Katolické Noviny, 1966 (XVIII/1-52)
1966-01-02 / No. 1
ROČNÍK Will. ČÍSLO 1. • PRAHA 2. LEDNA 1966 • CENA 50 HALÉŘŮ ^ Dary věčné mladosti VTK. — H 1 e d á m e -1 i vhodný motiv přání k právě se rodlvšímu roku, nelze opomenout pohled na radostný symbol vánoc zářící až do prvního novoročního dne — pohled na primitivní lože jeslí. Odpočívadlo betlémského DítKa se nekolébá, je pevné, Jako je stálé, svěží dědictví Novorozeného, je? zanechal světu. V Něm, který „obveseluje mladost“ všech a vždy znovu, najdeme zajisté téma k novoroční úvaze, i k přání. Dětství a mladost neznamená jen přechodné stadium, jímž třeba projít, aby člověk dosáhl dospělosti, nýbrž je hodnotou samo o sobě. Podstatná část nářků na dnešní mládež spočívá ve výtce její předčasné dospělosti, čili předčasného stárnutí, nebo aspoň v osvojování špatných znaků dospělosti. Um^é nebo urychlené setření hranice mezí dětstvím a dospělosti je bolestně pociťovaným ochuzením ve vývoji lidského jedince. Proto Pán dal dfchovni dětství za vzor všem: „Nebudete-lí jako tito mallčtí, nevejdete do království.“ Nejlepší a typické vlastnosti dětství mají být trvalou součástí křesťanova charakteru. jitro lidského života je totiž nejblíže tvůrčí činnosti Boží. Zlo ještě není v člověku probuzeno, tím méně rozpoutáno, jeho pohled je nezaujatý, gesto nezatížené rutinovaným pozérstvím. Dětství je proto vlastní životním zklamáním nenarušený způsob setkávání s Bohem, lidmi a věcmi bez sobecké vypočítavosti, bez pokrytectví, bez lstivosti. Jeho smysl pro radost, úcta před neznámým a nepoznaným, schopnost vyjadřovat nelíčený podiv nade vším, s čím se v životě prvně setkává a co je počátkem nejen filosofie, ale 1 náboženství, odvaha nepodařené znovu začínat a zkoušet — to jsou vlastnosti, které si má dospělý z dětství uchovat a ztracené znovu hledat. Bolestné životni zkušenosti dospělosti nemají člověka zatvrdit. Nesmějí z něho učinit zatrpklého, úskočného, nedůvěřivého, indiferentního skeptika, nebo docela zavilého nepřítele společnosti. Někteří lidé, vyšlí zvláště z hrozných zkušeností válečných, byli zdeformováni ve svém vývoji a v postoji k okolnímu světu. Zklamání a utrpení je zatlačila do negace a tak zamezila Jejich normální vývoj. Ale ani vědění nesmí dospělého učinit pyšným, domýšlivým, lhostejným. Úspěchy, výkonnost, majetek, moc, sláva, kterou získal, nemají ho svádět, aby v nich spatřoval smysl života. Křesťan zachází se všemi životními klady asi tak, jako sí dítě hraje se stavbami z písku a s papírovými lodičkami. Tim není řečeno, že by nechápal vážně život v jeho přepestré mnohotvárnosti. Nesmí však zapomttat, že v základě je před Bohem všechno hrou, „theatrum mundi“, ouvertura k tomu Poslednímu. Před Bohem 1 nejmocnější, nejúspěšnější, nejmoudřejší — je pouhým dítětem, jestliže se v dětství netají věčné hodnoty, které nemají nikdy zaniknout, pak by se byl Bůh neučinil dítětem. Pro Něho bylo dětství neméně důležité než dospělost, anonymita pacholátka neméně významná než publicita veřejného apoštolátu. Ten, na němž spočinula nejvýznamnějš! úloha světa, našel sl čas, aby se stal dítětem. Protop Něm — Moudrosti — dává Církev zaznívat slovům opěvujícím „hrajícího na okruhu zemském“, který přesto, nebo právě proto „všechno pořádá“. Dobře věděl, čeho nejvíce potřebuje člověk donucený zlem k tomu, aby se křečovitě zabořil do hroudy této země a do snažení, kterým •i ji podrobuje. Dospělý musí Bez ustání se valí proud řeky i života. Stejné bez zastávky plyne i čas člověka, který se neměří jenom hodinami a lety. jeho milníky jsou události světové i příhody osobní, ale především lidé, s nimiž se potkáváme. Gspěchy i zklamání, změny i objevy dovedou často ovlivnit naše kroky, ale nejosudovější jsou v našem růstu setkání s lidmi: jejich povahy a vlastnosti. Myslím na naše rodiče. Šťasten, jenž může vděčně vzpomínat těch, kdo vytvářeli bezpečnou jistotu