Hlas Revoluce, 1971 (XXIV/1-52)

1971-12-04 / No. 49

TÝDENÍK ČESKÉHO SVAZU PROTIFAŠISTICKÝCH BOJOVNÍKŮ V ŘlMĚ se konalo setkaní zastupco ODBOJARO a OCASTNIKO v alky 'e dnech 18. až 20. listopadu 1971. Zástupci 80 národních a mezinárodních organizací z 19 zemí Evropy prijali po třídenní konferenci ispolečné Prohlá­šeni, se kterým vyslovilo souhlas všech 292 přítomných. Text Výzvy uveřej­ňujeme na str. 2. Foto: ČTK — ANSA Hozhodné ANO! Skončily volby do všech zastupitel­ských sborů, uzavřela se velmi vý­znamná etapa v životě miliónů obča­nů Cesknsluvenské socialistické re­publiky. Data 26. a 27. listopadu 1971 určitě nepostihne osud , zapomenutí. Budou nám stále připjminat velké vítězství socialismu, vítězství citu a rozumu lidí, kteří v ty dny svým jas­ným a rozhodným ANO! projevili hlu­boké socialistické vlastenectví, vyslo­vili se kladně k politice Komunistické strany Československa a Národní fr)nty, hlasovali pro naše přátelství se Sovětským svazem a ostatními so­cialistickými zeměmi, rozhodli se pra­covat a třeba i bojovat za mír. Skutečnost, že z 10,2^3 796 občanů oprávněných volit využilo svého prá­va 10,197 234 vdIíčů, tj. 99,45 %, a že z nich 99,8 % odevzdalo své hlasy kandidátům Národní fronty, je tak přesvědčivá, že k ní není třeba té­měř nic dodávat. Z výsledků voleb máme pochopitel­ně velkou radost. Jsou důkazem vyso­kého stupně jednoty našeho lidu, dů­kazem pevné a naprosto jednoznačné vůle jít dál cestou socialismu. Nejsou překvapením, neboť již po celé před­volební období bylo zřejmé, že vý­sledky tíhoto našeho celostátního plebiscitu nebudou jen vyjádřením souhlasu s navrženými kandidáty Ná­rodní fronty, ale především vyslove­ním stanoviska k minulosti, součas­nosti a zejména k budoucnosti, vyty­čené XIV. sjezdem KSC. V těch více než 99 procentech ANO je svědectví toho, jak v našem lidu — bez rozdílu jeho politického názoru — vzrostla důvěra v nové vedení KSC, zvolené v dubnu 1969. Lidé se denně přesvěd­čují, že nastoupená cesta je vyvedla z krizového období d) klidu a sociál­ních jistot. Mezi těmi, kdo přispěli k výrazné­mu vítězství programu socialismu a míru, jsou tisíce příslušníků naší od­­bojářské organizace. Po mmho let při každé příležitosti přesvědčovali spoluobčany — zejména mládež — že jen život v míru a v socialistické společnosti je zárukou naší štastné budoucnosti, a id samého počátku vy hlášení voleb věnovali své bohaté životní zkušenosti, svoji sílu a uvědo­mění pro úspěch kandidátů Národní fronty. Své nejschcpnější navrhli pro výběr kandidátů ad) komisí, obětavě pracovali na všech svěřených úsecích pro přípravu voleb. A ve dnech, kdy i oni měli říci své ANO, šli mnozí k volebním urnám společně s hudba­mi a manifestačné odevzdali lístky se jmény těch, jimž důvěřují. Děkujeme vám všem, milé suudruž­­ky a sestry, drazí soudruzi a bratři. Rozhodli jste se správně! Vedl vás k tomu nejen cit, ale především zdra vý rozum a životní zkušenosti, získané v tvrdých bojích v létech naší odbo­jové aktivity i při budování socialis­tické vlasti. Volbami naše práce pro společnost neskončila. Přispěli jsme ke zvolení desetitisíců nových p)slanců. Jsou mezi nimi i příslušníci našeho jednot­ného Svazu protifašistických bajovní­­ků. Své odpovědné poslání mohou spl­nit jen tehdy, pomůžeme-li jim všichni To je nezbytnou podmínkou ke štěstí nás všech! VILÉM PRíBAN ROČNÍK 25 CENA 80 hal. 4. 12. 