Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-01-04 / No. 1
NAS PODÍL První den nového roku patří Světovému dni míru, jemuž sv. Otec Pavel VI. dal letos vedoucí myšlenku: „Smířlivostí k míru“. Smířlivost — proto láska, dobro vůči všem. Nezůstávejme proto „nikomu nic dlužni“ (srv. Řím 13, 8), aby nebylo haněno jméno nás, křesťanů. Zbožně a spravedlivě žijme (srv. Tit 2, 12), buďme lidmi nejen dobré vůle, ale zároveň také lidmi poctivé snahy. Církev vždy pracovala a bude pracovat pro spravedlnost a mír v celém světě. Další důraznou výzvou k těmto úkolům je ústřední komise v Římě „Spravedlnost a mir“ (Justitia et pax), kterou ustavil papež Pavel VI. dekretem z 6. ledna 1967. Můžeme z toho mít dvojí uspokojení. Úkoly, které církev v tomto směru se snažila vždy odpovědně plnit, budou nyní touto komisí ještě více zdůrazňovány a tato práce bude zároveň v rámci celocírkevním dokonaleji koordinována. Ustavením tohoto ústředního sekretariátu „Spravedlnost a mír“, byl uskutečněn náš návrh, který jsem podal na koncilu. Navrhoval jsem, aby byl ustaven sekretariát pro všechny otázky sociální a míru, jak ústřední v Římě, tak diecézni v jednotlivých diecézích s odbočkami ve farnostech. Tříletá práce ústředního sekretariátu v Římě vykazuje velké dílo pro řešení otázek sociálních všeho druhu a pro mír v celém světě. V tomto směru dala velký podnět také encyklika Pavla VI. „Pokrok národů“, vydaná v roce 1967, kde je vyloženo, že pojem míru je dnes nutno brát konkrétně jako podporu společenského vývoje: „nové jméno míru je pokrok“! V ústřední komisi zatím zastoupení nemáme. Je tam však zástupce z bratrské Polské lidové republiky Stefan Swiežawski, profesor filosofie na katolické universitě v Lublinu. Je to laik, člen skupiny „Znak“. Pokud jde o složky koordinované, existují jako komise biskupských konferencí, nebo jako národní komise pro Spravedlnost a mír. Poněvadž u nás dosud není formálně ustavena biskupská konference, proto komise Spravedlnost a mír je u nás v rovině diecézni, zatím v arcidiecézi pražské. Biskup Dr. FRANTIŠEK TOMÁŠEK, apoštolský administrátor pražský Den míru Potřetí slávime Nový rok jako den míru. Co však znamená slavit den míru? Psát o nám, přát si jej, modlit se o něj? To také. Ale ne jenom. Svatý otec říká: „Všichni musí mír milovat, všichni musí k němu přispět, všichni musí pro něj vytvořit ve . řejné mínění, tak, aby se mír stal všeobecným přáním a skutečnou možností.“ Justitia et pax vyjadřuje to za své spolupracovníky ještě jasněji: „Uznávám, že i já nesu část odpovědnosti. I za všechny nespravedlnosti, které koho tlačí. Odsuzuji a odmítám každou diskriminaci. Nezú častním se žádné nesnášenlivostí. Bu du sám respektovat všechna práva svých bližních, budu se snažit je po chopit a jim pomoci.“ Jak to všechno uskutečnit? V oby čejném a každodenním životě. Ve Francii byla nyní zfilmována kniha Marka Toledano „Františkán z Bouř ges“ Mark i jeho bratr Yves byli za véikv zatčeni gestapem jako členové odboje. Byli mučeni. Marka, který byl dodán do nemocnice, se ujímá němec ltý saniták Alfred Stanke. Je to tran tiškánský bratr. Zachrání nejen Marka, nýbrž i Yvese, odsouzeného k smrti. Po válce oba bratři naléhají na Alfreda, aby zůstal ve Francii. Odmítne. Žije dosud v jednom klášteře v jižním Německu. Interviewy ani autogramy nerozdává. Prohlašuje: „Dělal jsem jen svou povinnost.