Hlas Revoluce, 1969 (XXII/1-51)

1969-05-16 / No. 19

/ Teď už nám na římsu nesedej, nehoukej, sýčku. už jsi se''naheukal habaděj při měsíčku. V okapu dupou holubi a pohleď vzhůru, na nebi přežili naruby kdejakou chmuru. Poplašné sirény upláchly, kdo všechno uplách’. A my tu bez nich omládli jak v rosných lukách. Fráňa Šrámek, 1943 UVÁDĚT MYŠLENKY V ČIN Březnový ustavující sjezd Českého SPB a ustavující kongres Federálního CSSPB, konaný za ůéastt našich nejvyšších představitelů státu, strany a vlády, se ce­lým svým podnětným průběhem a programovým vyzněním stal pro všechny od­­bojáře a celou naši veřejnost mimořádnou politickou událostí. Po dlouhých letech mlčení a mnoha křivd znovu tu zazněla pravda o mravní síle a velikosti naších revolučních odbojových tradic, oceněn význam bojů za svobodu a nezávislost na­ších národů o obou světových válkách. Pro všechny účastníky jsou dojmy a zá­­lltky z těchto sjezdů nezapomenutelné a pro všechny odbojiíře jsou mocnou vzpru­hou všestrannému rozvíjení další svazové práce. O úkolech svazové práce, jel byly na obou sjezdech všem nám vytyčeny, je nyní podrobně jednáno na člen­ských schůzích místních organizací a na plenárních zasedáních okresních výborů SPB. V Hlasu revoluce bude se o nich postupně referovat. Dne 20. m. m. konal svou plenární schůzi okresní výbor SPB v Jihlavě. Vy­slechl zprávy svých delegátů o průběhu a výsledcích obou sjezdů SPB a po věcné rozpravě se sjednotil na konkrétních úkolech pro další svazovou činnost jak na okrese, tak v místních organizacích. Ulolll zejména všem MO, aby se neodkladně zapojily do spolupráce v Národní frontě a pořádáním besed a před­nášek přispívali k rozvíjení společenského lívota mezi občanstvem l mládeží. Z organizačních věcí rozhodnuto obnovit MO v obci Lukách a v Jihlavě ustavit městský koordinační výbor SPB. V závěru byla jednomyslně schválena závěrečná rezoluce, v nil se mf. praví: Odbojářl, sdružení v SPB, se od počátku postavili za obrodný proces poled­nové politiky, který pod vedením KSČ dal našim bratrským národům novou naději a víru v socialismus. Hlásíme se k ideálům pravdy, svobody, humanismu a demokracie Jako základním principům socialistického zřízeni. Za tyto IdeályMŮJ DEVÁTÝ KVĚTEN jsme bojovali a pracovali v dobách národní nesvobody 1 v podmínkách defor­mací předlednového režimu. Tyto ideály jsme dnes odhodláni důsledně prosa­zovat do našeho života, aby se v něm přetvořily v konkrétní mezilidské vztahy vyspělé socialistické společnosti. Proto jsme solidární s progresivními snahami v mezinárodním komunistickém a protifašistickém hnutí. Proto podporujeme realizaci akčního programu KSC, listopadovou rezoluci, programové prohlášení vlády I nedávné prohlášení ÜV KSC, odsuzující extrémistické akce a vyzývající ke klidu a konsolidaci našich vnitropolitických poměrů. Vidime v tom možnost. Jak postupně uskutečnit nutnou ekonomickou reformu, nové principy řízení společnosti a zajištění všech občan­ských svobod. Chceme však věřit, že je to 1 cesta k normalizací v mezinárodních vztazích, zejména k Sovětskému svazu a ostatním socialistickým zemím, cesta k na vázání plodné spolupráce, k obnově naší státní a národní suverenity. Jsme pro řešení názorových rozporů dialogem a demokratickou diskusí uvnitř Ná­rodní fronty, jejíž statut