Katolické Noviny, 1954 (VI/1-52)
1954-01-01 / No. 1
K Novému roku ThDr FRANTIŠEK KOTALlK, METROPOLITNÍ KANOVNÍK Npbuďme příliš překvapení, jestliže si představíme nejdříve obraz konce starého roku a počátek nového u lidí plytkých, povrchních, lehkomyslných. Jak dobře známe ony časté výjevy tohoto jistě důležitého úseku životního. Někdy na obraze vidíme starý rok jako ubohého starce s prázdnýma rukama, který již vše rozdal a nemá, co by více dal. Novv> rok předstupuje jako právě zrozené dítko, které plnýma ručkama rozdílí z nepřeberného koše mnohých a mnohých nadějí. Dole pak pod tímto radostným a přebohatým dárcem se vztahuje veliký počet dlaní velkých, drobných, tvrdých i měkkých. Všechny tyto dlaně se třesou přímo po krásném dárku naděje pro nejbližší budoucnost. Tato obecná představa Nového roku velmi výstižně kreslí novoroční přání takového prázdného světa, prázdného způsobu života, kde veškeré naděje i veškerá přání k tomuto opět začínajícímu kratičkému životnímu úseku se zužují jen na touhu po penězích a po bohatství. Vždyť až příliš dobře víme, že blaho, spokojenost a štěstí života není obsaženo jedině v penězích a v bohatství. Bylo by to opravdu smutné, kdybychom my, věřící, nebyli plně přesvědčeni o této tak pravdivé životní zkušenosti! Pohlédněme nyní, jakým způsobem uvádí Církev svátá Nový rok, oktáv Narození Páně, svátek Obřezání Páně! Tolikráte jsme již poznali, jak mistrně dovede Církev hledati a nalézat! v hlubinách Písma sv. Nejsme překvapeni mohutně působivým napomenutím, výstrahou i pobídkou slov sv. Pavla, která čteme v epištole tohoto svátku a dne, počátku nového občanského roku? Ukázala se zajisté milost Boha, Spasitele našeho, všem lidem; ta učí nás, abychom střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě (Tit. 2, 11—12). Tři základní ctnosti vyžaduje sv. Pavel na křesťanech své doby — střízlivost, spravedlnost a pobožnost. Tytéž ctnosti žádá i na věřících, kteří byli svěřeni duchovní péči milého syna Pavlova v Kristu — Tita. Tytéž ctnosti budou i nám věřícím dnešní doby bezpečnou zárukou a jistotou dobré, spolehlivé i radostné cesty v tomto roce, v této nejbližší naší budoucnosti. Porozhlédněme se nyní snad více již do svých vzpomínek s tolikerými poklady osobních zážitků, poznáni, najpestrejších životních zkušeno stí, mnohdy radostných a milých, jindy bolestných i bezútešných, ale vždy ryze pravdivých a nadmíru poučných! Nej vážnější pozemský dar, kterého sl zajisté všichni přejeme, je zdraví. Chceme, toužíme, prosíme, aby nám Bůh udělil tohoto daru. Vždyť zdraví, to znamená zdravou, bystrou duši a zdravé, čilé tělo. Tímto přirozeným pokladem můžeme a máme vykonati tolik dobrého, šlechetného a prospěšného svým bližním, všem lidem. Celé naše životní poslání i úděl tak často nejvíce závisí na tomto vzácném, penězi nenahraditelném daru přirozených schopností duševních i tělesných. Jestliže již do kolébky nám štědrá a láskyplná ruka Boží dala tento poklad, bude nepochybně naší velikou povinností opatrovat a chránit takový dar. Střízlivost bude nám nejúčinnějším lékem k posílení duševního i tělesného zdraví. Opak této ctnosti je v plném slova smyslu vražednou zbraní u mnohých, mnohých lidí. Vášně, náruživosti, zlé sklony, nestřídmost v jídle a pití! Jak se dovede zastřítl, k‘ nepoznání změniti ta krásná lidská tvář, odlesk to vnitřního života člověka! Jaký smutek, lítost, beznaději, ano i odpor půscbi strhané, zničené rysy obličeje, kdy takový ubožák se stává lidskou ruinou, odkázanou jen na milosrdenství ostatních. Jak je to smutné, bolestné, uvážíme-li, že tento tělesný i duševní nešťastník snad byl kdysi jedincem zdravým, nadaným, schopným, který mohl prospěti lidské společnosti; a zatím to vše krásné a přirozeně nejcennější u člověka bylo lehkomyslně