Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)
1971-09-19 / No. 38
Růženec zemědělců JÁDRO KATEDRÁLY MILÉNIUM PRAŽSKÉ MITRY A BERLY má náplň ryze náboženskou: tisíc let působeni Ducha svátého skrze nástupce apoštolů, vyslané právě na naše území. Toto milénium vybízí k vstupu do ducha katedrály, nikoli jen k jejímu tělu, jež bylo před 42 lety dotvořeno k tisícímu výročí smrti sv. Václava. On byl ovšem veden také myšlenkou politické i církevní nezávislosti svého kmene, když začal budovat svou svatovítskou rotundu. Jeho myšlenka byla zrealizována Boleslavovými dětmi, které dosáhly zřízení pražského biskupství, když budoucí katedrálu oslavil jejich strýc u nás svým prvomučednickým přínosem. V tom lze spatřovat jejich kající úkon 1 duchovni vítězství zabitého. Prvotní náplň Václavových snah v duchu jeho doby byla v pochopení Ježíšova rozeslání hlasatelů radostné zvěsti do celého světa a ke všem národům. K tomuto jádru nutno se vracet, když vnější podoba katedrály je skončena jako hmotná podložka k duchovnímu dovršení. Vnější podoba katedrály stala se od r. 1862, kdy započala činnost „Jednota pro dostavení chrámu sv. Víta“, projevem celonárodní vůle a obětavosti. Právě tato tvořlvot připomíná sv. Václava, který sám pracoval a prožíval růst své rotundy jako velikou vigílii k jejímu svatodušnímu naplnění. Není bez významu, že předmětem tvořivé lásky na prahu našeho století byla právě svatováclavská kaple, která tehdy měla roucho vpravdě kajícnické: „Byla ve stavu zcela nedůstojném; stěny její byly pokryty staletým prachem a čmoudem“ — vzpomíná biskup Podlaha, jenž tenkrát také sestoupil do světcova hrobu a vynesl olověnou schránku z doby Karla IV., v níž „nalezeny ostatky světcovy, jež podivuhodně se doplňovaly • ostatky jinde chovanými v jediný celek“. Tenkrát — r. 1911 — jako by sv. Václav vyšel ze svého hrobu. Stěny takřka zpustlé se opět zaleskly třpytem leštěných polodrahokamů zlacenou sádrou spojených, zazářily na nich malby o životě našeho Pána z doby Karlovy i životopis Dědice země, jejž vykouzlily štětce na počátku 16. století. V kapli bylo tehdy nalezeno i původní umístění Parléřovy sochy na stěně, v níž r. 1373 chtěla gotická doba jakoby uctít čtyřsté výročí založení pražského biskupstvL Svatováclavská kaple za našich nedávných dnů zazářila druhou obnovou, konanou nejnovějšími vědeckotechnickými a uměleckými prostředky. Jako nejčerstvějšl přínos byla v jejích jižních oknech zasazena úplně novou technologií skla, aby byly vyloučeny v posvátném prostoru nežádoucí stíny a lomy světla. Tak nově vzplanula svatováclavská kaple do podoby letnicového večeřadla. V homilil pří otevření dobudované katedrály biskup Podlaha vnímal prostor svatováclavské kaple jako světlo a taj. Zpřesnil to náhlým zvoláním: „Sv. Václav stojí uprostřed nás a vybízí nás, abychom šli za ním“. Hrdinnou svatováclavskou cestu míru, souladu a lásky vyjádřil posláním, ve kterém je zachycena svatodušní plnost katedrály, z níž se mělo rozlít světlo evangelia jako z nové misijní stanice k dalším dosud nepokřtěným krajinám. To, co z evangelia náš prvomučedník zrealizoval do vrcholu a zpečetil svou krví: „mllujíeí až 1c smrti“. JAN LEBEDA Ročník XXIII. PRAHA 19. září 1971 Cena 50 hal. 1. DESÁTEK: Lidé se rádi chlubí slavným původem, rodokmenem. Svým původem se právem může chlubit zemědělec. Zemědělský stav byl založen samotným Bohem v ráji. „Naplňte zemi a podmaňte si ji!