Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)
1971-05-16 / No. 20
Muž modlitby i činu Jsou mezi námi ti, kdo mají vzácnou osobnost dr. A. C. Stojana ještě v živé paměti. Nedávno vzpomněl a vyzdvihl osobnost Stojanov« mj. olomoucký kapitulní vikář prof. P. Josef Vrana. Podtrhl zejména Stojanovú hlubokou, uvědomělou víru a zbožnost. Ano, dr. Stojan byl mužem modlitby, avšak stejně tak byl mužem činul Vždyť právě Stojan rozvinul za svého života a ve své době úžasnou osobní iniciativu, stejno jako široce rozvětvenou, přeobětavou, vyčerpávající činnost. Snad někoho překvapí, Že právě tento vzácný a bez nadsázky svátý kněz a biskup vyoral hlubokou brázdu také ve veřejném životě. Kolik dobrého zde Stojan vykonal! Je dobře známo, že Stojanová veřejná činnost nebyla ani tak politicky jako především důsledně sociálně zaměřena, a že na tomto úseku veřejného života Stojan doslova neznal odpočinku, nasazoval i noci, mnoho času trávil na cestách při tehdejších dopravních prostředcích: jako poslanec na Říšskou radu do Vídně; po roce 1918 jako senátor ČSR do Prahy. Není prostě možné v krátké vzpomínce postihnout aspoň to nej závažnější z jeho života a práce. Zde odkazujeme na publikace, které nám přibližují a oživují Stojanovú moravskou bodrost a dobrotu srdce__Nicméně je na místě vyzvednout tu skutečnost, že A. C. Stojan vykonal nesmírně mm>ho v oné známé přeobětavé Činnosti sociálně intervenční ve prospěch tehdy chudého moravského lidu, především lidu Slovácka a Valašska. Jen Bůh ví, kolika lidem a rodinám v nesčetných obcích těchto krajů A. C. Stojan pomohl. Ano, dnes je jiná doba a, díky Bohu, že takové prosebné činnosti již není třeba. Nebylo by však ani spravedlivé nepromítnout takové osobnosti jejich dobou, v níž se zrodili, žili, pracovali a veřejně působili a tuto jejich činnost objektivně a po zásluze ocenit. A tak můžeme shrnout: veřejná činnost, obsáhlá osobní korespondente, schůze, činnost sociálně intervenční, mnoho času ve vlaku (je známo, že jezdil III. tř.. osobních vlaků, aby takto lépe poznal těžkosti a bolesti lidu), organizátor i slavnostní řečník na velehradských slavnostech, iniciátor a svolavatel prvních ekumenických sjezdů na Velehradě, vzorný duchovní správce své farnosti, pořadatel moravských poutí na posv. Hostýn atd. Stejně jako vrstevníci 1 my si ještě dnes — kdy si o Stojanových 120. narozeninách oživujeme tuto vzácnou osobnost — klademe otázku: jak je vůbec možné, aby toto všechno zvládl tak úspěšně — jediný člověk? A zde jsme u pramene poznání 1 vědomí, že tento velký a svátý muž čerpal sílu, útěchu i pomoc z dober nadpřirozených, maje nesporně za mocnou přímluvkyni Tu, k Níž se utíkal v horoucí víře a dětinné důvěře a jejíž moravský monastýr na posvátné hoře Hostýnské za svého života tolik zvelebil. Lze se pak divit, že právě moravský věřící lid si tak vroucně přeje a modlí se, aby tento... „kněz veliký, jehož zlaté srdce bylo stráveno ve službě lidu a národa..byl povýšen na oltář? JOSEF KARKOŠ Julius Pelikán: Stojanüv náhrobek na Velehrade Před 120 léty otevřel očí poprvé. U jeho velehradského náhrobku nevnímáme nic hřbitovního. Je to Jakoby Jeho trůn. Duchovní vladař se sbližuje s přicházejícími poutníky nejduchovnějším pojítkem, jakým Jest jeho tvůrčí sen. Cyrilometodějská idea jednoty a bratrství slovanských národů vycházejí jako zář ze stojanovské kaple. Vstupuje do myšlení těch, kdo se zde v modlitbě spojí se skutečností zásvětného života tohoto Metodějova žáka. V takových chvílích otevírá A. C. Stojan své vítězné, ' dobrotivé oči daleko hřejivěji než mohl činit za svého poutničky tvrdého pozemského života. Dílo lásky zůstane Vykoupení a zmrtvýchvstání je vítězstvím světla a života nad hříchem a smrtí, nad těmito negacemi, z nichž první je příčinou