Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)
1971-01-03 / No. 1
MÍR světu Světový den míru, který z popudu OSN od roku 1968 připomíná se téměř na celém světě každého 1. ledna, bývá I pro svátého Otce Pavla VI. vhodnou příležitostí, aby vyzval všechny křesťany k modlitbám, k duchovnímu boji za mír, který svět tolik potřebuje a sám si Jej dát nemôže. K 1. lednu jakožto celosvětovému dni míru, vydal sv. Otec heslo: „KAŽDÝ ČLOVĚK JE MÜJ BRATR!“ Můžeme říci, že myšlenka míru je jednou z hlavních směrnic pontifikátu Pavla VI. Je proto vhodné uvést aspoň některé myšlenky, pronesené sv. utcem k 1. leanu, nebo při jiných příležitostech. „Bez 'líru není důvěry, bez důvěry není pokrnk,“ řekl sv. Otec ke Světovému dni míru a se svou výzvou se obracel „na všechny, kdo jsou odpovědni za běh dějin, na mládež celého světa, která s úzkostí a touhou se upíná k myšlence světové obnovy“. Dále pak pokračuje: „Jedině v ovzduší míru se může usídlit právo, naplňovat spravedlnost a žít svoboda. Je-li takový smysl míru, je-li taková hodnota míru, pak mír je naším úkolem.“ A tento úkol nikdy nebyl naléhavější než v tomto okamžiku dějin, proto: „Rozum a ne síla má rozhodovat o osudu národů.“ Svatý Otec ovšem připouští, že takový mír se může zdát někomu snem, jestliže se vezmou v úvahu ty skutečnosti, které ve světě existují a které jsou vlastně opakem našich úvah o míru. „Svět však se nemůže vzdát svého snu o všeobecném míru.“ Ve svém poselství z r. 1969 k dvacátému výročí vydání Charty lidských práv prohlásil sv. Otec: „Mír a právo jsou navzájem příčina a následek jeden druhého. Mír a lidská práva nechť jsou předmětem úvah, jimiž lidé vstoupí do nadcházejícího nového roku.“ V Encyklice „O pokroku národů" ztotožňuje svátý Otec mír s rozvojem a v závěru tohoto okružního listu se táže: „Jestliže rozvoj je nové jméno pro mír, pak kdo by nechtěl ze všech sil pracovat na jeho dosažení?“ V tom smyslu, ve své závěrečné výzvě se především obrací na katolíky: „ ... Zapřísahám všechny své katolické syny a dcery. V rozvojových zemích, stejně jako jinde, laici musí přijmout za svůj úkol zlepšení řádu na tomto světě.“ Posléze se obrací „ke všem lidem dobré vůle, kteří jsou si vědomi, že cesta k míru vede jen přes kulturu a rozvoj“ a pokračuje dále s výzvou na veřejné činitele, přičemž zdůrazňuje sociální dosah mírové otázky: „Státníci, vaší povinnosti je vyburcovat své národy k účinnější světové solidaritě a především je přesvědčit, že se nutně musí zříci přepychu a marnotratnictví, aby bylo možno podporovat rozvoj a zachovat mír.“ Mírové úkoly ve světě jsou tak rozsáhlé a složité a těžko řešitelné, že mnohému klesá mysl při pohledu na toto množství nevyřešených a přitom mnohdy krajně nebezpečných problémů. Takový pocit měl asi i Jean Guitton, autor knihy „Rozhovory s Pavlem VI.“, když v této knize ptá se svátého Otce: „Budou stačit lidské síly, moudrost a pokrok k udrženi míru?“ Svatý Otec odpovídá s obezřetností, přitom ale 1 s důvěrou ne ve slabé lidstvo, ale v Boží milosrdenství: „Raději odpovím jen zčásti na tuto palčivou otázku, která se dotýká nejobtlžnější problematiky myšlení a dějin. Uzavru ji jednoduchým způsobem; na řešení tohoto hrozného problému použiji Kristových slov: »Co není možné člověku, je možné Bohu.