“ Adam, první člověk — prvním rolníkem světa! Být zemědělcem, pracovat svědomitě na poli, to znamená sloužit Bohu! To znamená totéž, co řekla Maria při zvěstováni andělském: „Aj, já divka Páně, staniž se mi podle slova tvého!“ Ctěk od půdy proto jistě neni přáním Božím! 2. DESÁTEK: Maria na návštěvě n Alžběty. Ačkoliv je Maria Matkou Boži, přece první pozdravuje! A kolik jemnosti v celém jejím chováni! Ačkoliv ji nikdo nenajal, přichází pomáhat starši Alžbětě! Zdvořilost, slušnost je základem lásky k bližnímu. Kristus znalost těchto předpisů u svých učedníků předpokládá. „Budeš-li někým pozván, nesedej na místo prvni...!“ Kolik je mnohdy hrubosti v rodinách, mezi sousedy, v řeči i v jednáni! Pozdravit, na pozdrav odpovědět.. Poprosit a poděkovat___Prokázat čest staršim ... Pomoci slabším... To všechno jsou samozřejmosti! Slušnost, zdvořilost je také základem souladu mezi manžely, mezi rodiči dětmi, mezi sousedy. Zdvořilost je záa kladem lásky! 3. DESÁTEK: Maria s dítětem v náruči! Venkovská žena bez dítěte? Dříve li matky brávaly svá nemluvňátka i na pole. A tam v brázdě nebo v kolembačl musilo čekat, až matka skonči celodenní práci! Venkovská žena se děti nikdy nebála. A každá měla vždy vice než dvě dětil Venkov vždy dával národu nejvíce děti a Cirkvi nejvíce kněži! 4. DESÁTEK: Maria představuje ve chrámě Bohu svého milého Syna,. Maria dosud představuje Bohu zemědělský lid, poněvadž si jej obzvláště zamilovala! (Pokračováni na 2. straně) Podzimní slunce kouzli úsměvy 1 na hmotě, která ožívá pod «novátorským! zásahy. Lešení se rozrostlo od sochy Karla IV. dál i po jeho mostě, kudy pro cházejí chodci k Hradčanům, téměř ve výši světeckých hlav, které se na ně také usmívají v nezvyklé úrovni svých svatozáří. Foto ]an šváb € SVATÉHO OTCE LETNI SÍDLO SV. OTCE V CASTELGANDOLFO vyhovuje ideálním podmínkám letnlhb pobytu. Zatímco v Řím8 je vlhké dusno a teplota stoupá ke 40 stupňům Celsia, zde u jezera v zalesněných horách Albánských se cítíte téměř jako u nás v horách. Zde v letním paláci Sv. Otce jsou generální audience podobně jako v Římě každou středu, dopoledne ve zvláštním prostorném sále, který pojme asi 10 tisíc osob. Účastníků bývá však mnohem více. Ti zůstávají na prostranství venku a z ampliónů sledují průběh audience. V neděli ve 12 hodin promlouvá Sv. Otec z balkónu, modlí se společně Anděl Páně a uděluje apoštolské požehnání. Avšak soukromé audience jsou zde podstatně omezeny a udělují se jen v případech výjimečných. Bylo mně tedy velmi milé, že Sv. Otec souhlasil, abych jej navštívil. Osobní sekretář Sv. Otce mě přivítal velmi mile a ihned se dal se mnou do hovoru. Tázal jsem se na zdravotní stav Sv. 8tce. „Zde se cítí velmi dobře,“ odpověděl sekretář. Pokračoval jsem: „Sv. Otec je zde zajisté proto, aby si trochu odpočinul, vždyť se všeobecně ví, že je z těch odpovědných činitelů v rámci celosvětovém, kdo mají největší pracovní tempo.