Katolické Noviny, 1956 (VIII/1-52)
1956-01-01 / No. 1
ZASNĚŽENÉ PRAZE MARTIN RAINER/ Stříbro tvých starých housti zacinkalo tichmmce, nežli doznělo Když slunce zlatá dvířka zamykalo, vlasy ti spadly na čelo Na čelo, na ústa a trochu na ramena, bělostné hvězdy šat tvůj prosvítí Postáváš pod šedivým nebem zasněžena, zima tě zachumlala do sítí Na okna malíř mráz nám přes noc kresli křehký tvůj portrét, skleněný Na Vltavě spí stará loďka s vesly, s rybáři chodím zasněný Čekají na břehu, až s jarním vánkem zase milostná řeka do tance si poskočí A já se ukláním tvé tiše bílé kráse — tichounce bílé jako horská úbočí A všude, kam jen dívati se mohu, tvé bílé věže jsou jak z mramoru Vidím tě vystupovat na oblohu, Petřín mne k sobě láká nahoru Polibky sněhu na tvých rtech se chvěji, jsi krásnější rok od roku At nám tvé slavné zvony jasně znějí i v tomto roce do kroku BUĎME DOBRÝMI SYNY SVÉHO LIDU MINISTR TKDr JOSEF PLOJHAR Snad žádný jiný rok nebyl tak naplněn důležitými mezinárodně politickými, událostmi jako právě rok 1955. Sily míru podstatně zmohutněly a boj za mír a bezpečnost ve světě nabyl na intensitě. V roce 1955 se znovu přesvědčivě ukázalo, že nejaktivnějším bojovníkem za trvalý mir a štěstí lidstva je velký Sovětský .svaz. Sovětská diplomacie podnikla mnoho účinných kroků k zrhenšeni mezinárodního napětí, k upevněni důvěry mezi státy. Úspěchy sovětské diplomacie na mezinárodním fóru byly tak veliké, že ani největší zastánci politiky »studené války« to nemohli popřit. Čím více vzrůstá prestiž Sovětského svazu ve světě, tím více se sjednocují řady všech mírumilovných lidí, bojujících za jistotu mírového vývoje. Nepřátelé míru a pokroku nemají pochopitelně velkou radost z toho, že důvěra mezi státy roste, že cestou jednání je možno řešit všechny sporné problémy. Podnikali a ještě podnikají všechno, aby vrátili svět do starých kolejí, aby vtiskli mezinárodním jednáním pečeť politiky »studené války« a vytvářeli ohniska válečného napětí. Jak jsme však mohli zjistit, nedaří se jim to. A nemůže se jim to ani dařit, neboť široké vrstvy obyvatelstva všech zemí světa důrazně odmítají politiku síly a všechny její průvodní zjevy. Uvědomují si, že souhlas s touto politikou by znamenal souhlas s jejich zánikem. Jedno je jisté: bud svět půjde cestou mírového soužití mezi státy, nebo se zřítí do propasti nebytí. Jiné cesty není a jistě jen šílenec by byl s to volit cestu, která vede k válce a hromadnému ničeni duchovních i hmotných statků. Proces snižování mezinárodního napětí začal vlastně vyřešením otázky Rakouska. V prvních měsících uplynulého roku vypadala situace v Rakousku tak, že západní mocnosti vynakládaly veškeré úsilí, aby vytvořily z Rakouska t. zv. »Alpskou pevnost«. Rakousko se mělo stát spojovacím článkem mezi západn/im Německem a Itálií, tedy mezi tou částí Německa, která je nyní společně s Itálií a dalšími třinácti státy v útočném Severoatlantickém paktu. Rakouský lid proto uvítal, když rakouská vládní delegace přivezla z Moskvy velkorysý návrh státní smlouvy, který byl později schválen i západními mocnostmi. V květnu pak došlo ve vídeňském Belvederu k slavnostnímu podepsání státní smlouvy s Rakouskem, jež se Ltalo nezávislým, neutrálním státem. Velkým přínosem k zmírnění mezinárodního napětí bylo rovněž sovětsko-jugoslávské jednání v Bělehradě. Bělehradské jednání překazilo radost nepřátel míru. Vedlo k normálisáéi vztahů mezi Sovětským svazem a Federatívni lidovou republikou Jugoslávií a mezi státy lidových demokracii a Jugoslávii. Nejvýznamnějši událostí ^minulého roku však beze sporu byla konference šéfů vlád čtyř mocností v Ženevě. Tato konference přispěla podstatně nejen k obnovení důvěry mezi velmocemi, ale i obnovení důvěry mezi dalšími státy světa. Šéfové vlád čtyř velmocí si v Ženevě vyměnili názory na nejhlavnější otázky současné mezinárodní politiky, řekli své »pro i proti« k těm nejožehavějším problémům a uložili ministrům zahraničních věcí, aby se na říjnové konferenci zabývali otázkou evropské bezpečnosti a Německa, otázkou odzbrojení a otázkou rozvoje styků mezi Výchpdem a Západem. Konference šéfů vlád čtyř velmocí vnesla nového ducha do mezinárodních jednání, ducha, který je všeobecně nazýván »duchem Ženevy«. Je to duch přátelství a vzájemné spolupráce, podmíněný snahou o vyřešení všech sporných otázek cestou jednání. Konference ministrů zahraničních věcí se tedy sešla ve velmi příznivém ovzduší. Národy světa očekávaly, že bude dalším krokem k zmírnění mezinárodního napětí, dalším krokem k upevnění míra. Optimismus, který