Katolické Noviny, 1959 (XI/1-52)

1959-01-04 / No. 1

Strana 2 Jedné plavbě bylo moře zachváceno bouří, trvající devadesát dní, jeho lodi se sotva držely nad vodou a zdálo se, že žalostně ztroskotají a spočinou jako trosky na dně oceánu. Když se při všech úzkostech a obavách podařilo Kolumbovi usnout, slyšel ve spánku soucitný hlas, který k němu promlouval: Pošetilý a liknavý ve víře a v službě svému,Bohu, oč více učinil pro Mojží­še, nebo pro svého sluhu Davida? Pečuje o tebe, co jsi na svě­tě ... „To všechno jsem slyšel v mdlobách“ — píše ve svém deníku Kolumbus v jedné z nejtěžších chvil svého života — „ne­měl jsem však na slova tak pravdivá jiné odpovědi než pláč nad svými chybami. Ten, kdo ke mně mluvil — ať to byl kdo­koli — nakonec řekl: Neboj se, důvěřuj!“ TATO VELKÁ A KRÁSNÁ SLOVA musí zazářit v každé věřící duši na počátku nového roku životní pouti. Jsou to slova víry, jasného vědomí Boží blízkosti a naprosté oddanosti Tomu, kte­rého žalmista tak často nazývá štítem. Co ti, má duše, přinese nový rok? Přinese ti radosti a potěšení, přinese ti žalostí a utrpení? Odejme od tebe tíhu starostí, anebo k ní ještě přidá? Pohladí tě laskavou, měkkou rukou, nebo tě bude šlehat prutem železným? To nevíme, to teď nevíme, neboť celý ten nový rok je tu před námi jako cizinec, na kterého si teprve musíme Dobrý život je velkým uměním IDokončení ze str. 1.) zvyknout, s nímž se pomalu časem musíme dohovořit, sblížit a pečlivěji seznámit, než nám odhalí svou tvář a než se nám dá poznat v celé své hloubce a šíří. Ka%lý den tohoto roku bude poznamenán tímto poznáváním, seznamováním, sbližováním, a každý ten den nám v duši rozsvítí plamének krásné a svaté na­děje v Boží blízkost, ale třeba také drsně dýchne na křehké květy našich snů. To všechno můžeme zakusit, neboť v tom už máme zkušenosti z minulosti a přece vždycky jsme bylí Pánu Bohu vděčni za každý den. Vždyť každý, i ten nevlídný a po- , smutnělý, nás vždycky učil věřit a poznávat, jak je Bůh ne­smírně dobrý. Žalmista o něm říká, že poskytuje kdejaké dobro, tedy vlastně dobro veškeré. Ale my ve své vědoucí a vidoucí víře musíme chápat, že toto poskytování dobra není závislé to­liko na Boží lásce a na milosrdenství, ale že také jasně a nalé-n havě počítá, s disposicí člověka, s jakou si Boží lásku získává a zasluhuje. TO ovšem znamená jedno: učit se stále dobře žít a každým noýým rokem, který nám Boží dobrota popřává, naučit se žít íépeÍFrancouzský spisovatel v jedné své knize napsal, že zemřít je snadnější než žít. A jinde jsem četl větu, nad jejíž hlubokou pravdou jsem ani ha chvilku nezapochyboval: „Žit je mnohem těžší nežli znát sanskrt, nebo chemii, nebo národní hospodářství.“ Opravdu, život je těžké a nesnadné umění, má-li to být život užitečný, krásný a dobrý. A vyžaduje velmi mnoho odpovědnosti, pracovitosti a bdělosti. KÉŽ NÁS TEDY tento nový rok nalezne připraveny a ochotny učit se dobře žít, tak, abychom ani krůpěj z toho velkého Božího daru, jímž je život, neztratili vinou své duchovní lenosti a vrat­kosti. Bude-li dobrý náš život, bude dobrý i ten nový rok, který k nám přišel jako vzdálený, mlčenlivý a nepochopitelný cizinec. A bude jistě hodně záležet na nás, jak budeme hospodařit s hřivnou milosti, a jak budeme tvárnit vzpurnou hlínu svého Života, aby se tento záhadný cizinec stal naším milým přítelem. Vždyť 1 