Hlas Revoluce, 1973 (XXVI/1-26)

1973-01-06 / No. 1

KOMENTUJEME... Dn roku 1973 pohlížíme s nadějí, že to bude rok míru a bezpečnosti. Očekáváme historickou událost — celoevropskou konferenci o bezpeč­nosti a mírové spolupráci. Měla by zahájit novou etapu v dějinách Evropy. Ukončila by napjaté poválečné období mnohostrannou dohodou mezi státy s rázným společenským zřízením o všestranné spolupráci na mírovém rozvoji všech zemí. Nové generace by tak měly položený základni kámen ke stavbě velkolepého díla. Síly míru by se soustředily na lidský um, na lidskou tvořivost. ■ Minulá světová válka nám dala svým dílem zkázy nezapomenutelné poučení. Napětí, .které stále tolik S NADĚJEMI let po válce v Evropě zůstávalo, mělo svůj zdroj ve zbytcích agresivní v politiky fašismu. Byly to pozůstatky starého násilí jak v lidech, tak činnosti revanšistických organizací, i ve formách státní moci a v diplomatické sféře západoněmeckého státu a NATO. Rada smluv s oběma německými státy i o Západním Berlíně uzavřených v uplynu­lém roce toto staré napětí značně oslabila a naději na nový vývoj v Evropě posílila. ■ Rok 1972 je právem nazýván rokem mírové ofen­zívy socialistického světa v čele se Sovětským svazem. Slovo ofenzíva má svoji bojovou tradici a se slovem mír je jen zdánlivě v rozporu. Celé poválečné údobí svědčí o tom, jak právě o tento nejcennější plod lidské existence — o mír — je třeba bojovat. Nedozrává automaticky, ani ni­komu zadarmo nespadne do klína. I boj za mír má svou frontu a na ní dvě strany. Na jedné jsou neúnavně pranýřovány pozůstatky války, agrese a fašismu, a na druhé vytyčovány srozumitelné a postupně do­sažitelné cíle a podmínky pro rozvoj mírové spolupráce. ■ My, proti­fašističtí bojovníci, neúnavně bojujeme na obě strany, jsme pamětníky fašistického řádění ve světě a lépe a citlivěji než kdokoliv jiný roze­znáváme sebezakrytější pozůstatky onoho antihumanistického hnědého moru Ve svém boji neustaneme, až budou zcela zneškodněny. Víme, že aby byl tento proces očišťování mezinárodních vztahů v Evropě dokon­čen, musí se ještě mnohé stát — například likvidovat mnichovský dik­tát. ■ Mírové nebe Evropy nemůže být také zcela vyjasněno, plujl-li po něm mraky z Indočíny. Spojené státy, které se svou agresí ve Vietnamu koncem minulého roku vzepjaly jako vzteklý kůň, jsou také rozhodující silou v západoevropském bloku NATO. A proto i na celoevropské kon­ferenci budou mít své místo. Touha evropských národů po míru může uplatnit i na tohoto agresora, puncovaného čerstvými rekordy ničivosti právě na konci roku 1972, konferencí o bezpečnosti a spolupráci ovšem svůj pozitivní vliv ■ S nadějí do nového roku pohlížejí zvláště ty ná­rody a ti lidé, kteří na vlastní kůži pociťují nespravedlivost násilí a po­nižování, bolest utrpení a nesvobody, jejich ideje národně osvobozenec­kého boje a protiimperialistického zápasu svou morální silou však pře­vyšují nositele temna a reakce. Každé vítězství mírových svazků a po­sílení bezpečnostních záruk však i jim přibližuje den, kdy se vydají cestou míru, národní svobody a sociální spravedlnosti. V tom je náš cíl společný: aby nic z výsledků osvobozeneckého a protifašistického boje nepřišlo nazmar a aby plody velkého vítězství byly zachovány a upev­něny! Dr. GLOSATOR Prohlášení proti agresi USA Český svaz protifašistických bojov­níků protestuje co nejrozhodněji pro­ti tomu, aby ozbrojená intervence USA ve Vietnamu páchala další zlo­činy proti Vietnamské demokratické republice v rozporu se všemi mezi národními právními, diplomatickými a politickými normami. Světová ve­řejnost nemůže jinak než hodnotit tyto zběsilé nálety bombardérů USA jako pokus o vydírání vietnamské strany, o snahu donutit ji, aby při stoupila na podmínky, které by ame­rická vláda při urovnání vietnamské­ho konfliktu nadiktovala. Světová veřejnost, která