Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)

1971-05-16 / No. 20

Muž modlitby i činu Jsou mezi námi ti, kdo mají vzácnou osobnost dr. A. C. Stojana ještě v živé paměti. Nedávno vzpomněl a vyzdvihl osobnost Stojanov« mj. olo­moucký kapitulní vikář prof. P. Josef Vrana. Podtrhl zejména Stojanovú hlubokou, uvědomělou víru a zbožnost. Ano, dr. Stojan byl mužem modlitby, avšak stejně tak byl mužem činul Vždyť právě Stojan rozvinul za svého života a ve své době úžasnou osobní iniciativu, stejno jako široce rozvětvenou, přeobětavou, vyčerpávající činnost. Snad ně­koho překvapí, Že právě tento vzácný a bez nadsázky svátý kněz a bis­kup vyoral hlubokou brázdu také ve veřejném životě. Kolik dobrého zde Stojan vykonal! Je dobře známo, že Stojanová veřejná činnost nebyla ani tak poli­ticky jako především důsledně sociálně zaměřena, a že na tomto úseku veřejného života Stojan doslova neznal odpočinku, nasazoval i noci, mno­ho času trávil na cestách při tehdejších dopravních prostředcích: jako poslanec na Říšskou radu do Vídně; po roce 1918 jako senátor ČSR do Prahy. Není prostě možné v krátké vzpomínce postihnout aspoň to nej závažnější z jeho života a práce. Zde odkazujeme na publikace, které nám přibližují a oživují Stojanovú moravskou bodrost a dobrotu srdce__Nicméně je na místě vyzvednout tu skutečnost, že A. C. Stojan vykonal nesmírně mm>­­ho v oné známé přeobětavé Činnosti sociálně intervenční ve prospěch tehdy chudého moravského lidu, především lidu Slovácka a Valašska. Jen Bůh ví, kolika lidem a rodinám v nesčetných obcích těchto krajů A. C. Stojan pomohl. Ano, dnes je jiná doba a, díky Bohu, že takové pro­sebné činnosti již není třeba. Nebylo by však ani spravedlivé nepromít­nout takové osobnosti jejich dobou, v níž se zrodili, žili, pracovali a ve­řejně působili a tuto jejich činnost objektivně a po zásluze ocenit. A tak můžeme shrnout: veřejná činnost, obsáhlá osobní korespondente, schůze, činnost sociálně intervenční, mnoho času ve vlaku (je známo, že jezdil III. tř.. osobních vlaků, aby takto lépe poznal těžkosti a bo­lesti lidu), organizátor i slavnostní řečník na velehradských slavnostech, iniciátor a svolavatel prvních ekumenických sjezdů na Velehradě, vzorný duchovní správce své farnosti, pořadatel moravských poutí na posv. Hostýn atd. Stejně jako vrstevníci 1 my si ještě dnes — kdy si o Stoja­nových 120. narozeninách oživujeme tuto vzácnou osobnost — klademe otázku: jak je vůbec možné, aby toto všechno zvládl tak úspěšně — je­diný člověk? A zde jsme u pramene poznání 1 vědomí, že tento velký a svátý muž čerpal sílu, útěchu i pomoc z dober nadpřirozených, maje nesporně za mocnou přímluvkyni Tu, k Níž se utíkal v horoucí víře a dětinné důvěře a jejíž moravský monastýr na posvátné hoře Hostýnské za svého života tolik zvelebil. Lze se pak divit, že právě moravský věřící lid si tak vrouc­ně přeje a modlí se, aby tento... „kněz veliký, jehož zlaté srdce bylo stráveno ve službě lidu a národa..byl povýšen na oltář? JOSEF KARKOŠ Julius Pelikán: Stojanüv náhrobek na Velehrade Před 120 léty otevřel očí poprvé. U jeho velehradského náhrobku