Katolické Noviny, 1963 (XV/1-52)

1963-01-06 / No. 1

a Nevyčerpatelný život Dr. METOD HABÁŇ * p lato označil mladý věk života za dobu naději do bu­­doucna. Naděje však provází člověka celý život, pro­tože je hybnou silou k dosažení cílů. Dostojevský řekl, že odejme-li se člověku poslední naděje v životě, pak už to ■není život; odejme se mu vše; člověka se zmocni zoufal­ství. i^-aždý nový rok otvírá nové naděje na více života. Je •*-'*■ mnoho slibných věcí. Něco nového do opotřebované­ho života — jako nový oblek, je-li starý opotřebován. Po­kus o nový rozmach se omezí často jen na oslavu posled­ního prosince a prvního ledna. Mnoho z těch pokusů nese v zárodku zklamání a pak prázdnotu a nástup všedních dní bez jakékoli novosti. Jen doufání a očekávaná radost trochu blažila. Takové opakování ve starých kolejích a bezmocný pokus o něco nového je spíše ústupem ze ži­vota než jeho rozmachem. Přesto je třeba mnoho vykonat a dosáhnout, aby měl život náplň a smysl. Bezmoc­né naděje zklamaly. Nesplní se všechny naděje. Nemají všechny dosti síly ze svého zdroje. Ani nikdo jiný nesplní za nás naše naděje. Rozeberme sílu potřebnou k vyplnění. Podle sv. Tomáše každé uskutečnění toho, co zamýšlíme, čili plánů a nadějí, odpovídá vynaložené akti­vitě. Proto dosažení a uskutečnění čehokoliv je Jakousi podobou člověka. Co má v sobě, to vtiskuje svému dílu. Obdivujeme stopy mistrů a podobu jejich ducha, kterou zanechali ve svých dílech. Obdiv však zasluhuje i denní aktivita a obyčejné vztahy, nejsou-li povrchní. Velké mistrovské dílo ži­vota se jeví třeba v početné rodině, kde vládne soulad, porozumění a výchova podle zásad pr a v é h o lid­ství. Tam se plní smysl. Obdivuhodný je i klidný a zdvo­řilý způsob jednání a rozhovoru 1 při větších nedorozu­měních, neshodách, disharmoniích. Přicházíme na křes­ťanský život, v němž soulad má být obecnější a samo­zřejmý, bez podráždění a urážlivosti, bez nesnášenlivosti, kdy se má člověk rozhodovat pevně, bez pošetilosti, kde je síla a aktivita před Bohem a svědomím plna odpověd­ností, kdy se plní povinnosti bez otrocké poddanosti, kde je láska bez dobrodružství atd. V člověku má být jakýsi pramen, z něhož vyvěrá sil­ný způsob jednání, plný dobra. Opotře­bovaný život je bez principů a zásad. Každý pravdivý princip, který si osvojíme, otevírá velkou možnost uplat­nění. Principem dneška je vývoj člověka a uplat­nění lidství. Po této stránce má křesťanství vtělení Syna Božího jako nejhlubší princip a odůvodnění pro roz­voj člověka. Všestranné působení vtěleného Slova a jeho důvod vtělení pro člověka otevírá pramen nové síly a no­vého zrození a vývoje člověka. Kde je nové zrození, je nový život, kde je chléb života, je vývoj života; kde je sila, je aktivita a uplatnění života. To vše tryská ze zdro­je vtělení Syna Božího. Pojetí lidství, které nevede k zro­zení a k síle, vede spíše k zániku a k opotřebování. V ta­kovém uplatnění je například prostřednost, lenost, sobec­­ství, princip rozkoše; i tam, kde má být zrození, napomáhá to vše pak k zániku. V principu křesťanství vtělení pozná­váme ihned působením svátostí, v nichž vtělení Boží síly a zdraví probíhá duchovním organismem věřících. Na této cestě není možné opotřebování. Mnoho velkého ze zroze­ní k synovství Božímu skrze Slovp a jeho silou má být uskutečněno věřícími. Ustupuje nuda a