našeho domova i bezstarostné radosti. Šťastnější je však, komu se obraz otce a matky stal podobenstvím, že život se všemi záhadami a zvraty jest vložen do ruky, která je silná a spolehlivá jako ruka otcova a přitom dobrotivá a měkká jako dlaň matčina. Do vzpomínek našich šťastných, dětských let vkročily postavy učitelů a kněží, kteří zapálili naše srdce, a jejich obraz i slovo se dodnes ozývá v našem povědomí. V letech našeho růstu a duševního zrání, v letech hledání pravdy a životního rozhodnuti, to byli lidé, u nichž jsme hledali sílu a vzor ve svém tápání i pochybách. Pak přišlo setkání nejhlubší a nejosudovější, plné snů i nadějí, setkání muže a ženy, které vyústilo v nejzávažnějším slíbu snášet spolu všecko dobré 1 zlé. Až za hrob jdou důsledky tohoto setkání, vždyť silnější než smrt musí být lidská láska. Když se na sklonku roku díváme nazpět, na listy, které už opadaly ze stromu našeho života i na to, co ještě s námi roste a tvoří z plánů skutečnost, přenášíme se lístkem novoročního přání i k lidem, s nimiž nás spojila důvěra a věrnost v neochvějné přátelství, které ani vzdálenost roků, ani lidská zloba nedovede narušit. Historie našeho štěstí i žalu, nadějí i zklamáni, dobra i vin, pádů i povstání je osudovou historií našeho setkání s lidmi, kteří šli kolem nás, nebo s námi. NOVOROČNÍ EVANGELIUM, nejkratší ze všech v roce, je také historií nejhlubšího a nejzávažnějšího setkáni, jaké na opět najít cestu k dětství, aby byl schopen přijmout milosti božství. Nejvnitřnější cena dětství spočívá asi v tom, že dítě je symbolem věčné mladosti s jeho vzácnými dary. Je znamením nestárnutí a nesmrtelnosti, a proto obrazem Boha v jeho věčné mladosti. V dítěti začíná lidstvo vždy znovu, dítě je stále živým, nikdy nevysychajícím zdrojem života. Vracet se k výsadám mládí znamená vracet se k jeho prostotě, veselostí, originalitě, nezaujatosti, trpělivosti, důvěřivosti. Veselí, radost, sláva, pokoj — jsou slova plná kladů a optimismu. A ta slova zaznívala, protože „parvulus datus es nobis“ — v prostém chlévě. Biblický chlév dávných chudých krajů není atriem ani portikem s umně světě může být. V tom Děťátku v branách chrámu se „projevila Boží dobrota, která přináš* spásu všem lidem. Vede dAs k tomu, abychom se odřekli bezbožného života a světských žádostí a žili na tomto světě v sebekázni, spravedlivě a zbožně Tak promlouvá na prahu Nového roku sv. Apoštol. A dnešní úryvek sv. evangelia je opravdu radostnou zvěstí o tom, že Bůh sám chtěl k sobě pozvednout člověka, že Bůh sám k nám sestoupil a člověkem se stal. jako se chtěl člověk setkávat s lidmi uprostřed lidské bídy i slabosti, v denních starostech i v lopotě, v pochybnostech i na prahn lidských vin, i v náruči smrti. Aby se k nám přiblížil, odložil všechno, čím byl ve slávě svého Otce, všechno, před čím bychom se musili chvět. Byl člověkem mezi lidmi, tak jej poznávali a setkávali se s ním jeho současníci, ale tak se s ním potkáváme i my. Leč i ta naše setkán í jsou odlišná. S některými lidmi se setkáme a vzápětí o nich nic nevíme, neměli pro nás významu, s jinými nás spojuje pouze společenský ohled, jiní se stávají přímo naším osudem. Takové setkání dovede tesanými hlavicemi ani racionální stájí, ani úhledným domečkem s anděly. Chlév, z ně^ hož vyšlo tolik trvalých popudů, byly pouhé čtyři hrubé zdi, A v šeru té stáje spatřili pastýři Dítko s očima právě otevřenýma, se srdcem nedávno rozbušeným, výjev, o němž platilo a platí dantovské: „Já láska andělská jsem, která krouží — kol veselí, jež z klína dýchá, který — byl bytem všeho, po čem duch náš touží.