druhé. Velikonoce hlásají jejich opak: dobro a plný život. Jsou také potvrzením dobrého cíle, který Bůh určil světu a člověku, neboť Syn nevstoupil do stvoření bezúčelně, nýbrž proto, aby všechno opět přivedl k svému Otci, který, jak čteme v Písmu, „viděl všechno, co udělal, a bylo to velmi dobré“ (Gen 1, 31). „Neznáme čas, kdy dospějí k svému dokonání země a lidstvo, a neznáme způsob, jímž se má proměnit vesmír. Tento viditelný svět, zohyzděný hříchem, sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, v které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy po uspokojení, které vyvstávají v lidském srdci. Tehdy bude přemožena smrt a synové Boží budou v Kristu vzkříšeni, a to, co bylo rozséváno v slabosti a porušitelností, obleče neporušitelnost; láska však a její dílo zůstane“ (Radost a naděje 39). Je tedy velikonočním příkazem milovat dobro a usilovat o ně i přes překážky, které se postaví do cesty. Ty na tomto světě jsou, nelze je nevidět; ale vidět pouze je bylo by nesmírným neštěstím. Škarohlídství neprospívá nikomu, a nedostatek víry v lidstvo a ve svět stvořený dobrým Bohem je nekřesťanská vlastnost. A dokonce v nemalé míře přímo přispívá k bídě a bolestem světa. Vytváří a živí vzájemnou nemůže být láska tam, kde nelásku: je pohrdání, podezřívání nebo strach. Nedostatek víry v člověka a lidskou dobrotu činí z lidí cizince, z přátelství zdvořilost, z úcty k představeným ceremoniál a přetvářku. Vzájemná nedůvěra ochlazuje srdečnost, zamlžuje radost, otravuje i nejčistší zážitky, ztěžuje práci a kazí radost z jejích výsledků. Je stálým pramenem tichého podezřívání a hlasitého obviňování. Úkolem každého, a zvláště křesťana je, aby vnášel důvěru ve vítězství dobra, dobro samo, a tím i radost do světa, v němž žije! Hlásit se k dobru a působit na svět dobrem znamená následovat Krista, neboť právě tak On vychovával své učedníky: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ <Mt 5, 16). Naplňujeme život radostí a' dobrými skutky, aby tam zbylo co nejméně místa pro zlo a smutek. Radost by neměla být ponechána náhodě ■— ale právě tak ji není možno organizovat nebo diktovat. Ale můžeme k ní podstatně přispívat, že odložíme ztrápené obličeje, potlačíme vlastní špatné nálady, nebudeme myslit jen na sebe, ale vžijeme se do potřeb jiných a pomůžeme tam, kde člověk trpí v zajetí smutku, opuštěnosti a samoty. Nikdo druhým nedá, co sám nemá. Radost musí být v nás, radost z pokojného, dobrého svědomí, které ví, že i když jsem služebník neužitečný, co jsem vykonat měl, učinil jsem (sr. Lk 17, 10). JOSEF KAVAI.E SV. JAN NEPOMUCKÝ — světec s prstem na ústech. .jBlahoslavený, kdo jazykem nezhřoíil!“ Je to krásné vysvědčení, lze-li o někom říci: ..Od něho nikdo neslyšel zlého slovíčka!" Chraňme jazyk poskvrny myšlenkou na Svátostného Pana. kte rýi má na našem jazyku spočinou*. Ten má být čistý — jako duše, nitro, ruce Panny Marie. Rád to vidí Spasitel, když se s ohledem a z Úcty k Němu chráníme poskvrny. Chraňme se soudit druhé, abychom sami nebyli přísně souzeni... Abychom mohli člověka správně posoudit, museli bychom ho znát celého, celé nitro, život. A to neDoznám? nikdy, p-oto nesuďme soud ponechme Tomu, jenž zná vře* J. HLOUCH. ..Minutěnka“ bočník XXIII. PRAHA 16. kvétna 1871 Cena 50 hal. Byl by to zajímavý a strhující zážitek, kdyby úzkým prostorem mezi provizorním svatovojtěšským a definitivním svatojanským hrobem ochozu svatovítského kněžiště před nav šima očima procházelo katedrální kněžstvo celého tisíciletí. Kdyby po něm v průvodu následovali vůdčí představitelé všeho našeho kléru ze všech jednotlivých věků. A po nich kdybychom zahlédli alespoň část těch, kdo v katedrále budou svěceni v nejbližším století, ale už v jejich podobě definitivní, zásvětné. Asi bychom užasli, jak kněz jest