zoufalství, život je nevyčerpatelný a jeho zdroj je v nás. „Ve Mně přebývá a Já v něm“. Kristus přebývá v nás a působí v nás a duch je ve spojení s Ním. To je náš pramen, z něhož bude vycházet 1 aktivita v novém roce, aby pomohla rozvoji a životu lidí a oslavila vtělené Slovo. MÁM RÁD dlouhé zimní večery vánočního času, večery u krbu. Miluji ten čas, kdy nevlídná mrazivá pflroda zahání člověka bilte k člověku a vytváří tep­lo přátelské družnosti a pospolitostt. Boti příroda je člo­věku přece jen předobrou matkou. Zůstává nám matkou i tenkrát, kdy nemůžeme vyjít z domu a kdy země, přikr­čená a dřímající ve svém jinovatkovém loži, nemá jit ničeho, co by nám nabídla. Právě tehdy, i v tom nejskro­vnějším příbytku tvoří se podivuhodná usebrání a kouzelná pohoda. Tvoři se v sladkém úkrytu pod, požehnanou ochra­nou nepohod a neschůdných cest. Domácí krb soustřeďuje, je místem blátivého oddechu, ozařuje a zpříjemňuje radost z vykonané práce, povznáší srdce a posiluje k dalšímu dílu. Krásný, jimavý o vábivý obraz míru podává rodina, města, vesnice, kde lidé žijí jak zrna v klasu, křivého slova si neřeknou a Jen přemýšlejí, jak by jeden druhému zpří­jemnil život. V takovém prostředí jde i nejtětší práce lehce od ruky a požehnání přináší celému světu. KE KRBU LIDSTVÍ ANTONÍN HUGO BRADÁČ ROZLOUČILI JSME SE tento týden s dobrým známým, který žil s námi v důvěrném spojení tři sta šedesát pět dnů. Kolo času se otočilo. Konec starého roku není však tečkou za životem, ani vykřičníkem smrti, ale znamením věčného kolování a pokračování života. Jsme připoutáni k času, stoupáme a klesáme zároveň s ním, jednou jsme na výsluní, jindy zas v mrazu. Ted je čas zimy. Pole osi­řela a vítr se po nich prohání. Za měsíc bude Hromníc. Pak se již pomalu přihlásí jaro. Vzduch zjasní a zvlažní, země se opět zazelená a slunce napne svůj vítězný luk cd časných jiter až do pozdních krásných, jarních a let­ních večerů. STAR? ROK zašil símě pro úrodu a sklizeň roku nového. A teď k nám hovoří už jen z hlubin času. Jeho řeč je vážná, tichá a dojemná jako ševelení památných stromů našich vsí a jako ozvěna duší našich předků, kteří vždy milovali pluh více než meč a zpívali chorály ke cti a chvále Boha lásky a svátého pokoje na zemi. Donesli jsme ve starém roce plamen posvátného ohně svých otců a dědů a všech, kteří usilovali a umírali za hřejivý domácí krb, za mír a jasnější dny lidstva, alespoň o krok dál? Ne-li, učiňme ihned rozhodnutí pro nový rok. Novorozený Kristus Pán rostl, prospíval moudrostí, věkem a milosti u Boha i u lidí, stával se mužem, odcházel rozsévat slova lásky a pokoje, umřel na kříži, slavně vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a znovu sestďupil s nebe, aby pobýval stále s námi. Není ani chvíle, aby se nad námi neskláněl, aby nás opustila jeho milost, aby Boží moudrost a spravedlnost nebyla před našima očima jako milník na pouti bezbřehým časem. NOVÝ ROK, který je před námi, poskytne nám opět řadu příležitostí, abychom osvědčili svou věrnost novorozenému Pánu Ježíši Kristu. Novým rokem začíná pro nás veliká cesta. Možná, že bude mít své překážky, starosti a obtíže Nelekejme se jí! Kristus Pán se také nezalekl bolestné pouti, která se rýsovala před ním již v betlémských jeslič­kách. Cím pestřejší a bohatší na překážky bude naše cesta novým rokem, budeme mít tím více příležitostí