém tisku umlčena. Když se teprve r. 1967 začal o věc zajímat tisk, bylo z Bonnu doručeno zdržet «se komentářů — „není to v zájmu západoněmeckého námořnictva“. Interesentům dokonce ministr vnitra v červenci 1967 odmítl povolit náhled do aktů válečných soudů, které jsou archívovány ve spolkovém středisku v Kornelimůnsteru, s odůvodněním, že jde o „tajné státní spisy“. PROTI KATÜM námořníků z M 612 se vůbec nezakročilo. Naopak, béztrestně provokují. Velitel exekuce na M 612 kapitánporučík Merkel veřejně prohlásil: „Ty svině nezasluhovaly nic jiného..." A zdůraznil, že se postavili proti rozkazům „vystoupit proti Rusům“ ... Kapitán Hugo Pahl, který rozsudek „potvrzoval“, a který je dnes továrníkem v Heidelbergu, se plně postavil za Merkela: „My všichni, shora dolů, důstojníci i mužstvo, jsme byli tehdy přesvědčeni, že máme spolu se západními mocnostmi dále bojovat proti Východu. Bylo to přece největším úsilím admirála Dönitze ...“ A býv. velitel M 612 nadporučík Dietrich Kropp, který je dnes poštovním ředitelem v Brémách dokonce v únoru 1967 hrozil těm, kteří by chtěli o událostech na M 612 psát: „Jestliže o tom něco přinesete, pak něco proti vám podniknemel Jsem dnes ve styku s jistými úřady. Jsou různé kruhy, které vám dají na pamětnou!“ PŘES VŠECHNY SNAHY vraždy na M 612 umlčet, přes všechnu podporu Bonnu se zločin utajit nepodařilo. Pozůstalí po popravených námořnících se konečně o svých „nezvěstných“ dověděli pravdu. V NEUSS REUCHENBERGU žijí rodiče Heinricha Glasmachera. Na stěně jejich obývacího pokoje visí vedle fotografie jejich syna báseň, kterou Heinrich napsal jako vyznání své lásky k matce. Do dneška nedostali o smrti svého syna úřední zprávu. Heinrichův otec Engelbert označil popravu svého syna za „sprostý zločin“ a volá po töm, aby se konečně lidé odpovědní za jeho vraždu postavili před soud. V ESSENU žijí podiče popraveného námořníka Helmůta Nuckeltse. Jeho otec Emil řekl západoněmeckému novináři: „Je to hrůzný zločin, který byl spáchán na* mém synu. Ale nacisté sedí tady opět všude pevně v sedle .. (Podle reportůle H. BRAUNA v „Dte Tat") Jen dvě památky zůstaly rodičům popraveného námořníka Heinricha Glasmachera, který se postavil do čela vzpoury posádky minonosky M 612, odmítnuvší vyjet na proradný rozkaz Hitlerova nástupce admirála Dönitze proti loďstvu Sovětského svazu, zatímco už začala jednání o kapitulaci: portrét syna a jeho prosté verše, které napsal k maminčině svátku. Heinrichovi rodiče nemohou pochopit, proč hanebná vražda spáchaná na jejich synovi a jeho deseti spolubojovnících v den, kdy už byl podepsán klid zbrani, zůstává dodnes nepotrestána ... > VlastenciV Jahna Birche „WASHINGTON BEZ PŘÍKRAS“ je název knihy známého amerického publicisty facka Andersona, vydané nedlouho před senzačním zavražděním vůdce americké nacistické strany G Rockwella, o jehož vlastních motivech je dosud mnoho dohadů. Není pochyby, že z něho vytěžilo nejvíce ultrapravicové fašistické sdru žení fohna Birche, vedené americkým byznysmenem Robertem Welchem. Tato organizace, jak na to upozorňuje J. Anderson právě ve své knize, se ještě za Rockwellova života začala náhle obracet proti „staromódním“ názorůrrj, hlásající, aby „všichni černoši byli posláni do Afriky", aby „židé byli vyhlazeni sterilizací a jejich majetek