Hlas Revoluce, 1973 (XXVI/1-26)
1973-01-06 / No. 1
KOMENTUJEME... Dn roku 1973 pohlížíme s nadějí, že to bude rok míru a bezpečnosti. Očekáváme historickou událost — celoevropskou konferenci o bezpečnosti a mírové spolupráci. Měla by zahájit novou etapu v dějinách Evropy. Ukončila by napjaté poválečné období mnohostrannou dohodou mezi státy s rázným společenským zřízením o všestranné spolupráci na mírovém rozvoji všech zemí. Nové generace by tak měly položený základni kámen ke stavbě velkolepého díla. Síly míru by se soustředily na lidský um, na lidskou tvořivost. ■ Minulá světová válka nám dala svým dílem zkázy nezapomenutelné poučení. Napětí, .které stále tolik S NADĚJEMI let po válce v Evropě zůstávalo, mělo svůj zdroj ve zbytcích agresivní v politiky fašismu. Byly to pozůstatky starého násilí jak v lidech, tak činnosti revanšistických organizací, i ve formách státní moci a v diplomatické sféře západoněmeckého státu a NATO. Rada smluv s oběma německými státy i o Západním Berlíně uzavřených v uplynulém roce toto staré napětí značně oslabila a naději na nový vývoj v Evropě posílila. ■ Rok 1972 je právem nazýván rokem mírové ofenzívy socialistického světa v čele se Sovětským svazem. Slovo ofenzíva má svoji bojovou tradici a se slovem mír je jen zdánlivě v rozporu. Celé poválečné údobí svědčí o tom, jak právě o tento nejcennější plod lidské existence — o mír — je třeba bojovat. Nedozrává automaticky, ani nikomu zadarmo nespadne do klína. I boj za mír má svou frontu a na ní dvě strany. Na jedné jsou neúnavně pranýřovány pozůstatky války, agrese a fašismu, a na druhé vytyčovány srozumitelné a postupně dosažitelné cíle a podmínky pro rozvoj mírové spolupráce. ■ My, protifašističtí bojovníci, neúnavně bojujeme na obě strany, jsme pamětníky fašistického řádění ve světě a lépe a citlivěji než kdokoliv jiný rozeznáváme sebezakrytější pozůstatky onoho antihumanistického hnědého moru Ve svém boji neustaneme, až budou zcela zneškodněny. Víme, že aby byl tento proces očišťování mezinárodních vztahů v Evropě dokončen, musí se ještě mnohé stát — například likvidovat mnichovský diktát. ■ Mírové nebe Evropy nemůže být také zcela vyjasněno, plujl-li po něm mraky z Indočíny. Spojené státy, které se svou agresí ve Vietnamu koncem minulého roku vzepjaly jako vzteklý kůň, jsou také rozhodující silou v západoevropském bloku NATO. A proto i na celoevropské konferenci budou mít své místo. Touha evropských národů po míru může uplatnit i na tohoto agresora, puncovaného čerstvými rekordy ničivosti právě na konci roku 1972, konferencí o bezpečnosti a spolupráci ovšem svůj pozitivní vliv ■ S nadějí do nového roku pohlížejí zvláště ty národy a ti lidé, kteří na vlastní kůži pociťují nespravedlivost násilí a ponižování, bolest utrpení a nesvobody, jejich ideje národně osvobozeneckého boje a protiimperialistického zápasu svou morální silou však převyšují nositele temna a reakce. Každé vítězství mírových svazků a posílení bezpečnostních záruk však i jim přibližuje den, kdy se vydají cestou míru, národní svobody a sociální spravedlnosti. V tom je náš cíl společný: aby nic z výsledků osvobozeneckého a protifašistického boje nepřišlo nazmar a aby plody velkého vítězství byly zachovány a upevněny! Dr. GLOSATOR Prohlášení proti agresi USA Český svaz protifašistických bojovníků protestuje co nejrozhodněji proti tomu, aby ozbrojená intervence USA ve Vietnamu páchala další zločiny proti Vietnamské demokratické republice v rozporu se všemi mezi národními právními, diplomatickými a politickými normami. Světová veřejnost nemůže jinak než hodnotit tyto zběsilé nálety bombardérů USA jako pokus o vydírání vietnamské strany, o snahu donutit ji, aby při stoupila na podmínky, které by americká vláda při urovnání vietnamského konfliktu nadiktovala. Světová