Katolické Noviny, 1964 (XVI/1-52)
1964-01-05 / No. 1
PRELÁT PROF. ThDr. FRANTIŠEK CINEK t iturgické osiavy narození Páně nevrcholí v jedné ústřední slavnosti, nýbrž rozvinují se ve velebný dvojsvátek Narození a Zjevení Páně. Tvoří dvě ohniska eliptického okruží doby vánoční. Druhý svátek je starší prvního a je původu východního. Liturgie Západu převzala jej záhy do okruhu vánočních oslav a podržela řecký jeho název E p i f a n i a.[Zjevení). Východ zase převzal do své liturgie západní vánoce. Tak tato dvojice svátků, dochovaná z dob křesťanského starověku v liturgii západní i východní je posvátným dokumentem původní sesterské jednoty. E p i f a n I e je myšlenkově 1 symbolicky výrazně orientálním útvarem liturgickým. Starokřesťanská liturgie východní navázala cu na ideu a symboliku vžitých předkřesfanských orientálních epifanií [tak zvány slavnostní triumfální příjezdy vítězných vládců, zbožněných pohanstvem — kteří se pak zdobívali přídomkem Epifanes) a dala jim křesťanskou výplň. Koncepce narození Kristova jako Epifanie nebyla nezdůvodněna. O čem blouznilo pohanstvo, stalo se skutkem narozením Kristovým. Kristus, vtělený Bůh, v lidské přirozenosti zjevil se člověčenstvu, vkročiv do jeho středu. Výblesk Božího majestátu [Žid. 1, 3) ozářil světlem svým lidstvo. Božský Epifanes zjevil se jako světlo nebes v duchovních i mravních temnotách země. Třeba se zjevuje uprostřed lidstva jako chudičké dítě, je to svrchovaný Božský vládce, „jehož knížectví spočívá na rameni jeho“. Nepřichází, aby ujařmoval, ale aby osvobozoval, nepřichází, aby něco odnímal, ale dával. Přichází, aby zbudoval v lidstvu království Boží pod vládou spasné své pravdy a milosti, království sloužící lásky, které má spojovat zemi s nebem. Přichází jako Vykupitel k duchovnímu zásnubu s lidstvem [opět typická symbolika orientální). A jaký to trůn, na nějž vstupuje? Jesle. Druhým jeho prestolem bude kříž, třetím oltář. A ten trojí trůn vydává svědectví o povaze jeho mesiášského království: Je to království lásky, obětující se lásky, objímající lidstvo, směřující k spáse světa. Slavnosti starokřesťanské Epifanie bývaly trojdenní a myšlenkově trojdílné. Evangelní perikopy tří slavných mešních liturgií obsahovaly evangelní úryvky o adoraci prvotin pohanstva (sv. Tří králů), o křtu Páně v Jordáně a o svatbě v Káni Galilejské. V těchto třech výjevech byla ilustrována a myšlenkově i symbolicky rozváděna idea Epifanie. Jsou to tří události z podání evangelního, v nichž božská důstojnost, přirozenost a moc Zjevivšího se (Epifana) Spasitele zvláště zazářila. Holdování prvotin pohanského světa božskému mesiášskému Králi manifestovalo božskou důstojnost Kristovu, křest v Jordáně s tajemným theofanickým zjevením trojjedinosti Boží byl epifanií božské přirozenosti vtělené druhé božské Osoby a v prvním zázraku v Káně započala epifanie božské moci Vykupitelovy. Myšlenkovým ohniskem liturgie byla tedy trilogická epifanie božské důstojnosti, božské přirozenosti a božské moci Spasitelovy. Tuto trilogii uvádělo a rámovalo starozákonní proroctví Izaiášovo [60, 1-6) — dnešní epištola v liturgii latinské. Tři výjevy evangelní, interpretující Epifanií Spasitelovu, zůstaly v liturgii Západu. Kdežto však liturgie východní více staví do popředí druhý výjev (křest Páně) a tím v jejích