Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)
1971-09-26 / No. 39
Dóm svátého Václava v Olomouci, nej mohutnější stavba ke cti našeho prvo mučedníka Snímek: Jaroslav Jaryšek SVATOZÁŘ I když Václavova svatovítská rotunda byla zbořená SpytihnSvovou bazilikou a tato opět Karlovým dómem, hrob Dědice země zůstal pevně stát na svém původ íím místě, jako ohnisko všeho stavitelského úsilí. Ale pražská katedrála byla chápána jako významný bod v duchovní křižovatce evropské. V náboženském pojetí vnější krása svatováclavské kaple byla náznakem vstupu do skutečností, které přesahují naši smyslovou zkušenost. I sama svatováclavská koruna, jejímž podkladem je čelenka českých knížat, byla v tomto smyslu oslavena a zkrálovštěna obrubou zlatých lilií, září perel a drahokamů, křížkem, do něhož vložena částečka trnu z koruny Páně. Ke koruně vedou z kaple úzká vrátka do korunní komory nad Dědicovým hrobem; vrátka Jsou střežena sedmerými klíčky. Tato hmotná svatozář stala se náznakem věčné slávy. Původně z Karlova ustanovení měla trvale spočívat na lebce sv. Václava a jaksi od něho měla být propůjčována na přesně vymezený čas ke korunovacím a Jiným mimořádným slavnostetp. Pro křesťana stala se spíš náznakem nebeského — protože láskyplného — smýšlení našeho prvomučedníka. Jak vejít do Václavova vniterného světa? Nikdo v minulosti se neodvážil hledat svůj hrob v prostorách jeho posmrtného míru a zásvětného kralování. Jen hlava pražského biskupa Ondřeje, pastýře-reformé tora z počátku 13. století, byla z ciziny přenesena a uctivě pohřbena ve zdi svatováclavské kaple. Jen ředitel stavby Karlovy z konce 14. století, Beneš Krabice z Vaitmile, směl být pohřben nikoli dovnitř, ale na práh kaple svatováclavské. Prostor kolem Dědioova hrobu jest jakoby vyhrazen knížatům ducha, jeho nejskvělejším rytířům, k,teří bývají spíš bezejmenní, hmotně skrytí. Nikoli náhodně do její vnější strany byla vsazena kamenná skulptura „Památník padlým“ od Karla Pokorného. Žena s šátkem kolem hlavy takřka jako rozsévačka spolu s vycházejícím sluncem se zadívala k hrobům v dáli. Na vyvráceném kmenu pahýlovité podoby raší lupínek, horské prostředí ožívá po veliké bouři, duha a nápis: Postůj, poutníče, a vzpomeň hrobů, z nichž vzešla ti svoboda. Snad právě tato skulptura by mohla rozjímavým postojem prosté ženy $ šátku napovědět, jak možno vstoupit do vniterného světa Václavova. Naše „malé tělesné já“ — poznatky a prožitky, čerpané pouze z naší smyslové zkušenosti — stojí na prahu kaple. Ale uvnitř kaple svítá vědomí našeho „velkého duchovního já“, které dává tušit, že naše osobnost není vyčerpána naší pozemskou časností, jež podléhá zásahům nemocí, utrpení, smrti. Václavův svět je právě tato velká, oblast, do které vstoupil překonáním svého malého osobního obzůrku, a to službou celku, ve které už tisíc let kráčí našimi dějinami. V tom je zrcadlení božského života v nás, zářivá koruna naší lidské důstojnosti. Vítězství nad sobeckou živočišností a tělesnou smyslovostí, které jsou odvěkým odpůrcem každého duševního prohloubení a povznesení k vniterným jistotám našeho nesmrtelného svatozářného jsoucna. JAN LEBEDA Podobenství stale časové Opravdu je tomu tak, jak píše «námý autor. Věci, které považujeme za velmi dobře známé, opravdu neznáme a jiní nám musí ukázat, co a koho máme. podobenství o hoháči a chuďasovi potkává podobny osud. Dnešní podobenství má hlavní téma 0 pokání. Podtitulek by mohl znít ,,Člověk se může změnit“. Máme-li být věřícími a podílet se na výstavbě světa, musíme se sami změnit. Musíme mít jemný sluch postřeh a musíme se svobodně rozhodnout. a K něčemu takovému nás nedonúti ani Bůh. Co všecko dělí člověka od jeho okolí, aby ve svém bohatství nebyl rušen potřebami ostatníchl Nemusíme být bohatí a také my můžeme Andělé strážní Vznešený nebeský duch je Bohem dán každému z nás, aby nás chránil, povzbuzoval