Katolické Noviny, 1961 (XIII/1-52)

1961-01-01 / No. 1

12 ROČNÍK XIII. ČÍSLO 1. PRAHA 1. LEDNA 1961 CENA 50 HALÉŘŮ Na rozhraní času P. MIROSLAV VLČEK K dyž zazní dvanáct úderů půlnoci mezi posledDím ním prosincem a prvlednem, v té podivné chvíli, kdy se loučíme a zároveň vítáme s časem, sevře se člověku cosi uvnitř prsou a oči zvlhnou. Třeba je počátek roku čímsi relativním — Církev počíná svůj liturgický rok Adventem, židovský kalendář slaví roš haššana, tj. prvý den v roce, koncem našeho září atd. — přece ona chvíle na rozhraní času člověkovo srdce rozechvívá zvláštním steskem i očekáváním. Zavírá se jedno období, jednotka míry času, jíž odměřujeme hvězdné vzdálenosti, dějiny světa, historii lidstva i lidský život sám. ČLOVÉK si uvědomuje, že něco ztrácí, že uplynul opět rok z času, který mu je vymezen k pozemskému životu. „Sedmdesát roků trvá život, osmdesát let, když velmi dlouho“ (Žalm 89,4) — tak reálně nám připomíná Žalmista délku lidského věku. A přece ani tímto průměrem není si nikdo z nás jist. Cítíme v té půlnoční chvíli, jak nám čas nezadržitelně prchá, jako mezi prsty uniká voda, již nabral žíznivý do dlaní. Ba, ani plné dlaně času nikdy nemáme. ČAS je vlastně to nejvzácnější, co člověk na světě má, kromě darů nadpřirozeného života. Věčný Bůh, Pán času, před jehož očima „je roků tisíc jako den včerejší, jenž zapadl“ (žalm 89,4), odměřuje nám jen po kapkách tohoto vzácného daru. Jmění může člověk nashromáždit'po haléřích, číši vody může nachytat po kapkách, času si však nikdy nenaschrání. V každém okamžiku života stojí jako na tenkém ostří přítomného okamžiku mezi tím, co dosud uplynulo, a tím, co teprve přijde, na hranici mezi minulostí a budoucností. Minulost důvěrně známe, ale už nám nenáleží, už je za námi, nelze na ní nic měnit. To dobré, co v ní bylo vykonáno, nás blaží, špatné lze jen odčiňovat. Budoucnost je před námi, avšak jest nejistá, mlhavá, ještě nám nenáleží, nevíme, jak bude pro nás dlouhá, nevíme, kdy o nás rozhodne Pán života a smrti: „Pryč tě pošlu s tváře této země“ (Jer. 28,16). JEDINÉ, co z celého času máme, jest tudíž jen Qřítomný okamžik. Svatý Alfons z Ligouri vyjádřil tuto skutečnost slovy: „Nad čas není kratšího, nic pak dražšího. Není, co by tak rychle míjelo jako čas, neboť času minulého není, čas budoucí jest nejistý, přítomný čas jest toliko jediné okamžení“ (S. comp. Šerm. 24). To také míní svátý apoštol Pavel, když nás napomíná: „Hleďte tedy, bratři, kterak byste žili pečlivě, ne jako nemoudří, nýbrž jako moudří, vykupujíce čas!“ (Ef. 5,15-16). Svatý Pavel užil v původním řeckém textu nikoli řeckého slova „chronos“, což znamená „čas“, nýbrž slova „kairos“, což je spíše „okamžik“. Vyzývá nás tedy k okamžitému jednání: vykupujte okamžik, který je vám právě dán! Využijte přítomnosti, pryč 9 váhavostí, nerozhod-D nes se otvírá před každým z nás v knize života nový, dosud nepopsaný list a toužíme, aby na něm byly zapsány jen dny radostné a slastné, Přejeme si, aby po ranách minulého roku nezbylo ani jizvy, po smutku a utrpěni ani stfnu, naším přáním je, aby v novém roce zářilo na obzoru našeho života jasné slunce štěstí a ničím nerušeného míru. Chceme, aby to byl rok úspěšné práce a splněných nadějí, rok, který bychom mohli prožívati Ä zdraví a duševní pohodě, v klidu a opravdové spokojeností. S těmito myšlenkami a přáními vstupujeme do letošního roku, nikoliv v trapných nejistotách a strachu o budoucnost, nýbrž s jasnou tváří a radostným vědomím, že jdeme vstříc Slastným a spokojeným zítřkům. Víme ovšem, že v minulosti tomu tak vždy