Hlas Revoluce, 1974 (XXVII/1-26)

1974-01-05 / No. 1

KO MENTU JEME... Vykročili jsme do nového roku 1974 ve znamení reálného optimismu. To znamená, že máme z uplynulého roku pozitiva značných úspěchů jak na domácím, tak i zahraničně politickém poli. A za druhé — že i do nadcházejícího roku máme dostatek sil a reálných plánů, abychom přispěli i k jeho dalšímu zlepšeni. V našem přáni je tedy obsažena a zvážena jedna prastará moudrost: aby ten nadcházející byl lepši, než minulý, ale ne zas tak dobrý, jako ten, co přijde opět po něm. Jakási dialektika optimismu. ■ Máme perspektivy pro úkoly nejbližší, i naděje pro potřeby vzdálenější. Mezi ty bezprostřední patři další usilováni S OPTIMISMEM o ukončeni všech válek na této planetě a o zajištěni bezpečnosti živo­ta a mírové práce lidu všech států, především u nás v Evropě. Na mezi­národním toru je proto připravena nová serie jednáni a konferenci. Již 2. ledna se schází v Ženevě třetí kolo pro odpoutáni izraelských a egyptských vojsk na linii Suezského kanálu. Znovu se bude jednat o zá­rukách evropské bezpečnosti, pokračuje jednáni o odzbrojeni a omezeni zbrojení ve Střední Evropě i v měřítku světovém. Nemělo by smyslu mluvit o bezpečnosti, kdyby zároveň neprobíhala jednáni o tom, jaká opatření budou učiněna, aby se dále snižovalo mezinárodni napětí. ■ Pro mírovou budoucnost lidstva je nutno řešit tak zvané globálni pro­blémy civilizace. Předpokládá se v této oblasti, že etapa válek a napět! je vystřídána dlouhodobou érou mírového soužit! a spolupráce států s odlišným společenským zřízením. Proto je na čase, aby v celosvětovém měřítku přišly na program takové problémy, jako je využití energetic­kých a surovinových zdrojů naší planety, společné úsilí o zdravé život­ni prostředí, perspektivy populačního vývoje a řešeni jeho důsledků, za­jištění dostatku potravin především pro země s předpokládanou popu­lační explozí a další směr vývoje vědeckotechnické revoluce. ■ Úkoly, které před lidstvem konce XX. století stoji, jsou tedy obrovské. Nebylo by myslitelné kladně je vyřešit bez historické etapy koexistence ve vzta­zích oblastí a států celé zeměkoule. Mir se musí stát novým politickým pojmem — nikoliv jako pouhá nebo dočasná neexistence války, ale jako prvořadý předpoklad úspěšného rozvoje lidstva a jeho civilizace. To bude také hlavní kriterium, podle kterého se bude vážit systém, který nejlépe dokáže tyto konkrétní potřeby a tužby všeho obyvatelstva naší planety realizovat. ■ Mezi dvěma soustavami současného světa si stá­le dobývá větší a větší důvěry systém socialistický. Sama jeho podstata vylučuje jednak vykořisťováni člověka člověkem a jednak agresivní války mezi národy. Nestačí však pouhá důvěra — pro prosazování jeho předností pro celé lidstvo je nutno den ze dne bojovat. Každý náš do máčí úspěch na poli mírové výstavby se tak stává i podílem velkého světového zápasu. Vkladem do potřebných perspektiv, do oprávněné dů­věry a reálného optimismu. DR. GLOSATOR ZA ZÁSLUHY ODMĚNA Není snadné být synem dělového krále. Čtyřiatřicetiletý „důchodce“ Arndt von Bohlen und Haibach, kte­rému byla v roce 1966 přiznána celo­životní renta za odškodnění jeho po­dílů na firemním 1 rodinném majetku dynastie Kruppů, není