ne­vnímáme nic hřbitovního. Je to Jakoby Jeho trůn. Duchovní vladař se sbližuje s přicházejícími poutníky nejduchovnějším pojítkem, jakým Jest jeho tvůrčí sen. Cyrilometodějská idea jednoty a bratrství slovanských národů vycházejí jako zář ze stojanovské kaple. Vstupuje do myšlení těch, kdo se zde v modlitbě spojí se skutečností zásvětného života tohoto Metodějova žáka. V takových chvílích otevírá A. C. Stojan své vítězné, ' dobrotivé oči daleko hřejivěji než mohl činit za svého poutničky tvrdého pozemského života. Dílo lásky zůstane Vykoupení a zmrtvýchvstání je ví­tězstvím světla a života nad hříchem a smrtí, nad těmito negacemi, z nichž první je příčinou druhé. Veli­konoce hlásají jejich opak: dobro a plný život. Jsou také potvrzením dob­rého cíle, který Bůh určil světu a člověku, neboť Syn nevstoupil do stvoření bezúčelně, nýbrž proto, aby všechno opět přivedl k svému Otci, který, jak čteme v Písmu, „viděl vše­chno, co udělal, a bylo to velmi dob­ré“ (Gen 1, 31). „Neznáme čas, kdy dospějí k své­mu dokonání země a lidstvo, a ne­známe způsob, jímž se má proměnit vesmír. Tento viditelný svět, zohyz­děný hříchem, sice pomine, ale do­stává se nám poučení, že Bůh při­pravuje nový příbytek, novou zemi, v které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy po uspokojení, které vyvstá­vají v lidském srdci. Tehdy bude přemožena smrt a synové Boží bu­dou v Kristu vzkříšeni, a to, co bylo rozséváno v slabosti a porušitelností, obleče neporušitelnost; láska však a její dílo zůstane“ (Radost a naděje 39). Je tedy velikonočním příkazem milovat dobro a usilovat o ně i přes překážky, které se postaví do cesty. Ty na tomto světě jsou, nelze je nevidět; ale vidět pouze je bylo by nesmírným neštěstím. Škarohlídství neprospívá nikomu, a nedostatek ví­ry v lidstvo a ve svět stvořený dob­rým Bohem je nekřesťanská vlast­nost. A dokonce v nemalé míře pří­mo přispívá k bídě a bolestem světa. Vytváří a živí vzájemnou nemůže být láska tam, kde nelásku: je po­hrdání, podezřívání nebo strach. Ne­dostatek víry v člověka a lidskou dobrotu činí z lidí cizince, z přátel­ství zdvořilost, z úcty k představe­ným ceremoniál a přetvářku. Vzá­jemná nedůvěra ochlazuje srdečnost, zamlžuje radost, otravuje i nejčistší zážitky, ztěžuje práci a kazí radost z jejích výsledků. Je stálým prame­nem tichého podezřívání a hlasitého obviňování. Úkolem každého, a zvláště křesťa­na je, aby vnášel důvěru ve vítěz­ství dobra, dobro samo, a tím i ra­dost do světa, v němž žije! Hlásit se k dobru a působit na svět dobrem znamená následovat Krista, neboť právě tak On vychovával své učed­níky: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ <Mt 5, 16). Naplňujeme život radostí a' dobrými skutky, aby tam zbylo co nejméně místa pro zlo a smutek. Ra­dost by neměla být ponechána náho­dě ■— ale právě tak ji není možno organizovat nebo diktovat. Ale mů­žeme k ní podstatně přispívat, že odložíme ztrápené obličeje, potlačíme vlastní špatné nálady, nebudeme mys­lit jen na sebe, ale vžijeme se do potřeb jiných a pomůžeme tam, kde člověk trpí v zajetí smutku, opuště­nosti a samoty. Nikdo druhým nedá, co sám nemá. Radost musí být v nás, radost z pokojného, dobrého svě­domí, které ví, že i když jsem slu­žebník neužitečný, co jsem vykonat měl, učinil jsem (sr. Lk 17, 10). JOSEF KAVAI.E SV. JAN NEPOMUCKÝ — světec s prstem na ústech. .jBlaho­­slavený, kdo jazykem nezhřoíil!