nebylo. Vzpomeňme jen, s jakými trapnými pocity jsme vyslovovali svá novoroční blahopřáni za druhé světové války, v dobách kruté nacistické okupace. I v těch přáních se zračila naše nezlomná naděje, že nakonec zvítězí pravda, právo a spravedlnost a byli jsme pevně přesvědčeni, že náš národ opět povstane k novému, svobodnému žinostl, odkladem, lhostejností, „neboť přijde hodina, po které již nijaký čas následovati nebude“ (Sv. Bernard, In Epist.). P očátek nového roku je vhodným mezníkem ke konání dobrých předsevzetí. Je to start do nového úseku života; začínáme psát novou stránku. Začněme proto hned od počátku dobře. Vykupujme čas, využijme k dobrému každého okamžiku. „Cantate Domino caňticum novum — Zpívejte Hospodinu píseň novou!“ (žalm 97,1). Tato slova zaznívají ve Vstupu dnešní sváteční mše jako výzva Církve ke každému jejímu údu, aby celý mnohohlasý sbor vyzněl čistě a jásavě k Boží cti a chvále. A TATQ NOVÁ PlSEfl ŽIvotu. Ale kdo z nás mohl vědět a tušit, kolik utrpení a bolesti nás ještě čeká, než se přiblíží šťastný den našeho osvobození a míru! — Nebo vzpomeňte na léta nezaměstnanosti, která jsme prožívali za první republiky! Jistě nebyl šťastný a veselý nový rok pro otce, který KANOVNÍK JAN MÁRA marně hledal práci, pro matku, která nevěděla, jak nasytí hladové děti, pro rodinu, která neměla střechy nad hlavou. I tehdy si lidé navzájem přáli „šťastný nový rok“ — ale lak často byla tato je]'.cli přáni spojena s existenční nejistotou! Do jejich nadějí mísily se obavy, aby snad nový rok nepřinesl věci ještě horši. A co za této situace měl činit kněz? Co mu zbývalo? Těšil své věřící, pomáhal jim, jak mohl, s kazatelny vléval d) jejich ran tišivý balsám víry a naděje v lepší budoucnost. Více než patnáct let již uplynulo od slavných květnových dnů 134S, Kdy světu zazářilo slunce míru a v naší vlasti se opět rozvinul svobodný život. Byla to léta hlubokých sociálních přeměn v VOTA, kterou máme všichni zpívat, má podle dnešní Epištoly trojí předznamenání: „s t ř í z 1 i v ě, spravedlivě, zbožně!“ (Tit. 2, 12). -Střízliví budmevůči soběsamým.Nepřeceňujme se, neboť to vede k protivné samolibosti a pýše; ani nepodceňujme své schopnosti, to spěje k omrzelosti a beznaději. Spolupracujme s Boží milostí a střízlivě a rozumně žijme svůj život. — Ke svému okolí buďme spravedliví. Neřiďme se spravedlností, o níž se říká, že je slepá, nýbrž spravedlností vidoucí, chápající, odpouštějící, která dává každému, co mu patří a ještě kus lásky blíženské přidá. — Bohu náleží pak naše zbožnost, která jest důvěrným vztahem dítěte k nebeskému naší společnosti, léta pilné a usilovné práce našeho lidu, ale také stálého rozvoje a vzestupu našeho hospodářského kulturního života. Tak stanula a naše vlast na jednom z nejpřednějších míst mezi státy celého světa. . A dnes, kdy zahajujeme třetí pětiletku, uvědomujeme si, že se před námi otvírá stále krásnější a šťastnější budoucnost. Proto také našimi přáními na počátku roku 1961 jsou reálné plány tjo budoucnosti, jejichž splnění vytvoří pevné a bezpečné základy pozemského spokojeného života všech našich občanů. Také my katolíci se radujeme z nového a krásného života našeho lidu, z radostných perspektiv, které se před námi otvírají. Plně uznáváme, že náš nový sociální řád je křesťanské nauce nepoměrně bližší než kapitalismus, neboť v mnohém směru je uskutečněním ideálů křesťanské lásky a spravedlnosti. A proto my, katoličtí kněží, g našimi věřícími rádi a ochotně přikládáme ruku k dílu při výstavbě naší socialistické vlasti. Dvou věci je zapotřebí — poctivé práce a