spokojen. Na­vštívil proto rodinného přítele, ma­jitele koncernu na výrobu rozhlaso­vých přijímačů a magnetofonů, pana Maxe Grundiga, který je členem do­zorčí rady nechvalně známé firmy Friedrich Krupp GmbH v Essenu a požádal ho, aby mu byla zvýšena roční renta, která přesahuje více jak jeden milión marek — netto. Uváděl, že mu z této částky vlastně zbývá pouhých dvě stě tisíc marek pro osobní výdaje. A jako doklad svého tvrzení před­ložil rozpočet. Své manželce paní Hetty poskytuje kapesné 120 000 zá­­padoněmeckých marek, nájem za je­ho soukromou kancelář včetně platu sekretářky obnáší 60 tisíc, nájem za byt v bavorské metropoli — Mnicho­vě je jen o polovinu menší. Udržová­ní vily v Marrakeši stojí ročně 60 000 marek, vozového parku 70 ti­síc a jachty Antinous II 300 tisíc. Poplatky za lovecký zámeček Blilhn­­bach a příspěvek, který vyplácí své matce, paní Anneliese von Bohlen und Haibach činí 200 000 a 150 tisíc marek. Je zřejmé, že při tak „malém" ročním příspěvku by úroveň čtyřlatřlcetlletého byla životni „dělového prince“ vážně ohrožena. Není zná­mo, zda se správní rada koncernu na přímluvu pana Maxe Grundiga postarala o zvýšení jeho „kapesné­ho“. Vždyť rodina Kruppů má ne­smírné zásluhy o rozpoutání dvou světových válek. —m— Situace na Středním východe je stále ještě hrozbou pro mír. Tam právě stojí bezprostředně proti sobě dvě ozbrojené armády — a to na území Sjed­nocené arabské republiky, jednání o tom, aby se postupně od sebe odpoutaly a izraelský agresor ustoupil za Unit Suezského kanálu a potom dále v duchu rezolucí OSN, probíhají v Zenevě. Podnět k nim dala Mírová konference o Středním východě, která zde byla zahájena 21. prosince 1973 v Paláci ná­rodů. Na snímku: celkový pohled do zasedacího sálu. Telefoto CTK — AP Starý dokument zrůdnosti Rasistická revue Archiv für Bio­logie und Rassengesellschaft, orgán německé nacistické strany, uveřejni­la ve 30. čísle ročníku 1938 článek o „užitečností vzdušného bombardo­vání z hlediska rasového výběru a sociálni hygieny“. Jeho autorem byl vysoký úředník říšské obrany. V člán­ku se mj. píše: „Nejhustěji obydlené čtvrti utrpí nejvíce. Tyto čtvrti obývají chudé vrstvy obyvatel, kteří neměli v ži­votě úspěch a Jsou vyděděnci lidské společnosti. Těžké bomby, vážící na-mnoze 1 přes tunu, přivodí nejen vel­ké množství úmrtí a tělesných zra­nění, ale 1 mnoho případů duševních chorotv Lidé slabé nervové soustavy nevydrží podobné otřesy. Proto nám bombardování pomůže objevit neu­­rasteniky a vyloučit je ze společen­ského života. Jakmile tak učiníme, zbývá nám již jen provést sterilizaci. Tak získáme opravdový rasový vý­běr.“ S podobnou „teorií" se dnes nikdo nechlubí. Ale 1 současný militaris­mus a fašismus postihují právě nej­širší masy obyvatelstva. —edy— OSVOBODILI NACISTICKÉ VRAHY Nedávno byli v druhém osvětim­­ském procesu ve Vídni porotním sou­dem zproštěni váleční zločinci Franz Wunsch a Otto Graf. Rakouský list „Arbeiterzeitung“ k tomu napsal: „Tentokrát nemůžeme při nejlepší vůli najít vysvětlení pro tento výrok sou­du. Porotci nemusí zdůvodnit své rozhodnutí. Nikdy se nedozvíme, co se dělo uvnitř oněch dam a pánů. Avšak jak je možné úplně popřít zce­la konkrétní svědecké výpovědi, které po týdny usvědčovaly oba obžalo­vané?