Katolické Noviny, 1969 (XXI/1-52)

1969-01-05 / No. 1

BUH S NÁMI Jeden z Indů řekl: „Většina křesťanů pochopila Jen polovičku křesťanství. Pochopili, že Bůh a Ježíš Kristus tvoří dokonalou jednotu: Kristus je Bůh. Ale nemohli zažít, že Kristus je i člov&k“. Žádná pravda našeho křesťanského náboženství snad není těžší co do přijetí než Vtělení, inkarnace než skutečnost, že se Bůh stal člověkem: Bůh přestává být ideou helenistů, není mocným Bohem na oblacích, tak vzdáleným, že nehrozí jeho přímý zásah do lidské společnosti. Bůh se stává člověkem, nejbližší skutečností, což nelze tak lehce oddiskutovat. Mnohý snese snadno Jezulátko ze sádry s koudelovými vlásky, položené do jesliček, to jej neuvádí do rozpaků, a hlavně: neruší jeho klid. Pravý Ježíš Kristus, pravý Bůh a člověk, Bůh v t ě 1 en ý, je mnohým velmi na obtíž. Počínáme si podobně jako hostinský, který zavřel dveře hospody před Josefem a Marií. Kdyby byl věděl, že mají s sebou vtěleného Syna Božího, určitě by je byl přijal. Byl přece zbožný jako my, byl by udělal místo... Ale on se domníval, že jde o dva ubohé tuláky bez domova, dotírající v tak nevhodnou dobu. Nepřijal je, jak je přijmout měl, protože byl příliš „rozumný“. Jak měl věřit, že by se mohl Bůh představit v takové podobě? Domníval se, že zavřel dveře před lidmi — ale on je zavřel před Bohem. Ještě hůře si vedli farizeové, kteří byli „zbožní“ a praktikovali náboženství. Byli přesvědčeni, že jejich vztahy k Bohu jsou dokonalé. Vykonávali pravidelné náboženské povinnosti, byli klidní, měli vyrovnané účty s Bohem Darovali mu sobotu a kadidlo v chrámě — a během týdne nic nebránilo, aby proti Ježíši bojovali a nakonec shledali ho tak nesnesitelným, že ho ukřižovali. Domnívali se, že postupovali jen proti člověku, který neměl jejich pravdu. Byli přesvědčeni, že hájí zájmy Boží proti němu. A ukázalo se, že vše, co udělali tomuto člověku, nazývanému Ježíš Kristus, udělali Bohu. Proč to říkáme? Protože se to týká nás! Jak jsme my pochopili Vtělení? Jako něco minulého, na co lze příjemně vzpomínat při zpěvu koled, o slavné půlnoční mši svaté? Proč myslíte, že se Bůh stal člověkem? Abychom se mu mohli klanět při mši svaté a potom jít dále vlastní životní cestou? Bůh se stal proto člověkem, abychom my přistupovali k člověku jako k Bohu. Podobáme se Filipovi, Kterému řekl Spasitel po tříletém apoštolátě: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi a ještě jsi mne nepoznal? Kdo vidí mne, vidí Otce!“ Bůh je mezi námi — a my ho nepoznáváme. Nepoznáváme ho ve svých bližních, ba nejbližších. Sneseme snadno jen to Jezulátko ze sádry, méně však opravdové dítě, které křičí, stále se špiní a budí v noci. Jak by asi dopadly naše vánoce, kdyby k nám vpadl neznámý člověk? Třeba by neměl kam hlavu složit, třeba by byl propuštěn z vězení, třeba by byl nemocen, třeba by to byl náš vzdálený příbuzný, kterého neradi vídáme — velmi pravděpodobně by nám zkazil štědrovečerní náladu. Je opravdu lehké představit si Boha tak, jak by nám to vyhovovalo. Ale není snadné Ho přijmout tak, jak je mezi námi přítomen — v bližním. Která žena věří, že má Boha najít ve svém manželu a muž ve své ženě? A který kněz poznává Boha ve svých svěřencích? A které děti ve svých rodičích? A kteří rodiče ve svých dětech? A kdo poznává, že Bůh je přítomen ve všech událostech našeho života? A ve všech událostech národa? A ve všech voláních milosti? A přece Písmo svaté hovoří tak jasně. Ježíš Kristus řekl: „Já jsem s vámi až do skonání světa.“ A na jiném místě: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, já jsem uprostřed nich.“ A konečně u sv. Matouše čteme: „Pane, kde jsme tě viděli hladového a nedali jsme ti jíst, kde žíznivého a nedali jsme ti pít...“ A On odpověděl: „Cokoli jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili.“ Vtělený Bůh je pro mnohé těžko přijatelný. Vyzývá k oběti, k velkorysosti, k víře. Už tehdy řekl: „Blahoslavený, kdo se nepohorší nadé mnou,“ tj. nad způsobem, jakým vstupuji v bytí. Bylo by pro nás tragické, kdybychom čekali až na poslední soud, abychom pochopili Vtělení. Bylo by pro nás tragické, kdybychom pozdě zjistili, že první největší přikázání bylo zároveň druhým a druhé totožné s prvním. V každém člověku čeká Bůh na to, abychom Ho tam objevili a aby v něm mohl On růst. Ježíš Kristus volá ke každému z nás jako k apoštolu Filipovi: „ ... tak dlouho jsem s vámi, a ještě Jste mne nepoznali?“ Oslavili jsme opět další vánoce na své pozemské pouti. Oslavili jsme opět zázrak Vtělení Boha v člověka. Teď je na nás, abychom nemusili čekat až na soudný den a zjistit, že Ježíš Kristus měl v našich bližních hlad, žízeň, že v nich byl sám, nemocen, zajat, že v nich nás potřeboval a toužebně očekával. Prosme často v novém roce, aby naše víra ve Vtělení nebyla jen záležitostí osobního vnitřního života, ale činorodým zásahem do společenského života a abychom unikli hroznému poslednímu soudu, při kterém zjistíme, že se Bůh stal opravdu člověkem a že byl docela blízko nás ... S tímto vědomím vstupme do nového roku a bude šťastnější pro nás i pro ty, s kterými se budeme setkávat. DR. František tomäšek Pavel Roth: MODLITBA V NOVÉM ROCE Nebeský Otče, daruj nám každý den trochu radosti, protože koupit si ji nelze ... Pošli nám do cesty někoho s malým úsměvem, povzbuzujícím slovíčkem, s jasným pohledem. At přijde dlouho očekávaný dopis, at se uzdraví drahý člověk, at se vysvětlí nedorozumění! Ukaž nám každý den něco krásného: kvetoucí květinu, statečného člověka, dobrý skutek, abychom z toho čerpali radost. Otče, Ty jsi chtěl, aby radost byla něčím víc než požitkem a potěšením, které zaměstnává jen na okamžik naše smysly. Radost jde hlouběji, dotýká se našeho nejhlubšího nitra a vyzařuje z nás dlouhou dobu. Je štěstím z dobra, krásy, dokonalosti..., je konec konců, znovunalezením Tvých stop v obličeji člověka, v řádcích novin, v oblouku stavby. Je radostí z Boha. Bez Tebe by nebylo žádné radosti, bez činu Tvého Syna by nebylo žádné radostné poselství. Proto nás zbav těch smutných postav, které nám namlouvají, že křestané se musí zármutkem nad špatností světa sami stát zarmoucenými. Kdopak by se vůbec směl ještě radovat, ne-li my, kteří v Tobě máme všemohoucího, vševědoucího a ke všem dobrotivého OtceI (Z „Tag des Herrn“, roč. 196», sir. 2, přeložil L. P.) Kresba Františka Peftáza Povězte všem dome, jak na vás denně myším Návsím brněnského otce biskupa \ Římě a u sv. Otce Jak již víte, dlel BRNĚNSKÝ BISKUP Dr. KA REL SKOUPÝ s generálním vikářem dr. Vladimí rem Nováčkem od 3. 12. do 17. 12. 1968 v Rí mě. Na naše dotazy se s námi rozdělil o své dojmy a zkušenosti. , Jaký jste shledal rozdíl ve vzhledu Říma od své poslední návštěvy? Velký. Již při jízdě z letiště mě zaujala tří proudová rušná doprava. Na okrajích Říma vy rostly velké nové čtvrti. Nepomucenum stálo r 1933 téměř o samotě a nyní je kolem úplni zastavěno. Zásluhou redaktora vatikánského rozhlasu P. Ovečky jsme z- věže vysílačky vidě li Rím jako na dlani a viděli jsme, jak se roz rostl. Jak se v těchto nových sídlištích rozvíjí stavba kostelů? Vázne. Většina nových sídlišť je bez kostela jako u nás. Při cestách mimo Rím jsem viděl, že na venkově je nových kostelů mnohem víc Jak probíhala vaše audience u sv. Otce a jaký dojem na vás učinila? Podle přesného pořádku probíhají audience po půl hodinách. Když jsme vstoupili, neubrá nil jsem se, abych nevzdal hold oddanosti sv Otci pokleknutím. Sv. Otec hned přistoupil, po zvedl mne a políbil. Protože mně jako Morava nu leží zvlášť na srdci potřeba obsazení arci biskupského stolce, přednesl jsem ji. Pověděl Jsem také o počtu kněží své diecéze — že jr poloviční než dřív — ale zároveň jsem sv. 01 cs potěšil zprávou, že letos probíhalo přijímán nových bohoslovců nerušeně a je situace naděj n#iší. Poděkoval jsem i za české relace vatikán ského rozhlasu. Zmínil jste se také o uvítání, jaké ván věřící připravili při znovunastolení v červ nu? Ano. Překvapil jsem sv. Otce i fotoreportážním albem, které si sv. Otec se zájmem prohlížel. Zvlášť jej upou'aly krojované skupiny mladých a davy věřících kolem Petrova a katedrály. Předal jsem mu také dar řeholních sester sv. Hedviky z Břežan, vyšívaný ornát. Připomněl jste sv. Otci i léta prožitá s kardinálem arcibiskupem dr. Beranem? Jistě. Sv. Otec má ke kardinálu arcibiskupovi Beranovi velkou úctu. Reagoval na zmínku 0 něm slovy: „Svatý kněz!