k dobrému a vedl k Bohu. Vznešená a velká jsi, duše má, — věčnost, k níž se blížíš, je něco ohroma ně velkého, když Bůh ti dává takovou pomoc! — Je to velká milost a štěstí — vědomí, že žijeme před fb#ří Božího Majestátu' , A druliá, jí podobné milost jest vědoAí, že je s námi anděl Strážný, nebeský duch, který patří na tvář Boží! Andělé Strážní vědí, jak milí jsme ne být slepí a nedoslýchaví, jde-li o to, abychom pomohli. Strašlivě osamocený a mrtvý je člověk, kterým nic nehne, který není s to se změnit — obrátit. Každý z nás se musí cvičit, aby si uchoval jasný zrak i sfcich a musí se trénovat v tom, aby byl připraven pomoci. Jinak se může stát, že přijde den, kdy nebudeme schopni činit pokání a zahyneme na smrtelnou zatvrzelost. Víra ne-ní možná bez metanola — bez obrácení, pokání. Než začneme soudit jiné, podívejme se, jak je s námi! Učme se lépe slyšet a věřit a Jednat, abychom dovedli lépe varovat a vyzývat! Ju St beskému Otoi, proto nás tolik, milují, pomáhají nám a za nás se přimlouvají. Varuj se pohrdat někdy přítomností anděla! Varuj se nedbat jeho vnuknutí! Čin dobře druhému, abys způsobil radost jeho andělu Strážnému! Varuj se dát špatný příklad, aby na tebe nežaloval anděl bližního! Anděl je tolik jako poslaný. I ty jsi poslán. Buď andělem! . . . rodině, době! Kéž mají všichni v tobě anděla čistoty, zbožnosti, lásky! J. HLOUCH, ..MINUTÉNKA Archandělu Michaelu RHABANUS MAURUS Tobě, Kriste, slávo Otce, sílo srdce, živote, před andělů zraky dejme, aby zpěvy s modlitbou střídavě se rozezněly hlasem sboru lahodným. Chvalme také v úctě zbožné bojovníky nebeské, především pak samotného vůdce vojů andělských, Michaela, jenž svou mocí ďábla setřel do prachu. On když je nám zdáli stráží, Kriste, králi laskavý, úklady zmař napřítele a pak ve své milostí na duchu i těle čisté svému raji navrať nás. Slávu Otci prozpěvujme % hlasy sladce znělými, slávu Kristu pějme také, slávu Duchu svátému, v nichžto Bůh náš, jeden v trojím, jest a byl už od věků. RHABANUS MAURUS (kolem 780—858), Žák benediktinské klášterní školy ve Fulde, kterou později jako opat sám vedl, na sklonku života arcibiskup v Mohuči. Skládal také latinské hymny. Přeložil O. F. Babler Rocník XXIII. PRAHA 26. září 1971 Cena 50 ha!. i ’ I« Q n 1 p p Q C n 11 r» Oj Cli A cf" nesrozumitelnou řečí. (Reč 1 Jazyk zdé JL M. C4. V-l JL vy Ct- Ö t / IJfi ty CS, tľ? AJ. vT Ö chápeme lingvisticky 1 pojmově.) To by mělo být Jasné zvláště v národě, který vděčně zpívá: „Jazykem rodným Boží chválu pěli . . Na druhé straně se 1 lidé dneška, zvláště mladí, musí snažit poznat a pochopit minulost, pochopit živou tradici. Jinak ochudí své vlastní lidství a mtlo^-* přece přirozenost neničí, ale využívá Ji jako základu a povznáší Ji. Uvědomme si, že křesťanství je svým zaměřením reálně evoluční. „Myslíváme si možná, že stvoření bylo už dávno dokončeno. Ale to je omyl. Stvoření pokračuje stále nádherněji... ve všem, co děláme, každým svým dílem . .. přispíváme něčím k dovršení Krista.“ (P. Teilhard de ChaT- dln: Chuť žít, Vyšehrad 1970, str* 24 n.) LZE SLOUČIT tradici se současnosti, i požadavky dneška? Problematika tohoto střetání minulosti s přítomnosti se vyskytuje stále, ovšem v některých obdobích a v některých vztazích (především, jde-li o střídáni generaci, změnu tlvotního stylu v souvislosti s nástupem nové historické epochy acod.l vyrůstá do rozměrů mimořádně velikých. MINULOST A PfttŤUMNOST. — TRADICE A DNEŠEK I dnes znějí tyto pojmy jako údery srdce života do zvonovlny času, jimiž trau clonalistá 1 modernisté vyzvánějí a biji na poplach. I v dnešním křesťanstvu, především v církvi po ikonctlu, vyvstal tento problém v plné intenzitě. Jsme svědiky extrémních stanovisek: někteří tradici takřka ztotožňuji s pravověřlm (tradicionalisté) a odmítají agglornamento Jako pochybný ústupek ..zlým silám světa“, Jiní