Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)

1971-09-26 / No. 39

Dóm svátého Václava v Olomouci, nej mohutnější stavba ke cti našeho prvo mučedníka Snímek: Jaroslav Jaryšek SVATOZÁŘ I když Václavova svatovítská rotunda byla zbořená SpytihnSvovou ba­zilikou a tato opět Karlovým dómem, hrob Dědice země zůstal pevně stát na svém původ íím místě, jako ohnisko všeho stavitelského úsilí. Ale praž­ská katedrála byla chápána jako významný bod v duchovní křižovatce evropské. V náboženském pojetí vnější krása svatováclavské kaple byla náznakem vstupu do skutečností, které přesahují naši smyslovou zkuše­nost. I sama svatováclavská koruna, jejímž podkladem je čelenka čes­kých knížat, byla v tomto smyslu oslavena a zkrálovštěna obrubou zla­tých lilií, září perel a drahokamů, křížkem, do něhož vložena částečka trnu z koruny Páně. Ke koruně vedou z kaple úzká vrátka do korunní komory nad Dědicovým hrobem; vrátka Jsou střežena sedmerými klíčky. Tato hmot­ná svatozář stala se náznakem věčné slávy. Původně z Karlova ustanovení měla trvale spočívat na lebce sv. Václava a jaksi od něho měla být pro­půjčována na přesně vymezený čas ke korunovacím a Jiným mimořádným slavnostetp. Pro křesťana stala se spíš náznakem nebeského — protože láskyplného — smýšlení našeho prvomučedníka. Jak vejít do Václavova vniterného světa? Nikdo v minulosti se neodvá­žil hledat svůj hrob v prostorách jeho posmrtného míru a zásvětného kra­lování. Jen hlava pražského biskupa Ondřeje, pastýře-reformé tora z po­čátku 13. století, byla z ciziny přenesena a uctivě pohřbena ve zdi svato­václavské kaple. Jen ředitel stavby Karlovy z konce 14. století, Beneš Kra­bice z Vaitmile, směl být pohřben nikoli dovnitř, ale na práh kaple sva­továclavské. Prostor kolem Dědioova hrobu jest jakoby vyhrazen knížatům ducha, jeho nejskvělejším rytířům, k,teří bývají spíš bezejmenní, hmotně skrytí. Nikoli náhodně do její vnější strany byla vsazena kamenná skulptu­ra „Památník padlým“ od Karla Pokorného. Žena s šátkem kolem hlavy takřka jako rozsévačka spolu s vycházejícím sluncem se zadívala k hro­bům v dáli. Na vyvráceném kmenu pahýlovité podoby raší lupínek, horské prostředí ožívá po veliké bouři, duha a nápis: Postůj, poutníče, a vzpo­meň hrobů, z nichž vzešla ti svoboda. Snad právě tato skulptura by mohla rozjímavým postojem prosté ženy $ šátku napovědět, jak možno vstoupit do vniterného světa Václavova. Na­še „malé tělesné já“ — poznatky a prožitky, čerpané pouze z naší smys­lové zkušenosti — stojí na prahu kaple. Ale uvnitř kaple svítá vědomí na­šeho „velkého duchovního já“, které dává tušit, že naše osobnost není vy­čerpána naší pozemskou časností, jež podléhá zásahům nemocí, utrpení, smrti. Václavův svět je právě tato velká, oblast, do které vstoupil překo­náním svého malého osobního obzůrku, a to službou celku, ve kte­ré už tisíc let kráčí našimi dějinami. V tom je zrcadlení božského života v nás, zářivá koruna naší lidské důstojnosti. Vítězství nad sobeckou živo­­čišností a tělesnou smyslovostí, které jsou odvěkým odpůrcem každého duševního prohloubení a povznesení k vniterným jistotám