vystaveno smrtícím zbraním lidské slabosti a hlubokých mravních poklesků. Spravedlnost — nazvali bychom ji zdravým vztahem k našemu okolí. Sami k sobě buďme raději přísní, nesmlouvaví, neboť všichni víme, jak se sami dovedeme vždy lehce omluvit! a nalézt! bezpočtu důvodů ne příliš mnohdy dobrého a poctivého jednání. Jiné však měřítko mějme k svým bližním; nikoliv míru přísnosti, ale spravedlnosti a především upřímné lásky a pochopení. Tvoříme tímto jednáním nejradostnější soulad v nejbližším svém prostředí, pomáháme odstraniti i příležitostné rozpory, malá, drobná neporozumění, rozjasňujeme spravedlnosti a láskou tváře i nitra všech lidi, s nimiž se stýkáme. Kdo by se z nás ptal, kde a jakým způsobem lze uplatniti i tuto druhou důležitou část napomenutí, pobídky apoštola Pavla! Na každém kroku svého každodenního života nalézáme mnohé příležitosti. Ve svém povolání, zaměstnání, v rozmluvě a jednání s lidmi, při náhodném setkání, opravdu kdekoliv! Spravedlnost, láska, uznání a pochopení jsou jediné přirozené, podstatné veličiny, tvořící náš pozemský lidský život i vespolné soužití skutečně radostné, šťastné a spokojené. Zbožnost — i tuto křesťanskou ctnost nazveme zdravým, upřímným a náležitým vztahem věřícího člověka k Bohu Otci, svému Stvořiteli, k Synu Božímu, svému Vykupiteli, a k Duchu rvatému, Posvětiteli a Dárci nadpřirozených milostí. Jak si uchováme, jak vyplníme onu podstatnou ctnost věřícího člověka? Snad nejstručnější, nejjasnější i nejsprávnější radou, cestou i odpovědí bude naše upřímné, radostné, ochotné plnění Božích i církevních přikázání u vědomí věčné nebeské spásy i Božího požehnání pro fiáš rozhodující pozemský život. Střízlivost, spravedlnost a zbožnost nám nadále zůstanou jedinými účinnými prostředky, abychom svůj život naplnili důstojně, mravně a činně i jako plně platní členové lidské společnosti i jako živí údové Církve Kristovy. Až při vstupu mše svaté v oktáv Narozeni Páně. v den Nového roku, zazní táž slova jako o třetí mši sv. Hodu Božího vánočního »Neboť dítě narodí se nám a syn bude nám dán...« (Is. 9, 6a), prosme vroucně Boha, aby slova sv. Pavla v listě k Titovi se stala vůdčím a rozhodujícím činitelem v našem životě po celý příští rok, po celý budouci časový úsek našeho žití. »Milost Boha, Spasitele našeho, učí nás, abychom... střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě.« Toto budiž nejkrásnějším, nejupřímnějším přáním i nejjistější radou životní nás věřících v den Nového roku! Anthonis van Dych se za svého života, jenž se započal roku 1599 v Antverpách (a skončil roku IGlfl), podílel o slávu světově uznávaného rnal.Vb ss svým učitelem Paulem Rubensem, v jakož dílně pracoval z počátku své umělecké dráhy jako pomocník. Brzy dosáhl takové dokonalosti, že se stal Rubensovým spolupracovníkem a tak vznikla díla, u nichž nelze dodnes přesně určit, kam až sahá práce Rubensova a kde začíná van Dyckova. V Janově nalezl pochopení u svých italských vrstevníků, zejména Corregia a Tiziana, kteří jej nabádali k sledování klasické linie v obraze náboženském. Van Dyck zde vytvořil řadu děl s tímto námětem, z nichž některá dokončil až po svém návratu do Antverp. Jmenujeme jen jeho nedostižné obrazy Madony, Utrpení sv. Šebestiána a Zpěv andělů, jehož reprodukci přmášíme. - V. W. VAN DYCK: ZPĚV ANfSLŰ i- Aby pokoj, ohlášený anděly, byl v novém roce zachován H/TTľ' 'r*Tľ> T TTiwf rr a t t-ntŤ a -atŤ xt 'T' Tľ< r r r f rr Tr a nr>nrrr -Arf TTTTr X Ts r»r> a e* TA--O i O x XV.A.I ii u ui'ii v iiv/ifv x x Právě uprostřed vánočních radosti, pro které by snad křesťané mohli zapomenouti na denní život cvičení se a zdokonalování ve ctnostech, kdy i sama liturgie častěji opakuje slova žalmu 97: »Viděly všechny končiny země spásu Boha našeho, plesejte Bohu všechny kraje. Ohlásil