“ Nebo v Neustrelitz v Meklenbur sku (v NDR), odhalovali nedávno za účasti všeho obyvatelstva a všech úřadů pamětní desku místnímu fárá ři dr. Bernardu Schwentnerovi. Byl před 25 lety popraven „za rozklad ba jeschopnosti a nadržování nepříteli“ V čem ten rozklad a nadržování spočívaly? Přišel k němu farník s teh dy obvyklými otázkami: Proč prý ne udělal papež nic proti. válce, proč nadržuje církev židům, proč je církev proti Němcům, když přece prozřetel nost si vyvolila vůdce atd. Farář na všechno pádně odpověděl. Proč? Ne chápal snad, že má před sebou pro .vokatéra? Asi chápal. Jenže chtěl aby i ten svým chlebodárcům přines' správnou odpověď. Zkrátka, považo val za svou povinnost odpovědět a odpověděl. A dnes jeho statečnost oceňují i ti, kteří kdysi byli zašle pe ní. MF JAKOU STCPÜ Po SŰBÉ ZANECHÁŠ? Snímek V. Drahože Ročník XXII. Nový rok 1970 Cena 50 hal. Morální síla ne násilí Z poselství Svatého Otce ke Dni míru MlR JE OPRÁVNĚNÝM CÍLEM DNEŠNÍCH LIDI. PROTO CHCEME DNES ZVĚSTOVAT MlR JAKO SVÉ NEJLEPŠl PRANÍ DO NADCHÁZEJÍCÍHO OBDOBÍ. POKOJ BUĎ S VÁMI, LIDE ROKU 1970. Jestliže hovoříme o míru, nedoporučujeme tím systém, který by ochromil jakoukoliv iniciativu a sobecky se uzavíral. Z míru se nemůžeme radovat, jestliže ho sami nevytváříme. Mír není stupeň, kterého jsme již dosáhli, nýbrž povinnost, o kterou musíme usilovat celou svou silou. Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že z mnoha idejí, které ovládají svět, je jen jedna dobrá a pravdivá. Idea všeobjímající lásky, míru. Člověk je stvořen pro lásku a pro mír. Ale jak se může láska prosadit u moderního člověka, který je zcela proniknut bojem, sobectvím a nenávistí? Kdo dnes může o sobě říci, že má v srdci lásku k celému lidstvu? I k lidstvu zítřka, k lidstvu, které nebude existovat, jestliže nebude jednotné. Ovšem tato jednota nesmí být vytvářena násilím, nebo sobeckou vypočítavostí, nýbrž bratrskou láskou. Proto dnes, hned dnes musí začít výchova k míru. Mír začíná v hloubi lidského srdce, mír musíme poznat, chtít a uskutečňovat ho ve světovém názoru, ve společnosti i v politice. Jsme si vědomi, jak paradoxně vypadá tento program výchovy k míru. Zdá se, jako by stál úplně mimo skutečnost. Ani dnes, po tak strašných zážitcích druhé světové války se všude neprosazuje mír, nýbrž boj. Brutální násilí znovu nalézá své přívržence a obdivovatele. Lidé, bratřil Jsme toho názoru, že pro naši společnost je nejvyšší čas, aby se začala řídit jinými ideami, než ideou boje, násilí a utlačování, aby tak vedla svět k opravdové spravedlnosti pro všechny lidi. Jsme přesvědčeni, že mír nemá nic společného se zbabělostí, bázlivostí a slabostí. Mír musí postavit na místo brutálního násilí morální sílu. Musí nahradit osudnou a často ošidnou sílu zbraní, jakož i hmotnou a hospodářskou nadvládu rozumem, dialogem a morální velikostí. Mír znamená, že se člověk přestane chovat ke svému bližnímu jako vlk. Není naším úkolem vynášet soud nad současnými napětími mezi národy, rasami a sociálními vrstvami. Odpovídá však našemu poslání přinášet mír mezi lidi, kteří jsou v rozepři, připomínat jim, že jsou bratři, vést je ke vzájemné lásce a smíření a vychovávat je k míru. Hlásat radostnou zvěst o smíření se zdá být v lidské