“ Je to krásné vysvědčení, lze-li o někom říci: ..Od něho nikdo neslyšel zlého slovíčka!" Chraňme jazyk poskvrny myšlenkou na Svátostného Pana. kte rýi má na našem jazyku spočinou*. Ten má být čistý — jako duše, ni­tro, ruce Panny Marie. Rád to vidí Spasitel, když se s ohledem a z Úcty k Němu chráníme poskvrny. Chraň­me se soudit druhé, abychom sami nebyli přísně souzeni... Abychom mohli člověka správně posoudit, mu­seli bychom ho znát celého, celé ni­tro, život. A to neDoznám? nikdy, p-oto nesuďme soud ponechme To­mu, jenž zná vře* J. HLOUCH. ..Minutěnka“ bočník XXIII. PRAHA 16. kvétna 1871 Cena 50 hal. Byl by to zajímavý a strhující zážitek, kdyby úzkým prostorem mezi provizor­ním svatovojtěšským a defini­tivním svatojanským hrobem ochozu svatovítského kněžiště před na­v šima očima procházelo katedrální kněž­stvo celého tisíciletí. Kdyby po něm v průvodu následovali vůdčí představi­telé všeho našeho kléru ze všech jed­notlivých věků. A po nich kdybychom zahlédli alespoň část těch, kdo v kate­drále budou svěceni v nejbližším stole­tí, ale už v jejich podobě definitivní, zásvětné. Asi bychom užasli, jak kněz jest neodmyslitelně spjat s fyzickými kořeny svého rodu. Ale navíc: bývá plodem zbožnosti svého prostředí, své doby i všeho souča.sného Božího lidu, jehož je posvěceným zástupcem jako nositel svátostné moci z ustanovení Kris­tova. Říká se, že jediná bytost, vpravdě svátá, jest větší oslavou Boží, než zá stup křesťanů méně dokonalých. Jenže výrazný jedinec a lidé kolem něho vy­tvářejí jednotu. Světci bývali přesvědče­ni, že vděčí touhám a zápasům nezná- P RÍVOB mých jako naše fyzické jsoucno je pod­míněno existencí dávno zapomenutých a předků. Silný a. jasný jedinec posiluje zjasňuje slabší a temnější zjevy svých současníků. O to je sám pokor­nější, čím bratrštěji prožívá svou sou­náležitost s jejich touhami a zápasy a dovede se chápavě sklonit k slabým. To je asi příběh nepomuckého rodá­ka, jenž vyrostl pod Zelenou horou, od­kud prý biskup Vojtěch v údobí sucha požehnal české budoucnosti. Oba světci bývali chápáni naším lidem jako dár­cové vláhy, strážci studánek. Byli chá­páni jako typy getsemanská. Oba svůj asi čtyřicetiletý život buď celý, nebo aspoň v jeho závěru protrpěli jako tu hou postní kvadragesimu. Jsou předsta­viteli našeho náboženského jara. Kdyby­chom spočítali všechny svatovojtěšské a hlavně svatojanské sochy, s nimiž se dodnes setkáváme v našich krajinách pod širým nebem a kdybychom mohli kolem nich vidět všechny, kdo se bě­hem let u nich s pochopením zastavili, poznali bychom, že v nich byl trvalý podnět k sblížení lidu s knězem a s kněžstvím. Hodnotíme-li vpravdě lidovou svato­janskou úctu podle jejího ovoce též vzhledem k našemu národnímu obroze­ní, chápeme, že kříž v náručí nesený naším májovým světcem byl jako klíč, který nám odmykal přirozené