Katolické Noviny, 1962 (XIV/1-52)
1962-01-07 / No. 1
ROČNÍK XIV. ČÍSLO 1. PRAHA 7. LEDNA 1962 CENA 50 HALÉŘŮ Do požehnaných dní nového roku ovoroční den není Jako jiný den v roce. Ten den obvykle činí člověk předsevzetí, stanoví si úkoly do budoucna a slibuje si, že se vyvaruje chyb, které dosud dělal a které tak jasně rozeznával včera, když účtoval s 365 dny roku uplynulého. — Chceme jít novým rokem, který před námi nastupuje, s bezpečnou jistotou za vznešeným cílem, který nám vytyčil Bůh. Pro nás, katolické křesťany, žijící v novém společenském řádu„ zaručuje socialismus nejen dobré životní zabezpečení, ale Ostává (32. článek) i náboženskou svobodu. Víme, že životní úroveň, podmíněná produktivitou práce, se zvyšuje, že není obpv z nezaměstnanosti a že mír, nutná podmínka budování stále lepších zítřků, je nejen programem, ale i pokladem, který střeží celé naše společenství a brání proti nepřátelům. Můžeme tedy vyjít do nového roku pevným krokem. Nový společenský řád, který je základnou našeho hospodářského i politického života, nestaví na živelnosti, ale na zákonitosti, podle níž se vyvíjí lidská společnost. Svět minulosti, kteřý jsme opustili před 17 lety, ale který dosud ovládá oblast kapitalismu a imperialismu, nezná pevných zákonů života lidské společnosti, protože jediným platným zákonem je tam honba za ziskem, jemuž jsou poplatní všichni lidé, ať už sedí na žocích peCněz nebo umírají hladem a bídou na periférii velkoměst. o vše neučiní v zemích kapitalismu lidé pro zisk? Stačí, podíváme-li se jen na jediné místo v Americe — na vodopády Niagary. Jsou na hranici mezi USA a Kanadou. Touha po penězích přivábila mnoho odvážlivců k senzačním výkonům. Nad vodopádem, jenž dosahuje výše 50 m, bylo nataženo lano a po něm přešel jako první Jean Francois Gravelet. Podnik vynášel a proto jej koupil Harry Golgord a zaměstnával jakéhosi Blondela, který přenášel na ramenou kteréhokoliv z diváků, jenž — zaplatil. Leč podniky zevšedněly a bylo třeba zvyšovat zisk; proto se vymýšlely nové a další senzace: Jenkins přejel Niagaru po lanu na kole, Mac-Donald visel uprostřed vodopádu hlavou dolů, Harry Herverlet vozil po laně trakař s nákladem. 1 plavce lákala Niagara; většina jich zaplatila svůj úmysl životem. Štěstí měla Annie Taylorová, která překonala vodopád v sudu staženém zvláštními ocelovými obručemi i zevnitř. Více než sto tisíc diváků se shromáždilo, aby zaplatilo za tuto senzaci. Mnozí se začali modlit, když padal sud do Niagary. Nikdo nečekal, že uvidí Taylorovou živou, ale přece, za nepříčetného jásotu davu vylézala pomalu potlučená, zkrvavená žena ze sudu — živá. Samozřejmě, ihned uzavřela výhodnou smlouvu na turné Amerikou i Evropou. Dojemně vyprávěla o svých „zážitcích uvnitř sudu, plujícího přes Niagaru“. A mnoho jiných, zvláště nezaměstnaných lidí pokoušelo se nalézt obživu podepsáním záhubné smlouvy. Většinou byli oklamáni lákavými nabídkami podnikatelů — a veliká většina jich nalezla smrt ve vodopádech. Marně se ozývaly hlasy, jež žádaly zákaz využívání Niagary ke kořistnickým účelůrr(. USA ani Kanada zákon nevydaly. hon za pochybným ziskem pokračuje. Nedávno přinesly americké noviny opět zmínku o Niagaře: prý „je lepší vstoupit do armád NATO ...“ Tedy tento způsob života je nám cizí. Netoužíme po sensacích, ale po životě, který zajišťuje jasnou budoucnost lidu, který dává štěstí rodinám a bezpečnost dětem. Zářící oči dětí v náručí šťastných matek, skotačivý smích v moderně zařízených a hygienicky bezvadných dětských útulcích, svěží barva tváří našich školních dětí, vracejících se z prázdninových táborů a sportovní výkony, jež svědčí o zdravém růstu naší mládeže — to jsou naše sensace, s nimiž Se rádi chlubíme a po nichž budeme bažit i v novém roce. — Jak to vše kontrastuje s životem, který sleduje vyústění ve vyzbrojování, v odvetě, v atomické smrtil V západním Německu žije mládež daleko vzdálena myšlenek křesťanství. Je soustavně vychovávána k vojáctví. Revanšlstické organizace mobilisují přesídlence k nepřátelským činům proti nám, á místo aby se snažily o nastolení klidu.a pokoje se sousedy, jitří a zneklidňují hladinu mezinárodních vztahů. Nejsmutnější však je — a nás, katolíky, zvlášť bolí — že mezi revanšistickýmí organizacemi nacházíme též