politice něčím nesmyslným, protože v přirozeném řádu často spravedlnost nepřipouští odpuštění. V křesťanském nadpřirozeném řádu je sice odpuštění těžké, ale ne nesmyslné. Jedině vyšší spravedlnost může vyřešit zdánlivě neřešitelné prestižní otázky a umožnit nové přátelství. Je to těžká nauka. Ale není skutečně velkolepá, vysoce aktuální a opravdu křesťanská? I ... Hle, v této chvíli ruce- miliónů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím. O. Březina, Ruce (1901) Akad. malfř Fešíi NA ZEMI POKOJ LIDEM DOBRÉ VÜLE do nového roku 1. leden je na celém světě dnem radosti, především však jejím příslibem v podobě hojných vzájemných blaho přání. A tak se patrně v těchto dnech opět vrší na našich stolech nejrůznější lístky, pohlednice a novoročenky, obvyklé i méně obvyklé, od příbuzných, přátel i známých. A také sami máme zřejmě pocit dobře vykonané záslužné práce, neboť i my jsme zajisté drahný čas proseděli s perem v ruce a uvažovali, co komu poslat a co komu přát. Neboť to není tak jednoduché, Adášť přistupujeme-li k této záležitosti s plnou odpovědností a máme-li snad dokonce pocit, že žádné naše přání nepadá do prázdna a že by mohlo mít, upřímně míněné, pro 'adresáta 1 jistý význam. Nechceme být konvenční, chceme dát najevo osobní účast, především však chceme, aby naše přání bylo milé; neboť respektujeme zásadu nedat najevo, že víme něco o nepříjemných trampotách svého přítele. A tak se utíkáme zpravidla přece jen do jisté všeobecnosti. Loni na sklonku prosince jsem mezi novoročními pozdravy, adresovanými mně, našla i dva zvláštní, které mě přivedly k zamyšlení (a vlastně í k této poznámce): „Přeju Ti do nového roku splnění toho, co si sama přeješ.“ „To, co potřebuješ.“ Vida, řekla jsem si tehdy, jak šikovně to vyřešili. Jaképak namáhavé přemýšlení a vymýšlení povzbuzujících vět — hle, jak je to vlastně jednoduché! Co si sám přeješ, co potřebuješ! A můžeme klidně použít kopírovací papír — vždyť každý si zajisté něco přeje a každý něco potřebuje. Je to ale opravdu tak jednoduché? Co si vlastně přejeme? Podle toho, co přejí jiným, lze se domnívat, že i sobě nejčastěji lidé přejí štěstí (v podobě samozřejmě hmotné), zdraví (hlavně to zdraví!), dobrou náladu (šťastný a veselý!), spokojenost, mír — přemýšlíme ale někdy o tom, co to znamená? A je-li to opravdu to podstatné a nejpodstatnější? Vzpomeňme jen na (a není jich každoročně málo), ktety ří, žijíce v dostatku, v míru í v plném zdraví, berou si život... Ještě zapeklitější je však problém toho, co potřebujeme. Víme to vůbec? Tušení toho, čeho je nám zapotřebí, předpokládá, že sami sobě nerozumíme, že se často na sebe tážeme, že se umíme na sebe s odstupem podívat a o své výbornosti pochybovat. Že víme něco o usebrání, zamyšlení a o samotě. A tak mě letos napadlo na novoroční pohlednici napsat: „Abys v tomto novém roce vždycky věděl, co potřebuješ!