našeho ne­smrtelného svatozářného jsoucna. JAN LEBEDA Podobenství stale časové Opravdu je tomu tak, jak píše «námý autor. Věci, které považujeme za velmi dobře známé, opravdu neznáme a jiní nám musí ukázat, co a koho máme. podobenství o hoháči a chuďasovi potkává podobny osud. Dnešní podobenství má hlavní téma 0 po­kání. Podtitulek by mohl znít ,,Člověk se může změnit“. Máme-li být věřícími a podílet se na výstavbě světa, musíme se sami změnit. Musíme mít jemný sluch postřeh a musíme se svobodně rozhodnout. a K něčemu takovému nás nedonúti ani Bůh. Co všecko dělí člověka od jeho okolí, aby ve svém bohatství nebyl rušen potře­bami ostatníchl Nemusíme být bohatí a také my můžeme Andělé strážní Vznešený nebeský duch je Bohem dán každému z nás, aby nás chránil, povzbuzoval k dobrému a vedl k Bohu. Vznešená a velká jsi, duše má, — věčnost, k níž se blížíš, je něco ohrom­a ně velkého, když Bůh ti dává takovou pomoc! — Je to velká milost a štěstí — vědomí, že žijeme před fb#ří Božího Majestátu' , A druliá, jí podobné milost jest vě­­doAí, že je s námi anděl Strážný, ne­beský duch, který patří na tvář Boží! Andělé Strážní vědí, jak milí jsme ne být slepí a nedoslýchaví, jde-li o to, aby­chom pomohli. Strašlivě osamocený a mrt­vý je člověk, kterým nic nehne, který není s to se změnit — obrátit. Každý z nás se musí cvičit, aby si ucho­val jasný zrak i sfcich a musí se trénovat v tom, aby byl připraven pomoci. Jinak se může stát, že přijde den, kdy nebudeme schopni činit pokání a zahyneme na smr­telnou zatvrzelost. Víra ne-ní možná bez metanola — bez obrácení, pokání. Než začneme soudit jiné, podívejme se, jak je s námi! Učme se lépe slyšet a věřit a Jednat, abychom dovedli lépe varovat a vy­zývat! Ju St beskému Otoi, proto nás tolik, milují, pomáhají nám a za nás se přimlouvají. Varuj se pohrdat někdy přítomností anděla! Varuj se nedbat jeho vnuknu­tí! Čin dobře druhému, abys způsobil radost jeho andělu Strážnému! Varuj se dát špatný příklad, aby na tebe ne­­žaloval anděl bližního! Anděl je tolik jako poslaný. I ty jsi poslán. Buď andělem! . . . rodině, době! Kéž mají všichni v tobě anděla čisto­ty, zbožnosti, lásky! J. HLOUCH, ..MINUTÉNKA­ Archandělu Michaelu RHABANUS MAURUS Tobě, Kriste, slávo Otce, sílo srdce, živote, před andělů zraky dejme, aby zpěvy s modlitbou střídavě se rozezněly hlasem sboru lahodným. Chvalme také v úctě zbožné bojovníky nebeské, především pak samotného vůdce vojů andělských, Michaela, jenž svou mocí ďábla setřel do prachu. On když je nám zdáli stráží, Kriste, králi laskavý, úklady zmař napřítele a pak ve své milostí na duchu i těle čisté svému raji navrať nás. Slávu Otci prozpěvujme % hlasy sladce znělými, slávu Kristu pějme také, slávu Duchu svátému, v nichžto Bůh náš, jeden v trojím, jest a byl už od věků. RHABANUS MAURUS (kolem 780—858), Žák benediktinské klášterní školy ve Fulde, kte­rou později jako opat sám vedl, na sklonku života arcibiskup v Mohuči. Skládal také la­tinské hymny. Přeložil O. F. Babler Rocník XXIII. PRAHA 26. září 1971 Cena 50 ha!. i ’ I« Q n 1 p p Q C n 11 r» Oj Cli A cf" nesrozumitelnou řečí. (Reč 1 Jazyk