jaro. Vždyť předvečer prvního jaxního dne — 20. března — svým mučednictvím nastoupil tichou zásvětnou pouť naším domovem. Výchovný a těšitelský význam téměř třistaletého průvodu nesčetných svatojanských soch v jeho nadpřirozené podstatě umělecky vystihli k nám při­cházející cizinci jako Claudel a Goethe. U obou je vyjádřeno, ža noc i den vytvářejí celek: naše radost vždy se odemyká něčí bo­lestí, která nás vykupuje. JAN LEBEDA Racionální zátěž západního křesťanství Racionalita podobně jako věda nemů­že pojmout celou skutečnost. Takové je­vy, s nimiž si věda neví rady, nepojme do svého oboru. Nehlásí se k nim, ne­vyjadřuje se o nich. Nebo má o nich jen nějaké domněnky.' Leccos přesahuje kapacitu našich rozumových možnosti. Jsou věd Iracionální, nadrozumové, ta­jemné. Isou v životě, vědě i v nábožen­ství. A snaha postihnout všechno rozu­mem, převést všechno na racionální fak­tory, zvědečtit celou skutečnost bytí a života, racionalizovat i iracionálno je něčím problematickým a také pochybe­ným. Mnohé nám uniká, je nezachytí­­telné. Neposltžitelné. Nevyjadřltelné. Goethe proto ironizuje vědu, které uni­ká to podstatné z živé skutečnosti. Me­fistofelovi vkládá do úst tato slova: „Cos živého poznat a popsat-U zkusíš, dřív ducha z toho vyhnali musíš, abys čás­tice všechny v rukou měl; jen ztratil se pohříchu duševní tmel.“ ZÁPADNÍ KŘESŤANSTVÍ je zataže­no racionalitou. V důsledku své­ho historického vývoje se ustavovalo pod vlivem římského práva, antické fi­losofie a posléze spekulativní scholasti­ky. Je dosti poplatné 1 platonismu. Rov­něž bludafský manlchelsmus pozname­nal některé směry. (Heer) Jedna židovka řekla o nás křesťanech: „Vy jste sl udělali z náboženství pouč­ky, schémata, dogmata, a tím jste je zmrtvili...“ Ortega y Gasset píše ve své studil „Okol naší doby“, že ra­cionální řád myšlenkové abstrakce, spe­kulace a logiky je svět sám pro sebe. Má své vlastní bytí. Je statický a ne­měnný. Pracuje s neměnnými pojmy a obecnými poučkami, platnými mimo čas a prostor. Náš život nelze sevřít do žád­ných podobných systémů. Je v neustá­lém růstu, vývoji, dynamickém pohybu. Je formován a strukturován nesčetnými kontexty a vazbami. Je ponejvíce ira­cionální (vzhledem k nám). „Může sl rozum vystačit sám? Může odstranit ce­lý neraclonální zbytek života a žít sl sám o sobě?“ (Úkol naší doby, str. 43.) „... zabydlují se ve formulích, které po­važují za neotřesitelné, vzbuzují v nás dojem světa uzavřeného, vymezeného a definitivního, kde už neexistují problé­my, kde všechno je už rozřešené“ (str. 75). Rozum je „pouhým ostrůvkem ob­klopeným ze všech stran Iracionalitou“ (str. 110). Gertrud von Le Fort praví v předmluvě ke Greenově Paradoxu křesťanství (Vyšehrad, 1970) na 9. str. „___život je vždycky více čl méně Ira­cionální.“ VÝCHODNÍ KŘESŤANSTVÍ šlo jinou cestou. Vyvíjelo se jinak. Neuzavřelo se do žádných racionálních pouček, sché­mat. Solovjev a Berďajev tuší nebez­pečí, které hrozí západnímu křesťan­ství, poznamenanému právnickou racio­nalitou. Ve své studil „Moderní člověk a křesťanství“ (Vyšehrad, 1948) píše dr. h. c. D. Pecka: „Lidský život se racio­nalizuje a mechanisuje“ (str. 248). „Ber­­ďajev odmítá racionální pojetí Boha.