bul vyvlastněn" a aby „všichni*zrádci Byli pověšeni", přičemž Rockwell mezi „zrádcd“ dokonce počítal i bývalé presidenty Trumana a Eisenhower a a nejvyššího soudce USA Warrena. R. Welch rozvinul proti těmto Rockwellovým „tezím" překvapující tažení. Jeho biróhisté se demonštratívne začali distancovat od Rockwellových praporů s fašistickým hákovým křížem a na svých schůzích vystupovali okázale s hvězdnatým praporem USA. Rozjela se propagandistická mašinérie, která nelitovala velkého finančního nákladu ani za celostránkové placené inseráty ve velkých amerických listech, „vysvětlující" americké veřejnosti, že sdružení fohna Birche fe „organizací lidi s krajně vlasteneckými názory, že nehlásá nenávist, nýbrž lásku..." Ve svých prohlášeních se birchisté snažili plně distancovat od rasismu a antisemitismu. S velkým hlukem byl z birchistické organizace vyloučen jeden z jejích zakladatelů Revil Oliver pro své příliš otevřené antisemitské názory. Sdružení otevřelo své dveře I pro černochy a Welch slavnostně oznámil, že jistý počet stipendií poskytne černošských studentům ... „Nová taktika", jejímž cílem je představovat Sdružení fohna Birche v rouše beránčím zřejmě přináší ovoce. Sám předseda branného výboru sněmovny reprezentantů Mendel Rivers z Charlestonu označil z tribuny Kongresu Sdružení fohna Birche za „národní organizaci amerických vlas-, tenců". THANASSIS GEORGIU, Atény DILETANTSKÝ PUC řeckého krále proti vojenské fašistické juntě skončil porážkou Konstantina a jeho přívrženců v armádě. Po delším čachrování za zavřenými dveřmi v Římě a Aténách se zdá, že- junta nemá s návratem monarchy do Atén nijak naspěch, fak se tento boj o moc ještě rozvine, těžko říci. Jedno je však jisté: Poslední události značně upevnily a prohloubily odboj demokratických sil řeckého lidu proti diktátorskému vládnímu režimu. Junta se mu , mar ně snaží čelit zesílením teroru. V ATÉNÁCH USPOŘÁDALA Národní rada ilegální Vlastenecké fronty tajné shromáždění, z něhož vzešla výzva, rozšiřovaná po celém Řecku: ,flecht vědí," praví se v ní mezi jiným, „že řecký lid, který dokázal vzdorovat Hitlerovým armádám, se nikdy nesklaní před dnešními řeckými SS. Boj začal. Řecku musí být vrácena svoboda." JUNTA SAMA BYLA NUCENA přiznat svou slabost, když musela přimět svůj tak zvaný „Výbor národní bezpečnosti" forgán své politické tajné poltcie], aby vypsal vysokou prémii 100 000 drachem na hlavu každého ze tří vlastenců, účastníků odboje, po kterých marně pátrá. Jde o dělníka Theodorose Nikase, který podle oficiální tiskové zprávy junty vydává ilegální list „Národ" a tiskne „pobuřující" letáky, a o jeho dva společníky, režiséra Sotirtose Anastassiadise a universitního studenta Dimitriose Dariotise. Nenašel se nikdo, kdy by hledané tři vlastence zradil. Nepomáhá ani teror, ani vypsané vysoké odměny“... AKTIVITA sjednocené Vlastenecké fronty a její členské organizace \,,Antldiktátorská pracovní fronta", jakož i činnost Demokratického hnutí odporu (DEKA), blízkého bývalému Papandreuovu Svazu středu, ukazují, že na místo zatčených a uvězněných vlastenců nastupují stále noví bojov- ZNOVU VLAJKA ODBOJE NAD AKROPOLÍ nícl. Pravidelně vydává informativní bulletin a odbojové letáky s demokratickými hesly. PUMOVĚ ATENTÁTY JSOU většinou dílem Demokratického hnuti odporu (DEKA), ač nezřídka za nimi se skrývá provokativní ruka policie. VELMI VÝZNAMNE JE, že nedávno se podařilo v Aténách vytvořit ilegální městskou organizaci Komunistické strany Řecka, která Již začala vydávat svůj list pod názvem „Nepřemožitelné Atény". V druhém čísle tohoto ilegálního listu byla otištěna zpráva o tom, že se našel následovník Manoltse Glezose,. který, jak známo, za nacistické okupace Řecka strhl s Akropole nacistickou vlajku s hákovým křížem. Zpráva hlásí, že mladý muž vyvěsil na Akropolí vlajku s číslicemi 1 — 1 — 4. Těmito číslicemi je totiž označen poslední odstavec zrušené řecké ústavy, kde se praví: „Zachovávání ústavy je svěřeno. vlastenectví Řeků". Mladý vlastenec byl při svém činu dopaden a uvězněn. Ale juntě se nikdy nepodaří uvěznit lásku řeckého lidu ke svobodě a jeho nenávist proti fašistickým tyranům. „Jestliže junta chce nadále pokračovat v pronásledování, zatýkáni a mučení vlastenců", píše list „Nepřemožitelné Atén!f“> „puk tak činí jen proto, že si uvědomuje svou slabost a že se třese před odbojem lidu, který jt nakonec rozdrtí." „NEPŘEMOŽITELNĚ ÁTĚNY" zaznamenávají i jiné případy, charakterizující odbojné smýšlení lidu. Tak v autobusu, jedoucím z Atén do Soluně, začala jedna žena zpívat známou píseň Mikise Theodorakise a hned se k ní přidal celý autobus a hřměl bojovnými melodiemi Theodorakisových písní. V aténském biografu byl promíján pořad o ministru vnitra Pattakosovi. Celý sál zachoval ledové mlčení. Ale když se na plátně objevila tvář známého vlasteneckého herce, rozlehly se v biografu bouřlivé ovace. Řecký lid demonstroval, komu patří Jeho láska. V TĚCHTO DNECH přišla zpráva, že v Aténách začal znovu — ovšem ilegálně — vycházet pokrokový list „Avji", orgán Svazu demokratické levice (EDA), jejž junta zakázala a jeho tiskárnu zabavila. ZAČÍNAJÍ SE OBJEVOVAT také už první známky dělnických stávek. Jsou zatím několikahodinové, ale vyvolávají velké obavy diktátorů junty, poněvadž mají zřejmý politický ráz. VŠECHNY PROJEVY ODPORU proti juntě jsou stále častější. Je patrno, že odboj přes všechna teroristická opatření junty vzrůstá a zachvacuje stále širší kruhy obyvatelstva. í„Neuss Deutschland“! Bouřlivou noc prožij 24. prosince Bonn před katolickou bazilikou. Za mír se tam přišel modlit kancléř NSR Kiesinger. S hořícími pochodněmi ho u vchodu do katedrály „uvítali“ vysokoškolští studenti. Musel projít jejich špalírem za hlučného volání: „Protestujeme proti svatouškovství kancléře! Modlí se zá mír a podporuje zločinnou válku ve Vietnamu a hromadné zabíjení lidíl Hanba, hanba!“ Demonstrace pokračovaly kancléř musel zmizet z baziliky poa stranním vchodem, když mezi narychlo povolanou policii a studenty došlo k ostrým srážkám. A „V koncentračním táboře v Sachsenhausenu jsem se setkal s českými studenty, s kterými jsem sdílel těžký osud a kteří rozvinuli a upevnili můj zájem o kulturu a písemnictví v jejich zemi. Potají mi dali věc, která byla v té situaci zcela neobvyklá: antologii české poezie, tak maličkou, že se dala snadno úkrýt. Listoval jsem v té pokladnici často. Moje znalost české poezie se rozšířila o několik jmen a krása básní působila tím silněji, že jsem jí objevil v tak těžkých podmínkách“ (Spisovatel Kazimierz Andrzej Jaworski, „ Polský přehled“ č. 51, 1967). klas revoluce O