na jeho dlaních jsou zřetelně, ohnivě a mocně napsána veliká slova převeliké Boží lásky, určená každému poutníku této země: Neboj se, důvěřuji 33. Ave Maria PROF. P. JOSEF BENEŠ Prof. Dr. Karel Bedřich Weizsäcker, jeden z osmnácti gottingenských pro­fesorů, kteří se rozhodil, že nebudou spolupra­covat na výzkumu a praktickém zavádění ato­mových zbraní, učinil projev, kde praví mimo jiné: „V dnešní době se změnily technické po­měry natolik, že odvrácení války, je reálnou možností prostě proto, že je to životně nezbyt­né. A nám hlavně leží na srdci, co je právě dnes možné, a co dokonce je nutné. S politováním pozoruji, že dnešní křesťané, zatím co se snaží být realisty, jsou životní realitě nejméně pří­stupní. Nezameškají tím možnost říci světu, co by právě říci mohli a měli?“ Mohli bychom uvésti mnoho vynikají­cích duchů, kteří se dnes zamýšlejí nad cestami lidstva a kladou si otázku správnosti či ne­správnosti jednání. Ti, kdo mají v ruce moc a věří ve svůj kapitál, se domnívají, že je mo­rální jednat „z posice síly“; ale křesťanská mo­rálka odsuzuje toto jednání a nazývá je hří­chem. To ovšem neradí slyší ti, kdo se dovolá­vají svého křesťanství, za nímž skrývají své sobecké tužby mluvčích kapitalismu. Nejkřikla­vější příklad vidíme u tzv. křesťanských demo­kratů v západním Německu, kteří nedbají niče­ho, ani hlasu Svatého Otce, a svým zbrojením vyvolávají nebezpečné ovzduší, které nepřispívá ke klidu a spokojenosti ve světě. Když Svatý Otec jasně odsoudil atomové vyzbrojování, měli by zvláště katoličtí státníci uplatňovat jeho myšlenky svou politickou prací. Zemřelý papež Pius XII. jasně řekl: „Máme v úmyslu uvažovat o takovém návrhu, který by směřoval k tomu, aby mezinárodní dohodou byly s konečnou plat­ností zastaveny pokusy s nukleárními zbraně­mi.“ Celá zemská plocha může být zničena nepředstavitelnou vahou a naprostým rozprá­šením všeho existujícího zničujícími paprsky. To je tedy obraz, který se nám nabízí jako násle­dek, kdyby bylo použito té strašlivé síly: celá města, včetně těch největších, historií a uměním nejbohatších, by byla zničena a vše existující přikryto černým příkrovem smrti. Nemůže zde být vítězného jásotu, nýbrž jenom pláč nad lid­stvem, které by se vrhlo do katastrofy svým vlastním šílenstvím. NA HOD BOZI VÁNOČNÍ dožil se 75 let bo­hatou prací naplněného života Pf Emanuel M n­­s á k, známý spisovatel a redaktor. Pracoval li­­«-RTFlírně již od let studentských, později vytříbil svůj vkus a rozšířil rozhled intensivním studiem a překlady mesianlstických básníků polských, aby vyzrál posléze od drobnějších beletristic­kých obrázků k rozsáhlejším skladbám romá­novým. Z četných jeho publikovaných prací vy­niká jemně psychologicky prokreslený kněžský román z popřevratových dob „Šimon Stylita“ a po stránce literárně historické dobře fundované „Dějiny Dědictví sv. Cyrila a Metoděje v Brně“. Dlouhá léta obětavě a se zdarem redigoval růz­né časopisy. Ad multos annos! PROF. O. SVOZIL KATOLICKÉ noviny Zemřel velmistr Dr. J. Vlasák TESNE PRED VÁNOCEMI — 22. prosince — pohřbili jsme v Praze jednoho z nejstarších kněží České země a z předních našich prelátů, generála a velmistra rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou J. M. Dr. Josefa Vlasáka. Svíce jeho života, která plála skoro celé století tak jasně, zhasla tiše 17. prosince a zpráva o jeho