« Vždyť se můžeme za mír modlit. Modlitba má své zdůvodnění ve víře, která člověka ubezpečuje, že ve svém úsilí dosáhnout cíle není odkázán pouze na své síly, ale že mocná a přitom vlídná otcovská síla může zasáhnout do vývoje významných událostí, jež se ho týkají, třeba i zázrakem, pokud bychom klesli tak hluboko, že už jedině zázrak (tím rozumím viditelný Boží zásah) by mohl v poslední chvíli zachránit lidstvo“... Sv. Otec varuje před zneužíváním slova mír, jak se stávalo „v posledním čase, takže slovo mír postavilo lidi proti sobě, místo aby je pojilo dohromady“. V té souvislosti hovoří o jediném správném míru definovaném jeho předchůdcem Janem XXIII. v Encyklice „Mír na zemi“. Tímto mírem je mír Kristův, který „nemá hranic, je společným dobrem, které se všem nabízí a který svým rozšiřováním se ještě více zakoreňuje a mohutní“. A TO JE TAKÉ ÜKOL, JIMŽ KŘESŤAN MOŽE NEJLÉPE OSLAVIT SVĚTOVÝ DEN MlRU, KDYŽ S PRAVÝM KRISTOVÝM MÍREM VE SVÉ DUŠI BUDE PŘISTUPOVAT KE KAŽDÉ SVÉ PRÁCI I KE KAŽDÉMU ČLOVĚKU. FRANTIŠEK TOMÁŠEK KRESBA IVANA MESTROVICE „ŰTÉK DO EGYPTA“ nově provází cestu do Egypta. Pyramida a sfinx — výkřik a záhada! S tímto motivem se setkáváme na pražské umělcově výstavě snad nejsilnějl v monumentální soše Joba. Je to personifikace lidského rodu. V moderním umění snad není bouřlivějšího výkřiku. Jeho družným závěrem fe na výstavě plastika Myslitele, ponořeného v taf všelidských otázek. To obé až do vrcholu prožije v sobě Dítě: dá radostnou pokojnou odpověď, která tiší výkřiky a osvětluje záhady: své evangelium. (Foto V. Fyman — Národní.galerie.) Trojí snaha Ve jménu Páně do nového roku! S plností vnitřní energie, s bezmeznou důvěrou v Boži pomoc, s veškerou rozhodností učinit tento rok rokem svátým. To znamená skládat jeden svátý úkon ke druhému. Dát tomu roku nejbohatší náplň. To se stane. budeme-li vedeni trojí snahou: 1. hluboce a vroucně se ponořovat do Boží přítomnosti, — 2. co nejvíc býti myslí v něčem svátém, povznášejícím, — 3. ve všem se ovládat, ke všemu jít srdcem milujícím, vše naplnit láskou, vším růst v milosti Boží. Tímto si ale umiňuješ nebo slibuješ velké věci, ale uvaž radostně: Mnohem větší je ti slíbeno od Boha, který •vé sliby plní. DR. JOSEF HLOUCH, „MINUTENKA" /^ {'i 3 Ročník XXIII. PRAHA 3. ledna 1971 Cena 50 hal. Jasně a směle do nového rokuí Stává se málokdy, aby cesta do nového roku byla dána tak Jednoznačně jako do letošního. To, co jsme prožívali o svátcích Narození Spasitele, je nutné uvést nyní ve skutečnost. A co to je? Naznačil to na své veliké asijské cestě Sv. Otec Pavel VI.; a naznačili to i naši vedoucí činitelé. Předně mír! Celá papežova cesta byla oslavou míru. S pravou křesťanskou láskou přijímal všude všechny bez rozdílu barvy, postavení a náboženství. Jeho poselství lidu severního Vietnamu, i jeho pozdrav veliké čínské zemi jsou toho nejlepším důkazem a jednoznačným odsouzením násil! i diskriminace. Není to krásný příklad i pro nás? Příklad k následování právě v započatém novém roce? A u nás doma? Slyšeli jsme obdobná slova i úvahy. Nikomu není neznámo, že v minulém roce, vedle výrazných mírových snah, zostřily se i vztahy právě na Blízkém i Dálném východě. A máme my křesťané mlčky přihlížet k vraždění občanů a děti nevinného národa, který si přeje jen klid a možnosti rozvoje? Máme snad podpořit imperialistické choutky a finanční zájmy nepatrné hrstky chamtivých jedinců? Neplatí zde slova Pána: „Běda vám, bohatci!“ Jaká by to byla láska k bližnímu? „Kdo tedy nemiluje svého bratra, kterého vidí. iak může milovat! Boha kterého nevidí?