naopak, vedeni touhou ukázat křesťanství současnému světu ipřltažltvé a moderní, odmítají vše, co bylo vytvořeno v minulosti a chtěli by církev vyjádřit takřka v architektonické zkratce moderního věžáku (modernisté). Je zřejmé, že pravda bude někde uprostřed. Mezi tradici a současnosti nemůže být zásadní rozpor. Tradice úzce souvisí s historii, která ie paměti lidstva (a v tomto smyslu 1 učitelkou života). Člověk bez paměti není schopen plného a samostatného života. Podobně je tomu s dějinami a lidstvem. Dějiny (v noetickém smyslu) jsou vlastně reflexem lidstva, které st v nich uvědomuje samo sebe na své pouti prostorem a časem. Dokonalá lidská paměť není ovšem jen mechanická, registrující, ale hodnotící. Paměť pracující s nástroji správných kritérií vytváří zkušenost, která je důležitou složkou životního poznání, moudrosti. Tradice e historii úzce spaví s I. Je to odevzdání hodnot z minulosti do přítomnosti a z přítomnosti do budoucnosti. Hodnot vnitřních 1 vnějších, v každém případě kriticky zhodnocených, živých. Přítomnost tradici (prověřuje, očišťuje a obohacuje. Používá JI jako materiálu ke stavbě budoucnosti. Dějiny e tradic, jiti . tributy kultury. Civilizaci můžeme přesadit, transplantovat do určité — „panenské“ 1 „barbarské“ — oblasti. Můžeme jl lmputovat určité etnické skupině. Kultura se však neobejde bez kořenů, bez dějin a tradicel Tradice se podobá štafet*. Tradice je předáváni. I štafeta je předávání. Předává se při ni v podstatě pochodeň. Oheň, který dává světlo a teplo, tedy hodnoty nezbytné pro život. Stejně tak tradice správně chápaná a živá uchovává a odevzdává hodnoty, která život přítomnosti nespoutávajl a neoklešťujf, ale naopak obohacuji. Je samozřejmě rozdíl mezi tradici a tradlcionalismem, stejně Jako mezi historii (chápáno noetloky) a historismem. Tradic lonalísmus zdůrazňuje formy 1 na úkor obsahu, konzervuje 1 odumřelou minulost na úkor přítomných potřeb, ja to stejně záporný jev jako extrémní modernismus, který jedná, jako by minulost neexistovala. I mezi lidem Božím jsou tyto krajnosti. A navíc hodně neujasněnostl. hledáni a tápáni. Nenf to žádné neštěstí. Vždyť žijeme v relativním světě a 1 my, naša století a naše generace, musíme najit svůj výraz. Je to pře« * rod, mnohdy bolestný, ale nutný. Mnozí se neradi louči s formami minulosti, jlnl jsou netrpěliví a alergičtí na vše staré. Ale boj a hledáni vyžaduje odvahu nejen k zápasu a bolesti, ale 1 k trpělivosti a eventuálnímu neporozumění. Možno říci s Goethem: „Jen tén je hoden svobody a žití, kdo rve se o ně den co den“ (Faust). Na jedné straně je nutno sl uvědomit, že křesťanství, i když má historickou existenci, je zde v plném a aktuálním smyslu pro lidi dneška a budoucnosti (vzpomíná samozřejmě v modlitbách zemřelých, ale ne proto, že byli, ale proto, že jsou a naše modlitby potřebuji!). Musí proto mluvit jejich jazykem. Není možno úspěšně evangelizovat • RADOVAN PERKA Úvahy a náz( Závěr Preface sv. Lva Velikého o panenství jest plné, slavnostní uznání hodnoty a hodnosti manželství: svazek dvojice je cost posvátného. Manželství znamená víc, než co samo je: je symbolem pro něco, co je přesahuje, ale k čemu ono Jen odkazuje. Je „předobrazem“ toho, oč lze usilovat Ještě Jiným způsobem, totiž pominutím obvyklé formy, přímým zásahem dychtící lásky — panenství. Tím se nám jeví oba životní v způsoby, manželství i panenství, podvojnou realizaci téhož „sakramenta* na rozdílné úrovni —v tajemství jednoty. Ve Zjeveni předmětem spojeni už nejsou pouhé přírodní síly, nýbrž plodné společenství života a lásky mezt Bohem a jeho tvorstvem. Všechny tyto skutečnosti se obrážejí ve znamení manželství. Autorka Görresová se zamýšlí nad několika způsoby ostychu vůči pohlavuímu životu, jak se v lidském rodě projevovaly od nepamětna a. tedy nikoli teprve v jakési křesťanské, mnišské a středověké zvláštnosti. „Tomáš