“ (str. 249) „.. . Berdajev zdůrazňuje, že člověk je v jádře bytost Iracionál­ní“ (str. 252). „Křesťanství nesmí ustr­nout na mysticko-asketickém pojetí ži­vota, které je často jen zastřeným ma nicheismem. To je křesťanství static/-*“ (str. 255). „Člověk odbožštěný a odkrls těný se proměňuje v stroj“ (str. 281) „Západnímu křesťanství vytýká, že vy dalo svět do rukou positivistické vědy techniky a materialismu. Katolické teo logli vytýká racionalismus a jurldls mus“ (str. 262). Také dr. Alfred Fuchs se shoduje sa všemi citovanými autory, kteří vyslo­vují politování nad tím, že západní svět se dostal do vleku racionalismu. Cituji z výboru jeho díla pořízeného dr. Cti­borem Mařanem . „Křesťan a svět“ (Pra­ha, Universum, 1948). „Západ měl stříž livý rozum, kdežto Východ sl zachoval horoucí srdce“ (74). „Ale u srovnání s křesťanstvím východním lze říci, že evropský Západ má spíše dobrou hlavu než.sŕdc e“ (str. 1011. HYBNOU SILOU ŽIVOTA není tak ro­zum jako spíše Iracionální podstata na ší bytosti: sympatie, láska aj. Rozum nedává sílu k obětem. Jednostrannost racionální kultury a života vede nutně ke krizi. Kierkegaard vystihuje situací takto: „Tak je naše současnost bytostně rozumová, v průměru možná ví toho to­lik, co žádné pokolení dosud nevědělo, jenže je nezanícená. Každý toho ví hodně, a my všichni víme, kterou ces­tou se má jít, a známe mnoho cest, ku­dy se dá jít, ale nikdo jít nechce.“ (Sou­časnost, Praha, Edice Váhy, 1969 — str. 60.) Jochen Kaltschmid studuje člo­věka v kontextu současnosti a dochází k závěru, že se stala racionalita prin­cipem a vede k odlidštění, zvěčnění vztahů .. . (Menschsein in der Industriel­len Gesellschaft, Kösel-Verlag zu Mün­chen, 1965.) Lidské nitro je Iracionální. Má trans­cendentní dimensi. Nedá se vyjádřit ra­cionálními pojmy ani slovy. Hlubiny lidské osobnosti přesahují hranice při­rozených daností. Dna se nedobereš. Konce nedohlédneš. „Život je tajemství,“ praví Erich Fromm v knížce „Umění milovat“. Stvořenými věcmi nenasytíš lidské srdce. „Nepokojné je proto lid­ské srdce-----“ praví sv. Augustin. Racionální teologie Zápa­du zplodila mnohé krize sou­časnosti církve. Walter Kasper si všímá racionální uzavřenosti dogmat. „Dogma pod slovem Božím,“ Praha, ČKCH, 1971). Dokazuje dobový charakter jejich vzniku i formulací, a tedy de facto jejich otevřenost vzhledem k budoucím věkům. Jaspers v nich vidí jeden z kořenů nesnášenlivosti mezi lid­mi a přerušeni komunikace. (Der phi­losophische Glaube angesichts der Offen­barung). Kasper praví dále, „že Institu­ce a dogma se nesmějí chápat staticky jako princip, ale jako událost, která zů­stává otevřená a stále se otevírá pro vždy nové dějiny církve“ (str. 28). V té-že knize cituje autor J. A. Möhleráf „Křesťanství nespočívá ve výrocích, for­mulích a rčeních. Je to vnitřní život... nezahrnuje a nevyčerpává nevyslovitel­ný život...