veřejnost, která právě v atmosféře předvánočních dnů s nadějí pohlíží do nového roku, myslí na spravedlivý boj vietnamského lidu a pevně věří, že i v jeho zemi utichnou konečně zbraně. Český svaz protifašistických bojovníků vyjadřuje proto svůj protest proti pokračování americké agrese ve Vietnamu a žádá co nejrychlejší podepsání dohody o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. Novodobí barbaři a váleční zločinci Američtí imperialisté zběsile v rozporu se všemi normami mezináa rodního práva i zákony lidskosti rozpoutali opět barbarské nálety proti mírumilovné Vietnamské demokratické republice. Zvláště týden před vá nocemi a koncem roku 1972 jako by chtěli proti míru — který byl na dosažení ruky — vychrlit všechny svoje ničivé síly. Jen za vánoční týden svrhly bombardéry USA na 40 000 tun bomb, což se rovná dvěma atomovým bombám, shozeným na Hirošimu, polovině všech pum, které dopadly a na Británii v době druhé světové války. Ale piráti letectva USA nezůstali nepotrestáni. Více než šedesát amerických letadel bylo ve vánočním týdnu sestřeleno protivzdušnou obranou Vietnamské demokratické republiky. Na snímku je záběr z tiskové konference se zajatou posádkou stroje B-52. Na druhém pak šest portrétů válečných zločinců — členů posádky bombardéru: zleva kapitán R. T. Simpson, kpt. R. G. Certain a major F. Alexander. Pod nimi kpt. Ch. Brown jr., kpt. H. K. Wilson a kpt.A. H. Ch. Barrows. Před celým světem je třeba demonstrovat, že nikdo za své spáchané zločiny proti bezbranným a mírumilovným lidem nemůže zůstat nepotrestán, at se vymlouvá na jakékoli příkazy shora. LUDWIG HAHN USVĚDČEN V průběhu procesu s Ludwigem Hahnem, bývalým velitelem německé bezpečnostní policie a SD ve Varšavě, který probíhá od května 1972 v Hamburku (viz Hlas revoluce č. 20/72), došlo k senzačnímu obratu při výslechu bývalé Hahnovy sekretářky Ireny Chmielewiczové. Byla sekretářkou nejen u Hahna, ale i u jeho předchůdců a nástupců. Má téměř fenomenální paměť a vypovídala velmi přesně o lidech, spisech i událostech z doby působení Hahna ve Varšavě. Byla slyšena jako svědkyně celý den a to, co řekla, znamenalo plné usvědčení Hahna. Mimo jiné potvrdila, že Hahn byl plně odpovědný za to, že s jeho vědomím a na jeho rozkaz byli týráni, mučení a vražděni lidé u varšavské tajné policie. Hahn při tom vraždil také sám. Stalo se to především po vypuknutí varšavského povstání. Jeho jednotky uspořádaly na jeho rozkaz úplný masakr mezi civilním obyvatelstvem v Ujazdowských alejích. Opilí příslušníci gestapa, mezi nimi i Hahn osobně, znásilňovali mladá děvčata a pak je usmrtili. Hahn dal příkaz, aby byly zastřeleny dvě studentky, které znásilnil. Když se nikdo k tomu neměl, vytáhl Hahn pistoli a zastřelil dívky sám. Pokud šlo o mučení vězňů, které velmi často končívalo smrtí mučeného, prohlásila svědkyně, že příkazy k těmto tzv. zostřeným výslechům dával výhradně Hahn. Svědkyně také osobně viděla Hahna na dvoře varšavské věznice Pawiak, když sem byla sehnána skupina několika set židů v akci „Hotel Polski”, aby byla odvezena na popraviště. Na konci své výpovědi ještě svědkyně uvedla, že Hahnova manželka Charlotte Hahnová se snažila prostřednictvím bývalých kolegyň vykonávat na svědkyni nátlak, aby své výpovědi z předběžného vyšetřování, které Hahna usvědčovaly, odvolala nebo změnila. Jako důkaz předložila Chmielewiczová soudu dopis, který jí poslala její bývalá kolegyně Lotte Stammová, manželka bývalého šéfa gestapa z Varšavy. Na rozdíl od Chmielewiczové si další svědek bývalý SS-Hauptsturmfůhrer Kurt Nicolaus nemohl vzpomenout na nic. Teprve po delším křížovém výslechu přiznal, že byl sám několikrát přítomen při masových popravách, např. pří popravě asi 1Q0 osob naproti soudní budově ve Varšavě. Nicolaus nakonec potvrdil, že Hahn byl co