neodmyslitelně spjat s fyzickými kořeny svého rodu. Ale navíc: bývá plodem zbožnosti svého prostředí, své doby i všeho souča.sného Božího lidu, jehož je posvěceným zástupcem jako nositel svátostné moci z ustanovení Kristova. Říká se, že jediná bytost, vpravdě svátá, jest větší oslavou Boží, než zá stup křesťanů méně dokonalých. Jenže výrazný jedinec a lidé kolem něho vytvářejí jednotu. Světci bývali přesvědčeni, že vděčí touhám a zápasům nezná- P RÍVOB mých jako naše fyzické jsoucno je podmíněno existencí dávno zapomenutých a předků. Silný a. jasný jedinec posiluje zjasňuje slabší a temnější zjevy svých současníků. O to je sám pokornější, čím bratrštěji prožívá svou sounáležitost s jejich touhami a zápasy a dovede se chápavě sklonit k slabým. To je asi příběh nepomuckého rodáka, jenž vyrostl pod Zelenou horou, odkud prý biskup Vojtěch v údobí sucha požehnal české budoucnosti. Oba světci bývali chápáni naším lidem jako dárcové vláhy, strážci studánek. Byli chápáni jako typy getsemanská. Oba svůj asi čtyřicetiletý život buď celý, nebo aspoň v jeho závěru protrpěli jako tu hou postní kvadragesimu. Jsou představiteli našeho náboženského jara. Kdybychom spočítali všechny svatovojtěšské a hlavně svatojanské sochy, s nimiž se dodnes setkáváme v našich krajinách pod širým nebem a kdybychom mohli kolem nich vidět všechny, kdo se během let u nich s pochopením zastavili, poznali bychom, že v nich byl trvalý podnět k sblížení lidu s knězem a s kněžstvím. Hodnotíme-li vpravdě lidovou svatojanskou úctu podle jejího ovoce též vzhledem k našemu národnímu obrození, chápeme, že kříž v náručí nesený naším májovým světcem byl jako klíč, který nám odmykal přirozené jaro. Vždyť předvečer prvního jaxního dne — 20. března — svým mučednictvím nastoupil tichou zásvětnou pouť naším domovem. Výchovný a těšitelský význam téměř třistaletého průvodu nesčetných svatojanských soch v jeho nadpřirozené podstatě umělecky vystihli k nám přicházející cizinci jako Claudel a Goethe. U obou je vyjádřeno, ža noc i den vytvářejí celek: naše radost vždy se odemyká něčí bolestí, která nás vykupuje. JAN LEBEDA Racionální zátěž západního křesťanství Racionalita podobně jako věda nemůže pojmout celou skutečnost. Takové jevy, s nimiž si věda neví rady, nepojme do svého oboru. Nehlásí se k nim, nevyjadřuje se o nich. Nebo má o nich jen nějaké domněnky.' Leccos přesahuje kapacitu našich rozumových možnosti. Jsou věd Iracionální, nadrozumové, tajemné. Isou v životě, vědě i v náboženství. A snaha postihnout všechno rozumem, převést všechno na racionální faktory, zvědečtit celou skutečnost bytí a života, racionalizovat i iracionálno je něčím problematickým a také pochybeným. Mnohé nám uniká, je nezachytítelné. Neposltžitelné. Nevyjadřltelné. Goethe proto ironizuje vědu, které uniká to podstatné z živé skutečnosti. Mefistofelovi vkládá do úst tato slova: „Cos živého poznat a popsat-U zkusíš, dřív ducha z toho vyhnali musíš, abys částice všechny v rukou měl; jen ztratil se pohříchu duševní tmel.“ ZÁPADNÍ KŘESŤANSTVÍ je zataženo racionalitou. V důsledku svého historického vývoje se ustavovalo pod vlivem římského práva, antické filosofie a posléze spekulativní scholastiky. Je dosti poplatné 1 platonismu. Rovněž bludafský manlchelsmus poznamenal některé směry. (Heer) Jedna židovka řekla o nás křesťanech: „Vy jste sl udělali z náboženství poučky, schémata, dogmata, a tím jste je zmrtvili...“ Ortega y Gasset píše ve své studil „Okol naší doby“, že racionální řád myšlenkové abstrakce, spekulace a logiky je svět sám pro sebe. Má své vlastní bytí. Je statický a neměnný. Pracuje s neměnnými pojmy a obecnými poučkami, platnými mimo čas a prostor. Náš život nelze sevřít do žádných podobných systémů. Je v neustálém růstu, vývoji, dynamickém pohybu. Je formován a strukturován nesčetnými kontexty a vazbami. Je ponejvíce iracionální (vzhledem k nám). „Může sl rozum vystačit sám? Může odstranit celý neraclonální zbytek života a žít sl sám o sobě?