svědčit svému Spasiteli a Pánu, tím skutečněji pocítíme i své bytí. ' v novém roce půjde s námi ustavičně Boží doprovod. Jest na nás, jak námi pronikne milost Boha a Spasitele našeho. Ona milost, o které mluví svátý apoštol Pavel v epištole, předčítané právě na Nový rok. Milost, která nás učí, jak máme žít na tomto světě, abychom byli horliví v dobrých skutcích. Pronikne-li naše srdce i náš mozek, budeme strženi do očistného proudu, který chce obnovit svět tak, aby byl teplým krbem pokoje, spra>­­vedlnosti a lásky pro každého hosta této země. VÁNOČNÍ CAS byl vždy obdobím pokoje a radosti. Po pokojném životě volají t naše nejstarší vánoční duchovní pís­ně, když prost „o života po­lepšenie a děl dobrých rozmno­ženie“ a vyprošují od novoroze­ného Dítěte, aby zlého nás zba­vilo, dalo časy srovnáváme tyto pokojné. Když staré texty, poznáváme, že sl lidé pravé štěstí neuměli představlti nikdy bez pokoje. 1 naše staré vánoč­ní lidové hry, jež byly zvláště na venkově oblíbeny a soustře­ďovaly se kolem jesliček, kon­čily obyčejně přáním „aby všichni s tímto nově narozeným Emanuelem radostí oplývali a pokojného života požívali“. Pěk­ně praví stará koleda: „Plesejte vy, bratři, buďtel všichni plni ra­dosti, složte svoje starosti, ne­myslete na žalost", a končí prosbou k Ježíškovi: „A darui nám letos štastný nový rok, od vojny, neštěstí celou zem ucho­vej,I“ PAVLA PROŠKOVA • ; .>xsx /t v . x. • . , - \ s. ,ui 863-l9fi? K letošníma cyrilometodějskému výročí VSTOUPILI JSME DO ROKU, v němž sl připomínáme 1.100 výrořl příchodu s v. Cyrila a sv. Metoděje na Velkou Moravu. Mno­hokrát sl letos připo­meneme zásluhy těch­to vědcě a světců, jejich dílo a dílo ]e-_ jich žáků, k němuž podnítili svým moc­ným příkladem, pou­talo pozornost celých vědeckých škol a ne­ní pochybnosti, že 1 letošní jubileum dá mohutný podnět novému a dalšímu bá­k dáni, které Ještě více osvětli jejich mnoho­strannou činnost. Vý­stavy, vědecké kon­gresy a Jiné akce vynasnaž! se ukázat v celém rozsahu mo­hutný kulturní proud, který vyvolali svým géniem tito svati bratři. Jednou z prvních publikaci, které chtějí přispět k lepšímu po­znáni a pochopeni zdrojů, z nichž rostla slovanská kultura, Je sborník -S o 1 u ň š t i [j J fl J f j" který právě vyšel péči naši Cyrilometoděj­ské bohflfil'"'“'-1'* taVyJty redakce prof. dr. Václava Baitůňk« v' Ústřednímu rlrkavnlm naUartatPie.1 _ Na obrázku Je titulní list sborníku. S životem a dílem sv. bratří jsou spjaty četné vý­značné osobnosti východního i západního křesťanského světa, jejichž postoj k nim byl velmi rozdílný. Rosti­slav se postavil od počátku za dílo soluňských bratří a všemožně je podporoval. Jeho nástupce Svatopluk přivedl sice Velkomoravskou říši k rozkvětu, ale neměl kladného poměru k činnosti sv. Metoděje a ovlivňován ně­meckým duchovenstvem v čele s biskupem Vicjíngem, vstoupil do šlépějí německé církevní politiky, která byla tehdy vůči panonsko-moravské církevní provincii agresiv­ní, namířená dokonce proti římskému Stolci. Zato panon­­ský kníže K o c e 1 se osvědčil jako příznivec sv. bratří, svěřil jim řadu učedníků, kteří měli na jeho území působit v témže duchu. Z byzantského světa uvádíme ušlechtilou posta­vu kancléře Theoktista, který se postaral o vzdělání obou bratří a sledoval zvláště Konstantina na jeho životní dráze. K němu se druží zbožná císařovna