právě v atmosféře předvánočních dnů s nadějí pohlíží do nového roku, mys­lí na spravedlivý boj vietnamského lidu a pevně věří, že i v jeho zemi utichnou konečně zbraně. Český svaz protifašistických bojov­níků vyjadřuje proto svůj protest pro­ti pokračování americké agrese ve Vietnamu a žádá co nejrychlejší po­­depsání dohody o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. Novodobí barbaři a váleční zločinci Američtí imperialisté zběsile v rozporu se všemi normami meziná­a rodního práva i zákony lidskosti roz­poutali opět barbarské nálety proti mírumilovné Vietnamské demokratic­ké republice. Zvláště týden před vá nocemi a koncem roku 1972 jako by chtěli proti míru — který byl na do­sažení ruky — vychrlit všechny svo­je ničivé síly. Jen za vánoční týden svrhly bombardéry USA na 40 000 tun bomb, což se rovná dvěma atomovým bombám, shozeným na Hirošimu, polovině všech pum, které dopadly a na Británii v době druhé světové vál­ky. Ale piráti letectva USA nezůsta­li nepotrestáni. Více než šedesát ame­rických letadel bylo ve vánočním tý­dnu sestřeleno protivzdušnou obra­nou Vietnamské demokratické repub­liky. Na snímku je záběr z tiskové konference se zajatou posádkou stro­je B-52. Na druhém pak šest portrétů válečných zločinců — členů posádky bombardéru: zleva kapitán R. T. Simp­son, kpt. R. G. Certain a major F. Alexander. Pod nimi kpt. Ch. Brown jr., kpt. H. K. Wilson a kpt.A. H. Ch. Barrows. Před celým světem je třeba demonstrovat, že nikdo za své spáchané zločiny proti bezbran­ným a mírumilovným lidem nemůže zůstat nepotrestán, at se vymlouvá na jakékoli příkazy shora. LUDWIG HAHN USVĚDČEN V průběhu procesu s Ludwigem Hahnem, bývalým velitelem německé bezpečnostní policie a SD ve Varša­vě, který probíhá od května 1972 v Hamburku (viz Hlas revoluce č. 20/72), došlo k senzačnímu obratu při výslechu bývalé Hahnovy sekre­tářky Ireny Chmielewiczové. Byla sekretářkou nejen u Hahna, ale i u jeho předchůdců a nástupců. Má téměř fenomenální paměť a vypoví­dala velmi přesně o lidech, spisech i událostech z doby působení Hahna ve Varšavě. Byla slyšena jako svědkyně celý den a to, co řekla, znamenalo plné usvědčení Hahna. Mimo jiné potvrdila, že Hahn byl plně odpovědný za to, že s jeho vě­domím a na jeho rozkaz byli týráni, mučení a vražděni lidé u varšavské tajné policie. Hahn při tom vraždil také sám. Stalo se to především po vypuknutí varšavského povstání. Jeho jednotky uspořádaly na jeho rozkaz úplný masakr mezi civilním obyva­telstvem v Ujazdowských alejích. Opilí příslušníci gestapa, mezi nimi i Hahn osobně, znásilňovali mladá děvčata a pak je usmrtili. Hahn dal příkaz, aby byly zastřeleny dvě stu­dentky, které znásilnil. Když se nikdo k tomu neměl, vytáhl Hahn pistoli a zastřelil dívky sám. Pokud šlo o mučení vězňů, které velmi často končívalo smrtí muče­ného, prohlásila svědkyně, že příkazy k těmto tzv. zostřeným výslechům dával výhradně Hahn. Svědkyně také osobně viděla Hahna na dvoře var­šavské věznice Pawiak, když sem by­la sehnána skupina několika set židů v akci „Hotel Polski”, aby byla odve­zena na popraviště. Na konci své výpovědi ještě svěd­kyně uvedla, že Hahnova manželka Charlotte Hahnová se snažila pro­střednictvím bývalých kolegyň vyko­návat na svědkyni nátlak, aby své výpovědi z předběžného vyšetřování, které Hahna usvědčovaly, odvolala nebo změnila. Jako důkaz předložila Chmielewiczová soudu dopis, který jí poslala její bývalá kolegyně Lotte Stammová, manželka bývalého šéfa gestapa z Varšavy. Na rozdíl od Chmielewiczové si další svědek bývalý SS-Hauptsturm­­fůhrer Kurt Nicolaus nemohl vzpo­menout na nic. Teprve po delším kří­žovém výslechu přiznal, že byl sám několikrát přítomen při masových popravách, např. pří popravě asi 1Q0 osob naproti soudní budově ve Var­šavě. Nicolaus nakonec potvrdil, že Hahn byl co nejpřesněji