“ (Úkol naší doby, str. 43.) „... zabydlují se ve formulích, které považují za neotřesitelné, vzbuzují v nás dojem světa uzavřeného, vymezeného a definitivního, kde už neexistují problémy, kde všechno je už rozřešené“ (str. 75). Rozum je „pouhým ostrůvkem obklopeným ze všech stran Iracionalitou“ (str. 110). Gertrud von Le Fort praví v předmluvě ke Greenově Paradoxu křesťanství (Vyšehrad, 1970) na 9. str. „___život je vždycky více čl méně Iracionální.“ VÝCHODNÍ KŘESŤANSTVÍ šlo jinou cestou. Vyvíjelo se jinak. Neuzavřelo se do žádných racionálních pouček, schémat. Solovjev a Berďajev tuší nebezpečí, které hrozí západnímu křesťanství, poznamenanému právnickou racionalitou. Ve své studil „Moderní člověk a křesťanství“ (Vyšehrad, 1948) píše dr. h. c. D. Pecka: „Lidský život se racionalizuje a mechanisuje“ (str. 248). „Berďajev odmítá racionální pojetí Boha.“ (str. 249) „.. . Berdajev zdůrazňuje, že člověk je v jádře bytost Iracionální“ (str. 252). „Křesťanství nesmí ustrnout na mysticko-asketickém pojetí života, které je často jen zastřeným ma nicheismem. To je křesťanství static/-*“ (str. 255). „Člověk odbožštěný a odkrls těný se proměňuje v stroj“ (str. 281) „Západnímu křesťanství vytýká, že vy dalo svět do rukou positivistické vědy techniky a materialismu. Katolické teo logli vytýká racionalismus a jurldls mus“ (str. 262). Také dr. Alfred Fuchs se shoduje sa všemi citovanými autory, kteří vyslovují politování nad tím, že západní svět se dostal do vleku racionalismu. Cituji z výboru jeho díla pořízeného dr. Ctiborem Mařanem . „Křesťan a svět“ (Praha, Universum, 1948). „Západ měl stříž livý rozum, kdežto Východ sl zachoval horoucí srdce“ (74). „Ale u srovnání s křesťanstvím východním lze říci, že evropský Západ má spíše dobrou hlavu než.sŕdc e“ (str. 1011. HYBNOU SILOU ŽIVOTA není tak rozum jako spíše Iracionální podstata na ší bytosti: sympatie, láska aj. Rozum nedává sílu k obětem. Jednostrannost racionální kultury a života vede nutně ke krizi. Kierkegaard vystihuje situací takto: „Tak je naše současnost bytostně rozumová, v průměru možná ví toho tolik, co žádné pokolení dosud nevědělo, jenže je nezanícená. Každý toho ví hodně, a my všichni víme, kterou cestou se má jít, a známe mnoho cest, kudy se dá jít, ale nikdo jít nechce.“ (Současnost, Praha, Edice Váhy, 1969 — str. 60.) Jochen Kaltschmid studuje člověka v kontextu současnosti a dochází k závěru, že se stala racionalita principem a vede k odlidštění, zvěčnění vztahů .. . (Menschsein in der Industriellen Gesellschaft, Kösel-Verlag zu München, 1965.) Lidské nitro je Iracionální. Má transcendentní dimensi. Nedá se vyjádřit racionálními pojmy ani slovy. Hlubiny lidské osobnosti přesahují hranice přirozených daností. Dna se nedobereš. Konce nedohlédneš. „Život je tajemství,“ praví Erich Fromm v knížce „Umění milovat“. Stvořenými věcmi nenasytíš lidské srdce. „Nepokojné je proto lidské srdce-----“ praví sv. Augustin. Racionální teologie Západu zplodila mnohé krize současnosti církve. Walter Kasper si všímá racionální uzavřenosti dogmat. „Dogma pod slovem Božím,“ Praha, ČKCH, 1971). Dokazuje dobový charakter jejich vzniku i formulací, a tedy de facto jejich otevřenost vzhledem k budoucím věkům. Jaspers v nich vidí jeden z kořenů nesnášenlivosti mezi lidmi a přerušeni komunikace. (Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung). Kasper praví dále, „že Instituce a dogma se nesmějí chápat staticky jako princip, ale jako událost, která zůstává otevřená a stále se otevírá pro vždy nové dějiny církve“ (str. 28). V té-že knize cituje autor J. A. Möhleráf „Křesťanství nespočívá ve výrocích, formulích a rčeních. Je to vnitřní život... nezahrnuje a nevyčerpává nevyslovitelný život...