Katolické Noviny, 1953 (V/2-52)
1953-01-11 / No. 2
Číslo 2. — Ročník V. arch. 12. IM. W3 Praha nedele 11. ledna 1953 Po vzorÄ svaté Rodiny Biskupský vikář VÁCLAV BURES, dôkan v Červené ReClcl V největším ponížení v hanbě chléva, jako ten, jejž se štítili lidé přijmout mezi sebe, narodil, se v Betlemě Ježíš Kristus, Vykupitel světa. Přišel mezi své, ale svoji jej nechtěli poznat (Jan 1, 11). On však přesto přišel, aby všichni život měli a v hojnosti měli, aby přinesl pokoj lidem dobré vůle. Proto není divu, že od jeho jesliček zaznívá jeho slovo i jeho příklad křesťanským rodinám. Vždyť rodina je základem života, života pozemského i života věčného, života tělesného i života duchovního. O svátku sv. Rodiny nazaretské obrací svátá víra naše zraky k tomuto základnímu kamenu lidské společnosti — rodině. A na příkladě této požehnané rodiny, v niž jako člověk vyrůstal Syn Boží Ježíš Kristus, chce naše rodiče svátá vira povzbudit k tomu, aby i naše rodiny byly pro naši společnost tím, čím byla rodina Nazaretská. Ve sv. Rodině nazaretské vystupuji před naše zraky všechny požadavky šťastného společenství rodinného v nejideálnějším světle. Vzájemná láska, oddanost a věrnost, věrné a spravedlivé plněni všeho, k čemu společný život zavazuje, trpělivé, bez reptání snášené těžkosti a tvrdosti života, jež se nikdy nikomu nevyhnou, a toto všechno: láska, neznající mezí, oddanost, hotová ke každé oběti, obětavost, vystupňovaná až k hrdinství, trpělivost, nelekající se žádného kříže, žádné zkoušky, toto všechno konané pro malého Ježíška, jenž v tichém domku nazaretském prospíval moudrostí, věkem a milostí u Boha i u lidí (Luk. 2, 52), toto všechno září ze svaté Rodiny nazaretské ve světle nejkrásnějším. V ušlechtilém obrazu sv. Rodiny nazaretské má svůj vzor křesťanský otec v postavě pěstouna sv. Josefa. Sv. Josef byl chudý venkovský řemeslník, nikdy neměl na růžích ustláno a dobře věděl, že každý kousek chleba pro sebe i pro rodinu je nutno dobýt prací. Zakusil, co to znamená, mít rodinu a nemít kam hlavu složit, zakusil, co to znamená chodit od jednoho lidského prahu ke druhému a d .žebrávaí se lidského soucitu, zakusil, jak těžké je přivítat na svět novorozeňátko a nemít pro ně nic lepšího než chlév, místo kolébky zviřeci žlab a místo peřinky jen hromádku slámy. A právě proto, že zakusil sám, jak tvrdý je život právě proto tini houževnatěji miloval svou práci i svou rodinu, aby ji svou prací zajišťoval šťastnější život, krásnější a spokojenější zítřky. V tom je budovatelský moment, tryskající do našich dnů ze sv. Rodiny nazaretské: poctivou prací zajistit šťastnější budoucnost. A je tu příklad svaté Panny, Matky Vykúpi; telový. Nutno si ovšem odmyslit všechny lidské fantasie a slaďoučké obrázky, jimiž bývá doprovázen život svaté Rodiny, jež jsou sice krásné a dojemné, ale ani zdaleka neodpovídají skutečnosti. Život Panny Marie byl životem orientální chudé ženy, která se od svých vrstevnic lišila pouze svou vnitřní hodnotou, a z ni tryskajícím vnějším chováním, k níž se však život choval stejně tvrdě, jako ke každé jiné ženě-matce. S nimi měla společné starosti o chléb, o rodinu, na ní ležela stejně tíha denního živo; ta, různých obětí, jež s sebou nesl život, a různé úzkosti, zmatky, těžkosti, obavy a očekávání se nezastavily před jejím chudým domkem. Ba spíše, čím ona byla ušlechtilejší, tím na ni tvrději doléhaly a tím hlouběji drásaly, a tím větší hořkostí naplňovaly, aby se na ní krok za krokem plnilo ono slovo Simeonovo: Tvou vlastní duši pronikne meč. (Luk. 2, 35). A přece to vše nesla s úsměvem, s láskou, bez hořkosti a nářků, bez rozčilování a reptání, to vše přemáhala a překonávala s přemírou trpělivosti, protože věděla, že svým příkladem bude vzorem všem matkám, které k ní