“ A časopis „Kurier“ konstatoval: „Kdo slyšel a zažil otřesné výpovědi svědků obžaloby v osvětimském pro­cesu, musí si zoufat nad rakouským soudnictvím a nad spravedlností vů­bec. Ohlas, který by mohl vyvolat tento výrok porotců ve světové veřej­nosti, je pro naši vlast ostudou. Opět lze Rakousko označit za zem, kde vrahové včerejška mohou volně pobí­hat jako počestní blahobytní občané dneška ...“ Tato slova jsou výrazem pocitů mla­dých novinářů, kteří proces sami za­žili. Avšak byly to právě jejich novi­ny a časopisy, které se po léta úzkost­livě vyhýbaly tomu, aby objasňovaly příčiny a následky nacismu. Veřejně se o tom nemluvilo a raději lovili vo­liče mezi bývalými nacisty. Procesy proti válečným zločincům nemohou samozřejmě vrátit život oněm tisícům a statisícům obětí a ne­mohou ani odčinit všechno to nesmír­né utrpení, které nacismus způsobil. Ale objasnit pravdu o nacistickém ná­silí, vysvětlit mladým lidem, jak se to vše vůbec mohlo stát, to není jen otáz­kou překonání minulosti, ale přede­vším nutným předpokladem pro za­jištění budoucnosti. Porotci, kteří dnes vynášejí nezod­povědné osvobozující výroky, nemusí být sami bývalými nacisty, ačkoli i to se stává. Avšak ani ve škole, ani jinde se dosti nepoučili o podstatě fašismu a jeho dějinách. Často sami osobně zažili, jak v prvních letech po válce bezvýznamní členové nacistické stra­ny byli pronásledováni, zatímco vlast­ní strůjci a zodpovědní nacističtí či­nitelé se včas uklidili do bezpečí. Procesy proti válečným zločincům mají jen tehdy smysl, jsou-li prováze­ny širokou vysvětlovači kampaní. Proto by zodpovědná místa v Ra­kousku Již konečně měla vynaložit veškeré úsilí, aby stálou informací a diskusí objasnila příčiny a podstatu nacismu a s ním spojeného antisemi­tismu a rasismu. JOHANN MÜLLER (Vldeů) • Bývalý SS-Sturmbannführer Hanns v PROSCHINSKY byl porotním soudem Hannoveru odsouzen pro zločin vraldy k dvojnásobnému doživotnímu žaláři. Proces byl zahájen před rokem, 30. listopadu 1972. Až do té doby žil Proschinsky na svobodě a pracoval jako Inspektor spolkových státních drah. Jak jsme již svého času ozná­mili (Hlas revoluce ě. 8/73byl ob­žalován z účasti na vyvraždovánl ci­vilního obyvatelstva v oblasti cvtčtště jednotek SS v Deblcl v Polsku. Roz­sudek hannoverského soudu je jistě zasloužený, pro současné poměry však výjimečný. Proschtnského obhájce po­dal proti rozsudku odvolání. © Hlas revoluce 1/74 jako nástroj útlaku Prclirada V údolí řeky Zambezi, zvaném Ca­­bora Bassa, v portugalské kolonii Mo­sambik staví se veliká přehrada s hydroelektrárnou. Tato přehrada však není stavbou, která má přinést užitek mosambickému lidu a jeho hos­podářství. Naopak je to podnik, který má upevnit koloniální a rasistickou nadvládu nad jižní Afrikou. Zambij­ský president Kaunda přehradu ozna­čil jako „pomník kolonialismu“. Ca­­bora Bassa je projektem koloniálních mocností v jižní Africe. Projekt, plánovaný od roku 1959, dostal konkrétní podobu 25. července 1967, kdy byly mezi Portugalskem a Jihoafrickou republikou uzavřeny dvě dohody: jedna o hospodářské, sociál­ní a kulturní spolupráci a druhá o do­dávce a odběru elektrického proudu z budoucí elektrárny v Cabora Bassa. Jihoafrická