oslavách vyniká svěcení vody křestní, latinská liturgie vyzvedá první událost (hold prvotin pohanského světa) hlavně v mešní liturgii, která je ovládána ideou adoračního holdu Kristu- Králi. Dvě další perikopy Epifanie se překládají v liturgii západní na oktávu Epifanie (dnes komemoraci Křtu Páně) a na následující druhou neděli po Zjevení Páně. Doprovodným obřadem Epifanie je svěcení křestní vody. Tiebas řecký východ řídil se původně touž praxí jako křesťanský západ a slavně uděloval křest toliko o velikonocích a letnicích, ve 4. století vešlo na východě v obyčej udělovat slavný křest (a tudíž 1 světit křestní vodu) i na Epifanií. Orientální Epifanií byly vánoční oslavy v liturgii západní prohloubeny, aniž by tím byl význam Božího Hodu vánočního umenšen. Svátek Narození Páně zůstává prvním svátkem vánoc, náplní a korunou adventu. Epifanie však šíře ideu vánoční rozvádí a vyvyšuje. Hod Boží vánoční má ráz rodinného svátku křesťanstva, oslavujícího dobrotu a lidumilnost Boha Spasitele našeho (Tit. 3, 4) v jeho lidském narození. Epifanie však vyzvedá příchod vtěleného Boha jako zjevení Světla světa, jež má svůj spasný jas rozlít nejen národem — nositelem příslibů mesiášských, ale veškerým člověčenstvem tonoucím v tmách pohanství. Tak Epifanie je manifestačním svátkem světové ekumenicity a všelidské obecnosti Církve Kristovy, svátkem zvlášť památným pro křesťany z pohanstva, liturgickým anniversariem dne duchovních narozenin lidstva ve tmách pohanství. — Pozoruhodno, jak se tu projevuje sesterská sourodost východního 1 západního ritu v liturgii. Oba útvary liturgické západních vánoc i orientální Epifanie přes odlišnost koncepce rituální tvoří symfonický soulad a vzájemuě se doplňují, p atrno, že všechny liturgie vyrostly organicky z jednoho společného kořene a že jsou podstatně rovnocenné. Liturgie raných dob starokřesťanských nevykazovaly větších rozmanitostí, jsouce odnožemi jedné apoštolské bohoslužby. V ponenáhlém vývoji přibíraly však nové liturgické formy, jak toho vyžadovaly poměry i náboženské potřeby. Ani pronásledování a pobyt v katakombách nezůstaly bez různých vlivů na útvar liturgie. Jednota liturgie nebyla ztrnulá. Rozdíly, založené v povaze křesťanských národů východních a západních, přirozeným vývojem připravovaly koncem 4. století už rozvětvení liturgie ve dvou hlavních formách: východní i západní. Třeba jsou tu pestré rozdíly v obřadních útvarech, přece obojí oblast ritu je v čistotě svého typu úplně rovnocenná. Všechny liturgie mají svůj svérázný půvab ryze církevní. Východní liturgie jsou stejně drahocennou a starobylou schránou přesvatého pokladu víry a milosti jako liturgie západní. Jsou sestersky sourodé a volají po obnově původní jednoty — jak jsme to slyšeli z výšin apoštolského Stolce Petrova letošního roku — „jednoty zvlášť s úctyhodnými a svátými církvemi orientálními... jednoty, která nechce být uniformitou, nýbrž jednotou dovolující bohatou pestrost jazykových výrazovostí, rituálních forem, dějinných tradic, místních zvláštností, oprávněných zařízení osvěd čeně uplatněných, pluralismus v jednotě - dnes naděje, ale zítra snad už skutečnost“^ Vzpomínám si na jednu cestu, kterou jsem šel loni v létě. Mlčenlivé jeřáby podél ní střežily její pokornou, přítulnou osamocenost a kolem se rozprostírala krajina, jíž