budou vzhlížet, u ní hledat op>oru, z ní čerpat silu ve svém boji o lepši, šťastnější a radostnější život svých dětL A je tu dítě Ježíš Střed veškeré p>éče a lásky, slunce a štěstí domku nazaretského. Vše, co se v tomto domku konalo, konalo se pro dítě Ježíše. K němu se nesla láska pěstouna i Panny Marie, pro ně pracovali, pro ně se obětovali, pro ně trpěli, pro ně sd odříkali, v něm viděli vyplnění a smysl celého svého života. Do hlubin prožívali odpovědnost, jež dolehla na jejich bedra právě proto, že je si vyvolil Bůh, aby pro lidstvo vychovali Vykupitele jako člověka. Dnešní společnost a socialistický řád věnuje dítěti opravdu vzornou péči: stará se o jeho zdraví už před příchodem na svět vzornou pécj o nastávající matky, při jeho narození i v době kojenecké, nezapomíná na ně ani v době předškolní a školní. A rodiče mají se stejnou pečlivostí a se stejnou odpovědnosti tuto péči státu doplňovat svou poéčí a výchovou. Nastoupili jsme život v novém roce. Napneme všechny síly, abychom na všech úsecích našeho budování splnili s nejkrásnějšími výsledky své úkoly. Nezapomínejme na úkol nejkrásnější; vychovat v našich věřících rodinách nové lidi, kteří by byli odleskem Toho, jenž vyšel^ze svaté Rodiny nazaretské, Ježíše Krista, Jenž postavil nejkrásnější ideál člověku, když řekl: Buďte dokonalí, jakož i Otec váš nebeský dokonalý jest! (Mat. 5, 48). Aby v každém člověku, jenž vyjde z našich křesťanských rodin,^ byly ztělesněny ve’i.ké a posvátné zákony Ježíše Krista, zákony lásky, pokoje, spravedlnosti, milosrdenství a odpuštění, abychom my, křesťané, takto přispěli svou nejlepší hřivnpu k vybudování nového, spravedlivějšího života na zemi, abychom si i v naší vlasti vybudovali šťastnější domov, sídlo pokoje a míru- PRÁCE SVATÉ RODINY. (Kresba dp. buchlovického faráře P. Arnošta Hrabala.) MÍR — VÍTĚZSTVÍ ŽIVOTA NAD SMRTI Učitel Církve, svátý Augustin, ve svém díle »O obci Boží« píše slova, která svou jasností a nepochybností jsou živa podnes, ba více, budou živa potud, pokud bude živo lidstvo samo. Praví doslova: >Hodnota miru je totiž tak veliká, že ani ▼ pozemském a smrtelném životě nic neslyšíme raději, po ničem nebažíme toužebněji a nic lepšího konečně nemůžeme nalézt.« A dále se zamýšlí nad tím, co je to vítězství míru a po zralém uvážení odpovídá: »Mír mezi lidmi je spořádaná svornost, mírem obce je spořádaná svornost občanů v otázce vlády a poslušnosti, mírem obce nebeské je dokonale spořádané a velesvomé společenství v požívání Boha i sebe navzájem v Bohu, mírem všehomira je pokoj řádu.« Z těchto několika myšlenek církevního učitele vysvitá, že věřícímu člověku je snaha po dosažení míru, ovšem míru plodného, tvořivého a náročného vůči člověku, každodenní potřebou, celoživotní náplní. Proto volání po míru ve světě, který by měl v národech všech světadílů zažehnout novou epochu lidského soužití, našlo věřícího člověka připraveného o mír usilovat modlitbou i prací, našlo jej jako obětavého zastánce této velkolepé myšlenky, jež je základním učením křesťanství. Věřícímu člověku rozhodně nejde o mír pro mír, ale o takový mír v lidské společnosti, který by byl zárukou rozkvětu člověčenstva a všech jeho sil. V mírovém hnuti, pohližíme-li nazpět na uplynulá léta, jsme udělali hodně. Ale také je pravda že jsme ještě neudělali všecko. Vždyť pro nastolení takové myšlenky, jako je vítězství miru ve světě, není žádná námaha a žádný úkol dost velký. Je nám všem proto třeba ještě více přesvědčeni, ještě více vzájemného poznáni a chápání, abychom nakonec všichni, kdož stojíme na straně míru, trvale zvítězili. Vždyť s mírem na naší straně je spravedlnost a láska. Málokterá myšlenka zelektrisovala v tak krátkém čase celý svět, jako mírové hnutí. Nejlépe to vidíme sami kolem sebe. Sotvaže generálové, politikové a lidé, kteří si váží více žoků než osudu prostých lidí, začali oficiálně mluvit o válce, která jim podle jejich výpočtů měla prodloužit život, český a slovenský člověk bez rozdílu náboženství a politického přesvědčení se vřadil do nerozborného šiku a na adresu všech, kdož zapomínají na prolitou krev ve dvou posledních válkách, na ženy a sirotky, říká své rozhodné: »Nikoli válku, ale mír!