republika se zavázala, že odebere nejméně 60 % energie z této elektrárny. Na to byl v březnu 1968 zadán projekt, který zahrnoval vý­stavbu přehrady, podzemní hydroelek­­trárny, výstavbu 1400 km dlouhého vysokofrekventního vedení do Johan­nesburgu s pobočkami do Rhodesie a Malawi. Pro samotný Mosambik při­pojení projektováno nebylo. Podle plá­nů má elektrárna dodat roku 1975 asi 4000 megawattů a dodávka prou­du se má postupně stupňovat až na 20 000 megawattů. Pro hospodářsky nevyvinutý Mo­sambik nemůže stavba přehrady v Ca­bora Bassa přinést mnoho užitku. Stavba také není k tomu určena. Má politické pozadí. Má totiž posílit a upevnit bílý blok na jihu Afriky. Bu­de rentabilní jen odeberou lt Jihoaf­rická republika a Rhodesie dvě třeti­ny proudu. Jihoafrická republika by mohla samozřejmě svou potřebu elek­trické energie krýt ze zdrojů na vlast­ním území. Avšak Cabora Bassa je příležitostí vytvořit a upevnit svazky mezi Jihoafrickou republikou a Mo­­sambikem a tím položit základy plá­nované volné konfederace jihoafric­kých států, ovšem pod vedením Jiho­africké republiky. Přehrada v Cabora Bassa má tedy především dodávat levný proud áo Ji­hoafrické republiky a ostatních rasis­tických států. Z jezera nad přehradou se mají mimoto zavodňovat okolní oblasti. V těchto oblastech chce ovšem portugalská vláda usadit asi milión bílých osídlenců. Má se tu vytvořit jakási bílá hráz proti africkým gue­rillám a vlasteneckým silám ze seve­ru. Proto také přikročila koloniální správa k vysídlování domácího oby­vatelstva z tohoto území. Otázkou ovšem zůstává, zda stavba přehrady a plány rasistů vyjdou. Jed­nak jsou v poslední době partyzáni FRELIMO — osvobozeneckého hnutí v Mosamblku — na postupu a mohou zřejmě vynutit přerušení prací na pře­hradě. Mimoto má v portugalských koloniích Angole i Mosamblku africké obyvatelstvo dvacetinásobnou převa­hu nad bílým obyvatelstvem, v sou­sední Rhodesii dokonce čtyřicetiná­­sobnou. A Jihoafrická republika, kde je poměr 1:5 nejpříznivější pro bílé obyvatelstvo, Je zcela odkázána na africké pracovní sjly. Od jara se otřá­sá rasistický systém apartheidu vel­kými stávkami. V Angole, Mosamblku i v Rhodesii se zesiluje partyzánská válka. Rasistický blok v jižní Africe nemá naděje na trvalý úspěch. A ani přehrada v Cabora Bassa — bude-li její stavba vůbec dokončena, jej ne­může zachránit. A. JIREK Pozdrav od belgických vězňů V minulém měsíci jsem odjel na pozvání do Belgie do pohraničního městečka U hranic mezt NSR a Belgií, do pětitisícového WELKENRAEDTU, abych se setkal se svými spoluvězni z AMBERKU v Bavorsku. Byl jsem na oplátku v rodině Remo Schilse, jenž je nyní předsedou Svazu invalidů a který mne seznámil s životem občanů Belgického království. Nejzajímavější však bylo setkání s kamarády, kteří přišli v plném počtu 30 osob t se svými manželkami. Vězňové jsou orga­nizováni ve Svazu invalidů a zdá se mi, že je to sdružení více charitativ­ní než politické. Setkání bylo po 29 letech dojemné i radostné. Jak jsme se všichni změnilil Dokonce jsme se museli představovat a přesvědčovat, o koho jde. Jen ten starý kamarád Remo z mé cely se nezměnil. A což náš dvorní holič, neúnavný roznašeč novinek z průběhu války, Charles Hölzen s maličkýma