Hospodin spásu svou, před zraky národů zjevil spravedlnost svou« — přichází najednou konec občanského roku, který nás nutí nejen k vyúčtování všeho toho, co se stalo, ale 1 k úvaze o náplni roku, který právě začíná. A tak i rok 1954 hned při svém začátku musí miti pro křesťana určitou náplň a křesťan je povinen vzbuditi předsevzetí tuto náplň také uskutečňovat!. Naším prvním a největším předsevzetím musí býti jistě snaha o hlubší náboženský život, prosba o Boží milost a Boží požehnání. Křesťan, který by takto nevstupoval do nového roku, zapomínal by na to, co je nejpodstatnější a pro život časný i věčný nejdůležitější. Právě na Nový rok musíme více než kdy jindy rozvažovat slova Písma: Hledejte nejprve království Boži a spravedlnost jeho a vše ostatní bude vám přidáno. Hledatí království Boží a spravedlnost jeho znamená jistě v první řadě vlastní posvěceni, ale i stejný závazek přičiňovati se všemi silami, aby vůle Boží projevovala se v celém lidstvu. A jedním z nejkrásnějších projevů vůle Boží v této chvíli je i snaha po udrženi a zachování míru ve světě. Český a slovenský katolík nesmí zůstat! v této práci pozadu za ostatními, ba právě naopak musí státí v čele, neboť máme všechny předpoklady a možnosti za mír bojovat a pro mír pracovat. Měl jsem nedávno jako účastník mírového sjezdu ve Výmaru v Německu velkou příležitost poučiti se, jak usilovně věřící ze všech končin snaží se a pracují o udržení míru. Mir a : jeho zachování stane se jistě velikým heslem nového roku, který právě začínáme. A tato touha po míru musí se státí i tmelem, který sjednotí v jeden tábor i katolické křesťany celého světa. Ve Výmaru jsem slyšel právě z úst knéží a laiků katolíků ze západního světa stále vyslovované přání, aby byl mír udržen a aby došlo k pokojnému vyřešení všech otázek, které mír . ohrožují. Nesmíme se dáti zmásti projevy jedinců katolíků, kteří mluví jinou mluvou než mluvou míru. Jsou to skutečně jedinci, s kterými nesouhlasí ani drobné kněžstvo, ani věřící, a hlavně katolická mládež na západě. Ta. hlavně v západním Německu, musí pro své mírové přesvědčení mnohdy i značně trpěti a, jak jsem se dozvěděl, není řídký případ, kdy katolický student nebo studentka jsou vyloučeni z vysokých škol jedině proto, že se vyslovili nebo pracovali pro mír. Nepřátelé míru, kteří jsou tam nyní u moci, šli až tak daleko, že neváhali uzavřití i katolický internát, poněvadž studentstvo v něm bydlící dělalo, podle jejich názoru, zhoubnou 'a nepříjemnou mírovou propagandu. Ale i tam, a hlavně ve Francii, vyrůstá mohutné mírové hnutú Je samozřejmé, že tito naši západní bratři čekají právě od nás nejen plamenný příklad mírové práce, ale i pomoc a pochopeni pro své snažení. Proto vstupme do nového roku i s pevným přesvědčením, že budeme prošiti usilovně Boha — a to hlavně prostřednictvím Matky Páně. Panny Marie, které předně svátek Obřezání Páně liturgicky nále, ží — aby pokoj, ohlášený anděly o vánocích, . byl vpravdě všemu lidstvu zachován. Bude to velký dar, který přineseme novorozenému Pánu, uctívanému v jesličkách, a naplnění tiché mod- I litby svátku Obřezání Páně, kterou voláme k nebesům: »Dary naše, prosíme, Pane, i modlitby přijmi a nebeskými tajemstvími nás očist i mi. lostivě vyslyš.« Nazvali jméno jeho Ježíš EPIŠTOLA (Tit. 2, 11—15) — »Nejmilejší, ukázala se milost Boha, Spasitele našeho všem lidem.