« A stejně rozhodně to prohlásili u nás svého času na mezinárodní konferenci zástupci všech křesťanských cirkví, neméně rozhodné slovo na obranu miru, to je na obranu životů, našich rodin a nejcennějšího daru člověka — lásky, zaznělo z luhačovické konference, z velehradského sjezdu katolických duchovních, ze sjezdu katolických kněží v Praze a zaznívá i ze všech mírových diecésních výborů katolického duchovenstva. Mír zní z našich chrámů a z pracovišť. Podobně je tomu i v jiných zemích. Je to tedy síla, která nakonec prolomí každé hráze a vysvobodí svět od strachu z války. My dobře víme, že mírové hnuti není pacifismus za každou cenu, že s pacifismem nemá toto hnutí nic společného, a s námi to vědí strůjci války. Proto stále musí měnit své plány, proto musí odpisovat ze svých seznamů další a další přisluhovače, neboť i do jejich zemí zvony a buchary nesou píseň vítězství života nad smrtL Lid světa je pro mír! A tato skutečnost se v celém světě proměňuje v mocnou zbraň. A to je si třeba uvědomit právě v těchto dnech, kdy po celé naší vlasti se konají přípravy na lednový celostátní sjezd obránců míru, kde zaznějí slova opřená o skutečnost a pravdy, jak byla pronesena zástupci celých desítek zemí na sklonku minulého roku ve Vídni. Tam, ve Vídni, představitelé zemí z Evropy, Ameriky, Austrálie, Asie a Afriky na podkladě svých zkušenosti promluvili o tom, co všechno je třeba udělat, aby se mírové hnuti stalo ještě pevnějším a ještě silnějším. A o tom promluví na celostátním sjezdu obránců miru naši delegáti, kteří byli na vídeňském kongresu. Víme, že na sjezdu bude mezi zástupci řada kněží, kteří s ostatními zanesou výsledky a usnesení celostátního sjezdu do svých krajů, kteří s ostatními promění sjezdové nadšeni v ryzí hřivnu, jejíž jedna strana bude zobrazovat naše úsilí symbolem poctivě vydobytého chleba, druhá pak symbol našeho odhodlání — holubici se slovy: My všichni dobří a čestní, my všichni, kteří milujeme, jsme pro mir. Bůh nám žehnej v tomto díle! -str •/r-; (j~c, Cena 2 Kčs Ctěni z listu sv. pavla apostola ke KOLOSSKÝM (3, 12—17). Bratři' Oblecte se mko vyvolenci Boží, svati a milí, v srdečnou milosrdnost, dobrotu, pokoru, mírnost, shovívavost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce si vespolek, má-li kdo žalobu proti jinému. Jakož i Pán odpustil vám tak i vy. Ke všemu tomu však mějte lásku, která test poutem dokonalosti; a pokoj Kristův, ke kterému jste byli také povoláni v jednom těle. vládni v srdcích vašich. A buďte vděčni. Slovo Kristovo přebývej ve vás hojně ve vší moudrosti, poučuite a povzbuzujte se vespolek žalmy, chvalozpěvy a písněmi duchovními, v díkůčinění je zpívajíce ve svých srdcích Bohu. Všecko, cokoli činíte slovem neb skutkem, všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista, děkujíce Bohu a Otci skrze něho. EVANGELIUM PODLE SV. LUKASÉ (2, 42—52). Když byl Ježíš ve dvanácti letech, oni podle obyčeje svátkového šli do Jerusalema; a když se po uplynuti svátečních dnů vraceli, zůstal pacholík Ježíš v Jerusalemě, aniž to zpozorovali rodiče jeho. Domnívajíce se pak, že jest v družině, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými, a nenalezše, vrátili se do Jerusalema, hledajíce ho. I stalo se. po třech dnech nalezli ho ve chrámě, an sedí mezi učiteli, poslouchaje a otazuje se jich. Žasli pak všichni, kteří ho slyšeli, nad rozumnosti a odpověďmi jeho. A uzřevše to, podivili se. I řekla k němu Matka jeho: »Synu, proč jsi nám tak učinil? Hle, otec tvůj a já s bolestí jsme hledali tebe.