Aq. zdaleka není první, kdo krátce u střízlivě říká, že lidská pohlavnost není o sobě zlá, ale že je to hodnota., která byla narušena ... Z naší sounáležitosti s přírodou pochází určitá předtucha, že právě v tomto bodě přírody hení něco úplně v pořádku — jinými slovy, ža právě zde je příroda zcela zvlášť poznamenána dědičným hříchem“. V těchto skutečnostech autorka vidí počátek rozhodnutí, které jest „jeden z darů milosti“, která působí mnohostranně: uskutečnit ideu jednoty, jejímž podobenstvím je svátostné manželství, kratší cestou. Tou kra.tší cestou je kře s ť a n s k é panictví, jež má vztah ke Kristu a kvůli němu a pro něho chce mít podíl na jeho panictví jako na čemsi, co on sám koncipoval a realizoval... Panictví Kristovo (stejně jako. panenství Mariino) znamená co do lidské kvality plus a nikoli minus — určitou plnost a výši, vedle které se nám lidská norma jeví jako cosi troskovitě nedokonalého. P odílet se na tomto plus, kde nestačí pouze vlastní volba a vlastní úsilí, je touha křesťanského panictví (panenství). V tom smyslu podle autorky „princip vestálský“ se jeví jako příliš přirozený, ba i nadpřirozené „pojetí oběti“ vede dál až k jádru křesťanské mystiky lidského sjedinění s božským ry Veleknězem té mystiky, která se zdá být vůbec klíčem k budoucnosti. Panictví Ježíšovo je tajemství — konstatuje Görresová při rozboru textů evangelia, kde je naznačena souvislost se zmrtvýchvstáním a s anděly (Mt 23, 30 aj.) a uzavírá: Lze se domnívat, že se panictví Ježíšovo a panenství Marie dá vykládat jako jakási anticipace eschatologického sta.vu: předběžná ukázka, co čeká na nás všechny. Zvláštní věc, že kdo už se zde na zemi rozhodl žít jako „s v ědek vzkříšení“, jako viditelný ukazatel tajemného příští, musí se za tím účelem zříci normální lidské formy „nesmrtelnosti“ tj. pokračování svého života v potomstvu ... Bůh tedy povolává některé lidi, jako představitele toho, co přijde, aby toto příští mělo mezi námi počátek. v Protože v jádře tento postoj spočívá radostném očekávání, odpovídá mu nejlépe symbol nevěsty, která ie takřka zosobněným očekáváním. Nevěsta — vyvolená, zaslíbená, zasnoubená — je člověk, který už nedisponuje sám sebou, člověk, který je „zadán“ a nechce a nemůže brát slovo zpět. Existuje toliko jedna Boží nevěsta: ce lek, totiž lid Boží. Církev, nebeský Jeruzalém, lidstvo, kosmos, stvoření vůbec čeká Ženicha. Všechno splývá v jednu postavu nevěsty, v postavu adventní, stravující se touhou po Tom, který má přijít; po čemsi, co na den a hodinu nemohl určit ani Syn a co nicméně přijde stejně bezpečně jako naše smrt. Své pojetí, že „celibátní kněz plně odpovídá dnešnímu chápání duchovního úřadu“ autorka dosvědčuje řadou postřehů, z nichž jednotící je tento: „Kněz representuje v první řadě Krista. A Kristus je netoliko ten, jenž má přijít na konci časů, je netoliko „ženich“ Církve, světa, lidstva. Kristus je už zde v časnosti „Muž“ Církve, zasnouben s ní v manželství, které podle listu Efesanům je a má být pravzorem každého manželství křesťanského. Je netoliko „zaslíben“, už teď s ní sdílí plné společenství života a lásky, v nerozlučném a plodném svazku, a její děti jsou jeho dětmi. Kněžský celibát představuje tudíž ve světě ještě něco jiného než adventní postoj téhož světa: totiž Kristovo manželství s Církví. „Zástupce Krista“ má jako zástupce účast i na tomto manželství. V prstenu, který nosí biskup jako znak syého zasnoubení s Církví, (Pokračování na 2. straně) Svatý Václav je strážce své země. Náš obrázek naznačuje hlubší dopad jeho ochrany. Mladý kniis strdí lilii, která je znakem mravní krásy. Obepíná ji hradbou trnoviny, znakem kázně a sebezáporu. Věru není podle učení našeho Pána jiného způsobu na cestě do nebeského dvorstva: .Vejděte těsnou branou. Nebot široká je brána a prostranná cesta, která vede do záhuby...“ /Mt 7, 13). Kresba Ai HraMa