míru. !Pokračování na str. 2.) Otci, Jenž nás pro zásluhy Pána Ježíše Krista všechny miluje, řídí, vede, chrání a posvěcuje Božskou láskou. ZAČNÉME tedy s rozhodností a bez odkladů využívat dobře vzácného daru času, neboť „v krátkém čase může člověk získatl milost a slávu. Čas jest téže ceny jako Bůh: neboť v čase dobře vynaloženém může j®ůh býti získán“. (Sv. Berna9ťf.' S. Fer. IV. p. Dom. I. Quadr. c. 4). Zanotujme radostně novou píseň bez falešných tónů hříchu, sobectví, nepoctivosti a neupřímnosti, jásavou píseň o přímé cestě v bratrské lásce k věčnému Otci. Pak v nastávajícím novém roce „milost Pána našeho Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha Svatého bude s námi všemi“ (2. Koř. 13,13). Kresbs ak. malíře Karla Mráxka Nad listem dosud nepopsaným N Zde znějí zvony míru JOSEF BENES aše srdce každým úderem touží po štěstí. A právě na Nový rok v tisícerých řečech, nářečích i podřečích, doma i na ulici, v rozhlasu i v televizi, písemně i telefonicky bude zaznívat ono kouzelné slovíčko — štěstí. Lidé, s nimiž se potkáváme, potřásají nám rukou a přejí nám — štěstí. Rozhraní roků je jistě okamžik, kdy je třeba, abychom se ve spěchu a shonu života zastavili a zavzpomínali — ale učinili též nové plány a nová předsevzetí. Jeden spisovatel líčí, jak seděl kdysi za podzim* ního dne u okna, jehož jedno křídlo bylo otevřeno. Odkudsi přiletěla vosa; zabloudila mezi okenní tabule. Zlatá sluneční záře ji vylákala k proletu. A teď se zoufale pokouší dostat se z vězení, do něhož se sama uzavřela. Stále prudčeji naráží na sklo, až konečně po bezvýsledném úderu padla omráčena na okenní rám. Ubohá vosa! Život, radost, světlo ji lákaly, toužila po štěstí, po krásné sluneční přírodě a proto tak houževnatě bojuje. Druhé křídlo okna je otevřené, ale ona o tom neví, hledá štěstí tam, kde ho nelze dosíci... Zaplatila životem za to, že hledala štěstí na bludných cestách... Častěji bychom si měli uvědomovat, že nikoli každá cesta vede ke štěstí. A chceme-li, aby, novoroční přání našich přátel se splnila, je třeba, abychom sami k tomu přispěli a zajistili si pevnou půdu pod nohama a jasno nad hlavou. P evnou půdu pod nohama nám všem zajišťuje náš socialistický stát, když na všenárodní diskusi připravit nový pětiletý plán rozvoje národního hospodářství. Cílem toho plánu je zvýšení národního důchodu o více než 42 % a tak vytvoření podmínek pro růst životní úrovně lidu a vytváření nového životního prostředí. Jak nám ukázaly dosavadní zkušenosti, je tato cesta skutečně nejúspěšnější k uspokojování stále rostoucích hmotných i kulturních potřeb lidu. Nový pětiletý plán počítá se zvýšením příjmů obyvatelstva tím, že se zvýší mzdy a sníží maloobchodní ceny zboží; bude vystaveno 482.000 nových bytů, zkrátí se pracovní doba a zavede pětidenní pracovní týden. Osobní spotřeba obyvatelstva zvýší se nejméně o 30 %. Rovněž úroveň vzdělání naší mládeže nepochybně vzroste a významné zlepšení přinese nový pětiletý plán v oblasti služeb zdravotních a sociální péče. K tomu je ovšem třeba spolupráce všech lidí. Je to čestný úkol, který čeká každého z nás. Každý na místě, kam je] Boží Prozřetelnost postavila, má konati poctivě a svědomitě povinnosti svého povolání. To jest první a nesporná podmínka i osobního štěstí každého člověka, nebot vyplnění úkolů, které nám život dává, přináší vnitřní uspokojení, zvyšuje zdravé sebevědomí a dává niterný klid, přičemž zajišťuje i hmotnou základnu, jež je nezbytná pro pozemský život člověka- Bůh dal každému člověku schopnosti a nadání. Jichž má užívat k prospěchu svému i