“ (str. 36). „Obsah víry je vždy více než formulovaná věta“ (str. 38). Tajemství víry se nikdy nedají uchopit do pojmů racionální teologie. JEDNOTLIVÉ VÉDNl OBORY vědí člověku dosti. Nedovedou jej však poo stihnout v celku a podstatě. Je totiž tajemstvím. Stejně jako život. O Bohu toho bylo napsáno velmi mnoho. Ale všechno dohromady jej nijak nepostihuje. Člověk nemůže mit o něm adekvátní pojem ani představu, a proto ani vyjádření. Vždyť je člověku nedostupný a nepřístupný. Je tedy pro nás ještě větším tajemstvím. Přesto s ním máme bezpečnou komunikaci — oběma směry — (myšlenka, modlitba, eucharistie, vnuknutí aj.) K „poznání“ Boha nestačí v něj věřit. Nutno jej žít. Ponořit se v něj kontemplací a životem. Citlivá duše básníka čl prostá zbožná duše nám proto může o Bohu říci více než třeba učený teolog. JOSEF HUŤKA Celibát Zcela nedávno zdůraznil papež Pavel VI. před římskými kazateli a před zemina, risty v římském lateránském semináři trojí význam celibátu: vládu nad vlastním tělem, dokonalou pohotovost k službě v pastoraci a jedinou, ničím nedotčenou lásku ke Kristu. „V dnešním procesu desakralisace a sekularisace musí kněz znovu najít pevné a důvěryplné vědomí svého vlastního povoláni a poslání,“ řekl papež. A i když současná problematika kněžského povoláni odrazuje mnoho mladých od kněžství, přece právě ona by mohla být prozřetelnostní pobídkou, aby se obnovila pravá koncepce kněžství a jeho vykonávání se přizpůsobilo době. T. SESTRA Milióny vědí, (kdo to byl P. Teilhard de Chardin: myslitel, paleontolog světového jména, tvůrce nádherné vise o vývoji světa, ve které spojil smělé vědecké koncepce s živou vírou ve směrování všeho bytí celého lidstva ke konečnému středu, kterým je Ježíš Kristus. Málokdo však zná 1 jeho mladší sestru Markétu Marii. Prožívali spolu radostné dětství na francouzském jihu. Mankétka byla pátým z jedenácti dětí. Živá a veselá. Nilkdo by nevěřil, že občasná prudká bolest v těle by znamenala něco vážného. A přece: ve 24 létech náhle ochrnula na obě nohy. Od té doby žila v ustavičných bolestech. Nemoc se někdy lepšila, jindy horšila. Neustoupila však nikdy, přes veškerou lékařskou péči. Byly doby, k^y přestala I vidět, kdy ji musili krmit, někdy nemohla ani mluvit, ani psát. Potom zase nastávalo zlepšení a zase nová vlna bolesti... Celých třicet let, až do její smrti. A přece, i když nemohla ani vycházet ven, nebyla nečinná. Snažila se pomáhat jiným, dopisovala sl s četnými nemocnými lidmi, dodávala jim rady a síly. A dopisovala sl i se zdravými, kteří rady a síly potřebovali někdy ještě víc ... Její slavný bratr o ní napsal, že zatímco on se snažil probádat zemi i oceány a hledat tajemství Stvoření, ona — na svém lůžku bolesti — ve svém srdci proměňovala nejhlubší mraky v Boží světlo. A ptal se sám u sebe: „Kdo z nás dvou. Markétko, udělal v očích Božích víc?“ Markétě Marii vlastně musí patřit i náš dSk — třeba jen za „Chuť žít“, i u nás známou knihu jejího bratra. šle WBÍNJA; VE PROSPECH SOCIÁLNI POMOCI vytvoril surinamský akademický mallf M. P. Wetselaar z bemievrueicu jeanoaucnou, ale napaaitou emisi nových příletitostňúch známek nizozemského Surinamu. Emise, která Vyjde 31. května 1971, má pět známek: na hodnotě 10+5 centů vidíme oslíka s palmovou ratolesti jako symbol Mesiášova příjezdu do Jeruzaléma, hodnota 15 + 5 centů vyobrazuje kohouta - sumbol Petrova zapření Krista, na hodtefě 20+10 centů vidíme beránka s křílem ifeiíS Kristus nese křti lidstva), na hodnotě 25 + 12 centů vidíme kříl obklopený trnovou korunou - vzpomeňme epištoly sv. Jana 19, 2 - a konečně na poslední *”ímce 30 + 15 centů jĚ zářící sluněn jaké symbol uxkHSent. Itpki