požehnala Boží ruka. Na konci té cesty čekala malá dědina s útulným kostelíkem, který vlídně přivítá každého příchozího. A vzpomínám si, jak asi ta cesta vypadá teď, v zimě, kdy jinovatka měkce uléhá na smutné a opuštěné větve stromů, jak si ji ve sněhu o vánocích prošlapávali věřící, věrní svému milému kostelíku, a zbožně, nedotčeni krutostí a nepřejícností mrazu, poklekali před oltářem, před nímž jim věčné světlo stále připomíná, že Jmezi námi a s námi zde na zemi přebývá Pán Ježíš. istě, poutníci času, šli jsme už v životě mnohými cestami. Některé se na nás usmívaly, jiné byly drsné a jejich tvář tvrdá jako bezcitné kamení. Nyní se před námi všemi rozevírá cesta novoroční. A my se jí ptáme plaše, zvědavě a poněkud s obavami: pohladíš nás měkkou, citlivou, laskavou rukou, nebo zraníš ostrým kamenem? I jistě, bude s námi zacházet jako každá minulá, kterou jsme vždy na Nový rok začínali s úzkostmi i nadějemi. Někdy pohladí, jindy poraní, někdy dá radost, jindy zase starost; někdy potěší novostí krásy, jindy rozteskní novostí bolesti. Ale nemusíme se jí bát, půjdeme-li opět po ní se zrakem vnitřně, duchovně cele upřeným k Pánu Ježíši Kristu, k Prameni věčného dobra a k Dárci věčné lásky; budeme-li i nadále věrně a statečně následovat jeho světlo pravdy a jeho božského učení tak, abychom šli správným směrem, neztráceli se zřetele svůj věčný cíl a nepotáceli se v tmách a abychom už na tomto světě nalézali potěšení z dobře a poctivě vykonané práce, kterou nám každému na určitém místě svého pozemského hospodářství stanovil věčný Hospodář. I o to se musíme v novém roce snažit, abychom se přiblížili k vznešenému Srdci svého Boha, abychom vstoupili do tohoto milosrdného a oblažujícího Srdce a každým dnem nového roku poznávali jeho velkodušnost, velikost a všechna svátá hnutí jeho lásky a naučili se tak čerpat svou radost i svou naději s nevýslovnými překvapeními přímo z pramene svého bytí. Přes všechny prvotní rozpaky, jež na počátku, než se naše duše rozhlédne, zatíží poněkud naše kroky, i to už můžeme vědět, že také ty nové dny mohou pro nás být dny milosti a spásy, dny požehnání a občerstvení, budeme-li stále spojeni s Pánem Ježíšem a jeho dobrotivým Srdcem vírou a láskou, budeme-li se k Němu utíkat pospícháním svých modliteb a nebudeme-li odporovat jeho pozváním a nebudeme-li vzdorovat jeho výzvám. Náš Spasitel, jehož přítomnost mezi námi v Nejsvětější Svátosti bude pro nás vždy posilou a povzbuzením i v tomto novém roce, má všechny půvaby horoucího zájmu o nás a naše potřeby, aby zvítězil nad naší lhostejností a někdy i omrzelostí; Jeho Srdce ve svých hlubinách tají v sobě božské paprsky, jež mohou osvítit temnoty, do nichž někdy duše upadá vlastní vinou a vlastním nedbáním pravosti cesty a tají tolik nadšení k oběti, že snadno rozplynou ledy naší necitlivosti. Jeho Srdce je sluncem našich duší. Zdaž o sobě Spasitel sám neřekl: „Jsem světlem světa?