1971 Delegace československých odbojářů u presidenta re­publiky armádního generála Ludvíka Svobody U příležitosti svých 76 narozenin přijal president republiky s. Ludvik Svoboda na Pražském hradö I dele gaci československých odbojářů. kteři mu k tomuto životnímu jubileu gratulovali a popřáli do dalších let hodně zdrav! a úspěchů. V delegaci, kterou vedl předseda FV CSSPB s. Miloš Hrušovský, byli dále soudruzi Vratislav Krutina, Josef Vojáček a Josef Pašek. ZA MÍR, ZA BEZPEČNOST EVROPY Ve dnech 18.—20. listopadu 1971 se v Římě konala první evropská konference bývalých bojovníků, účastníků odboje a oběti války — za mír, bezpečnost a přátelství. Konference se zúčastnila i delegace Československého svazu protifašistických bojovníků. S vedoucím dele­gace — předsedou FV ČSSPB s. Milošem Hru­šovským — uskutečnila redakce Hlasu revo­luce po návratu z Říma rozhovor, z něhož vy­jímáme: Otázka: Kdo se konference zúčast nil? Odpověď: Delegáti 83 organizaci z 20 evropských zemí a zástupci me­zinárodních odbojářských orgonizací. V národních organizacích jsou sdruže­ni bývali vojáci, ktefl bojovali za dru­hé světové války v obou vojenskopoli­­tických seskupeních, partyzáni, dobro­volnici španělské republikánské armá­dy, váleční invalidé, příslušníci protifa­šistického a národně osvobozovacího hnuti odporu, vězni deportovon! do na­cistických koncentračních táborů a po­zůstali po obětech války (vdovy a si­rotci) Státy, které prostřednictvím ná­rodních orgonizací byly na konferenci zastoupeny, představuji 90 % obyvatel štva Evropy včetně mimoevropské čás­ti SSSR Na konferenci nebyly zastou­peny jen ty země, které se nezúčastni­ly druhé světové války a některé malé státy (Malta, Lichtenštejnsko, Monako apod.) a rovněž ty státy, kde nyní vládne fašistický režim (Řecko). Vý­znamná je hlavně skutečnost, že po­prvé po válce se na společné poradě sešli ti, kdo kdysi bojovali proti sobě Otázka: Jaký byl vztah oficiálnich míst ke konferenci? Odpověď: Italská vláda vyslovilo souhlas s uspořádáním konference v Římě a zabezpečila i vydáni viz pro delegáty všech států Evropy. Písemné zdravice zaslali president Itálie a Ju­goslávie, kancléř NSR a další. Papež přijal delegáty při osobni audienci a vyjádřil se pozitivně k myšlence stabi­lity současných státních hranic. Je třeba zdůraznit, že úsilí za evropskou bezpečnost a za svoláni konference evropských vlád a národů k této otáz­ce vyvinuly především socialistické země v čele se Sovětským svazem. Právě tato cílevědomá a vytrvalá mí­rumilovná zahraniční politika socialis­tických zemi a pozitivní výsledky, do­sažené v posledním období na cestě k normalizaci vztahů mezi státy s roz­dílným společenským zřízením, vytvoři­ly nevyhnutelné podmínky pro možnost uspořádáni římské konference. Otázka: Jaké jsou výsledky konfe­rence? Odpověď: Konference jednomyslně přijala výzvu adresovanou evropským národům a státům pro udrženi míru na našem kontinentu, za budoucnost Evro­py v přátelství a spolupráci. Zúčastně­né národní organizace se zavázaly uveřejnit v telekomunikačních prostřed­cích svých zemi text výzvy a zesílit boj za mir; její oficiální text uveřejňu­je i náš časopis. Otázka: Jakou úlohu sehrála na kon­ferenci naše delegace? Odpověď: Delegace československé­ho svazu protifašistických bojovníků vy­jádřila na konferenci svou rozhodnou podporu myšlence evropské bezpečnos­ti a mírové spolupráce. Žádala uznání neplatnosti mnichovského diktátu od samého počátku. Vyjádřila uznáni a úctu Sovětskému svazu za jeho rozho­dující úlohu při obnoveni naši národní svobody a státní nezávislosti a za záchranu našich národů před fyzickým vyhubením. Podpořila požadavek mezi­národně právního uznáni Německé de­mokratické