Hospodářská Politika, červenec-září 1936 (X/27-39)
1936-07-04 / No. 27
4. července 1936 Ročník X. Číslo 27 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA OTÁZKY Francie a Francie i Anglie smířily se už, byť ne právně, tož budou Aticky s italskou državou Habeše. Anglie speciálně jednat t^rn> že navrhla zrušení sankcí, uzavírá s Mussolinim přís Němec- měří, ale ještě ne mír a účet. Francie a Anglie vědí, kem že po uznání úspěchů italských dynamických sil musí volky nevolky přiznat obdobné právo Německu a proto s ním chtějí a budou jednat. Anglie by přiznala Hitlerovi určité šance, ale s podmínkou, že tím nebudou dotčeny britské zájmy. Chce „zkoumat“ a „vážit“ každý návrh, sama žádného nemajíc. Jsou tam i tendence spokojit se s novým západním Locarnem a problémy východní a střední Evropy ponechat „vývoji“. Lloyd George jasně naznačil, že angličtí vojáci nebudou se bít o samostatné Rakousko a Anglii zvláště nyní nenaplňuje nijak nadšením představa, že slovo Mussoliniho má svou váhu nejen před Brennerem, ale i za ním. Světlým bodem v situaci je zahraniční politika nové francouzské vlády, zahájená Blumovým projevem v Ženevě. Jeho odhodlanost hájit mír po případě i válečnými prostředky, svědčí o novém francouzském aktivismu. Týž Blum je však také ochoten jednat s Německem a nezapomenout při tom na francouzské přátele ve střední i východní Evropě. Je otázka ovšem, zda tato vůle Blumová nenarazí na ruskou nedůvěru. Vůči Lavalovi ruská skepse v tomto směru byla oprávněná, nikoli však vůči dnešní pařížské vládě, která zajisté je si toho vědoma, že případné evropské désintéressement se strany Moskvy bylo by právě pro Francii osudné. Celkově se zdá, že nejbližší období v zahraniční politice přináší určité uklidnění.• ^koalice' Předposlední týden vládních prací přinesl politické a závě- překvapení i mnohým lidem, kteří obyčejně bývají reěný dobře informováni také o zákulisních událostech. Je projev t0 vstup německých křesťanských sociálů do vládní ^ Hády y většiny a jmenování jejich poslance Zajíčka třetím německým ministrem. Toto překvapení na konci politické sezóny ukazuje, jak houževnatě dovede předseda vlády sledovati svůj politický cíl. Rozšíření koalice je dnes tímto cílem. Podle projevu dra Hodži v senátě není vstupem něm. křesťanských sociálů tento program vyčerpán a lze na podzim počítati i s eventuálním vstupem slovenské strany ľudové, o níž předseda vlády ve svém čtvrtečním projevu pravil: „V poslední době mohu konstatovati sblížení hledisek vládních s názory slovenské ľudové strany, ač ještě ne tak organické, že by základ k trvalé spolupráci již dnes byl pevný.“ Rozšíření koalice nepřináší jen číselně zisk vládní většině a úbytek oposičnímu táboru, přináší také určité přeskupení váhy jednotlivých stran. Patrně jsou tyto mocenské přesuny příčinou, proč rozšíření koalice někteří dosavadní koaliční politikové neposuzují zvláště příznivě. Závěrečný projev dra Hodži v senátě se vyznačil také ve dvou směrech přesvědčující průbojností. Jednak ukázal, jak odůvodněný je dnes hospodářský optimismus, který se počíná všude vzmáhat, pak také mistrným způsobem polemisoval s henleinovci. Dokazoval postupující hospodářské zlepšení řadou objektivních číslic. Tak na př. proti loňsku stoupl obrat zahraničního obchodu letos v prvých pěti měsících o 15%, doprava o 9%, spotřeba průmyslového uhlí o 10%, spotřeba elektrické energie o 12%, počet zaměstnaných (pojištěnců) o 8%, stoupl citelně stavební ruch i veřejné investice. Hlavní osou projevu předsedy vlády byla však politická polemika s henleinovci, resp. s posledním projevem chebským. Dr. Hodža se znovu přihlásil ke směrnici národnostní rovnoprávnosti v poměru k menšinám a reagoval ostře na známou chebskou větu Henleinovu, která zněla: „Raději chci býti spolu s Německem nenáviděn, než bych měl užiti výhod z nenávisti proti Německu.“ K tomu dr. Hodža připomněl: „Máme-li nenáviděti Německo, aby mluvčí sudetoněmecké strany mohl býti nenáviděn s ním, nelze mu vyhověti. U nás není nenávisti proti Německu. Může býti nesouhlas s vládním systémem, jako je nesouhlas s vládními systémy celé řady jiných zemí, proti nimž stejně není u nás nenávisti. Jest tragikomické, že politika nebo taktika velikého německého národnostního hnutí v republice má spočinouti na tom předpokladu, že by Československo nenávidělo Německo. Tohoto předpokladu není a tím by také sudetoněmecké hnutí vlastně ztrácelo svou mravní základnu.“ A dále: „Nezbývá než dvojí možnost. Buď ta, že mluvčí sudetoněmecké strany postavil svou thesi na nepravdě, nepravdě, týkající se politicky choulostivé otázky mezi národy a státy, jejichž korektní poměr jest jednou z nepostradatelných složek mírové politiky. Nechtěl-li výrok ten zakotviti na nepravdě, pak by v nejširších kruzích veřejného mínění československého a také německého mohla vzniknouti domněnka, že si někdo v sudetoněmecké straně nebezpečně hraje s pokusem vzbuditi nedůvěru, prohloubiti psychologické překážky tam, kde každý, kdo si je vědom nejen politické, ale všeobecné mravní odpovědnosti, zrovna v nynější době musí pracovati k odklizení všeho toho, co v myslích a duších sousedů může ohroziti dobrou vůli a mír.“ Pádně ke konci pokračoval: „Bylo-li sna- Vydávají a řidi: Dr. Fráni. Fousek a M. Bitterman 1