“ (Jan 9,5). A připomněl, že kdo ho následuje, kdo jde za ním, nekráčí v temnotách. Proto si máme být vědomi, že nejsme ve tmě, aby nás každý den zastihl jako zloděje, kteří ukrádají Boží milosti jen pro sebe a nechtějí z nich dát nic ani Bohu, který nás povolal k účasti na své milosti, ani druhým Božím dětem, s nimiž nás Boží milost spojuje. Apoštol praví s důrazem každému z nás: „Vy všichni jste účastníci světla a příslušníci dne. Nepatříme noci ani tmě“. (I. Thes. 5,4.) Od chvíle, kdy se nad betlémským chlévem rozlila plnost Božího světla, každý náš krok musí být poznamenán světlem a my musíme žít jako účastníci světla. Nechť proto i naše nynější novoroční cesta je posvěcena oním božským světlem, v němž všechny věci i události jsou viditelný a patrny ve své pravé, nejhlubší podobě. Světlo, tryskající z hlubokosti všeobjímajícího božského Srdce, budiž slávou našeho života a oporou všech našich nadějí ve dnech, jež nám budou přisouzeny. tu yslím, drazí přátelé, že každá neznámá a nevyzkoušená cesta působí starosti a probouzí obavy a úzkosti. Tak zajisté i ta naše novoroční cesta, kterou jsme všichni spolu nastoupili. Ale my víme, že netápeme ve tmě. Jít neznámou cestou a k tomu ještě za temné noci a nevědět, kam jdeme a kam dojdeme, to je ovšem ošemetná věc a nebezpečná hra. Ale my víme, kam jdeme a kam chceme dojít. Před námi stále svítí ono věčné světlo, jež žádný vítr nezhasí, žádná tma nepohltí a žádná tíha neumlčí. Je prosté jako ono věčné světélko před oltářem vesnického kostelíka, čekajícího trpělivě a v radosti na své poutníčky; a je mocné a silné jako světlo majáku, daleko viditelné na širém moři a ukazující plujícím lodím správný směr k přístavu. Tím světlem je náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus. Půjdeme za Ním i v tomto roce s důvěrou a bez váhání. Novoroční cesta VÄCLAV zima \ Neděle měsíce ledna PROF. JOSEF NÉMEC • PRVNÍ NEDÉLE V OBŮANSKSM ROCE js v rámci vánoční doby zasvěcena nejsviti jilmu Jménu Ježí i. Octa k tomuto Jménu Sířila se v 16. století, celocírkevní svátek Jména Ježíš byl zaveden roku 1721, a to původně na 2. neděli po Zjeveni Páně. Svatý papež Plus X. Jej přeložil na dnešní den. Letos slavíme tedy svátek n e jsvětěj š ího Jména Ježíš v neděli S. ledna. Jméno, které dostal vtělený Syn Boží, nebylo Mu dáno Jen nahodile. Mělo vyjádřit, co bude Jeho úkolem na zemi. Hebrejské slovo „Ježíš“ znamená totiž etymologicky asi tolik co „Spasitel“. A tím se Boží Syn vskutku stal, když vzal na sebe lidskou přirozenost. Proto je také toto Jméno pro nás opravdu nejsvětější. Kdykoli Je vyslovujeme, skláníme před ním svou hlavu v hluboké úctě. Introit k mešní Oběti říká nám však Ještě víc: Ježíš sl pro Své Jméno zasluhuje, aby před Ním všechen Boží lid padl na kolena. V liturgickém čtení svátý Petr, první z Apoštolů, znovu zdůrazňuje shora připomenutou pravdu: „Na celé zemi není lidem dáno žádné Jiné jméno, skrze které bychom mohli dojít spásy“ (Skut. 4, 12). Kratičké Evangelium, spočívající v jediném verši (Luk. 2, 21), konstatuje, že novorozené Mariino Dítko bylo pojmenováno Ježíš z příkazu samého Boha, Jak tlumočil Archanděl Gabriel Jeho Matce, ale i svátému Josefu. — Vstupujeme tedy jako věřící katolíci do nového roku s Jménem Ježíšovým na rtech. Je v tom vyjádřena prosba, aby nám Spasitel celý rok žehnal a v dobrém nás zachovával. Je to však také přísaha, kterou se zavazujeme, že se budeme všemožně snažit, abychom Tomu, Jehož Jméno uctíváme, činili svým životem podle vírj vždycky čest, přísaha, kterou se zavazujeme, že Mu budeme hojnými skutky lásky pomáhat utvářet zemi, kterou přišel spasit, Ještě krásnější a lidi na nl bratrsky dokonalejší. (Pokračováni) *