Theodora, která se při­činila o ukončení sporů o úctu sv. obrazů vítězstvím Ortho­doxie. Z církevních kruhů je to patriarcha sv. Ignác, zvláš­tě pak učenec, filosof, theolog a politik, pozdější patriarr cha Fotios, Konstantinův učitel na vysoké škole cařihrad­ské. Na Západě je to papež Mikuláš I., kterého však již sv. bratří v Římě nezastihli; jeho nástupce Hadrián II. schválil slovanskou bohoslužbu i slovanské knihy bohoslu­žebné. Za něho Konstantin s mnišským jménem Cyril umírá v Římě (r. 869) a je pochován v kostele sv. papeže Klimen­­ta, jehož ostatky na Krymu našel a do Ríma přinesl. Od té­hož papeže byl pak Metoděj posvěcen na biskupa a usta­noven arcibiskupem panonsko-moravským. Papež Jan VIII. schválil rovněž dílo sv. Metoděje i slovanskou bohoslužbu, postaral se o vysvobození sv. Metoděje z vězení, do něhož byl uvržen bavorskými biskupy. Za něho Metodě] umírá (r. 885) a ;e pochován „ve velkém chrámě moravském na levé straně ve stěně’za oltářem svaté Bohorodičky“ (pro­­ložní Život K. a M.j. Toto místo se nedalo dosud ani his­toricky ani archeologicky objevit, i když máme v dnešní době na Moravě již tři velká sídlištní centra a hradiska: Staré Město-Velehrad, Mikulčice, Pohansko u Břeclavě, kromě dalších dosud neprobádaných. Málokterým osobán) v církevní historii je vě­nována taková pozornost jako sv. Cyrilu a sv. Metoději. Jejich život a působení zajímá nejen historiky a politiky, nýbrž 1 filology a theology. Badatelé nám osvětlili dobu IX. století, řada badatelů se věnuje znovu počátkům slovan­ského písma [Konstantinem sestavené hlaholici), překladu Písma sv. do jazyka slovanského [nářečí makedonsko-bul­­harského), všem otázkám slovanské bohoslužby, k čemuž přistupuje zkoumání všech cyrilometodějských pramenů (staroslověnských, latinských a řeckých, jakož i všeho staroslověnského písemnictví). Při letošním cyrilometodějském jubi­leu si musíme uvědomit, že na sv. bratry soluňské mů­žeme pohlížet jednak jako na apoštoly slovanských náro­dů, jednak jako na zakladatele slovanského písemnictví a slovanské bohoslužby. Jsou to tři druhy činnosti, jíž se zapsali nesmazatelným písmem do dějin Ríše velkomorav­ské a do dějin slovanských národů, u nichž slovanské pí­semnictví a slovanská bohoslužba dosud trvá. Zvláště má­me na zřeteli první význam sv. Cyrila a Metoděje, jejich apoštolskou činnost, která směřovala k šíření a rozkvětu křesťanské víry u slovanských národů. Soluňští bratři přišli k našim předkům na Mora­vu, kdy vlastně tato země i sousední Nitransko a Panonie byly již pokřesťaněny. Jejich činnost tím ničeho neztrácí na svém významu. Svým apoštolským působením přispěli k zakotvení křesťanské víry, jejich nesmírnou zásluhou je, že dali našim předkům a Slovanům vůbec Písmo sv. a kni­hy bohoslužebné v slovanském jazyku a že zavedli slo­vanskou bohoslužbu, schválenou poté apoštolským Stol­cem římským. S velikými nadějemi se upínáme k cyrilome­todějskému jubileu. Papež Jan VIII. r. 880 listem „Indus­­triae Tuae“ schválil pravověrnost sv. Metoděje a slovan­skou bohoslužbu. Na památku této události vydal papež lev XIII. r. 1880 památnou encykliku „Grande munus“, ve které poukázal na význam sv. Cyrila a Metoděje pro Cír­kev, Slovany a jejich náboženský a kulturní život. Jsou zprávy, že I Syptý Otec Jan XXIII vzpomene letošního cyrilometodějského výročí. /

Next