“ MlR, MlR, tak volal Sv. Otec v OSN Z PASTÝŘSKÉHO LISTU Slyšme Krista, který „volá putující církev k ustavičné reformě, hf tato — jako každá lidská a pozemská Instituce — neustále potřebuje, lestltfe se tedy zachovávalo něco, co se týká mravů, církevní kázně, nebo způsobu, ftmž se podává nauka . . následkem okolnosti méně správně, at se to dá přesně a náležitě do pořádku v příhodné době (Unitatis Redlntegratto 11, 6)1 Ten příhodný čas, ve kterém máme upravovat cesty Lásce, přicházející opět mezi nás, je zde: Celým světem vane dnes stále silnější touha po vzájemném pochopeni 1 u lidi, kteří se dosud ve svém smýšleni rozcházejí. Touha po čestné dohodě a upřímné spolupráci se šíři na všech úsecích soukromého, veřejného 1 mezi národního života. Záludné pletichy a lormy nátla.ku z pozice sily, známé jako „studená válka“, se z duše protiv! zvláště nastupující generaci. V této rozmáhající se snaze po člověka důstojných vztazích nesmíme přehlédnout drahocenný Boží dar, „znamení času (UR I, 4).“ „To Pán věků, který moudře a trpělivě sleduje svůj plán milosti vůči nám, hříšníkům, začal v poslední době v hojnější míře vlévat křesťanům, mezi sebou rozděleným, lítost a touhu po jednotě, A ta.a pak častěji, a my se musíme k němu jen připojit!. Druhou věcí, na kterou Pavel VI. ukazuje, je ÚČINNÁ LÁSKA. Naši státní představitelé už udělali a stále dělají mnoho pro nejslabší a poslední — i v měřítku mezinárodním. My můžeme jen přispět, jako se to právě projevilo při sbirce ve prospěch postiženého lidu v Pákistánu. Ale máme též vnitřní, užší možnost dobročinné práce. Myslím tím naši katolickou Charitu. Mám doiem, jako bychom — hiavně v posledních letech — na toto naše dílo lásky k bližnímu zapomínali. A přece Charita obstarává 24 charitnl domovy pro řeholnice, 2 domovy pro duchovní a 3 rekreační domy. A v těchto domovech žiie několik tisíc našich sestřiček, tolik zasloužilých v péči o bližního. To uznaly a pochválily i veřejné oreánv a vysoce hodnotily práci i obětavost řeholnic. Proto také z veřejných, státních prostředků dostává Charita státní roční přísDěvek, který čini kolem 10 miiiénů Kčs. Douíáme, že téměř jednoznačně BISKUPA DR. Š. TROCHTY to milost se hluboce dotýká všude přemnohá lidí... (UR I, 1).“ Když uvážíme, co vytrpěly desítky generací před námi i my sami, kdykoli jsme se nechali ovládnout nekřesťanským duchem ůzkoprséhu partikularismu, který naplňuje člověka zásadní nechutí a tvrdošíjným vzdorem vůči komukoli, kdo přichází z jiného tábora, musíme vítat tento obrodný proud širokého rozhledu a velkorysé ochoty ke koordinované spolupráci jako skutečné osvobozování církví i národů pravým duchem Kristovým. Jestliže jsme v minulosti děkovali Bohu, když vymanil Církev z nekulturního josefinismu a podobných nebezpečí, soudím, že daleko větším dikem jsme mu povinni dnes. když zdravým ekumenickým duchem II. vatikánského sněmu a ustavičným úsilím našeho papeže Pavla o spravedlivé a pokojné urovnání nejrůznějších problémů celé lidské rodiny vrací své církvi universální otevřenost pro všechno dobré. Teprve dnes na temném pozadí smutných dějinných zkušeností si uvědomujeme, ja.kou metlou křesťanské lásky je sektářské smýšlení. Jak láme krásný a přímý charakter člověka a vychovává duševně zpozdilé potměšilce. „Kde totiž vládne řevnivost a sobectví,“ konstatuje sv. Jakub, „tam je zmatek a kdejaká kladný postoj sester ke státnosti a konsolidačnímu procesu se příznivě projeví i při