“ „S tím odpočinkem — to už je horší,“ poznamenal šekretář. „Sv. Otec pracuje pravidelně dlouho do noci.“ „Máte Sv. Otce laskavě upozornit, aby pamatoval alespoň zde více na své zdraví,“ namítal jsem. „Ano, snažíme se o to,“ pokračoval sekretář. „Sv. Otec reaguje s úsměvem- ,Vaše pozornost je mí velice milá, ale přejděme na jiné téma.““ Na bldl jsem se tedy, že při audienci si dovolím Sv. Otci připomenout tuto záležitost. A také jsem to Sv. Otci řekl. Dopadl jsem však podobně jako jeho sekretář. Náš rozhovor přerušil hlas zvonku; sekretář mě uvedl ke Sv. Otci. Vstoupil jsem s naším křesťanským pozdravem a již jsem byl v delším, vpravdě bratrském objetí Sv. Otce s projevy jeho největšího uspokojení z tohoto setkání. Byl jsem si dobře vědom, že takového přijetí nedostalo se jen mně osobně, ale každému z vás. Sv. Otec nabídl židli a přímo hledal slova, aby vyjádřil svou velkou, opravdu otcovskou lásku k nám všem. Vzpomínal, jak je vždy nesmírně potěšen, když na středečních generálních audiencích je ohlášena skupina návštěvníků od nás. A pokračoval: „Zařídil jsem, aby jim byla vždy vyhrazena první místa v sále. Také k nim vždy promluvím a jeden z českých kněží jim můj pozdrav tlumočí v jejich mateřském jazyku. Jsem hluboce dojat jejich živou vírou a oddanou láskou. Přímo na mně visí nejen pohledem, ale celou bytostí. A když odcházím, ještě zvlášť se k nim přiblížím a tu se každý snaží zachytit mou ruku. Zblízka vidím jejich slzy pohnutí. Nedávno se stalo, že jedno děvčátko právě z této skupiny přiběhlo ke mně a srdečně mě objalo. V této chvílí jsem se nestyděl za slzy.“ To je vztah Sv. Otce k nám; a to nás také zavazuje. Pak se Sv. Otec s velkým zájmem dotazoval na všechno, co jej jako hlavu církve zajímá. Řekl, abychom ani v nejmenším nepochybovali, že nechce opomenout nic, čím by nám všem mohl být užitečný jako náš duchovni otec. Pamatuje na nás všechny pravidelně ve svých modlitbách a vyprošuje duchovní i hmotné blaho národům naší vlasti. Závěrem dal Sv. Otec nám všem své zvláštní a velké požehnání. FRANTIŠEK TOMÁŠEK V Římě 2. záři 1971 Obnovená kamenná krása Všechny cestující vlakem nebo silnicí ve směni Kolín—Čáslav zpovzdálí „pozdraví“ bílá vět kostelíka sv. Jakuba, stojícího ve stejnojmenné obci nedaleko Kutné Hory. Tento kostelík, historicky památný, byl postaven českými šlechtici Slavtborem a Pavlem a jejich matkou Marií na paměl jíš tehdy mrtvého otce a manžela, který se roku 1145 účastnil s moravskými přemyslovskými knížaty vražedného útoku na olomouckého biskupa Jindřicha Zdika. Kostelík byl r. 1165 vysvěcen pražským biskupem Danielem za účasti Českého knížete Vladislava II. a jeho manželky Judity o této církevní slavnosti je zachovanú hisa torická listina. ní Kostelík pretrval všechny pohromy a nyje zevrubně opravován péčí novodvorského farního úřadu. K jeho opravě bylo zainteresováno též Středisko státní památkové péče, nebof se tu nejedná jen o památku místní, ale 1 památku intercsující širší oblast, než je oblast obce A kdyby milovník svatováclavské ikonografie si chtěl ověřit pravděpodobnou tvář sv. Václava, jak se jevila našim předkům doby románské, pak by vedle nahlédnutí do Vyšehradského korunovačního kodexu musel zajít do obce Jakub u Kutné