smrti překvapila, třeba bylo njdp. vel­mistrovi už 91 let. Uzavřel se nesmírně plodný kněžský život, zdobený celá desetiletí vynikají­cími ctnostmi a činy, jež byly ku prospěchu Církvi, vlastí i milovaným spolubratřím, kteří jej měli rádi vroucně a oddaně jako svého otce. Ale věhlas zesnulého velmistra sahal daleko za hranice řádu: pan velmistr byl osobností velmi známou a oblíbenou široko daleko a jeho bystrý a někdy i žahavý vtip kořenil přečasto družné rozhovory jeho přátel. Není proto divu, že jeho pohřeb naplnil barokní chrám sv. Františka u Karlova mostu do posledního místa. Žalostné zpěvy ^pontifikálního Requiem, které sloužil s asistencí J. M. njdp. kapitulní vikář pražský prelát Antonín Stehlík, zavlažily nejeden zrak četných přítomných kněží i zástupů věřících. Pozemský život se končí, ale pro nás bude vždycky platit jeho vzor a příklad hluboce a pečlivě zorané kněžské i národní role. A když se na hloubětínském hřbitově, kam ukládají zesnulé křižovníky k poslednímu odpočinku, lou­čili se svým milovaným představeným, provázel laskavý úsměv velkého Slitovníka a nejmilosrd­nějšího Pána života i smrti slova rozloučení, vyprošující zesnulému věčný mír v náručí Bo­žím. ŽIVOTNI VÝROČÍ KNĚZE - BÁSNÍKA, v prv­ních dnech tohoto roku, 5. ledna, dožívá se v kněžském domově v Senohrabech osmdesáti l e t básník a děkan v. v. P. František Kašpar. Typický jihočeský myslitel z Bofečnice psal verše již jako bohoslovec, nabádal k vlastenecko-lite­­rární práct. Po primici v Čížové byl kaplanem v Myslívě na Horažďovtcku v letech 1902—1911 a pak déle než 20 let (1911—1933) jarářem krás­ného chrámu v Nicově u Plánice; o tomto místě napsal obsáhlou monograjii a zde sblížil se s vy­nálezcem Dr. h. c. inž. Františkem Křižíkem. A zde vytvořil svá básnická díla hluboce zasněná. Vzpomínám jeho 17 básnických děl. S nepomuc­kým děkanem — kanovníkem P. T. Strnadem na­psal prózou „Kytici myšlenek pro kněze“ (1912) a „jesličky a koledy“ (1927j. Přátelství s Frant. Křižíkem odvedlo ho z tichého Nicova do Stádlce u Tábora, kde — vždy horlivý včelař — prožil mnoho chvil pohody tohoto 94letého „českého Edisona“. Náš jubilant dožívá svou osmdesátku v zájmu o aritmetiku, trigonometrii a hvězdářství. Každý měsíc přijíždí do Universitní knihovny v Praze, aby se pak zas v tichu Senohrab oddával svému hloubání a oblíbeným vědám. — Přejeme jemu i sobě, abychom ho mohli pozdravit při jeho devadesáti letech! ab 3. ledna 195S Nejsvétějšího Jména Ježíš EPIŠTOLA (Skutky apoštolské 4, 8—12): ,,..a není v nikom Jiném spásy, neboť není Jiného Jména pod nebem daného lidem, v němž by­chom měli být spaseni.“ Sv. Petr výslovně říká nemocnému: „Zlata a stříbra nemám, ale co mám, ti dám. Ve Jménu Ježíšově, vstaň.“ Jméno Ježíš znamená moc, sílu, Jež přemáhá živly, nemoci těla či duše, či jaká­koli úskalí. Upozornil na to sám Kristus Pán, když řekl: „Budete-li zač prošiti Otce ve jménu mém, učiní to“ (Jan 14, 13). A na Jiném opět místě (Marek 16, 17): „Ty pak, kteří uvěří, bu­dou následovat tato znamení: Ve jménu mém budou zlé duchy vymítatl... “ Není proto mimo­řádné, vybízí-11 svátý Pavel Kolosské (3, 17): „Cokoliv činíte slovem nebo skutkem, všecko čiňte ve Jménu Pána Ježíše Krista.