« Slova dnešní epištoly navazují na svátky vánoční, kdy uprostřed svaté noci se otevřelo nebe a Božská rosa milosti skanula na vyprahlou, žíznící zemi. Tak Bůh miloval svět, že Syna svého poslal. Betlémská jeskyně mění se ve studánku, jež skrývá v sobě pramen živé vody, která zaplaví svět. I nám se znovu o svátcích vánočních ukázala tato milost Boha Spasiteie. Viděli jsme ji očima své víry, tak jako kdysi pastýři. A tato milost nás učí, abychom »střízlivě, spravedlivě a zbožně žili na tomto světě, očekávajíce v blahé naději slavný příchod velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista«. Nebyli jsme očitými svědky jeho prvního příchodu, ale budeme-li žiti střízlivě, spravedlivě a zbožně, smíme se těšit nadějí, že budeme účastni radosti a slávy jeho druhého příchodu, neboť »dal sebe sama v oběť, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil si lid příjemný, jenž by byl horlivý v dobrých skutcích«. EVANGELIUM (Luk. 2, 21). »Za onoho času, když se naplnilo dní osm, aby dítko bylo obřezáno, nazvali jméno jeho Ježíš, kterým bylo nazváno od anděla prve než se počalo v životě « Nejkratší evangelium církevního roku. Pouze jediná věta a přece tak obsažná. Pohasla světla betlémská a Boží Syn nastupuje vykupitelskou cestu pokory a bolesti. Podrobuje se jako potomek Abrahamův předpisům starozákonní obřízky. První bolest, první slzy, první krůpěje krve, jež svět připravil svému Vykupiteli. Krvavý obřad obřízky byl posvátným náznakem křtu, byla to jakási starozákonní svátost, jíž se obřezaný stával členem vyvoleného národa, z jehož středu vyjde zaslíbený Mesiáš. Aby se splnilo toto zaslíbení, přijímá Boží Syn vnější znamení Israele a zapcčíná tak obřízkou jako vykupitelský zástupje lidstva sve smírné dostiučinění za hřích. Krev božskéfro Dítěte je krví vykupitelskou, vylévanou na odpuštění hříchů. Ráno a večer stoupal dým zápalných obětí nad jerusaíemským chrámem. Na rozbřesku svého pozemského života přináší svou ranní oběť Krve Spasitel světa, aby ji na jeho sklonku korunoval večerní oběd na kříži. Tak obřízka spojuje jesle s křížem. Při tomto obřadu bylo dítě označováno jménem, které pak neslo celým svým životem. Božskému Dítěti bylo dáno jméno, jež vyslovil anděl při Zvěstování, jméno, které mu dal Otec a jež je nad všecka jména; aby ve jménu Ježíšově pokleklo veškeré koleno na nebi, na zemi i v podsvětí — neboť »Ježíš« znamená »Spása«. LITURGICKÝ KALENDÁR TÝDNE Dnes v pátek 1. I. počíná nový občanský rok 1. P. 1954 a zároveň je svátek OBŘEZÁNI PÁNÉ. — V sobotu 2. I. je oktáva sv Stenána. — V neděli 3. I. je svátek NEJSVÉTÉJŠÍHO JMÉNA JEZÍS. — V pondělí 4. I. je OKTÁVA SVÁTKU DlTEK BETLÉMSKÝCH. — V úterý 5. I. je VIGÍLIE SVÁTKU ZJEVENI PÁNÉ. — Ve středu 6. I. je svátek ZJEVENI PÁNÉ neboli SVATÝCH TRI KRÁLŮ. Novoroční verše národního umělce Petra Bezruce Svým přátelům posílal národní umělec Petr Bezruč blahopřáni k Novému roku 1954, provázené kresbou akad. malíře Ant. Fr. Stehlíka. Protože i čtenáři našeho listu jsou přáteli národního umělce P. Bezruče, uvítají jeho novoroční slova: Prosinec — den teskný, těsný, prosinec — sníh, ostrý mráz: ale sladký úsměv vesny z jihu jde přes ledu hráz. Krásný den provázej život, krásný den provázej Vás. Novoroční pozdrav P. A. MACEK, KANOVNÍK, MIKULOV Již po šesté zazněl varovný hlas Světové rady míru z vídeňského kongresu na sklonku minulého roku, hlas k národům světa, aby pokojně žily a své síly dávaly radostnému a šťastnému budování. K těmto šlechetným snahám předních zástupců národů světa může katolická theologie jen říci své radostné ano. Každý rozumný věřící musí býti pro mír, nemůže býti pro krvavou válku. Proč? Mír chrání největší statky lidstva, chrání život, nejdražší dar Boží, chrání budování, umění, vědu, matky a děti; válka tyto svaté hodnoty ničí. Celá katolická theologie je prodchnuta pozdravem Spasitele »Pax vobis«. A napsat pojednání »Theologie a mír«, k tomu by nestačila jedna kniha. Je záruka zachování míru: svědomitá, obětavá a poctivá práce. Svědomitá práce nezná falše, nezná různic, nezná krveproléváni. Svědomitá práce a jen ona vede k šťastné budoucnosti lidstva. Jen ona je též zárukou míru na zemi a nebeského míru po smrti.