Hospodářská Politika, červenec-září 1929 (III/27-39)
1929-07-05 / No. 27
5. července 1929 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA 533 3 úpravu regresu Positivní poměr k reparačnímu ujednání, jakož i vůle, aby s Amerikou docílil dohody v otázce odzbrojení na moři, jsou dalšími znaky nového premiéra, který v jiné části své řeči se vyslovil jednoznačně pro konštituční demokracii. Krásná jsou slova, žeprovšeckypříslušníky národa bez ohledu na jejich třídní příslušnost platí jediný postup: fair play. Tato slova dokazují, že se naši politikové i celá veřejnost mohou mnohému v Anglii přiučiti, hlavně pokud jde o slušné a věcné metody politického boje. Z hospodářských problémů, jichž se MacDonald dotkl, nutno se zmíniti hlavně o jeho poměru k ochranářství a k řadě nových ochranných cel, jež proponoval dřívější ministerský předseda Baldwin. MacDonald nechce dále sledovati politiku ochranářskou, nezavede nových cel a chce postupně likvidovati cla dosud zavedená. To znamená mnoho i pro ostatní Evropu, vždyť do nedávna byl pro všecky přívržence ochranářství jedním z hlavních argumentů fakt, že tradiční země volného obchodu, Anglie, po válce zaváděla jedno clo za druhým. Jakmile by se Anglie skutečně odvrátila od ochranářské politiky, nastane úleva všeobecná, poněvadž celní zbrojení jednoho státu je v přímé spojitosti s celním zbrojením jiného státu. Že ve vládním prohlášení je také pamatováno na péči 0 anglické hornictví je samozřejmé u země, v níž valná část velikého počtu nezaměstnaných je způsobena uhelnou krisí.• Otázka postihového práva státu proti stavebníkům, kteří stavěli dle zákonů o stavebním ruchu z let 1921 až 1924 zneklidňovala již často stavebníky (čekatele) 1 veřejnost. Jde o to, jaká část připadne definitivně k tíži stavebníků z druhé zaručené hypotéky, kterou stát dosud zúročuje a umořuje. Tato státem zaručená hypotéka netvoří stejné procento stavebních nákladů u všech staveb. Podle prvého zákona o stav. ruchu byla největší a pak byla postupem doby zmenšována pozdějšími zákony. Nejhorší věcí na dnešním stavu je, že n i k d o ze stavebníků (čekatelů) neví, kolik bude v budoucnu dlužen. Z toho přirozeně plyne značná právní i majetková nejistota čekatelů, zvlášt u těch, kteří vložili do stavby celé své jmění anebo u těch, kteří stavěli nad své poměry. Proto by bylo již z důvodů majetkové jistoty a právního pořádku záhodno, aby otázka regresu byla uspokojivě řešena co nejdříve. Je přirozené, že při úpravě regresu bude nutno přihlédnouti k několika okolnostem. Tak k výše uvedenému různému podílu zaručené hypotéky na celkových stavebních nákladech, dále k tomu, v jaké drahotní době stavba byla postavena. Na př. r. 1921 byl index stavebních nákladů asi 1800, později značně nižší. Také na celkové majetkové poměry majitelů staveb bude asi nutno vžiti zřetel, protože při úplně rigorosním postupu by se asi u mnohých z nich ukázala nemožnost placení. Nejistota, jež z nevyřešené otázky regresu dosud vyplývá pro majitele staveb, naprosto se nedotýká věřitelů, jimž stát se zaručil za správné placení anuit. Je proto samozřejmé, že vláda v odpovědi na interpelaci nár.-soc. klubu prohlásila, že „stát i nadále zůstane věřiteli zaručené zápůjčky zavázán plniti závazky převzaté zárukou, dokud zaručená zápůjčka nebude zcela umořena nebo jinak splacena.