nejpřesněji informován o všem, co se v okruhu jeho působiště dělo. Bylo by snad jen ještě třeba dodat, že bývalý příslušník gestapa a SS Kurt Nicolaus byl po roce 1945 zaměstnán opět jako policejní důstojník v Bonnu a v Cáchách. JIŘÍ BĚLSKÝ A/WVWWWWWWWWS/WWWWWW\/WVWWWWVS/\/VWW\A/WVNMAA/WW\A/W\/\AA/N/VSAMM^WW>AA^/^/S/V\/\/VW«/V\A O Hlas revoluce 1/73 Í°AEF SVĚDČIL JSEM PROTI VÁLEČNÉMU ZLOČINCI V. Fotoaparáty reportérů a filmovací kamery pracovaly. Předseda soudu se zamýšlí nad otázkou, položenou Goglovi: „Pane Gogle, viděl jste všechno znovu, slyšíte, co říkají svědci. Nechcete ulehčit svému svědomí?” Gogl odpovídá cynicky, zatvrzele: „Nemám si co ulehčovat!“ Místní ohledání skončilo po poledních hodinách. Byl jsem definitivně propuštěn ze svědectví. Trochu nervově vyčerpán, ale uspokojen, klidný, že jsem vypovídal za všechny, kteří už nemohou promluvit. V osamění jsem prohlížel a procházel dlouho místy, která vyvolávala v paměti všechno zlé, hrozné, ale také obrazy přátel, soudruhů, kamarádů, které jsem zde ztratil. Následující den bylo vyslýcháno u zemského soudu v Linci osm posledních svědků ze Sovětského svazu, někteří až ze Zaurálí. Pobuřující rozsudek Ve středu 26. dubna jsem se vracel domů. S napětím jsem očekával výsledek soudního procesu s Johannem Goglem. Nečekal jsem, že rozsudek bude vynesen tak brzo. Teprve 16. května přinášejí některé naše deníky zprávu ČTK o skandálním osvobozujícím rozsudku, který vynesl soud v Linci 5. května. Předtím se mi dostal od rukou rakouský Volksstimme. Zprvu jsem ani nechtěl uvěřit, že je něco podobného možné, když vina o vraždách byla tak důkazně prokázána. Volksstimme o vyhlášení rozsudku napsal: „Po vyhlášení osvobozujícího rozsudku došlo v soudní síni ke vzrušeným projevům protestu. Státní návladní dr. Bauer ihned ohlásil zmateční stížnost. Už při začátku procesu bylo upozorněno, že mezí porotci je řada bývalých členů NSDAP, avšak nebyl na to brán zřetel. V procesu vypovídaly o zločinech obžalovaného tucty svědků z tuzemska i z ciziny a každou pochybnost o jeho totožnosti vylučovaly. Neuvěřitelný osvobozující výrok soudu znovu ukazuje, že není zřejmě dosud u mnoha lidí ujasněna nejtemnější minulost v dějinách Rakouska, a vykoupení za strašlivé zločiny není pokládáno za nutné. Tento osvobozující soudní výrok najde jistě široký ohlas v celém světě a právem vyvolá silné pochybností o antífašistickém a demokratickém soudnictví v Rakousku.“ Tuto otázku si klade i organizace bývalých politických vězňů a odbojových bojovníků Rakouska ve svém protestu ministerstvu spravedlnosti rakouské vlády: „My, kteří jsme za zločineckého nacistického systému esesáků přinesli nejtěžší oběti v boji za osvobození naší země, jsme silně otřeseni, že vraždy tohoto zločineckého období docházejí smíření. Osvobozující rozsudky v nás vzbuzují obavu o dobrou pověst naší země.” Osvobozující rozsudek odsoudil na vzpomínkovém shromáždění v Mauthausenu 14. května i rakouský vicekancléř ing. Rudolf Häuser, který sám byl vězněn po mnoho roků v nacistických koncentračních táborech: „Nesmíme podceňovat nebezpečí, které hrozí demokracii neofašistickými skupinami. Nejen v naší zemi, ale také v ostatním světě si kladou otázky, bylo-li rozhodováno podle práva a spravedlnosti, zda tu nepůsobily rozhodující vlivy neofašistických sil. Oběti fašismu, desetitisíce mrtvých z Mauthausenu nám připomínají a zavazují nás všechny k bdělosti.” Jaké jsou příčiny? Před Nejvyšším soudním dvorem ve Vídni proběhne ještě odvolací soudní řízení. Je však příznačné, že tento soudní proces není jediný, který skončil v Rakousku, stejně jako jemu podobné v NSR, osvobozením obžalovaného, přesto že mu byla prokázána vina. Na jaře tohoto roku byli před vídeňským soudem osvobozeni bývalí SS-důstojníci W. Dejacco a F. Ertl, projektanti