republiky, likvidace ohnisek války v Indočlně a na Středním výcho­dě, svoláni konference na nejvyšší úrov­ni k otázkám evropské bezpečnosti a mírové spolupráce. Vyslovilo se pro vy­tvořeni trvolých kontaktů mezi organi­zacemi zastoupenými na konferenci. Naše delegace se setkávola s projevy sympatii a porozuměni. Zvlášf srdečné byly naše kontakty s delegaci sovět­ského výboru bývalých účastníků války a jiných bratrských organizaci ze so­cialistických zemí. Otázka: Jak posuzujete význam řím­ské konference? Odpověď: Výsledky konference jsou pozitivní Udělol se první závažný krok pro společný boj bývalých vojáků dru­hé světové války, antifašistů, účastníků odboje zaměřený na odvráceni nové války, za mir o dorozuměni mezi náro­dy. Nepřeceňujme tyto výsledky, reak­ční síly nejsou ještě politicky izolovány. Bude třeba vynaložit ještě mnoho úsilí, abychom dosáhli vytoužený cil. Děkujeme za rozhovor, soudruhu před­sedo. NOVÉ DOKUMENTY Ministerstvo zahraničí Sovětského svazu vydalo nedávno sborník diploma­tických dokumentů, který pod názvem SSSR v boji za mír v předvečer druhé světové války zachycuje politický vývoj v Evropě a podrobněji konkretizuje tehdejší činnust sovětské diplomacie. Vybíráme z něho některé neznámé doku­menty, jež se týkají bezprostředních důsledků Mnichova pro Československo i Evropu a pokračující mnichovanské politiky západních velmoci. Zprávy sovětského vyslance v Pra­ze Alexandrovského z prvních řtjno vých dnů roku 1938 se stále Ještě za­bývají mnichovským verdiktem a čes­koslovenskou kapltalucl. „Z kruhů ministerstva zahranič! Jsem se dozvě­děl,” psal Alexandrovski] 1. října „že v Mnichově dali českoslovenští pozo­rovatelé Chamberlalnovl najevo své rozpaky, proč Československu navr­hoval mobilizaci a veřejně zcela Jas­ně prohlásil, že Anglie a Francie společně se Sovětským svazem vy­stoupí proti Německu, použije-ll Hit­ler síly k řešenf1 sudetské otázky, když nyní otevřeně obětoval všech­ny zájmy Československa a žádá od chod a demobilizací právě zmobilizo­vané armády. Chamberlain s cynickou otevřenosti odpověděl, že to vše ne myslel vážně a že šlo Jen o manévr k nátlaku na Hitlera, že to byl — Jinak řečeno — Chatnberleinův kontrabluf. Podle Mastného slov byli českoslo­venští pozorovatelé vystaveni v Mni­chově hrubému výsměchu, přičemž nejdrzeji se choval Daladier.” Zajímavé jsou také Alexandrovské ho informace o stanovisku českoslo venských vládních kruhů k mnichov­ské dohodě. Generál Husárek mu po tvrdil, že v něm důležitou úlohu hrál antisnvětský motiv: „Na zasedáni vlá­dy se přesně a jasně zformuloval ta­kový názor: v Mnichově se Hitlerovi podařilo přesvědčit Chainberlaina a Daladiera, že největší nebezpečí pro mír v Evropě nepředstavuje on, ale SSSR, který je bolševickou přední stráží a může sehrát osudovou úlohu podněcovatele nové války. Toto pře­svědčení se tudíž stalo nikoliv for­málním, ale faktickým základem pro vytvoření bloku čtyř proti SSSR. Po­­staví-U se dnes Československo ns odpor a vznlkne-li tak válka, promě­ní se velmi brzy ve válku Sovětského svazu s celou Evropou. Možná, že SSSR 1 zvítězí, ale Ceskoslovensk) bude tak jako tak smeteno a zmizí z mapy Evropy.” Víme i z jiných dokumentů, že ten­to třídně podmíněný motiv se v československé kapltalucl Zře­telně objevil. Přitom však Alexandrov skému neušlo, že ve vládě vznikly 1 určité rozpory — 1 když konkrétní informace, které o nich získal, ne mohly být v tehdejší nepřehledné si tuaci vždy zcela přesné. „Vychází na jevo”, telegrafoval Alexandrovskl) 1. října 1938 do