informován o všem, co se v okruhu jeho působiš­tě dělo. Bylo by snad jen ještě třeba do­dat, že bývalý příslušník gestapa a SS Kurt Nicolaus byl po roce 1945 za­městnán opět jako policejní důstoj­ník v Bonnu a v Cáchách. JIŘÍ BĚLSKÝ A/WVWWWWWWWWS/WWWWWW\/WVWWWWVS/\/VWW\A/WVNMAA/WW\A/W\/\AA/N/VSAMM^WW>AA^/^/S/V\/\/VW«/V\A O Hlas revoluce 1/73 Í°AEF SVĚDČIL JSEM PROTI VÁLEČNÉMU ZLOČINCI V. Fotoaparáty reportérů a filmovací kamery pracovaly. Předseda soudu se zamýšlí nad otázkou, položenou Goglovi: „Pane Gogle, viděl jste vše­chno znovu, slyšíte, co říkají svědci. Nechcete ulehčit svému svědomí?” Gogl odpovídá cynicky, zatvrzele: „Nemám si co ulehčovat!“ Místní ohledání skončilo po poled­ních hodinách. Byl jsem definitivně propuštěn ze svědectví. Trochu ner­vově vyčerpán, ale uspokojen, klid­ný, že jsem vypovídal za všechny, kteří už nemohou promluvit. V osa­mění jsem prohlížel a procházel dlouho místy, která vyvolávala v pa­měti všechno zlé, hrozné, ale také obrazy přátel, soudruhů, kamarádů, které jsem zde ztratil. Následující den bylo vyslýcháno u zemského soudu v Linci osm po­sledních svědků ze Sovětského sva­zu, někteří až ze Zaurálí. Pobuřující rozsudek Ve středu 26. dubna jsem se vracel domů. S napětím jsem očekával vý­sledek soudního procesu s Johannem Goglem. Nečekal jsem, že rozsudek bude vynesen tak brzo. Teprve 16. května přinášejí některé naše deníky zprávu ČTK o skandálním osvobozu­jícím rozsudku, který vynesl soud v Linci 5. května. Předtím se mi do­stal od rukou rakouský Volksstimme. Zprvu jsem ani nechtěl uvěřit, že je něco podobného možné, když vina o vraždách byla tak důkazně proká­zána. Volksstimme o vyhlášení rozsudku napsal: „Po vyhlášení osvobozující­ho rozsudku došlo v soudní síni ke vzrušeným projevům protestu. Státní návladní dr. Bauer ihned ohlásil zmateční stížnost. Už při začátku procesu bylo upozorněno, že mezí porotci je řada bývalých členů NSDAP, avšak nebyl na to brán zře­tel. V procesu vypovídaly o zločinech obžalovaného tucty svědků z tuzem­ska i z ciziny a každou pochybnost o jeho totožnosti vylučovaly. Neuvě­řitelný osvobozující výrok soudu zno­vu ukazuje, že není zřejmě dosud u mnoha lidí ujasněna nejtemnější minulost v dějinách Rakouska, a vy­koupení za strašlivé zločiny není po­kládáno za nutné. Tento osvobozující soudní výrok najde jistě široký ohlas v celém světě a právem vyvolá silné pochybností o antífašistickém a de­mokratickém soudnictví v Rakous­ku.“ Tuto otázku si klade i organizace bývalých politických vězňů a odbo­jových bojovníků Rakouska ve svém protestu ministerstvu spravedlnosti rakouské vlády: „My, kteří jsme za zločineckého nacistického systému esesáků přinesli nejtěžší oběti v boji za osvobození naší země, jsme silně otřeseni, že vraždy tohoto zločinec­kého období docházejí smíření. Osvo­bozující rozsudky v nás vzbuzují oba­vu o dobrou pověst naší země.” Osvobozující rozsudek odsoudil na vzpomínkovém shromáždění v Maut­hausenu 14. května i rakouský vice­­kancléř ing. Rudolf Häuser, který sám byl vězněn po mnoho roků v na­cistických koncentračních táborech: „Nesmíme podceňovat nebezpečí, kte­ré hrozí demokracii neofašistickými skupinami. Nejen v naší zemi, ale také v ostatním světě si kladou otáz­ky, bylo-li rozhodováno podle práva a spravedlnosti, zda tu nepůsobily rozhodující vlivy neofašistických sil. Oběti fašismu, desetitisíce mrtvých z Mauthausenu nám připomínají a za­vazují nás všechny k bdělosti.” Jaké jsou příčiny? Před Nejvyšším soudním dvorem ve Vídni proběhne ještě odvolací soudní řízení. Je však příznačné, že tento soudní proces není jediný, kte­rý skončil v Rakousku, stejně jako jemu podobné v NSR, osvobozením obžalovaného, přesto že mu byla pro­kázána vina. Na jaře tohoto roku byli před ví­deňským soudem osvobozeni bývalí SS-důstojníci W. Dejacco a F. Ertl, projektanti a stavitelé