zdé JL M. C4. V-l JL vy Ct- Ö t / IJfi ty CS, tľ? AJ. vT Ö chápeme lingvisticky 1 pojmově.) To by mělo být Jasné zvláště v národě, který vděčně zpívá: „Jazykem rodným Boží chválu pěli . . Na druhé straně se 1 lidé dneška, zvláště mladí, musí snažit poznat a pochopit minulost, pochopit živou tradici. Ji­nak ochudí své vlastní lidství a mtlo^-* přece přirozenost neničí, ale využívá Ji jako základu a povznáší Ji. Uvědomme si, že křesťanství je svým zaměřením reálně evoluční. „Myslíváme si možná, že stvoření bylo už dávno dokončeno. Ale to je omyl. Stvoření pokračuje stále nádherněji... ve všem, co děláme, kaž­dým svým dílem . .. přispíváme něčím k dovršení Krista.“ (P. Teilhard de ChaT- dln: Chuť žít, Vyšehrad 1970, str* 24 n.) LZE SLOUČIT tradici se současnosti, i požadavky dneška? Problematika to­hoto střetání minulosti s přítomnosti se vyskytuje stále, ovšem v některých ob­dobích a v některých vztazích (přede­vším, jde-li o střídáni generaci, změnu tlvotního stylu v souvislosti s nástupem nové historické epochy acod.l vyrůstá do rozměrů mimořádně velikých. MINULOST A PfttŤUMNOST. — TRADI­CE A DNEŠEK I dnes znějí tyto pojmy jako údery srdce života do zvonovlny času, jimiž trau clonalistá 1 modernisté vyzvánějí a biji na poplach. I v dnešním křesťan­stvu, především v církvi po ikonctlu, vy­vstal tento problém v plné intenzitě. Jsme svědiky extrémních stanovisek: ně­kteří tradici takřka ztotožňuji s pravo­­věřlm (tradicionalisté) a odmítají agglor­­namento Jako pochybný ústupek ..zlým silám světa“, Jiní naopak, vedeni touhou ukázat křesťanství současnému světu ipřltažltvé a moderní, odmítají vše, co bylo vytvořeno v minulosti a chtěli by církev vyjádřit takřka v architektonické zkratce moderního věžáku (modernisté). Je zřejmé, že pravda bude někde uprostřed. Mezi tradici a současnosti nemůže být zásadní rozpor. Tradice úzce souvisí s historii, která ie paměti lidstva (a v tomto smyslu 1 uči­telkou života). Člověk bez paměti není schopen plného a samostatného života. Podobně je tomu s dějinami a lidstvem. Dějiny (v noetickém smyslu) jsou vlast­ně reflexem lidstva, které st v nich uvě­domuje samo sebe na své pouti prosto­rem a časem. Dokonalá lidská paměť není ovšem jen mechanická, registrující, ale hodnotící. Paměť pracující s nástroji správných kri­térií vytváří zkušenost, která je důležitou složkou životního poznání, moudrosti. Tradice e historii úzce spa­ví s I. Je to odevzdání hodnot z minu­losti do přítomnosti a z přítomnosti do budoucnosti. Hodnot vnitřních 1 vnějších, v každém případě kriticky zhodnocených, živých. Přítomnost tradici (prověřuje, očiš­ťuje a obohacuje. Používá JI jako mate­riálu ke stavbě budoucnosti. Dějiny e tradic, jiti . tributy kultury. Civilizaci můžeme přesadit, transplan­tovat do určité — „panenské“ 1 „bar­barské“ — oblasti. Můžeme jl lmputo­­vat určité etnické skupině. Kultura se však neobejde bez kořenů, bez dějin a tradicel Tradice se podobá šta­fet*. Tradice je předáváni. I štafeta je předávání. Předává se při ni v pod­statě pochodeň. Oheň, který dává světlo a teplo, tedy hodnoty nezbytné pro ži­vot. Stejně tak