přijímáme a proti porušování této zásady budeme vždy vystupovat. Věnujeme soustavnou péči rehabilitací odboje a všech občanů neprávem postiže­ných v předlednovém období. Jsme stoupenci dodržování občanských svobod a lid­ských práv v souladu s Chartou OSN, ke které se náš stát přihlásil. V duchu de­mokratických a antifašistických tradic soustředíme se na působení zejména v orga nlzacích mládeže, v čs. lidové armádě a ostatních branných organizacích. S podpo­rou NF a národních výborů budeme ochraňovat památníky a památná místa bojů proti nacismu a fašismu, za národní a státní osvobození. Budeme neochvějně pečovat o sociální zabezpečeni příslušníků I. a II. odboje, o plnou rehabilitaci jejich společenského postavení. DRUHÉ NE.JDŮLEŽITÉJŠÍ DATUM j^yl to krásný slunečný den svobo­dy už týden trvající, ale stále za ostnatým drátem a uzavřenými a hlí­danými branami, nyní příslušníky Zdroj národní hrdosti ' České národní povstání bylo povstáním hluboce ná­rodním, lidovým i demokratickým se silným sociálním nádechem. Důstojně se tak řadí po bok Slovenskému národnímu povstání. Nemají pravdu ti, kteří hovoří jen o několika dnech pražského povstání. Vždyť již 1. května povstali v Pře­rově, a v dalších dnech v Nymburce a dalších městech a obcích severovýchodních Čech. V Praze prvé přestřel­ky začaly již 4. května po výzvě rozhlasu vzplanulo otevřené povstání a podle tohoto příkladu pak propuklo I v dalších českých a moravských krajích.. Celkové údaje o průběhu celého povstání českého li­du snad ani nejsou dosud soustředěny a zhodnoceny. To, že jen v Praze bylo přes 2000 barikád, že bojů se zbraní v ruce se zúčastnilo 18 000 bojovníků a na stavbě barikád pracovalo přes 100 000 Pražanů, je všeobecně známo. Ve vědomí veřejnosti jsou i boje u rozhlasu, na Čížkově, Staroměstském náměstí, u Trojského mostu i ukrutnosti nacistů třeba na Pankráci nebo v Libni. Boj vyžadoval oběti a žádné vítězství se neobejde bez krve. Až třeba půjdete v Praze kolem budovy minister­stva vnitra, povšimněte si velké pamětní desky s řa­dou tměn. Ti všichni položili v bojích v prostoru Prahy 7 — Letné své životy. A to jen v jednom prostoru, cel­kem ani pražské veřejnosti z této stránky neznámém. V celé Praze i českých zemích to byly tisíce obětí... Někdy se účast v povstání hodnotí jako okrajová od­bojová činnost těch, kteří se chopili zbraní v hodině dvanácté. Nechci srovnávat s jinými povstáními, ale je nutno uvážit, že do Prahy a českých zemí nikdo zbraně v širším rozsahu nedodal, ani nebylo takové armády, která by trvale přešla na stranu povstalců. Zbraně mu­sely být nejdříve okupantům odebrány a obráceny proti ' nim fiž to je skutečnost, nad kterou je třeba se zamys­let. Z logiky věcí také vyplývá, že žádné povstání ne­může vypuknout dříve, než se vytvoří podmínky, které skýtají určité reálné naděje na úspěch. V době vypuk­nutí povstání bylo sice již celkem zřejmé, že dny nacis­mu jsou sečteny. V Čechách však byla mohutná Schör­­nerova armáda a nikdo nemohl přesně odhadnout, zda válka potrvá ještě týden, měsíc nebo i déle. Vždyť mo­hutnost této armády dosvědčuje, že v poslední operaci Rudé armády v prostoru Čech padlo do zajetí na 860 000 německých důstojníků a vojáků, tisíce děl, tanků a le­tadel. České povstání svým masovým charakterem přispělo k