a stavitelé osvětimských plynových komor a krematorií. V dubnu byl ve Vídni odsouzen bývalý SS-důstojník Franz Nowak k pouhým 7 letům zostřeného žaláře za vyhlazování židovského obyvatelstva ve speciálním Eichmannově komandu. V červnu byli osvobozeni bývalí rakouští esesáci O. Graf a F. Wünsch, kteří vyvražďovali osvětímské vězně. V prvním pololetí 1972 bylo v NSR souzeno celkem třináct nacistických válečných zločinců. Pět jich bylo odsouzeno k trestu vězení (nejvyšší rozsudek 5 let), zbývajících osm bylo osvobozeno nebo propuštěno na svobodu. Jaké závěry z toho vyplývají? Musíme dojít k přesvědčení, že soudnictví v NSR a v Rakousku je, mírně řečeno, velmi tolerantní k válečným zločincům. Vědomě brzdí celkový průběh procesů. Podléhá veřejnému mínění, které se staví proti procesům po tak dlouhém období od skončení války. Nejde jen o neofašistické kruhy, ale o širokou veřejnost středních vrstev, která chce mít klid a netouží po tom, aby jí byla připomínána otřesná minulost, v níž velká většina německého národa sehrála svou historicky neblahou úlohu. Mimo jiné se tato veřejnost i publikačně odvolává na to, že v současné době se odehrávají stejné i těžší zločiny v různých částech světa (poukazuje především na Indočínu) a zůstávají nepotrestány. Nechápou mezinárodní souvislost fašismu s imperialismem jako dosud trvajícím společenským faktem. Mnoho řízení se zastavuje nebo odkládá na neurčito pro tělesnou neschopnost obžalovaného dostavit se k průběhu soudního jednání. Přitom postačí, předloží-li obžalovaný vysvědčení soukromého lékaře. Vyšetřování zločinů se protahuje, soudní líčení jsou často přerušována a odročována. Nejsmutnější kapitolou rakouského a stejně asi německého spolkového soudnictví je složení poroty. Nezřídka v porotě zasedají bývalí příslušníci NSDAP. Navíc je veřejné mínění, zejména rakouské ovlivňováno smyslem tzv. křesťanské lásky k bližnímu. Měšťácké soudnictví je však příliš bystrozraké k levým, pokrokovým směrům. Hlubším rozborem bychom patrně našli v tomto soudnictví hodně pozůstatků z období Hitlerova režimu. Dovede najít a právnicky podepřít polehčující okolnosti a omluvy pro obžalované. Svědkům naopak vytýká sebemenší nepřesnost v jejich paměti. Mnozí z bývalých vězňů nejsou dostatečně připraveni pro krátký časový úsek mezi předvoláním a svědeckou výpovědí, jiní ve snaze mluvit čistou pravdu si nejsou jisti, zda se nemýlí. Značný počet svědků pak vypovídá ve prospěch obžalovaného. Někteří vědomě (kromě vězňů bývají předvoláni jako svědci i bývalí SS- dozorcij, jiní nevědomě. Zkušení i rafinovaní obhájci a právníci pak z těchto reálných faktů těží pro zmenšení viny nebo dokazují nevinu. Vést boj až do konce Antifašistické, demokratické směry v Rakousku a NSR vedou nesmiřitelný, ale také těžký boj proti neofašismu, revanšismu, pravičáctví i maloměšťácké lhostejnosti. Tyto pokrokové směry jsou však ve veliké menšině. Nezavírejme před touto skutečností oči. Potřebuji širokou, důslednou a také důkladnou podporu mezinárodní protifašistické a protiválečné veřejnosti, do níž patří i naše československá veřejnost. Všechen pokrokový tisk Rakouska podrobně informoval o procesu s Goglem (i o ostatních procesech) a rozhořčeně protestoval společně s pokrokovými organizacemi proti osvobozujícímu rozsudku. Náš tisk se v tomto a podobných případech spokojuje s pouhým konstatováním, jako by neměl zájem, stejní jako mnohé veřejné a politické organizace. Boj proti imperialismu a fašismu má širší mezinárodní souvislosti. Jeho důležitou součástí je spravedlivá odplata těm, kdo nedávno zaplavili Evropu krvavými zločiny. Je naší povinností, abychom vedli boj až do samého konce. Naše pomoc musí být jednou ze základen v komplexu současného zápasu o evropskou bezpečnost a nastolení světového míru. (KONECj