« I řekl k nim: »Co jest, že jste mě hledali? Zdali jste nevěděli, že musím býti v tom, co jest Otce mého?« Ale oni neporozuměli slovu, které k nim mluvil. I sestoupil s nimi a přišel do Nazareta a byl jim poddán. A Matka jeho uchovávala všecka slova ta v srdci svém. A Ježíš prospíval moudrostí a věkem a milostí u Boha i u lidí. LITURGICKÝ KALENDÁŘ TÝDNE V neděli 11. ledna neděle v oktávu Zjeveni Páně. Zároveň první neděle po Zjeveni Páně a svátek sv. RODINY, Ježíše, Marie a Josefa. Téhož dne připomínka sv. HYGINA, papeže a mučedníka. — V pondělí 12. ledna sedmý den v oktávu Zjevení Páně. — V úterý 13. ledna oktáv Zjeveni Páně. Formulář mše svaté vlastní. — Ve středu 14. ledna sv. HILARIA, biskupa, vyznavače a církevního učitele. Napsal výklady Písma svátého a spis »O Nejsvětější Trojici«. Téhož dne připomínka sv. FELIXE, mučedníka. — Ve čtvrtek 15. ledna sv. PAVLA, prvního poustevníka a vyznavače. Zemřel roku 141. Zároveň připomínka sv. MAURA, opata. — V pátek 16. ledna sv. MARCELA I., papeže a mučedníka. Zemřel roku 309. Téhož dne v olomoucké arcidiecési výročí Ordináře. — V sobotu 17. ledna sv. ANTONÍNA, opata. Zemřel roku 356 ve vysokém stáří 115 let a patří k významným postavám církevních dějin. Na každém záleží Na prvý pohled se snad bude zdát, že slova svaté epištoly jsou v rozporu s úkoly, před něž jsme v dnešní době postaveni. Sv. Pavel v ní praví: »Nemyslitl o sobě více, než sluší mysliti, nýbrž mysliti skromně, a jak každému Bůh přidělil míru víry.« (K Římanům 12, 1—5.) Je skromnost, o níž mluvi apoštol Pavel, ve shodě s velikostí doby, v níž je nám dáno žít? Nežádá si spíše lidi ctižádostivých? Není skromnost brzdou smělých plánů, které dnes člověk uskutečňuje? Otázek by bylo více, ale nám půjde v dnešním rozjímáni především o odpověď, o odpověď na onu otázku první a základni, v níž jsou ty ostatní nutně obsaženy. Především se musíme vyvarovat častého omylu, který zaměňuje skromnost s pasivitou. Pasivita je projevem slabosti, skromnost projevem síly. Neboť jen ten člověk může být skromný, kdo je sl vědom vlastního významu a významu své práce. Jen ten člověk, který dovede svou práci usměrnit tak, aby přinášela prospěch celku, který se dovede vzdát osobních ctižádostí a obětovat je obecnému zájmu, projevuje skromnost. Míra obecné prospěšnosti a míra obětování se ve prospěch celku je nejspolehlivějším měřítkem této ctnosti. A nejen měřítkem, i zkušebním kamenem, který s naprostou samozřejmosti oddělí zrno od plev. Těmi plevami je pokrytectví, jež se někdy může vloudit na místo skromnosti. I zde platí Nerudovo známé: »Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru.« Domníváme se, že by bylo zbytečné říkat, proč musi být náš národ z kvádru. Je příliš zřejmé, že má-li být pevnou součásti ohromné mírové budovy, musi se o jeho pevnost rozbíjet všechny útoky nepřátel vnějších i vnitřních. Nepodceňujme však ani ten nejdrobnějši kámen, nepodceňujme jakýkoli druh práce. A právě k tomu, domníváme se, nás má vést skromnost. Svět který se zvolna proměňuje, dojde jen tehdy k cíli, jestliže se o to přičiní všichni lidé. Ne jednotlivé akce, zdánlivě sebevýznamnější, ale spojené síly nás všech to budou, které pohnou světem. O každého z nás se opírá svět a jeho budoucnost. Každý z nás tedy musí přinášet svůj pracovní podíl, jehož kriteriem už neni větší nebo menší význam toho, co děláme, ale míra dokonalosti, s níž svěřené úkoly vykonáváme. A tak jako se všichni do jednoho shodneme v tom, že si přejeme žít v míru, musíme být jednotní i v podpoře těch, kteří jej chtějí vybojovat G. F.