Moskvy, „že několik mi­nistrů podalo demisi už 28. září, a to na protest proti kapitulantským ten dencím vlády”. V jiné zprávě z 1. říj­na zase psal, že „Syrového vláda chtě­la pod vlivem včerejších demonstracf odstoupit, ale tento krok odložila do realizace první etapy předáni od stupovaného území.” Závažné bylo Alexandrovského zjlš tění rozkladu vládního tábora a jeho dokumentace kapitulačnfho postoje Beneše a reformistických předáků: „Protest proti násilí, spáchanému na Česko­slovensku, který přijala .dvacítka’ a stálý výbor parlamentu, podrobil Be­neš cenzuře a změnil v bezzubou vý­zvu ke světové veřejnosti. Bylo roz­hodnuto poslat delegace do Francie a Anglie, aby žádaly o pomoc při urče­ní oblastí plebiscitu a při jeho reali­zaci. Do Anglie měla jet delegace v čele s Hodžou, ten ale rychle ujel na Slovensko a odmítl se této věci zúčastnit. Nemohou se najít politiko­vé pro takové úkoly. Čeští sociální demokraté přišli s otázkou, zda by nebylo vhodné poslat neoficiální de­legaci do Berlína k sondáži smlouvy o věčném přátelství s Německem. Ag­rárníci byli z taktických důvodů pro­ti.” Protiappeasementské kruhy, o které se Československo chtělo na západě opírat, dostaly právě jeho mnichov­skou kapitulací těžký úder. Sovětské­mu velvyslanci v Paříži Suricovi to 29. října 1938 potvrdil ministr Man­del. „Neočekával, že se Češi složí bez boje”, shrnoval Suric svůj rozhovor s Mandelem, který ve francouzské vládě vedl protidaladierovskou opozi­ci. „Ve všech svých kalkulacích vy­cházel z přesvědčeni, že se Češi bu­dou bránit a tím překaz! hru Chám­­berlaina — Bonneta ” O důvodech, proč se tak nestalo, a o svých názorech na příčiny Mnicho­va hovořil 17. listopadu 1938 s vyslan­cem Alexandrovským knihovník editor spisů prvního čs. presidenta V. a Škrach. Potvrdil mimo jiné antisovětský motiv mnichovského rozhodnutí: ..Odvolávaje se na své styky se su­detskými Němci a přes ně s Němec­kem demokratického vyznání, Skrach mě několikrát přesvědčoval, že kapi­tulaci Československa považuje za největší neštěstí zvláště proto, že hit­lerovský režim v Německu je veskr­ze shnilý a nevydržel by ani nedlou­hou válku, třebas se samotným Čes­koslovenskem. Bez jakékoli narážky z mé strany došel Skrach k závěru, že Československo bylo obětováno hlavně proto, že se účastníci této tra­gédie strašně báli pádu hitlerovského režimu, báli se zahynout pod troska­mi tohoto kolosu, báli se nevyhnutelné revoluce, která by tentokrát zachvátila nejen Francii, ale i Anglii, ba celou Evro­pu. Podle Skrachových názorů se Hit­ler chová hlučně a vyzývavě jen pro vnější svět. V rozhovorech s Cham­berlainem prý přímo postavil problém tak, že nejen válka bude znamenat blízkou sociální revoluci, ale I pros­tý Hitlerův neúspěch povede v koneč­ném důsledku a ve velmi blízké bu­doucnosti k rozpadu nacionálněsocia­­listického systému a k vítězství bol­­ševismu v Evropě. To prý odpovída­lo Chamberlaínovu hodnocení a od­tud jeho úsilí zachránit Hitlera a jeho režim Skrach je přesvědčen, že k ta­kovému závěru byla brzy přivedena 1 Francie a také vládnoucí kruhy v samotném Československu. Odtud je pochopitelná a přirozená zrada Francie a také nepochybná zrada i v Československu. Kdo je přímým nositelem a tvůrcem této zrady, to vyplývá jasně ze so­­ciálně-politického seskupení. Je to ag­rární strana, pravicová část národ­ních socialistů a nepochybně někdo z vedení sociálně demokratické stra­ny. Čistě fašistické skupiny tu účast neměly, protože nehrály žádnou úlo­ fPOKRAČOVANÍ NA STR. 3.) 0 POMNICHOVSKEM VÝVOJI

Next