očima, ten se usmíval dál přes svoje brejličky s obroučkama. Sešit jsme se na jedné jrgntě jak proti fašismu v Chile, tak proti agre­si v Izraeli. V otázce míru jsme jed­notní — již nikdy válkuI To byl můj největší zážitek ze setkání s vězní z Amb'erku. Vzpomínall jsme na ka­marády, kteří již nežijí, na bachaře Napoleona atd. Co však se stalo s českými kamarády z mé cely, ptá se sympatický holič Hölzen, co je s kapitánem Červeným, s Tony Vlasa­tým atd., kteří v květnu eventuálně v červnu 1944 byli v Amberku? Otáz­ky nebraly konce a když jsme se rozcházeli, řekli mi: „Jardo, pozdra­vujte české kamarády a řekněte jim, že ani my jsme nezapomněli na své české spolubojovníky proti fašismu!“ Také my vás pozdravujeme, belgičtí kamarádi, a přejeme vám a vaší orga­nizací mnoho zdaru. JAROSLAV EISNER POD lupQu* Politováníhodné Zprávy z Německé spolkové re­publiky nenasvědčují tomu, že by tam některé kruhy braly vážné zmírněni politického napětí v Ev­ropě. • V rozpočtu Německé spolkové republiky je pamatováno částkou čtyř miliard marek na zakoupeni 175 bombardovacích letadel Phan­tom. • Dalších 2,1 miliardy marek bude stát zhotovení 432 tanků „Gepard“, které svým vývojem navazují na nacistické „Tygry“. Tanky „Ge­pard“ bude vyrábět firma Krauss­­-Maffei A. G. v Mnichově, která je závodem koncernu válečného zlo­čince Flicka. Tanky budou vybave­ny protiletadlovými děly. • Podle prohlášení inspektora ná­mořnictva bundeswehru Kiihnla, budou západoněmecké námořní sí­ly vybaveny novými ponorkami, stí­hacími bombardovacími letouny a 40 rychlými čluny se zařízením pro odpalováni raket. • Na 42 000 vojáků bundeswehru a US Army se zúčastnilo spolu s holandskými vojáky velkých ma­névrů v Dolním Sasku. Bylo nasa­zeno na 11 000 motorových vozidel a několik leteckých jednotek. Cvi­čení pod krycím názvem „Big Ferro“ probíhalo v součinností s leteckými silami v Belgii, Holand­sku a Dánsku a je označováno za jedno z největších, jaké NATO uspořádalo. • V prostoru Kasselu bylo uspo­řádáno velké cvičení bundeswehru: „Tarnkappe III“. Při manévrech bylo použito v údolí řeky Vesery „mlhového zvonu“, který se uká­zal jako zdraví škodlivý a kromě řady dalších potíží působil značně na dechové orgány. Na protesty obyvatelstva proti použití chemic­ké mlhy a potížím z toho vyplý­vajícím prohlásil státní tajemník ministerstva obrany v Bonnu Berk­­han, že šlo o „politováníhodný omyl“. Lupiči z řa Během války daroval Italský diktá­tor Mussolini Adolfu Hitlerovi cenný obraz — „Obraz šlechtice“ — od Han­se Memllnga. Obraz mu ovšem ne­patřil, pocházel z florentských sbírek. Hermann Göring se zmocnil v Itálii obrazu madony s dítětem od italské­ho malíře Masaccia pro svou soukro­mou sbírku. Nebyl to ostatně Jediný cenný obraz, který Göring uloupil. V r. 1948 byla obě cenná umělecká díla opět vrácena Itálii a umístěna d SS na svých původních místech ve Flo­rencii. V roce 1971 byly oba obrazy ulou­peny. Oba najednou. V roce 1973 byly opět objeveny. Opět oba najednou. Ukázalo se, že je uloupila gangster­ská banda, složená z bývalých důstoj­níků SS. Lupiči na svou obranu tvrdi­li, že prý jen chtěli tato restituovaná umělecká díla opět získat pro Němec­ko, kterému podle jejich pojetí práva patří. J.

Next