tzv. katolickou Ackermann-Gemeinde, kde pracují i katoličtí kněží, kteří zneužívají náboženského cítění přesídlenců k nečistým politickým cílům. Mírová smlouva s Německem jistě ukončí i tuto neslavnou činnost německých revanšistů, neboť bude znamenat definitivní tečku za druhou světovou válkou. •vjejsou však v západním Německu jenom revanšisté a ’ militaristé, ale i slušní lidé, kteří se nebojí podívati pravdě do očí. Spisovatel Hans Wirt z, jehož kniha o manželství náleží k nejčtenějším knihám, stálý spolupracovník západoberlínského katolického časopisu „Petrusblatt“, vydal knihu o západním Německu pod názvem „Dopis faráři“, v níž líčí svůj vlastní vývoj od šovinistického bojovníka k přesvědčenému bojovníku za mír, který seznal, jak bylo zneužito křesťanství ve službách politiky za první světové války. V citované knize praví: „Na frontě, právě jako na nepřátelském území, jsem se přesvědčil, jak jsme byli úředně obelháváni a jak byl zrazován náš vlastenecký idealismus. A pak přišla to nejhorší: zážitek, který otřásl vším, co jsem dosud jako katolík zažil. Měl jsem se svým oddílem dobýt zpět zákop, který obsadili Francouzi. Vědělo se předem, že to bude krvavá práce. Můj oddíl sestával většinou z vojáků věřících katolíků. Protože se vědělo, co nás očekává, udělil nám vojenský kněz generální dbsoluci. Většina přijala potě svaté přijímání. Zákop jsme obsadili po otřesném boji zblízka. Dověděl jsem se pak od jednoho zajatce, že také všichni Francouzi přistoupili před bitvou k sv. přijímání. Také ti, které, jsme zabili... Tu se ve mně něco probudilo, pro co jsem nenašel názvu: viděl jsem nás, Němce i Francouze, spojené svátostí lásky, před společným oltářem u sv. přijímání. Hodinu poté šli jsme znovu do boje ztečí; musili jsme vrážet bodáky do lidských těl a ručními granáty rvát údy od těla. Byl jsem zasažen jako bleskem ..." — Ve své knize popisuje dále Hans Wirtz nezdravý vývoj Německa v letech 1918—1933 a 1933—1945. Hlavní část knihy líčí remilitarisaci bonnského státu a snahy o atomové vyzbrojení bundeswehru. Wirtz jasně označuje brutální diktaturu mllitaristů jako heresi naší doby a zpřesňuje svoje stanovisko takto: „Myšlení, omezené na úvahy čistě vojenského rázu — myšlení vojácké — přivedlo náš národ v době jediné generace do dvou nejtěžších katastrof našich dějin. Byla to úmluva s ďáblem. Do včerejška vznikaly z toho zl o činy. Dobudoucností je to vyhlídka na sebezničení." r?- éž by katolíci v Německé spolkové republice letos prohlédli a viděli, stejně jako spisovatel Hans Wirtz, že jedině láska je programem a jasnou mluvou každého katolíka, že jedině láska dovede rozřešit všechny problémy, které se vyskytnou na cestě života, a že ve jménu lásky jest jejich povinností působit na představitele státu, aby ustali v šíleném zbrojení a nastoupili cestu míru a přátelských mezinárodních vztahů. ty stupujeme do nového roku s pevným přesvědčením, ’ že mír bude uhájen, že naše modlitby i práce přinesou nám 365 nových, ještě lepších, vpravdě požehnaných dní šťastného života. Snuf&l a loiá&a pivota ma $mu VÄCLAV ZIMA j^aždý z nás byl by asi poněkud zneklidněn, kdyby se náhle octl v krajině, jež mu dosud byla cizí a o níž vůbec nic neví, a kdyby stanul na pokraji cesty, jež vede do vzdálených končin nic o sobě neříká, jaa kási stísněnost a úzkost ozývala by se v nás: Kam ta cesta vede a co mi zjeví? nj yslím v této chvíli, kdy začínáme nový rok života, na vás všechny, kteří žijete a pracujete pod ochrannými křídly vykoupeného domova. Jistě i vaši1 mysl hnětou takové myšlenky a ptáte se sebe samých, jaký ten nový rok bude. Věřící duše však umí s dětsky prostou a nezlomnou důvěřivostí povznést svůj zvědavý a tázavý pohled vzhůru. I když dny lidského života prchají jako ptáci a mění se jako vlny na hladině řeky, Boží láska a věrnost trvá a zůstává po věky beze změny. Žije-li duše plnou vírou v Boží lásku a spoléhá-li na Boží věrnost, může se dívat jasně. Život víry je vskutku mimořádný a potěšující právě tím, že nám dává poznat, jak silně nás Bůh miluje. Miluje nás nikoli jako něco, co jen shovívavě trpí, ale miluje nás jako své přátele, jako své adoptované děti. Snad by náš rozum pojala závrať, kdyby mohl tuto útěšnou pravdu domyslet v celé její podstatě. Milost Boží