rychlejšímu skončení války v prostoru Čech, způso­bilo značné trhliny v politických i vojenských plánech nacistů na další obranu protisovětské fronty nebo od­chodu do západního zajetí. Ty tisíce pražských t čes­kých živých i mrtvých vlastenců — bojovníků si pro­to jistě i nyní po 24 letech zaslouží alespoň poděko­vání za to, že pomohli zachránit Prahu i jiná města od dnes těžce představitelných škod a ztrát i rázně zmaři­li poslední plány protektorátní reakce. Někdo snad přesto řekne, že těch pár dnů boje nic nebylo. Každý den však znamenal důkladnou školu ži­vota, která maximálně zhuštěným tokem událostí vy­dala za dobu mnohonásobně delší a svým významem politickým, vojenským i národním, daleko překročila historicky determinovaný průběh povstání. Co všechno se za ty dny událo od smazávání německých nápisů, přes nájezdy nacistických tanků s výsadky, získávání zbraní, stavbu a ochranu barikád, izolování německých posádek a likvidaci mnohých ohnisek odporu, přes dě­lostřelecké přepady, bombardování a ostřelování z le­tadel, zvěrstva proti civilnímu obyvatelstvu i zajatým bojovníkům, internování části německého obyvatelstva, střežení zajatců, zneškodňování záškodníků a to vše za trvalého nedostatku zbraní a střeliva, kdy nacisté utoči­li ze všech stran ve snaze zjednat si okamžitě průchod a volnost pohybu. I proto tedy byla ta radost při příjez­du prvních tanků Rudé armády. České národní povstá­ní patří tedy plným právem k našim největším revoluč­ním tradicím, které navždy zůstávají živým zdrojem ná­rodní hrdosti. Pplk. ing. Zdeněk ŠULC, příslušník Sdružení Českého národního povstání DATUM 9. KVĚTNA 1945 patří nepochybně k nej památnějším v historií nejen naší, ale evrop­ské a světové. Toho dne definitivně skončila druhá světová válka, resp. její evropský úsek osvobozením na­šeho hlavního města. Kdo tento den prolil, nikdy na něj nezapomene. Otiskujeme několik příspěvků bojovníků na různých frontách našeho odboje o tom, jak oni prožili 9. květen 1945. okupačních amerických jednotek a pořádková vlastní naší služby. Řádila epidemie skvrnivky a bylo nebezpečí jejího rozšíření do okolí do vojska osvoboditelů i civilního obyvatelstva. Bylo to smutné a paradoxní. Lidé, kte­ří se po dlouhých nepředstavitelných letech utrpení dočkali svobody, umí­rali nyní na skvrnivku, ale také na následky už nezadržitelného vysílení a fyzického rozkladu, který po počá­tečním nadšení nemohla zastavit ani chvilková radost ze svobody na do­sah ruky. Byly to dny nepředstavitelných sta­rostí. Nyní jsme byli sami odpovědni, zda a kolik kamarádů dostaneme do­mů k jejich drahým. Poprvé jsme do­stali do rukou prostředky a léky, kte­ré mohly zachraňovat; ale přichá­zely většinou pozdě. Kromě toho předcházejících pět dnů, kdy jsme měli už rádiové spojení s domovem a bezmocně prožívali všechnu tu hrů­zu, která na nás doléhala z rozhla­sových výzev o pomoc a z líčení zou­falé situace v Čechách a v Praze zvláště, bylo novou těžkou zkouškou. Byli jsme jako lvi v kleci a měli jsme co dělat s našimi kamarády, hlavně vojáky, kteří chtěli násilím uniknout z karantény a izolace na pomoc Pra­ze. Protože u nás na našem pracovišti byla ústřední informační služba (na práci se už mimo tábor nechodilo) a zároveň redakce a tiskárna našeho deníku „V nový život“, který začal