Hory, aby zhlédl pravděpodobně prvé plastické vyobrazení sv. Václava, jak jej vyobrazila ruka neznámého _ kameníka XII. Věku v kamenném basreliéfu na vnější kvádříkové stěně tohoto dnes obnovovaného kostelíka, jednoho z nejstarších na území Cech. Dr. V. V. KREMER Foto V. Povolný f Ve jménu Otce... Kolikrát za den před modlitbou, jídlem, prací — děláme znamení sv. kříže a říkáme: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého. Zdaň vždy uvážíme, jak velká a mocná jsou ta slova — a jak velký čin! .. . Ve jménu Boha Trojjediného začínáme. Jménem Boha jsme k tomu dílu — jako od Boha posláni, konáme to jme nem Božím, všechna naše činnost jest podílem na činnosti Boha — na Jeho tvůrčí moci. Ve jménu ... tj. jako v zastoupení Boha ... Ve jménu, tím tu věc a úkon Bohu podávám, zasvěcuji, tím Boha též zvu, aby při mně byl ... a říkám, že ji budu konat s Boží pomocí, před pohledem Božím, v nejsvětější Boží přítomnosti. Je to něco velkého! To znamení, to vzývání vlévá cosi posvátného do modliteb a všeho konání. Proto: Budiž to znamení a slova konána s hlubokou vírou a nejhlubší pokorou a vroucností u vědomí našeho spojení § Bohem nejvýš sva.tým, před Nímž andělé padají na své tváře. J. HLOUCH, „MINUTENKA“ Chvála křestního obřadu E dro-Slovinský spisovatel vard Kocbek pobyl počátkem ku 1955 v Paříži. Deník, který si tam tento vnímavý a přemýšlivý autor bystrý pozorovatel psal, otiskl potom lub a laňský časopis „Nova pot“ (Koč. VIII./ /1956), a my z jeho četby pociiujeme rozkoš jako vždy, když se setkáme s projevem ducha, myšlenky a citu. Z krásného a obsahově bohatého diáře vyji máme aspoň tento záznam z 3D. ledna: • „... zahlédl jsem kostel Notre Dame de Lorette. Mou pozornost upoutala boční kaple. Kolem křestního kamene se shromáždila větší společnost. Připojil jsem se k ní. Početná rodina přinesla ke křtu svého rok starého synáčka. Uvítal je obřadně vystrojený kněz výrazně mužného obličeje, bystrý a duchaplný. Celý obřad se rozvinul způsobem, jaký jsem ještě nezažil. Nejdříve si kněz podal ruce se všemi příbuznými, především s matkou a otcem, potom však společenskou náladu, která se v kapli rozhostila jako v nějaké přijímací síni, tak bezprostředně spojil se svátostným úkonem, že se tajemství obřadu rozvinulo jako neúchylná a vytříbená lidská událost a rozevřelo se uprostřed shromážděných, jako se rozevře vzácná květina. V jeho slovech a úkonech nebylo nic bigotního nebo mechanického, byl to pravý kouzelník, který zaptočal s úvodem, potom zužoval kruhy, až nás konečně všechny spojil v svátost křtu. Kdo přistoupil — do kostela totiž neustále přicházeli věřící — každý se k nim přidružil, takže nakonec rodinu obklopovalo množství lidi. Duchovni spojoval vlídnost s vážnosti, obřad vykonával celou svou živou a přesvědčivou osobností. Nenásilným •způsobem smazal právě onu hranici, která při příliš šablonovitě konaných obřadech odděluje svátost od lidskosti. Třeba každé slovo obřadu vyložil — nebylo propasti mezi tím slovem a jeho výkladem. Jeden z ministrantů bez přestáni rozdával tištěné znění obřadu lidem, a viděl Jsem, že je přijímají, četli sl Je, naslouchali knězi a sledovali ho tak žívá, jako by vykládal některý