lidské společnosti, v níž žije, aby náš život byl světlou stopou a aby, byl znamenán žehnáním těch, s nimiž jsme se stýkali. A však nejen pevné půdy pod nohama, je třeba, abychom měli i jasno nad hlavou. My věříme, že žijeme z vůle Toho, který nás do života povolal. Náš vztah k Pánu Bohu je vztahem dítěte k Otci. A z toho našeho vztahu k Otci nebeskému vyvěrá 1 druhá skutečnost, že jsme k sobě navzájem v bratrském poměru, jsme jednou rodinou a proto naší společnou řéčí musí být láska. A je tomu tak všude ve světě? Žel není. Náboženského cítění lidu se zneužíváme politickým cílům těch, kdo zoufale hledají spojence, aby mohli udržet své hroutící se panství, postavené na jakémsi patvorném kultu mamonu. A jinde zase propadají náboženští blouznivci do extrémů, v nichž jsou vznešené city deformovány v kult čarodějství, magie, zbožňování rasy. V polovině listopadu 1960 by'a konference katolických intelektuálů v Paříži, kde Joseph Folliet učinil rozbor úchylek náboženského cítění a Jaques Madaule promlouval o nutnosti vyspělého náboženství. N aše učení, které dal náš Spasitel Pán Ježíš Kristus, skýtá všechny předpoklady dobrého života na zemi; a plnění všech povinností nám zajišťuje šťastnou věčnost. Sv. Cyprián (Ad Donatum IV.) vyznává své přesvědčení a také nám, moderním křesťanům XX. století, ukazuje cestu, říká-li: „Když svátou oživující vodou byly ze mne smyty poskvrny dřívějších let a očištěná Hruď byla naplněna nebeským světlem a druhým zrozením byl jsem proměněn v nového člověka, připadalo mi lehké, co se mi dříve zdálo těžkým a jako snadné se mi jevilo, co jsem dříve pokládal za nemožné.“ Tak půjdeme životem. Vykročíme do nového roku s jasným nebem nad hlavou u vědomí, že nechceme svou víru pouze vyznávat, ale že chceme být činorodými katolíky, kteří také plní, co vyznávají. Proto nebudeme pouze proklamovat lásku ke svým bližním, ale lásku budeme uplatňovat svým každodenním životem, aby I o nás platilo, co se říkalo o křesťanech prvních staletí: „Hleďte, jak se milují.“ Pevnou půdu pod nohama a jasno nad hlavou I To si přejeme první den nového roku, k tomu budeme také společně pracovat, aby se štěstí usídlilo nejen v našich srdcích, ale i v našich domovech, v celé naší vlasti, kde — pro nás radostně, ale pro všechny naše nepřátele výstražně — znějí zvony míru. S novoročním přáním PROF. ALOIS TALANDA 1 n ozdravujeme nový rok s jeho novou tváří. Ani on nebude dost dlouhý, aby mohl splnit všechna přání lidského srdce. 2e zkušenosti se „starými roky“ víme, že každý nese a skoro záludně nám předkládá netoliko jeden, ale hned celý pytel nejtvrdších oříšků, jež máme rozlouskat. Je-li člověk vážnější povahy, může právě tento den převažovat jistý druh obav i smutku, a srdce bude v rozporu se vším tím „štěstím a veselím“, o němž uslyšíme v přáních. To však není správný novoroční postoj věřícího člověka. Křesťan má plné právo hledět vstříc rozmotávajícímu se klubíčku novoročních dní s radostnou nadějí a oprávněným očekáváním naplnění přání. Bude-11 chtít, splní se 1 přání nejkrásnější. Může mít totiž pouze jediné přání a splní li se, pak bude nový rok šťastný i veselý, neboť naplněním toho jediného splní se 1 všechna přání ostatní. Na Nový rok čte se v kostelích jedno z nejkratšfch svátečních evangelií: „...nazvali jméno jeho Ježíš, kterým bylo nazváno od Anděla prve, než se počalo v životě“ (Lk 2, 21). Anděl při zvěstování řekl: „.„nazveš jméno jeho Ježíš (Spasitel), neboť on spasí lid svůj...“ (Mt 1, 21). Podle toho má novoroční přání opravdového křesťana dvě touhy. /Pokračování na str. 2.)