vycházet hned po 1. V., bylo tam na­pětí největší, ale i rozruch a zmatek. Vedle starosti o tisíce těžce nemoc­ných, jejichž řady rozmnožovaly stov­ky nerozumných, kteří chtěli roky trvající hlad a podvýživu zahnat ne­úměrnými dávkami získaných potra­vin (konzerv) s řadou tragických konců, šlo o udržení přísné discipli­ny, psychologického usměrnění a po­litického uvědomění. Národní výbory i mezinárodní výbor vězňů ve stálém styku s americkou komandaturou mě­ly plné ruce práce, do které „rušivě" zasahovaly vyšetřující vojenské soudní komise o válečných zločinech, a reportéři, novináři i filmaři, kteří měli bohatou žeň, dokud se nepoda­řilo zmobilizovaným bavorským sou­sedům pod vojenským dohledem po­stupně, alespoň z části, odklidit ukáz­ky a zbytky minulé hrůzy. Devátý květen s příchodem osvo­boditelů do Prahy a s likvidací po­sledních ohnisek nacistického odpo­ru v Čechách přinesl i nám úlevu. V tom jsme byli do té doby v nevý­hodě a středem kamarádské pozor­nosti všech ostatních národností, které už měly doma několik týdnů i měsíců svobodu, klid a pořádek, jen značná část Poláků (kněži, dů­stojníci a studenti) se stále chystala na novou „osvobozovací válku” proti bolševismu. Také z nich nejvíce skon­čilo v Andersově armádě a postupně se vraceli až po dvou — třech letech domů. Ovšem stále jsme každý den ještě ztráceli řadu kamarádů. Bylo zásluhou právě české části tá­borového osazenstva a jeho jednotné­ho vedeni za pacifikaci tábora, že první byli americkými vojenskými transporty vypraveni ve třech čás­tech jako za odměnu právě čeští věz­ni 21.—23. V. a pak postupně uzdra­vení nemocni do Plzně. Devátý květen byl pro nás ttzuhým nejdůležitějším datem druhé světové války. Prof. dr. František BLÁHA BOVEriLI JSME SI PODAT RLÍEE.,. Q KVETEN, který slavíme jako den osvobození, jsem tehdy, v roce 1945 prožíval několikrát, na různých místech, tak jak postupovala vojska 4. Ukrajinské fronty; na západ od Brna u Ivančic, ú Veverké Bitýšky, u Velkého Meziříčí. Byly to vždy stejné obrazy. Pod rozkvetlými stromy rozbité, převráce­né vozy s německými hákovými kříži, zbytky německého panství, dým, roz­házené střelivo a pak stopy ztrát na lidských životech. Na jedné straně nadšení, vítání, radost a naděje, na druhé — bolestná setkání našich lidí, kteří se vraceli z lesů a bojišť a zjišťovali ztráty nejdražších, těch. kteří se nedožili. Každá vzpomínka je ovlivněna do­bou, ve které ji prožíváme. Letos ně­jak zvlášť intenzívně si připomínám, jak jsme si po osvobození dovedli podat ruce, jak jsme se s vírou v sílu lidu dovedli spojit v naději, že vše znovu obnovíme, vybudujeme. A ještě na něco vzpomínám. Jak stáli opodál ti opatrní, později potom plni ochoty. Neviděli jsme je v boji, nanejvýš těsně před koncem. Při osvo­bození pak křičeli slova radosti nej­hlasitěji, očima však hledali, jak by se v tom proudu nového života co nejlépe orientovali. Mimoděk se mi zdá, že takové lid' vidím i dnes. Karel VESELÍ ŠTAINER PRVNÍ RUSKÉ TANKY L^tředa 8. května v okruhu velitel­ství STUDÁNKA byla vyplněna bo­jem a vyjednáváním. Dopoledne prud­ký boj na letenské pláni — v Hole­šovicích se pokoušel nepřítel útočit za podpory dělostřelecké palby, ale příchodem parlamentářů po 18. hodi­ně — po zprávě o kapitulaci němec­fPokračováni na str. 2.)

Next