“ Naši před­kové vyjadřovali tedy vhodně svou úctu ke Jmé­nu Ježíš křesťanským pozdravem: „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ EVANGELIUM (sv. Lukáše 2, 21): „Za onoho času, když se naplnilo dní osm, aby Dítko bylo obřezáno, nazvali Jméno Jeho Ježíš, kterým bylo nazváno od anděla, prve než se počalo v životě.“ Je to jméno Spasitele světa. Syna Božího, Jméno světla, jméno věčné moudrostí, neskonalé dobroty. Je to prostě jméno Toho, jehož uctívá­me jako vzor ctností. Miloval nás od věčnosti, z lásky k nám se stal člověkem, hladové sytil, žíznivé napájel, zbloudilé uváděl zpět na správ­nou cestu, nemocné uzdravoval, mrtvé křísil, zarmouceným přinášel útěchu, dobrý příklad nám zanechal i tím, že dobrým splácel za zlé, hříšným, ano i svým nepřátelům odpouštěl. Syn Boží zemřel potupnou a přebolestnou smrtí na kříži za naši spásu. Jméno Ježíš provází věřícího celým životem a ani ve chvíli smrti ho ne­opouští. (Dokončení ze str. 1.) nu píseň duchovní, o které se praví, že je nejstarším kostelním zpěvem českým, jenž pochází z 12. století. V té písni zpívá v českých zemích stáie křesťanský lid: „Dej nám všem, Hospodine, hojnost, pokoj v naší zemi, Kyrie elej­­son...“ Myslíme, že v tomto zpěvu je přesně vyjádřeno přání nás všech do tohoto nového roku, a to nejen pro naši vlast a její lid, ale pro celý svět. „Nám všem“, to znamená všem lidem na zemi. HOJNOST — dnes bychom řekli blahobyt — je podmíněna poko­jem. Není blahobytu bez pokoje, snad kromě blahobytu válečných zbohatlíků. A o ten nikdo nestojí. Přáli bychom si, aby se našemu životu dobře dařilo z práce na­šich rukou a hlav a z požehnání pokoje. NEJSME VŠAK PROROCI a ne­víme, co nám přinese těch 12 mě- Hojnost, pokoj v naší zorni sícü, které stále obcházejí v kru­hu nekonečný sloup času. Záleží na vftlí Boží a lidském přičinění. BAh si jistě nepřeje zkázy svého Stvoření a člověk musí svými či­ny podporovat Jeho přání. Loni byl nejednou vážně ohrožen mír, ale pevná vfile mírumilovných ná­rodu, k nimž na předním místě též náležíme, jej přes všecky úskoky a hrozby s pomocí Boží zachovala. Modleme se a pracuj­me, aby tomu bylo stejně i letos. Všecky složky národa tuto "pevnou vůli k míru loni prokázaly něko­likrát, v jednom šiku s nimi i na­še katolické duchovenstvo a vě­řící lid. Á tu jistotu máme pře­devším, že touto cestou půjdeme též letos a že celý náš národ bude jako nerozborný celek státi za všemi návrhy a činy mírového tábora, které vždycky znamenají nový krok k zajištění světového pokoje. BUDE-LI POCTIVÝ A TRVALÝ MÍR, bude též hojnost tím větší, čím rychleji budeme pokračovati v budování svého státu. Dostali jsme se už velmi daleko a tak často sklání světová veřejnost hlavu před našimi úspěchy; ale zbývá ještě mnoho vykonat. Kaž­dý den dobře vykonané práce je další kapkou do poháru blahoby­tu naší vlasti. Ohlížíme-li se na poslední léta, shledáme, že jsme se osvědčili, že jsme i ve světo­vém měřítku mnoho dobrého do­kázali. Vytrvejme též v tomto ro­ce, aby nás příští vánoce shle­daly ještě šťastnějšími. A PŘIJDOU-LI zkoušky, berme je z ruky Boží jako výzvu ke křes­ťanskému cvičení v trpělivosti, stálosti a vytrvalosti. Jsme na tomto světě jen dočasně; využij­me proto tohoto krátkého času též letos, abychom přesvědčili Boha, že pro nás neplýtval svou láskou nadarmo, a že jsme zde na zemi byli k užitku Stvořiteli i bližnímu, vlasti i národu. A že si zasluhujeme Jeho požehnáni. moudzedi ® Opilství je dobrovolné šílenství. Liturgický kalendář týdne 4. I. — NEDELE — NEJSVÉTEJSII10 JMÉNA JEŽÍŠ; dvojitý 2. tř., barva bílá; Mše sv.: vlastní (Sohallerův misál str. 124; nedělní: str. 88). Gloria. Credo, Preface vánoČ-ní (str. 50 č. 1; nedělní: str. 29 č. 1). 