tradice správně chápaná a živá uchovává a odevzdává hodnoty, která život přítomnosti nespoutávajl a neoklešťujf, ale naopak obohacuji. Je samozřejmě rozdíl mezi tradici a tradl­­cionalismem, stejně Jako mezi historii (chápáno noetloky) a historismem. Tra­dic lonalísmus zdůrazňuje formy 1 na úkor obsahu, konzervuje 1 odumřelou minulost na úkor přítomných potřeb, ja to stejně záporný jev jako extrémní mo­­dernismus, který jedná, jako by minu­lost neexistovala. I mezi lidem Božím jsou tyto kraj­nosti. A navíc hodně neujasněnostl. hle­dáni a tápáni. Nenf to žádné neštěstí. Vždyť žijeme v relativním světě a 1 my, naša století a naše generace, musí­me najit svůj výraz. Je to pře­« * rod, mnohdy bolestný, ale nutný. Mno­zí se neradi louči s formami minulosti, jlnl jsou netrpěliví a alergičtí na vše staré. Ale boj a hledáni vyžaduje od­vahu nejen k zápasu a bolesti, ale 1 k trpělivosti a eventuálnímu neporozu­mění. Možno říci s Goethem: „Jen tén je hoden svobody a žití, kdo rve se o ně den co den“ (Faust). Na jedné straně je nutno sl uvědomit, že křesťanství, i když má historickou existenci, je zde v plném a aktuálním smyslu pro lidi dneška a budoucnosti (vzpomíná samozřejmě v modlitbách ze­mřelých, ale ne proto, že byli, ale proto, že jsou a naše modlitby po­třebuji!). Musí proto mluvit jejich jazy­kem. Není možno úspěšně evangelizovat • RADOVAN PERKA Úvahy a náz( Závěr Preface sv. Lva Velikého o panenství jest plné, slavnostní uznání hodnoty a hodnosti manželství: svazek dvojice je cost posvátného. Man­želství znamená víc, než co samo je: je symbolem pro něco, co je přesahuje, ale k čemu ono Jen odkazuje. Je „předobrazem“ toho, oč lze usilovat Ještě Jiným způ­sobem, totiž pominutím obvyklé formy, přímým zásahem dychtící lásky — panenství. Tím se nám jeví oba životní v způsoby, manželství i panenství, po­dvojnou realizaci téhož „sakramenta* na rozdílné úrovni —v tajemství jed­noty. Ve Zjeveni předmětem spojeni už nejsou pouhé přírodní síly, nýbrž plodné společenství života a lásky mezt Bohem a jeho tvorstvem. Všechny tyto skutečnosti se obrážejí ve znamení manželství. Autorka Görresová se zamýšlí nad několika způsoby ostychu vůči pohlav­­uímu životu, jak se v lidském rodě projevovaly od nepamětna a. tedy nikoli teprve v jakési křesťanské, mnišské a středověké zvláštnosti. „Tomáš Aq. zda­leka není první, kdo krátce u střízlivě říká, že lidská pohlavnost není o sobě zlá, ale že je to hodnota., která byla narušena ... Z naší sounáležitosti s pří­rodou pochází určitá předtucha, že prá­vě v tomto bodě přírody hení něco úplně v pořádku — jinými slovy, ža právě zde je příroda zcela zvlášť po­znamenána dědičným hříchem“. V těch­to skutečnostech autorka vidí počátek rozhodnutí, které jest „jeden z darů milosti“, která působí mnohostranně: uskutečnit ideu jednoty, jejímž podo­benstvím je svátostné manželství, krat­ší cestou. Tou kra.tší cestou je kře s ť a n s k é panictví, jež má vztah ke Kristu a kvůli němu a pro něho chce mít podíl na jeho panictví jako na čemsi, co on sám koncipoval a realizoval... Panictví Kristovo (stejně jako. panenství Mari­ino) znamená