Katolické Noviny, 1956 (VIII/1-52)

1956-01-01 / No. 1

ZASNĚŽENÉ PRAZE MARTIN RAINER/ Stříbro tvých starých housti zacinkalo tichmmce, nežli doznělo Když slunce zlatá dvířka zamykalo, vlasy ti spadly na čelo Na čelo, na ústa a trochu na ramena, bělostné hvězdy šat tvůj prosvítí Postáváš pod šedivým nebem zasněžena, zima tě zachumlala do sítí Na okna malíř mráz nám přes noc kresli křehký tvůj portrét, skleněný Na Vltavě spí stará loďka s vesly, s rybáři chodím zasněný Čekají na břehu, až s jarním vánkem zase milostná řeka do tance si poskočí A já se ukláním tvé tiše bílé kráse — tichounce bílé jako horská úbočí A všude, kam jen dívati se mohu, tvé bílé věže jsou jak z mramoru Vidím tě vystupovat na oblohu, Petřín mne k sobě láká nahoru Polibky sněhu na tvých rtech se chvěji, jsi krásnější rok od roku At nám tvé slavné zvony jasně znějí i v tomto roce do kroku BUĎME DOBRÝMI SYNY SVÉHO LIDU MINISTR TKDr JOSEF PLOJHAR Snad žádný jiný rok nebyl tak naplněn důležitými mezinárodně politickými, udá­lostmi jako právě rok 1955. Sily míru pod­statně zmohutněly a boj za mír a bezpečnost ve světě nabyl na intensitě. V roce 1955 se znovu přesvědčivě ukázalo, že nejaktivnějším bojovníkem za trvalý mir a štěstí lidstva je velký Sovětský .svaz. So­větská diplomacie podnikla mnoho účinných kroků k zrhenšeni mezinárodního napětí, k upevněni důvěry mezi státy. Úspěchy so­větské diplomacie na mezinárodním fóru by­ly tak veliké, že ani největší zastánci politiky »studené války« to nemohli popřit. Čím více vzrůstá prestiž Sovětského svazu ve světě, tím více se sjednocují řady všech mírumilov­ných lidí, bojujících za jistotu mírového vý­voje. Nepřátelé míru a pokroku nemají pochopi­telně velkou radost z toho, že důvěra mezi státy roste, že cestou jednání je možno řešit všechny sporné problémy. Podnikali a ještě podnikají všechno, aby vrátili svět do sta­rých kolejí, aby vtiskli mezinárodním jedná­ním pečeť politiky »studené války« a vytvá­řeli ohniska válečného napětí. Jak jsme však mohli zjistit, nedaří se jim to. A nemůže se jim to ani dařit, neboť široké vrstvy obyva­telstva všech zemí světa důrazně odmítají politiku síly a všechny její průvodní zjevy. Uvědomují si, že souhlas s touto politikou by znamenal souhlas s jejich zánikem. Jedno je jisté: bud svět půjde cestou mírového soužití mezi státy, nebo se zřítí do propasti nebytí. Jiné cesty není a jistě jen šílenec by byl s to volit cestu, která vede k válce a hromadnému ničeni duchovních i hmotných statků. Proces snižování mezinárodního napětí začal vlastně vyřešením otázky Rakouska. V prvních měsících uplynulého roku vypa­dala situace v Rakousku tak, že západní moc­nosti vynakládaly veškeré úsilí, aby vytvořily z Rakouska t. zv. »Alpskou pevnost«. Ra­kousko se mělo stát spojovacím článkem mezi západn/im Německem a Itálií, tedy mezi tou částí Německa, která je nyní společně s Itálií a dalšími třinácti státy v útočném Severoatlantickém paktu. Rakouský lid proto uvítal, když rakouská vládní delegace při­vezla z Moskvy velkorysý návrh státní smlouvy, který byl později schválen i západ­ními mocnostmi. V květnu pak došlo ve ví­deňském Belvederu k slavnostnímu pode­­psání státní smlouvy s Rakouskem, jež se Ltalo nezávislým, neutrálním státem. Velkým přínosem k zmírnění mezinárod­ního napětí bylo rovněž sovětsko-jugosláv­­ské jednání v Bělehradě. Bělehradské jed­nání překazilo radost nepřátel míru. Vedlo k normálisáéi vztahů mezi Sovětským sva­zem a Federatívni lidovou republikou Jugo­slávií a mezi státy lidových demokracii a Jugoslávii. Nejvýznamnějši událostí ^minulého roku však beze sporu byla konference šéfů vlád čtyř mocností v Ženevě. Tato konference přispěla podstatně nejen k obnovení důvěry mezi velmocemi, ale i obnovení důvěry mezi dalšími státy světa. Šéfové vlád čtyř velmocí si v Ženevě vyměnili názory na nejhlavnější otázky současné mezinárodní politiky, řekli své »pro i proti« k těm nejožehavějším problémům a uložili ministrům zahraničních věcí, aby se na říjnové konferenci zabývali otázkou evropské bezpečnosti a Německa, otázkou odzbrojení a otázkou rozvoje styků mezi Výchpdem a Západem. Konference šéfů vlád čtyř velmocí vnesla nového ducha do mezinárodních jednání, ducha, který je vše­obecně nazýván »duchem Ženevy«. Je to duch přátelství a vzájemné spolupráce, pod­míněný snahou o vyřešení všech sporných otázek cestou jednání. Konference ministrů zahraničních věcí se tedy sešla ve velmi příznivém ovzduší. Ná­rody světa očekávaly, že bude dalším kro­kem k zmírnění mezinárodního napětí, dal­ším krokem k upevnění míra. Optimismus, který sdílely