5. I. — ZE DNE; b. bílá; Mše sv.: jako ve svátek Obře­zání Páněl. I. (str. 122; nedělní: str. 86). G!., 2. modi, sv. Telesfora (-ze společné mše .papežů „Si diligis — Miluješ-li mne“), bez Cr.. Preface vánoční jako včera. — NEBO: Mše sv. ze svátku sv. TELESFORA, papeže a mučedníka, b. bílá: „S i ddligis — Miluješ-li mne“ (společná mše papežů). Gl.. 2. modi, z Obřezání Páně, bez Cr., Preface vánoční jako včera. 6. I. — ZJEVENÍ PANE — SVATÝCH TRÍ KRÁLÜ; dvo­jitý 1. tř., b. bílá; Mše sv.: vlastní (str. 129; nedělní: str. 94) Gl.. Cr. Preface a „Mezi úkonem“ o Zjevení Páně (str. 51 č. 2: nedělní: str. 30 č. 2). 7. I. — ZE DNE; b. bílá; Mše sv.: jako včera, Gl.. bez Cr.. Preface (nadále již bez zvláštní modlitby „Mezi úkonem“) o Zjevení Páně jako včera. 8. I. — ZE DNE; b. bílá; Mše sv.: vše jako včera. 9. I. — ZE DNE; b. bílá; Mše sv.: vše jako 7. t. m. 10. I. — N EJ'B LAH OSLAVEN EJ S í PANNY MARIE V SO­BOTU; Jednoduchý. b. bílá; Mše sv.: ..Před tváří tvou“ (str. 94 č. II; nedělní: str. 98 č. II), Gl.. bez Cr.. Pre­ face o Panně Marii (sir. 61 č. 1>1; nedělní: str. 40 č. II; tebe o Uctívání . . .“). PŘEDE MNOU LEZl MALA KNÍŽKA (lOkrát 16,5 cm), bez desek, umounéná, oškubaná. Nedivte se, že tak nesličně vypadá, je stará; na titulním listě čteme: W Praze, u Bohumila Haase, král. staw. Im­­pressora. Stáří by však ani nevadilo. Kdyby byla lépe uložena, mohla být také lépe zachovaná. Přišel jsem kdysi na půdu naši obec­né školy a tu kromě všelijakého haraburdí viděl jsem hromady papírů, zbytky staré školní knihovny. Dal jsem se do prohlídky. Dá­val jsem stranou věd, které se mi zdály vhodné do muzea. Lákaly mne především knížky historické, kroniky, školní příručky doby obrozenské, staré učebnice, zejména pro první třídu a podobná lite­ratura. Nékolik knížek pokládal jsem přec jen za nález cenný. Ně­kolik listinných archiválií jsem přivítal skoro jako poklad. Mezi uko­řistěnými knížkami byl i: KANCYONÄLEK pro Ceskau sskolnj mládež. Byla tištěna švaba­chem. její titul pokračuje (přepisuji latinkou): „obsahugjcj ná­božné, mrawné a rozličná dobré a užitečná naučenj mládeži po­­dáwagjcý zpěwy. Od Jakuba Jana Ryby, sskolnjho učitele na farnj sskole Rožmitálské a měsstana králowského města Plzně“. — Hle, knížka našeho „milého předchůdce“ na rožmitál­ské škole! Jaký osud ji čekal? Dychtivě jsem ji popadl, přidal k ostatním památkám po Ryboví, které jsem tu získal. KANCYONÄLEK obsahuje několik rozprav a písně v několika skupinách. V Předmluvě autor zdůrazňuje, jak vznešené je povo­lání učitelů, jimž otec a matka své nejmilejší poklady, své dítky v nejútlejším věku, obec své budoucí měšťany a obyvatele, vrch­nost své dorůstající poddané, církev své nevinné oudy, naše nej­milejší vlast své budoucí vlastence, veškeré člověčenství vykvéta­­jícího člověka a Bůh své živé obrazy k opatrování, k rozumnému vedení, k prospěšnému cvičení a k veřejnému vychování svěřuje. — Z dalšího textu pak vyplývá oprávněnost soudu pozdějšího Ry­bová kritika, jenž řekl: „Předčasně se narodil!