z největších vědeckých objevů. Také chlapec na něho hleděl, duchovní se k němu nakláněl, říkal mu posvátné věty, tu a .tam mu k tomu pověděl vlídné a laskavé slovo a pohladil ho po hlavě, načež se ohlédl po rodičích a po nás kolemstojících. Nikoho nevynechal svým pohledem. Matka a otec před ním stáli zaujati a hořící smyslovým teplem. Při knězi stáli dva ministranti v typicky románských talárech a krátkých rochetkách. Jeden byl vysoký, druhý docela malinký. Ten vysoký se v kostele a při obřadech cítil Jako doma, a to tak, že se nedbale opíral o křestní kámen a v ústech převracel žvýkačku. Přesto sledoval úkony kněze 1 samo dítě s takovou pozorností, jako by křtili jeho vlastního bratříčka. Ten druhý, malý, se držel těsně u dítěte, chvílemi mu poopravil postoj, nebo je pohladil. Když jsem se na to všechno díval, zachvátilo mě dojetí: blahořečil jsem lidem, kteří svou víru žijí tak ryze a přirozeně. Když nakonec kněz s kmotrem á chlapcem stanulí u křestního kamene a chlapec vyjekl pod pramínkem křestní vody, jež se rozlila po Jeho hlavičce, všichni přítomní se postavili na špičky a oddechli si. Tu kněz vzal dítě do náručí a políbil Je: -Nyní. když Jsi náš bratr v Kristu, musím tě políbit.“ Pak Je vrátil matce a poklekl; pomodlili jsme se Otčenáš, aby Boží čistota v něm později statečně bojovala proti zlu. Co jsou všechny divadelně účinné a filmársky vypočítané efekty u srovnání s nenásilně podaným náboženským úkonem?...“ O. F. B. Slovo i čin Kdysi se prý jakýsi obyvatel Rhodu chlubil, že ve své vlasti vyskočil hoaně vysoko'Q. získal první cenu. Lidé mu nevěřili a řekli: „Zde je Rhodos, zde skákej!" Toto se pak stalo latinským starověkým příslovím — „hic Rhodus. hic saltaI Podobně chtějí lidé vidět a vlastní zkušeností si ověřit, mluvíme-li o lásce k bližnímu, hlásáme-li vznešené pravdy o bratrství všech lidí a o nutnosti míru na světě. Říkají, abychom jim to dokázali skutky. Takto myslili jistě kněží v Paraguayi, kteří měli odvahu založit Svaz křestanských zemědělců, který má sloužit především malorolníkům a zemědělským dělníkům ,v této zemí a chránit je před vykořisíovatelskými metodami velkostatkářů a boháčů. Diktatura v Paraguayi vypověděla těmto kněiím a jejich laickým pomocníkům boj. V prohlášení, které nedávno napsal jménem svých spolubratři jeden z kněží, je důležitá věta: „Pro nás kněze, kteří jsme se postavili za rolníky, znamená současný společenský řád urážku nejen chudých, nýbrž t Krista!“ V dalším se pak zdůrazňuje, že kněží nebudou zneužívat jména Božího k tomu aby žehnali nespravedlivě společností, ve které je vykořisťována spousta lidí ve prospěch hrstky boháčů. „Jsme rozhodnuti," píše se dále v prohlášení, „změnit tento stav; nasadíme své síly se vší energií za změnu poměrů ve p’ro’spéch zlidštění společnosti, což lze uskutečnit, a to i kdyby nás ti, kteří mají plné peněženky, nechali na holičkách." Jistě je statečné slovo i čin paraguayských kněží naplněním slov evangelia v němž se ztotožnil Kristus s chudými. Má to dnes obzvláštní význam, protože lidé chtějí důkazy lásky k bližnímu na sociálním poli. „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, skutečně!" (1. Jan 3, 18J. l vojkovskÍ