se ukázala všem lidem, jak nám v dnešní epištole zdůrazňuje sv. Pavel, a je schopna ukázat se v celém svém jasu a se vší svou silou každý rok a každý den. Jen aby si jí věřící duše dovedla zasloužit, aby dovedla požehnaně kvést v jejím světle a nedopustila její ztrátu. To zajisté míní apoštol, když každému z nás ukládá, abychom na tomto světě žili poctivě, spravedlivě a zbožně. To je úkolem věřící duše i pro tento nový rok. j v tomto roce, jehož tvář se teprve rozjasňuje a zdaleká ještě nezjevuje všechny své rysy, čekají nás povinnosti, jimž musíme poctivě dostát, trvají vztahy, jež musíme spravedlivě uchovávat, zůstává příkaz poslušností věřících vůči Bohu. Čas lidského života nepřináší sice jenom radosti a úspěchy, ale• též občasné strasti, leč krása a sláva lidského života počítá s obojím. Písmo sv. přirovnává lidský život ke dni dělníkovu. Poctivý dělník zná hodnotu práce a neodbývá ji, ať jde o práci, na jejímž zdaru závisejí hospodářské úspěchy společnosti, či o prácí, která věřící duši zabezpečuje dokonalý stav milosti. Není proto třeba ptát se naléhavě, jaký bude tento náš nový rok, jako spíše je'nutné zpytovat, jaká bude v něm naše práce, přirozená i duchovní, a učinit pevné předsevzetí, že se vynasnažíme, aby to byla práce v každém ohledu poctivá a prospěšná lidskému společenství i spáse naší duše. 17 někdejších českých obrázkových časopisech byl ob“ vykle zahajován nový ročník intronisací nového roku, který byl vždy zobrazován jako líbezné pacholátko. Tak třeba „Zlatá Praha" z roku 1898 přináší obraz malíře Dědiny: Nový rok — pacholátko zasedá na připravený trůn a k němu se utíkají dychtivé ovečky, zatímco starý rok jako shrbený stařec odchází v objetí kostnaté smrti. A slova básníkova, provázející kresbu, vítají nadšeně první den budoucna slovy povzbuzení: „Všemi bud pozdraven v dalekou dál — pro něž zas rozkvetlou nadějí vzplál!“ 1 našim krokům do nového roku musí být dobrou průvodkyní pevná naděje, jež pozdvihuje mysl k výšinám; naděje, jež vždycky věří, že lidský život i přes všechny trampoty je krásný, a že mír, který jeho krásu utváří, i přes zlobu nepřejících, nakonec vždy zvítězí. 17 ěřící duše nikdy nezapomene, že její průvodkyní na " cestě k spáse je moudrá Matka naděje, přečistá Matka Boží, Msgre Karel Reban — blahé paměti — zapsal si ve svém deníku k 1. lednu 1910: „První den nového roku svými vzpomínkami a úvahami věnuji Panně Marii. Od dávna byl jsem jejím vroucím ctitelem. Její kult v Církvi působil na mne zvláštním dojmem, neboť změkčil jaksi všechny drsnosti v mé duši a vyrovnal všechny rýhy. V první době a ještě nyní jsem se kořil a obdivoval její vznešené čistotě panenské a jako takovýto dokonalý ideál krásy jsem ji ctil. To bude vždy. Ale řekl bych, že to byla teprve první struna na houslích mé duše, jíž jsem Pannu Marii uctíval. Není tomu dávno a připjal jsem strunu druhou, úctu k jejím bolestem, jimiž její život byl vždy bohatě poset. Ano, Bolestná Matka stala se mi zdrojem vší útěchy v mých bolestech, od ní jsem se učil a učím trpět... To jsou dvě struny, které právě nyní připínám, aby má duše zazvučela mohutným chorálem obdivu, díků, chvály o prosby k Té, jež tak nadšeně pěla: Velebí má duše Pána...“ Věřící duše zajisté neopomene stejně takto důvěřovat v ochranu a přímluvu přesvaté Rodičky a čím více si přiblíží její požehnaný a statečný život, tím ochotněji a radostněji se naučí svěřovat její přímluvné lásce každý rok a všechny dny svého života. /'-'TTřěí bych, abyste všichni, s nimiž dnes, i když na dálku, v"r-1 přece jen s blízkou srdečností hovořím, věřili, že Život na této zemi má svůj vznešený smysl a svou tajemnou krásu, jen když není neodpovědně promarňován a lehkomyslně rozplýtváván. Je přece cennou mincí, jíž se vykupuje šťastná budoucnost. S vírou v ni, musíme učinit už těch prvních několik kroků po neznámé cestě nového roku. Starý básník tuto víru opsal jediným veršem: „Vysoko nad hlavou slunce své vidíme — v zemi své kořeny hluboko cítíme." Mám-li tento verš převést v prosu, řeknu to prostě: Víra v Boha a láska k domovu. To jsou ony dvě zářivé hvězdy, které nesmějí nikdy zhasnout na obloze naší duše; budou nám povzbudivě svítit i na naší novou cestu. v ASuSlši PAVEL LISY: ZIMA VE VELKEM CHLUMCI NA PODBRDSKU