“ PRO NÁS je však nyní nejzajímavější oddíl písní k vá­noční době určených. Jsou tu: Radostný chystot k Vá­­nocem, Dítky u Jesliček, Díkozpěv za obdržený vánoční dárek, Šťastný koledníček. V první opravdu jásají děti, když se při­pravují oslaviti vánoční čas a těš! se na koledu: Heysasa — hopsasa — Weselý čas — Zlatičké dětičky — nastává zas: — Heysasa Vánoce za dveřmi gsau, — W labutjm odéwu gtž giž k nám gdau . .. „Heysasa — hopsasa Vánoce zas — Veselou koledou obdaří nás!“ Umcáo jpdM&l v tomto ča&o.... V. MATOUŠEK O stavbě jesliček zpívá se tam prostými slovy, která takřka při­léhají k pozdějším kresbám Mikoláše Alše a Josefa Lady. „Pojďte sem, upřímní bratříčkové! — Pomozte lepitl — holečkové! — Hezoučký Betlém sl postavíme — Přitom se koledám znaučlme.“ O STROMEČKU se tu ovšem pemluví. V dobách J. J. Ryby (1765 až 1815) nebyl znám zvyk stavětí stromeček, ověšený dárky a krášlený všelijakými ozdobami a hořícími svíčkami. Skromnější byl život naších pradědů ... OBRAŤME SE k další písni „Dítky u Jesliček“. Je t takřka ohlas Rybovy slavné Pastýřské mše vánoční „Hej, mistře, vstaň bystře .. .“, kde se popisuje výprava pastýřů k chudému chlévu betlémskému; ale nejdříve se popisuje švarnost nebes, nebývalá jasnost hvězd, krásné plápolání měsíce, ale co neslýchaného, ozý­vá se přelíbezné štěbetání ptáčků zpěváčků, z hájů vybíhá lesní zvěř... Ejhle! opět obnovujem — Narození památku, — S pastýři dnes pro• zpévujem — Nebeskému Děťátku. — Hudbo, zazni v celé kráse, — v rozkošném , svém hučeníl — Všecko plésej v tomto čase, — Dej se s srdcem do pěnit Housle, zněte libým tónem, — Ozvete se, píšťaly! — Trubko, za­­zvuč ostře, honem, — By se zpěvct svolali! — Budem husti, k tomu zpívat, — Jak nejlépe umíme — A tak chceme Dítě vítat — A tak ho zde uctíme__ ABY KANTOR nezapomněl na housličky a trubkyI Ryba pilně skládal církevní díla, z nichž nám nejbližší jsou právě vánoční skladby. RYBA učil mládež slušnosti. Naučil je děkovat a tak složil jim „Díkozpěv za obdržený vánoční dárek“. V Katolických novinách uvedl jsem kdysi Rybovu koledu, která je v Kancyonálku — „Ve­selá koleda počíná dnes, zpěvem se rozléhá město i ves.“ — Ve vlastivědném sborníčku Lomnicko nad Popelkou (roč. IV.) jsou dvě sloky té koledy s poznámkou, že jsou z Libuně (tj. působiště jemnosipána-buditele Antonína Marka). Není však uveden autor J. J. Ryba, ale podepsán sběratel písni J. D., který patrně koledu v Líbunl slyšel a zapsal jako lidovou. Odkud ji poznali v kraji pod Táborem? Je tak vzdálený od Rožmitálu! Odpověď Je snadná: Spíš než z Kancyonálku poznal některý libuňský pan kantor tu koledu z časopisu Štěpnice, přílohy vychovatelského časopisu Škola a život r. 1859. Tam ji uveřejnil i s nápěvem Vincenc Do­minik Blba, rožmitálský rodák, profesor učitelského ústavu, pe­dagogický spisovatel. I TOU SKROVNOU KNIŽKOU dokázal Ryba, že jeho snahy byly nejušlechtilejší, že to byl člověk, který měl na paměti dobro svě­řených dětí, budoucích občanů a že přál dobré všem lidem bez rozdílu. Snažil se zvýšeným vzděláním ve škole připraviti své žá­ky lépe pro život, než byli připraveni jejich otcové a dědové. VZPOMEŇTE SI ve vánočních dnech na dobrého člověka a zna­menitého muzikanta J. J. R y b u, na jehož hrob„- hoří vždy o Štěd­rém večeru svíčičky ve chvíli, kdy z nedalekého farního kostela Povýšení sv. Kříže ozývá se jeho věčně svěží a snad stále oblí­benější „Missa solemnis pastoralis“ (Hej, mistře, vstaň bystře!).

Next