“ Narození člověka, duše, která se před chvílí vtělila a přichází trpět s ostatními a za ostatní, je vždy positivem a k této neskonale positivní skutečnosti se řadí další kladné činy: pastýři nesou Novorozenému bílé dary své práce, mléko, sýr, vlnu, beránka. Být mladým znamená pozorovat, co přinášejí znameproměnit osnovu našich dnů a vnést do nich nové myšlení, chtění i neznámou radost. , však žádné — jenom z těch lik ě lidských — nemá tak vésílu, aby zasáhlo naše jednáni’ a dovedlo je tak hluboce »měnit, jako setkání s Bohem a rlověV-m zároveň. Prožiii a pochffp |e nejprve apoštolově. Od první váhavé otázky — „Mistře, kt1 ’dlíš?“ — ke dni, v němž opii svoje čluny, sítě i donu. y’, aby Ho následovali, k hodině, v niž se rozešli do celého světa hlásat jeho učení až k okamžiku, kdy pro svého Mistra oběto valí život, byla celá jejich bytost proměněna. Setkání s Kristem má přinést novou radost a nové chtění, novou vůli a nový pohled i do našeho života. Má nás proměnit v Boží děti. „V sebekázni, spravedlivě a zbožně máme žít na tomto světě“ a svými skutky ukazovat, že právem neseme Jeho jméno. I Bohu odcizený svět má při pohledu na nás pochopit novoroční epištolu: „Ukázala se v lidech milost Boží — ukázala se v jejich skutcích dobrota a laskavost Vykupitele našeho!“ NA PRAHU NOVÉ BUDOUCNOSTI více než jindy dovedeme pochopit slova starobylé modlitby prvotních křestanů: „Pane, propůjč mi své oči, aby svět poznal: Kristus se z nich dívá! Polož slovo svoje na rty mé, aby svět slyšel: Kristus z nich mluví! Dovol, ať mé ruce prokazují dobro, aby svět pochopil: Kristovy ruce uzdravují všechnu bolest a mírní všechen žal!“ V portálu Nového rok u setkáváme se se Synem člověka. Panenská Matka ho ukazuje ve své náruči a chudobný dělník josef jest jeho ochráncem, jeho jméno oznámil světu anděl ještě „dřív, než bylo počato v mateřském lůně“. Nikdo nemůže kráčet kolem něho bez povšimnuti. Avšak naše setkání s ním má znovu ukázat, že dovedeme být „jeho lidem, horliví v konání dobrých skutků“. A to jsou jistě nejkrásnější slova našeho rozhovoru se světem, to jest i naše svědectví, že na cestě života -potkali jsme Krista. ní času nejen kladného, ale též co skrývají pod závojem někdy jen zdánlivé negace. Doba odmítá negativní typ jako škodlivé monstrum. Fyzicky starý Jan XXIII. byl podivuhodným příkladem toho, co dokáže křesťanovo intenzívně živé duchovní dětství, posilované milostí Dítěte. Duchovní jarost tohoto starce pohnula základy světové náboženské obce a vyburcovala ji k úkolům, jejichž šíři nelze dnes ještě ani odhadnout. Jestliže církev kanonisuje dítky, jinochy a panny, chce tím kanonisovat 1 věčnou cenu jaré mladosti a jejích kladných jarních vlastností. Proto si na přelomu let přejeme hojnost trvalých darů mladosti, hlavně: optimismu, rašícího z radosti a útěchy. Ducha, Novoroční setkání P. VÁCLAV ZEMEK Kreslil Pavel Llsý Originál Jany Brožové PŘÁNÍ MARIE HOLKOVÁ Z as Nový rok — zas nová zastávka na naší poutí k větnému Cíli Na další cestu két bychom dobře se zásobili chlebem víry a solí naděje V dešti i slunci, přes sněhu závěje kompasem lásky nechrne se vést Bůh necht nám dopřeje abychom věrně šli stále tou nejlepší ze všech cest. K Láska přišla na svět KANOVNÍK Dr. LADISLAV POKORNÝ oloběh času přináší svátky a památné dny. Vzpomínkami a symboly dává* nám prožít opět to, co uplynulo před lety a co nám přece stále dává teplo a dokonce sílu do bojů o dobro a krásu v lidském životě. Děje se to několikerým způsobem. První z těch způsobů, jímž se vracíme, abychom nalézali sílu, je velmi líbe. 'ý, i když je v něm trochu melancholie a snad trochu sentimentality. Je to cesta zpět do dětství, celila z vzpomínkami. I lidé, kteří se dovedou pevně podívat pí. omnosti do očí a dovedou s ní rázně promluvit, rádi občerství své srdce pohledem na všechny ty minulé chvíle, iVteré byly prozářeny jasem světla, planoucího v našich rodinách. A tak není nic divného a není nijak pošetilé, Jestliže dáme svým vzpomínkám volnost, aby se mohly rozběhnout stezkami dětství, které jsme už dávno opustili a jež se ztrácejí v riiinulosti a právě proto jsou ozlaceny oparem vzpomínek,' jež nepřipustí syrový chlad a nepříznivé