“ A budiž mi dovoleno toto přání (rozmnožené 150 000krát) adresovat i všem čtenářům Katolických novin], -kne- Co nového v liturgii V posledních číslech KN jste byli v aspoň stručně seznámení s tím, že listopadu zasedala v Římě Zvláštní komise pro lltur g i i. Jako účastník jednání bych se s vámi rád rozdělil o některé své poznatky a dojmy. Liturgie — to Je teď jeden z nejvíce vzrušujících problémů v celém světě; a není divu — vždyť je to vlastně první a bezprostřední, ale i vrcholný projev života církve! Jest liže tedy církev prožívá své „aggior namento“, pak to musí být zvláště vidět v rovině liturgické, ve formě jejího každodenního kontaktu s Bo hem i mezi vykoupenými navzájem Mezi některými staršími lidmi — i duchovními pastýři! — jsou vážné obavy z tak velkých změn v celém chápání a přístupu k liturgii. Zmínil jsem se o nich při soukromé rozmluvě i Sv. Otci, ale ten velmi živě odpověděl: „Ne, není třeba se bát, smysl obnovy je jistě správný; je dokonce třeba jl provádět radostně, ochotně při tom naslouchat hlasu Božímu 1 volání doby a nífak neztrácet důvěru.“ Aby se i v této oblasti uplatnila „unitas in varietate“, aby liturgická schémata ponechávala i při zachování zásadní jednoty dostatečnou svo(Fokračování na 2. straně) Poloprázdná tramvaj vjížděla do zastávky. Stará pa ní, která seděla vedle mne, chystala se vystoupit. Na jednou se zastavila, zadívala se na zem, pak na svůj kabát a shýbala se pro knoflík, který ležel přímo u je jích nohou. Stejně stará průvoděi k ní přiskočila s ne zvyklou čilosti: „Paní, nechte ten knoflík ležet, nezve dejte ho!“ Žena se na chvíli zarazila, ale pak se znovu shýbla pro nešfastný knoflík. „Ne, paní, knoflík se ze země nezvedá, to přináší neštěstíl“ Souboj o knoflík byl dramatický, průvodčí prohrála a pani zasunula vítězně knoflík do kapsy, ale to byla opět tramvaj v po hybu a o vystoupení nebylo ani řeči. „Chtěla jsem tady přestoupit do Dejvic.“ „Já vám to říkala, že knoflík nosí smůlu, když se zvedne, ale celkem to tentokrát nevadí, můžete přesednout o několik stanic dál.“ Posa dila se. Po chvilce začala znova: „A ten knoflík po druhé nezvedejte, to nosí smůlu. Jela jsem jednou s řidičem a ten také zvedl v tramvaji knoflík a dal si ho do kapsy, třeba jsem ho varovala. Znáte muže. Ještě se mi vysmál. No, a za chvíli jsme se nabourali. Hned vyhodil knoflík rozbitým oknem ven.“ Začala jsem litovat, že byl knoflík vyhozen. Zřejmě by byl následoval menší horror se spoustou srážek, s mrtvými a zraněnými, s houkajícími sanitkami a kvílícími policejními vozy, a to vše, prosím, jen kvůli je dtnému knoflíku. Na čem to vlastně visí lidský životI Zřejmě na knoflíku. Tedy ne neopatrnost, liknavost, lajdáctví. Prostě knoflík. Co tomu asi říkali páni soudci? Tvář paní průvodčí vyzařovala klid, vyrovnanost, jistotu — pochopila jsem. Jí se nemůže vůbec nic stát, ona přece knoflík ze země nikdy nezvedne. Jestlipak také pilně píše ve svém volném čase — přesně podle návodu — řetězové dopisy a rozesílá je svým známým, aby nebyla postižena tím strašným neštěstím, kterým se v dopisech vyhrožuje,- kdyby neopsala a nedala dál? Nevím, ale být paní průvodčí, neměla bych tolik klidu. Co si budeme vykládat! Tramvaj, jak všichni víme, je vůbec nej příznivější místo pod sluncem pro padání knoflíků. být průvodčí a mít zkušenosti tak bohaté, nedovedla bych klidně stát nebo sedět a občas st skřípnout lístek. Orlím zrakem bych pozorovala všechny jedoucí a jejich knoflíky a stejně bych se ještě musila třást hrůzou, že právě na druhém konci elektriky někdo v mé nepřítomnosti právě zvedá svůj utržený knoflík a způsobuje tak neštěstí svoje, ostatních a současně i moje. Pověra svou omezeností a hloupostí je nám přece všem jasná. Nebo snad ne? J. R.