sdílely široké vrstvy obyvatelstva na východě i na západě, na severu i jihu, nesdíleli však hlasatelé »studené války«. Usilovně se snažili pohrbit duch^ Ženevy a již několik týdnů před Zahájením konference prohlašovali, že ztroskotá. Tímto svým jednáním celému světu dokázali, že si nepřejí zmírnění mezinárodního napětí, že se chtějí vrátit k metodám »studené války«. Ukázalo se to především při projednávání prvního bodu jednacího pořadu. Západní ministři se nedrželi směrnic šéfů vlád čtyř velmocí a tvrdošíjně stavěli na první místo otázku sjednocení Německa, třebaže hlavním a nejdůležitějším problémem je otázka kolektivní bezpečnosti v Evropě. Západní ministři předkládali návrhy, které odporují zájmům evropských národů, zejména sousedů Německa. Bylý to plány směřující prakticky k likvidaci Německé demokratické republiky a k zatažení celého Německa do Severoatlantického paktu. Sovětský svaz naproti tomu vychází na všech mezinárodních konferencích ze zásady, že jen mírumilovné a demokratické Německo, zapojené v systému evropské kolektivní bezpečnosti, může přispět k upevnění míru v Evropě i ve světě. Také na ženevské konferenci přednesl Sovětský svaz návrhy, které směřují k tomuto cíli a jež jsou v plném souladu se zájmy evropských národů. Návrhy Sovětského svazu respektovaly práva německého lidu, vycházely vstříc jeho tužbám ? přáním. V. M. Molotov několikrát zdůraznil, že proces sjednocení Německa může být uspíšen vzájemným sbližováním obou částí Německa. NDR je základem budoucího sjednoceného Německa. Také při projednávání druhého bodu jednacího pořadu ženevské konference se jasně ukázalo, že západní mocnosti nemají zájmu na zmírnění mezinárodního napětí, k němuž by jistě došlo po dohodě o otázce odzbrojení. Sovětský svaz předložil také při projednávání třetího bodu jednacího pořadu návrhy, které byly přijatelnou základnou pro dohodou o otázce rozvoje styků mezi Východem a Západem. Západní mocnosti však tyto návrhy zamítly. Snažily se prosadit svoje návrhy, jejichž uskutečnění by znaippnalo zasahování do vnitřních záležitosti ze#« tábora míru. Na to samozřejmě Sovětský svaz nemohl přistoupit. V. M. Molotov však zdůraznil, že Sovětský svaz bude i nadále pokračovat v rozvíjeni kulturních i jiných styků mezi národy, neboť to přispívá k vzájemnému poznávání a k lepšímu porozumění. Ženevská konference ministrů zahraničních věcí neskončila »krachem«, jak předpovídali hlasatelé »studené války«. Na konferenci došlo k užitečné výměně názorů o všech sporných otázkách a světová veřejnost si znovu uvědomila důležitost jejich vyřešeni. Ženevská konference ministrů zahraničních věcí otevřela oči těm kruhům na Západě, které věřily až dosud v účinnost politiky síly. Kon ference je poučila, že nelze dospět k dohodě bude-li činěn nátlak na jednu z velmocí. Mí rove síly ve světě musí proto znásobit své úsilí a zabránit nepřátelům míru v jejich protimírových akcích. V roce 1955 se upevnila jednota obránců míru na celém světě. Moskva se stala střediskem diplomatického ruchu. Moskva se stala v pravém s’ova smyslu městem míru a dorozumění. Prestiž Sovětského svazu nesmírně vzrostl. Sovětský svaz navštěvuje stále více delegací ze všech koutů světa. Do Moskvy přijíždějí význační státníci, poslanci, národohospodáři, kulturní činitelé, aby se seznámili se životem sovětského lidu, který stojí neochvějně na stráži míru. V Moskvě došlo v minulých měsících k řadě významných ujednání. Obrovský význam měla návštěva předsedy rady ministrů SSSR N. A. Bulganina a člena presidia Nejvyššího sovětu SSSR N.S Chruščeva v Indii, v Burmském svazu a v Afganistanu. Ani ti nejzarytější zastánci kolonialismu nemohli nepřiznat, že návštěva sovětských státníků byla triumfální cestou míru, byla velkým dokladem toho. že politika mírového soužití států s různým společenským a státním zřízením je nejen možná, ale i nutná a oboustranně prospěšná. Věřící člověk bojuje aktivně za mír. V zemích tábora míru a socialismu projevuje svou oddanost věci míru poctivou budovatelskou prací na výstavbě své země. V kapitalistických zemích vystupuje odhodlaně proti všem , těm, kteří pod rouškou pseudokřesťanské • argumentace chtějh věřícímu lidu namluvit, že jen na jejich straně je pravda a právo. Mohl bych uvést mnoho příkladů, zejména ze západního Německa. Případ Kristy Thomasové však mluví za všechny. Tato katolická žena byla bonnskými úřady obviněna z »velezrady«, protože bojovala proti remilitarisaci západního Německa. Byla postavena před soud, kde také vypovídala. Po osmi-Po&račováni aa str. 2 V t