“ Sám jsem na kard. arcib. Beranovi při svém pobytu v Nepomucenu pozoroval utrpení, které vyvolává jeho nemoc ale které přemáhá velkou duševní silou. Představil jste sv. Otci svého nového ge nerálního vikáře dr. Vlád. Nováčka? Otec Nováček mluví dobře italsky, tak se se sv. Otcem domluvil snadno sám. Já jsem musel mluvit latinsky. Jaký zájem projevil sv. Otec o naše vě říct a náš národ? 0 zájmu sv. Otce o nás svědčí nejlépe to, že se o našich záležitostech dává denně informovat. Uchovávám si slova, která nám řekl: „Vězte a povězte doma všem, že na vás denně mys lim a modlím se za vás a přeji vašemu národu blaho a mír.“ Žádal jsem sv. Otce o vzpomínku v příštím roce, kdy bude jedenáct set let od smrtí sv Cyrila. Sv. Otec slíbil biskupům, kněžfm a věnčím naší vlasti ke dni 14. února zvláštní list. V závěru audience udělil sv. Otec nám 1 všem kněžím a věřícím naší diecéze své po žehnání Při fotografování mě sám postavil po pravé iraně. Nedá se tedy říci, že by v kurii převláda la normálnost a obřadnost? Přijetí bylo opravdu otcovské. A něco podob lého nylo cítit při setkáních s ostatními před davitrli kurie. Kardinál sekretář Cicognani kterému je 84 let, s námi rozmlouval se srdeč ným -áj nem a dal nám na památku medaile. Zvláš srdečné bylo přijeti u kardinála Šepera. (Pokračováni na 2. stran«) SV. OTEC PAVEL VI. pronesl v pátek 20. XII. 1968 ve 20 hodin tradiční rozhlasový projev k vánocům a vyzval, abychom nezoufali v nynější neklidné době, poněvadž vánoční naděje září i do V LIDSKÉ DRAMA a VÁNOČNÍ NADĚJE dnešní dramatické situace, kterou lidstvo prochází. Svatý Otec vylíčil úvodem těžkou krizi celého světa. Zdá se, že přecházíme z období naděje do období zoufalství a šílenství nukleární války. Smrtonosné síly prostředky moderní techniky a jakoby nechaly vyhasnout všechny hvězdy naděje, k nimž jsme dosud upírali zraky. Dále vylíčil druhou sku tečnost, dnešní živelné dění v lidstvu, plné rozporů a vzpoury proti hodnotám a institucím minulosti, které zavrhuje vše staré a věří ve všelék novoty. Stojíme dries před dvěma příznačnými zje vy: na jedné straně obdivu jeme technické ovládání pří rody a na druhé straně ten to pokrok plodí stále nové a nesmírné potřeby, což ve de k nebezpečnému vývoji. Vědecký pokrok hrozí, že se stane věznicí lidstva, z níž není východu; převládají mechanické prostředky vedoucí k blahobytné společ nosti, která oplývá všemi vy moženostmi, ale je chudá na ideály. Je to společnost, kte rá není spokojena s tím, co má, a chce stále vice na úkor chudých lidí a náro dű. Papež varoval před rozvra tem morálky a kulturních hodnot. Zanikají přitom his torické, etické a kulturní hodnoty. A státníci nenáchá zejí v tomto zmatku sami v sobě síly, jak tomu zabrá nit a vidí jediné východisko v útláku, v potlačení zá konných svobod, zrušení ob čanských práv. Jinde zase neuznávají potřeby chudých a požadavky spravedlnosti. Papež obviňuje moderní li teraturu, film, umřiií a filosofii j/ncmením vzniká obraz člověka duchovně slabého, sobeckého, nevyrovnaného, smyslného, pokryteckého, a to je ubohý syn tohoto století! Nesmíme však klesat pod břemenem své radikální neschopnosti. Lidstvo vlastními silami na to nestačí, ale cítí potřebu spásy, v lidech se zase ozývá svědomí a po dvou tisících létech je stále aktuální zrození Páně, který přišel na svět nás spasit. Papež proto a přes všechny potíže, věří v tvůrčí síly a v lepší život. Opravdu živé křesťanství uprostřed skutečného světa představuje sice pomalé, ale účinné obrození lidstva. Tylo hlavni myšlenky jsme zachytlli z různých rozhlasových záznamů a k projevu samotnému se ještě vrátíme. (mw)