‘‘ V téže odpovědi je prohlášení, že není příčiny, aby také vlastníci staveb byli znepokojeni, protože podrobná úprava regresu má býti uskutečněna zákonem. Je ovšem v zájmu právní jistoty čekatelů, aby se tak stalo co nejdříve, protože každým dalším rokem stává se otázka obtížnější. Vždyť nevyřešení regresu přináší majitelům staveb i mnohé jiné nevýhody, na př. značné obtíže při prodeji nemovitosti, nebo při projednávání pozůstalosti a pod.e V souvislosti s problémem reparačním, který byl konečně Youngovým plánem definitivně vyřešen, ocitla se nyní v popředí zájmu francouzského parlamentu otázka ratifikace úmluv s Anglií a s Amerikou o splácení francouzských obchodních dluhů. Ujednání tato, známá pod jménem úmluv Mellon Bérenger a Churchill- Caillaux, uzavřena byla obě v roce 1926, dosud však nebyla ratifikována -francouzským parlamentem a to jednak pro veliký odpor veřejného mínění, jednak ze zásady, že není možno přejímati vůči vlastním věřitelům jakýkoli závazek, pokud dlužníci nepřistoupí na stejný závazek a nedají přiměřené záruky na jeho plnění. Otázka ratifikace staví se tedy nyní tak, zda Youngův plán je dostačitelný na krytí splátek Francie vůči jejím dlužníkům a zda skýtá dostatečné záruky. Otázka tato nabývá však současně na akutnosti tím, že 1. srpna t. r. byla by splatna vůči Americe částka 10 miliard dolarů v případě, že úmluva nebude ratifikována. Aby se vyhnuli okamžitému rozhodování, inspirovali socialisté petici na vládu Spoj. států o prodloužení splátkového termínu. Žádost jejich byla však obratem telegraficky zamítnuta. V důsledku toho opouštějí nyní i francouzští socialisté a radikálové své oposiční stanovisko k oběma úmluvám o splácení obchodních dluhů. Jsou si totiž dobře vědomi, že kdyby snad i docílili většiny v parlamentě proti ratifikaci a kdyby tím donutili Poincaréa k odstoupení a sami se ujali vlády, že by se oné nepopulární otázce úpravy dluhů vůči Americe a Anglii nevyhnuli a že by nyní, kdy finanční situace Francie se podstatně zlepšila, docílili sotva při novém jednání se svými věřiteli podmínek příznivějších než ty, na něž Amerika i Anglie přistoupily v roce 1926 s ohledem na špatnou tehdejší finanční situaci Francie. Mimo to celá věc je příliš nepopulární, než aby sami chtěli za ni nésti odpovědnost a proto ji raději ponechají vládě Poincaréově, která tím zdá se — má pro ni většinu zajištěnu. Zajímavo je, že finanční situace Francie zlepšila se nyní tou měrou, že při debatách pro, resp. proti ratifikaci nehrála již vůbec úlohu otázka, zda, v případě neratifikace, Francie je schopna srpnové splátce dostáti. Pro splacení srpnové kvóty byla by však Francie nucena sáhnouti k prostředkům, které má uloženy v Anglii. Tím byly by na peněžním trhu londýnském způsobeny přesuny, které by mohly míti neblahý vliv na situaci ostatních peněžních trhů. Proto spíše ohled na stabilitu mezinárodního peněžního trhu nežli otázka platební schopnosti vedl nyní francouzskou vládu k tomu, aby se pro ratifikaci washingtonské a londýnské úmluvy vyslovila. Švédský trust kuličkových ložisek, Svenska Kullagerfabriken A.-B. v Goteborgu, zakoupil dvě největší německé továrny na kuličková ložiska, totiž známou firmu Fichtel & Sachs a firmu Fries & Höpfling e r. Již dříve ovládal trust prostřednictvím firmy SKF-Norma A.-G., kterou úplně kontroluje, asi 30% něO ratifikaci londýnské a washingtonské úmluvy o dluzích Expanse švédského trustu kuličkových ložisek .1