široké vrstvy obyvatelstva na východě i na západě, na severu i jihu, ne­sdíleli však hlasatelé »studené války«. Usi­lovně se snažili pohrbit duch^ Ženevy a již několik týdnů před Zahájením konference prohlašovali, že ztroskotá. Tímto svým jed­náním celému světu dokázali, že si nepřejí zmírnění mezinárodního napětí, že se chtějí vrátit k metodám »studené války«. Ukázalo se to především při projednávání prvního bodu jednacího pořadu. Západní ministři se nedrželi směrnic šéfů vlád čtyř velmocí a tvrdošíjně stavěli na první místo otázku sjednocení Německa, třebaže hlav­ním a nejdůležitějším problémem je otázka kolektivní bezpečnosti v Evropě. Západní ministři předkládali návrhy, které odporují zájmům evropských národů, zejména souse­dů Německa. Bylý to plány směřující prak­ticky k likvidaci Německé demokratické re­publiky a k zatažení celého Německa do Severoatlantického paktu. Sovětský svaz naproti tomu vychází na všech mezinárodních konferencích ze zása­dy, že jen mírumilovné a demokratické Ně­mecko, zapojené v systému evropské kolek­tivní bezpečnosti, může přispět k upevnění míru v Evropě i ve světě. Také na ženevské konferenci přednesl Sovětský svaz návrhy, které směřují k tomuto cíli a jež jsou v pl­ném souladu se zájmy evropských národů. Návrhy Sovětského svazu respektovaly prá­va německého lidu, vycházely vstříc jeho tužbám ? přáním. V. M. Molotov několikrát zdůraznil, že proces sjednocení Německa může být uspíšen vzájemným sbližováním obou částí Německa. NDR je základem bu­doucího sjednoceného Německa. Také při projednávání druhého bodu jed­nacího pořadu ženevské konference se jasně ukázalo, že západní mocnosti nemají zájmu na zmírnění mezinárodního napětí, k němuž by jistě došlo po dohodě o otázce odzbro­jení. Sovětský svaz předložil také při projed­návání třetího bodu jednacího pořadu ná­vrhy, které byly přijatelnou základnou pro dohodou o otázce rozvoje styků mezi Výcho­dem a Západem. Západní mocnosti však tyto návrhy zamítly. Snažily se prosadit svoje ná­vrhy, jejichž uskutečnění by znaippnalo za­sahování do vnitřních záležitosti ze#« tábora míru. Na to samozřejmě Sovětský svaz ne­mohl přistoupit. V. M. Molotov však zdůraz­nil, že Sovětský svaz bude i nadále pokračo­vat v rozvíjeni kulturních i jiných styků mezi národy, neboť to přispívá k vzájemné­mu poznávání a k lepšímu porozumění. Ženevská konference ministrů zahraničních věcí neskončila »krachem«, jak předpovídali hlasatelé »studené války«. Na konferenci do­šlo k užitečné výměně názorů o všech spor­ných otázkách a světová veřejnost si znovu uvědomila důležitost jejich vyřešeni. Ženev­ská konference ministrů zahraničních věcí otevřela oči těm kruhům na Západě, které věřily až dosud v účinnost politiky síly. Kon ference je poučila, že nelze dospět k dohodě bude-li činěn nátlak na jednu z velmocí. Mí rove síly ve světě musí proto znásobit své úsilí a zabránit nepřátelům míru v jejich protimírových akcích. V roce 1955 se upevnila jednota obránců míru na celém světě. Moskva se stala stře­diskem diplomatického ruchu. Moskva se stala v pravém s’ova smyslu městem míru a dorozumění. Prestiž Sovětského svazu ne­smírně vzrostl. Sovětský svaz navštěvuje stále více delegací ze všech koutů světa. Do Moskvy přijíždějí význační státníci, poslanci, národohospodáři, kulturní činitelé, aby se se­známili se životem sovětského lidu, který stojí neochvějně na stráži míru. V Moskvě došlo v minulých měsících k řadě význam­ných ujednání. Obrovský význam měla návštěva předsedy rady ministrů SSSR N. A. Bulganina a člena presidia Nejvyššího sovětu SSSR N.S Chruš­­čeva v Indii, v Burmském svazu a v Afgani­stanu. Ani ti nejzarytější zastánci kolonia­lismu nemohli nepřiznat, že návštěva sovět­ských státníků byla triumfální cestou míru, byla velkým dokladem toho. že politika míro­vého soužití států s různým společenským a státním zřízením je nejen možná, ale i nutná a oboustranně prospěšná. Věřící člověk bojuje aktivně za mír. V ze­mích tábora míru a socialismu projevuje svou oddanost věci míru poctivou budovatelskou prací na výstavbě své země. V kapitalistic­kých zemích vystupuje odhodlaně proti všem , těm, kteří pod rouškou pseudokřesťanské • argumentace chtějh věřícímu lidu namluvit, že jen na jejich straně je pravda a právo. Mohl bych uvést mnoho příkladů, zejména ze západního Německa. Případ Kristy Tho­masové však mluví za všechny. Tato kato­lická žena byla bonnskými úřady obviněna z »velezrady«, protože bojovala proti remili­­tarisaci západního Německa. Byla postave­na před soud, kde také vypovídala. Po osmi-Po&račováni aa str. 2 V t

Next