okolnosti, ale vbdí Jen to pěkné. Myslím, že se nedopouštíme žádného přestupku proti svým zvyklostem a sklonu k rozumářství, ikdyž v těchto vánočních dnech pozdvihneme oponu minulost a spatříme před sebou pohodu dávného domova. Ano, t, jež zářila z očí našich maminek. T1 nám vládla láska, zdaleka netušili, kolik námah a pf;°* ’y jsme sice ani ání i vlastních bolestných obětí musily přinést, aby n vykoupily vánoce, jaké si jen dětské srdce mohlo 3 vymyslit. Nikdy ani v dětství jsme neviděli v os svátků jen prázdno od školních povinností, neviděli js - jen bohatší stůl a dárky pod stromečkem. Viděli jsme vždy Toho, jehož zrození si připomínáme. Jezulátko na sl ámě 'Sich jesliček bylo nám vždycky připomínkou, že ts jež přišla na svět, volá nás k následování. Možn.á, to nebudete ani věřit, ale je tomu tak. Na mne i tství více působil pohled na Dítě v jeslích a ve*dl mě k lepšímu chování, a to opravdu mnohem víc ne;? ono pověstné: „Buď hodný, nebo nedostaneš nic od Ježíška 1“ Bylo to dětsky prosté a snad naivní. Myslím však, že trochu naivity měli bychom si přinést i do svých dospělých let a stále myslit na Dítě z betlémských jeslí, aby nám neustále připomínalo lásku, oběť a milosrdenství. Zůstaňme však v myšlenkách ještě několik okamžiků v minulosti. Domov nám dětem představovala a také vytvářela ovšem maminka. Vždyť jí právě bylo v těch dnech všude plno a všude a ve všem bylo možno pozorovat její dobré a laskavé ruce. Ale o vánocích jsme měli mnohem víc než kdykoli jindy 1 tatínka. Dnes sl uvědomuji, že kouzlo vánoc, jež si nás podmaňuje, jistě působilo i na něho. A třeba nikdy nedával najevo své city a třeba jinak byl uzavřený a v jednání skoro strohý, vánoční vzpomínky mi ho vyvolávají uprostřed domova jako někoho, jenž snad v pozadí, snad docela nenápadně, ale přitom zcela jistě byl s maminkou spolutvůrcem té slastné a, řekl bych nejraději voňavé vánoční pohody našich domovů. N ení to — jak si myslím — nijak zbytečné, jestliže v době kolem vánoc dopřáváme své myslí více než jindy, aby se toulala minulostí. Ano, myslete na své domovy, myslete na tiché, zasněžené stráně, vesnice i kostelíčky, mysleme 1 na města, jež přece byla také laskavým domovem a byla svědky naší radosti a dětské pohody. Mysleme na ně i letos, když tak trochu zadumáni jdeme do katedrál, chrámů 1 prostých kostelíčků, abychom pozdravili Toho, jenž přišel, aby neodešel. Abychom poprosili o pokoj a mír, abychom poprosili za odvrácení všeho zla od našich prahů a od měst a míst ve světě, kde není míru a lide lidé umírají koseni střelami, jež zasypávají domovy, které — jako ten náš — by rády kvetly ke štěstí svých dětí. Hle, jak zdánlivě sentimentální zamyšlení přivedlo nás do dnešní skutečnosti a k denním starostem. Tím dospíváme k druhému způsobu, jímž z pohody a radosti vánoc čerpáme sílu pro svůj život. Je to pohled, který nám poskytuje liturgické zahledění na svátky tohoto období. Pohled do betlémských jeslí, vzpomínka na šťastné dětství, je jen jedním pohledem. Liturgie totiž neobrací naši pozornost jen k Betlému, nýbrž mnohem více k Tomu, jenž je nepřemožitelným a věčným Sluncem, k Tomu, jenž — třeba přišel mezi nás jako Dítě — je naším Pánem, naším Tvůrcem a jednou bude i naším Soudcem. Liturgie v době vánoční dívá se na tělesné zrození Páně jako na druhotný cíl své oslavy. Ví ovšem o událostech v Betlémě, vzpomíná na ně, a to nikoli snad chladně a cize, ale přece spíše oslavuje Vtělení věčné — Slovo, jež posvětilo tento svět a dalo vznik celému pokolení světců. Liturgie plane láskou k tomu Králi a i o těchto svátcích myslí především na druhý příchod Páně. Prostředkem k šťastnému setkání s naším Mistrem na věčnosti je vnitřní proměna. A tuto proměnu uskutečníme, že budeme sledovat líbezné Dítě nejen láskyplným pohledem v jeslích, nýbrž hlavně v jeho Slově a činu jeho obětiplného života. Pokračováni na 2. stran# 30