osvětimských plynových komor a krematorií. V dubnu byl ve Vídni odsouzen bý­valý SS-důstojník Franz Nowak k pouhým 7 letům zostřeného žaláře za vyhlazování židovského obyvatel­stva ve speciálním Eichmannově ko­mandu. V červnu byli osvobozeni bý­valí rakouští esesáci O. Graf a F. Wünsch, kteří vyvražďovali osvětím­­ské vězně. V prvním pololetí 1972 bylo v NSR souzeno celkem třináct nacistických válečných zločinců. Pět jich bylo odsouzeno k trestu vězení (nejvyšší rozsudek 5 let), zbývajících osm bylo osvobozeno nebo propuště­no na svobodu. Jaké závěry z toho vyplývají? Mu­síme dojít k přesvědčení, že soudnic­tví v NSR a v Rakousku je, mírně ře­čeno, velmi tolerantní k válečným zločincům. Vědomě brzdí celkový průběh procesů. Podléhá veřejnému mínění, které se staví proti proce­sům po tak dlouhém období od skon­čení války. Nejde jen o neofašistické kruhy, ale o širokou veřejnost střed­ních vrstev, která chce mít klid a netouží po tom, aby jí byla připomí­nána otřesná minulost, v níž velká většina německého národa sehrála svou historicky neblahou úlohu. Mimo jiné se tato veřejnost i publi­kačně odvolává na to, že v současné době se odehrávají stejné i těžší zlo­činy v různých částech světa (pouka­zuje především na Indočínu) a zůstá­vají nepotrestány. Nechápou meziná­rodní souvislost fašismu s imperialis­mem jako dosud trvajícím společen­ským faktem. Mnoho řízení se zastavuje nebo odkládá na neurčito pro tělesnou neschopnost obžalovaného dostavit se k průběhu soudního jednání. Při­tom postačí, předloží-li obžalovaný vysvědčení soukromého lékaře. Vy­šetřování zločinů se protahuje, soud­ní líčení jsou často přerušována a odročována. Nejsmutnější kapitolou rakouského a stejně asi německého spolkového soudnictví je složení po­roty. Nezřídka v porotě zasedají bý­valí příslušníci NSDAP. Navíc je ve­řejné mínění, zejména rakouské ovlivňováno smyslem tzv. křesťanské lásky k bližnímu. Měšťácké soudnic­tví je však příliš bystrozraké k le­vým, pokrokovým směrům. Hlubším rozborem bychom patrně našli v tomto soudnictví hodně pozů­statků z období Hitlerova režimu. Do­vede najít a právnicky podepřít po­lehčující okolnosti a omluvy pro ob­žalované. Svědkům naopak vytýká sebemenší nepřesnost v jejich pamě­ti. Mnozí z bývalých vězňů nejsou dostatečně připraveni pro krátký ča­sový úsek mezi předvoláním a svě­deckou výpovědí, jiní ve snaze mlu­vit čistou pravdu si nejsou jisti, zda se nemýlí. Značný počet svědků pak vypovídá ve prospěch obžalovaného. Někteří vědomě (kromě vězňů býva­jí předvoláni jako svědci i bývalí SS- dozorcij, jiní nevědomě. Zkušení i rafinovaní obhájci a právníci pak z těchto reálných faktů těží pro zmenšení viny nebo dokazují nevinu. Vést boj až do konce Antifašistické, demokratické smě­ry v Rakousku a NSR vedou nesmi­řitelný, ale také těžký boj proti neo­­fašismu, revanšismu, pravičáctví i maloměšťácké lhostejnosti. Tyto po­krokové směry jsou však ve veliké menšině. Nezavírejme před touto skutečností oči. Potřebuji širokou, důslednou a také důkladnou podpo­ru mezinárodní protifašistické a pro­­tiválečné veřejnosti, do níž patří i naše československá veřejnost. Všechen pokrokový tisk Rakouska podrobně informoval o procesu s Goglem (i o ostatních procesech) a rozhořčeně protestoval společně s pokrokovými organizacemi proti osvobozujícímu rozsudku. Náš tisk se v tomto a podobných případech spokojuje s pouhým konstatováním, jako by neměl zájem, stejní jako mnohé veřejné a politické organiza­ce. Boj proti imperialismu a fašismu má širší mezinárodní souvislosti. Jeho důležitou součástí je spravedli­vá odplata těm, kdo nedávno zapla­vili Evropu krvavými zločiny. Je naší povinností, abychom vedli boj až do samého konce. Naše pomoc musí být jednou ze základen v komplexu sou­časného zápasu o evropskou bezpeč­nost a nastolení světového míru. (KONECj

Next