řešeni nikoliv snadných otázek, jako je např. otázka dorostu a noviciátu těch ženských řádů kongregací, které pracují na úseku a sociální péče v charitnich domovech i ve státních ústavech sociální péče. A tak se stává naše Charita instituci. bez niž si nelze v budoucností představit působeni Církve u nás — a to jak pastorační práci duchovenstva, tak i náboženský život věřícího lidu. Vždyť dalším úsekem činnosti Charity je vydáváni a rozšiřování katolického tisku. A dnes se můžeme pochlubit skutečností, že třeba Katolické noviny nikdy dosud nebyly tak žádané jako nyní. Nelze ani vyhovětl všem, kteří by si přáli odebírat a číst tento týdeník věřícího lidu. Doufám, že právě v tomto novém roce doide ještě ke zlepšení a rozmnoženi našeho tisku pro věřící, což je jistě přáním nás všech. Jedno je však potřebné: pracovatl v tomto roce v konsolidačním úsilí jek ve prospěch míru. tak k prospěchu a zdárnému ' působení Církve i k blahu naší milované vlasti! ANTONÍN STEHLÍK, předseda České katoligJsé^CIiarity špatnost. Moudrost shůry je však především čistá, dále pokojná, mírná, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. V pokoji rozsévají šiřitelé pokoje semeno, a to pak jako plod vydá spravedlnost (Jak 3, 16—18).“ Milovaní bratři a sestry, dýchejme plnými doušky tento nový v z d u c h. U; -ne se objevovat na všech stranách lidi dobré vůle, kterých je dnes více, než si myslíme a než se navenek zdá. Nebojme se ekumenismu. To není lhostejnost, nechutná smíšenina dobrého i zlého, spolupráce za každou cenu, která vždycky stojí na hliněných nohách. Právě naopak: „Nic není ekumenismu tak cizí, jako ony falešné smiřovačky, jimiž se podrývá čistota katolického učeni a. zatemňuje se jeho pravý a přesný smysl,“ praví jasně Duch Svatý v dekretu II. vatikánského sněmu o ekumenismu (UR II, 11). Pán je přede dveřmi a naplňuje nás oprávněnými nadějemi přes všechna zklamání, která jako vyhnaní synové a, dcery Evy na své pozemské pouti prožíváme. Bylo by neštěstím zaspat tuto dějinnou příležitost, promeškat tento slibný veliký advent, rodící se jako vše opravdu hodnotné a nové v úzkostech a bolestech pohnuté doby. Radujme se, chvalme Pána a pomáhejme modlitbou, příkladným životem a osobním přičiněním uspíšit příchod „království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje“. O EKUMENISMU Před branami Není to jen každoroční vstup do nového roku, kterým se o další krok přibližujeme k prahům věčnosti. Děje se tak každou cestou do kostela, vidíme-li v něm tajemné zápasiště lidí s anděly podle poutnického Jakubova snu: „Zde dům Boží jest a brána nebe.“ Zápas o požehnání můžeme prožívat tím spíše, když vstupujeme do nejpamátnějších svatyň, mezi nimiž má své prvenství pražská katedrála. Čtyřiadvacet měsíců jako hodin na orloji nás dělí od milénia založení jejího biskupského stolce. Minulé věky se svým nadpřirozeným jsoucnem planou před námi jako hoříc! keř před Mojžíšem. Otvírají-li se bronzová vrata dobudované katedrály, jsme vybízeni, abychom se odpoutali od tupé všednosti a jejích vinami zaprášených cest: „Místo, na kterém stojíš, je svaté!