co do lidské kvality plus a nikoli minus — určitou plnost a výši, vedle které se nám lidská norma jeví jako cosi troskovitě nedokonalého. P o­­dílet se na tomto plus, kde ne­stačí pouze vlastní volba a vlastní úsilí, je touha křesťanského panictví (panen­ství). V tom smyslu podle autorky „princip vestálský“ se jeví jako příliš přirozený, ba i nadpřirozené „pojetí oběti“ vede dál až k jádru křesťanské mystiky lidského sjedinění s božským ry Veleknězem té mystiky, která se zdá být vůbec klíčem k budoucnosti. Panictví Ježíšovo je tajemství — kon­statuje Görresová při rozboru textů evangelia, kde je naznačena souvis­lost se zmrtvýchvstáním a s anděly (Mt 23, 30 aj.) a uzavírá: Lze se domnívat, že se panictví Ježí­šovo a panenství Marie dá vykládat ja­ko jakási anticipace eschatologického sta.vu: předběžná ukázka, co čeká na nás všechny. Zvláštní věc, že kdo už se zde na zemi rozhodl žít jako „s v ě­­dek vzkříšení“, jako viditelný ukazatel tajemného příští, musí se za tím účelem zříci normální lidské formy „nesmrtelnosti“ tj. pokračování svého života v potomstvu ... Bůh tedy povolá­vá některé lidi, jako představi­tele toho, co přijde, aby toto příští mělo mezi námi počátek. v Protože v jádře tento postoj spočívá radostném očekávání, odpovídá mu nejlépe symbol nevěsty, která ie takřka zosobněným očekáváním. Nevěs­ta — vyvolená, zaslíbená, zasnoube­ná — je člověk, který už nedisponuje sám sebou, člověk, který je „zadán“ a nechce a nemůže brát slovo zpět. Exis­tuje toliko jedna Boží nevěsta: ce lek, totiž lid Boží. Církev, nebeský Jeruzalém, lidstvo, kosmos, stvoření vů­bec čeká Ženicha. Všechno splývá v jednu postavu nevěsty, v postavu ad­ventní, stravující se touhou po Tom, kte­rý má přijít; po čemsi, co na den a hodinu nemohl určit ani Syn a co nic­méně přijde stejně bezpečně jako naše smrt. Své pojetí, že „celibátní kněz plně odpovídá dnešnímu chápání duchovního úřadu“ autorka dosvědčuje řadou po­střehů, z nichž jednotící je tento: „Kněz representuje v první řa­dě Krista. A Kristus je netoliko ten, jenž má přijít na konci časů, je netoli­ko „ženich“ Církve, světa, lidstva. Kris­tus je už zde v časnosti „Muž“ Církve, zasnouben s ní v manželství, které po­dle listu Efesanům je a má být pravzo­rem každého manželství křesťanského. Je netoliko „zaslíben“, už teď s ní sdí­lí plné společenství života a lásky, v nerozlučném a plodném svazku, a je­jí děti jsou jeho dětmi. Kněžský ce­libát představuje tudíž ve světě ješ­tě něco jiného než adventní postoj té­hož světa: totiž Kristovo manželství s Církví. „Zástupce Krista“ má jako zástupce účast i na tomto man­želství. V prstenu, který nosí biskup jako znak syého zasnoubení s Církví, (Pokračování na 2. straně) Svatý Václav je strážce své země. Náš obrázek naznačuje hlubší dopad je­ho ochrany. Mladý kniis strdí lilii, která je znakem mravní krásy. Obepíná ji hradbou trnoviny, znakem kázně a sebezáporu. Věru není podle učení našeho Pána jiného způsobu na cestě do nebeského dvorstva: .Vejděte těs­nou branou. Nebot široká je brána a prostranná cesta, která vede do zá­huby...“ /Mt 7, 13). Kresba Ai HraMa

Next