“ Hned při vstupu si musíme uvědomit, že nevcházíme pouze do tisícileté minulosti, která se někomu může zdát jen krásnou památkou. Nová katedrální vrata jsou pečeti dneška. Žádné století nevěnovalo katedrále tolik soustavné a cílevědomé a přitom kolektivní péče a nepřinášelo tolik hmotných celonárodních darů jako naše století. Katedrála v své novostavbě patří naší současnosti: je to sen a tvorba našich otců, jichž jsme dědici. Je třeba, abychom si také v tomto krevním a hmotném smyslu uvědomili hned při vstupu své nevyvratitelné zemité vztahy k posvátné půdě svatovítské, ze které v naší době plně se rozvinul tisíciletý květ. Ale také nutnost našeho vlastního duchovního přínosu! Pryč s muzeálními výklady a představami! Na prahu katedrály nás vítá dnešek svými novodobými vraty. Mistři dlát a štětců, tvůrcové uměleckých řemesel, nesmírný dělný průvod právě našeho století svědčí, že by se katedrála mohla stát muzeem, kdyby do ní čerstvě a svěže právě naše století nevdechlo nové jaro tolika svými přínosy, a to takřka do všech jejích prostor. Toto nové jaro, počaté přelomem dvou století, se týká její tělesné podoby. K duchovní náplni pražské katedrály dnes patří tvorba její nové liturgické d i sr pozice. Už při jejím vnějším dobudování r. 1929 bylo cítěno, že blížící se milénium pražského biskupství vybízí k úsilí, které je dnes všesvětově určeno liturgickými reformami koncilu. K tomuto úsilí patří též definitivní vyřešení náhrobku sv. Vojtěcha, jehož mučednická smrt (997) bude třetím, rovněž i státně významným miléniem našeho století. Otvírají se brány k další, a to velmi hlubinné tvorbě u všech našich svatyň, které jsou dcerami pražské katedrály: citlivě a odpovědně, kde je možno, dokončit novou liturgickou dispozici k miléniu pražského biskupství. JAN LEBEDA PF 71 Magická formulka ’dvou písmen a číslovky. Na počátku nového roku se na nás usmívá ze všech stran. Mluví k nám z přání přátel, známých, novoročních tiskovin. PRO FELICIT ATE! Pro štěstíI Přejeme si šfastný nový rok. Každoročně, nejen letos. Není to snad fráze? Existuje skutečně radostný pohled do budoucnosti? Co máme právo od ní čekat? Jaký bude nový rok, který začínáme ve znamení těch dvou kouzelných písmenek a číslovky? Nikdo z nás nezná s jistotou ant kousíček budoucnosti. Existuje-li nějaké skutečné štěstí, všem dosažitelné, pak jeho tvůrci můžeme být jen my sami — ve spolupráci s Dárcem všeho dobra. Spočívá v tom, jak pochopíme a naplníme své poslání, jak se ztotožníme s úžasným řádem, v němž všechno nalézá své uplatněni. Jak objevíme a naplníme smysl lidského ž t v o t a I No-vé časové období je jen nová příležitost. Tehdy bude štastné, když jl nenecháme uniknout. Když na konci roku nebudeme stát s prázdnýma rukama. Pro nás, pro křestany je to nová příležitost přiblížit se velikému ideálu, kterým je: n*jlt Boha a vytvořit v sobě jeho obraz. Obraz nekonečné Lásky a Dobroty, která se rozdává. Proto papež Panel volal k mládeži Austrálie: „Štěstí najdete jen v tom, když se o ně budete dělit s druhými!“ Křesfan je pravý optimista. Zná totiž přesně svůj cíl, má životní jistotu. S Apoštolem opakuje: „Vím, komu jsem uvěřil a jsem st jist!“ Proto se neleká překážek a obtíží, nebot ví, že poslední a definitivní vítězství patři Tomu, pro Něhož žije. Překážky, obtíže, bolesti a příkoří nám byly předpověděny jako směrovky cesty. Právě tak ale bylo předpověděno konečné vítěz ství tomu, kdo „vytrvá až do konce“. To, že se plní předpověď Pána o překážkách a příkořích, je důkazem toho, že se splní t Jeho předpověď o konečném vítězství, v němž všechno dojde svého završeni a naplnění. Tak jako splněná předpověď o zkáze Jeruzaléma a chrámu je důkazem pravdivosti předpovědi o Jeho druhém příchodu. (Dokončení na 4. straně)