“ (str. 36). „Obsah víry je vždy více než formulovaná věta“ (str. 38). Tajemství víry se nikdy nedají uchopit do pojmů racionální teologie. JEDNOTLIVÉ VÉDNl OBORY vědí člověku dosti. Nedovedou jej však po­o stihnout v celku a podstatě. Je totiž tajemstvím. Stejně jako život. O Bohu toho bylo napsáno velmi mnoho. Ale všechno dohromady jej nijak nepostihu­je. Člověk nemůže mit o něm adekvátní pojem ani představu, a proto ani vy­jádření. Vždyť je člověku nedostupný a nepřístupný. Je tedy pro nás ještě vět­ším tajemstvím. Přesto s ním máme bez­pečnou komunikaci — oběma směry — (myšlenka, modlitba, eucharistie, vnuk­nutí aj.) K „poznání“ Boha nestačí v něj věřit. Nutno jej žít. Ponořit se v něj kontemplací a životem. Citlivá duše básníka čl prostá zbožná duše nám pro­to může o Bohu říci více než třeba uče­ný teolog. JOSEF HUŤKA Celibát Zcela nedávno zdůraznil papež Pavel VI. před římskými kazateli a před ze­mina, risty v římském lateránském semi­náři trojí význam celibátu: vládu nad vlastním tělem, dokona­lou pohotovost k službě v pas­toraci a jedinou, ničím nedotčenou lásku ke Kristu. „V dnešním procesu desakralisace a sekularisace musí kněz znovu najít pevné a důvěry­­plné vědomí svého vlastního povoláni a poslání,“ řekl papež. A i když sou­časná problematika kněžského povoláni odrazuje mnoho mladých od kněžství, přece právě ona by mohla být prozře­­telnostní pobídkou, aby se obnovila pra­vá koncepce kněžství a jeho vykonává­ní se přizpůsobilo době. T. SESTRA Milióny vědí, (kdo to byl P. Teil­hard de Chardin: myslitel, paleonto­log světového jména, tvůrce nádher­né vise o vývoji světa, ve které spo­jil smělé vědecké koncepce s živou vírou ve směrování všeho bytí celé­ho lidstva ke konečnému středu, kte­rým je Ježíš Kristus. Málokdo však zná 1 jeho mladší sestru Markétu Marii. Prožívali spo­lu radostné dětství na francouzském jihu. Mankétka byla pátým z jede­nácti dětí. Živá a veselá. Nilkdo by nevěřil, že občasná prudká bolest v těle by znamenala něco vážného. A přece: ve 24 létech náhle ochrnu­la na obě nohy. Od té doby žila v ustavičných bolestech. Nemoc se někdy lepšila, jindy horšila. Neustou­pila však nikdy, přes veškerou lékař­skou péči. Byly doby, k^y přestala I vidět, kdy ji musili krmit, někdy nemohla ani mluvit, ani psát. Potom zase nastávalo zlepšení a zase nová vlna bolesti... Celých třicet let, až do její smrti. A přece, i když nemohla ani vy­cházet ven, nebyla nečinná. Snaži­la se pomáhat jiným, dopisovala sl s četnými nemocnými lidmi, dodáva­la jim rady a síly. A dopisovala sl i se zdravými, kteří rady a síly po­třebovali někdy ještě víc ... Její slavný bratr o ní napsal, že zatímco on se snažil probádat zemi i oceány a hledat tajemství Stvoře­ní, ona — na svém lůžku bolesti — ve svém srdci proměňovala nejhlubší mraky v Boží světlo. A ptal se sám u sebe: „Kdo z nás dvou. Markétko, udělal v očích Božích víc?“ Markétě Marii vlastně musí patřit i náš dSk — třeba jen za „Chuť žít“, i u nás známou knihu jejího bratra. šle WBÍNJA; VE PROSPECH SOCIÁLNI POMOCI vytvoril surinamský akademický mallf M. P. Wetselaar z bemievrueicu jeanoaucnou, ale napaaitou emisi nových příletitostňúch známek nizozemského Surinamu. Emise, která Vyjde 31. května 1971, má pět zná­mek: na hodnotě 10+5 centů vidíme oslíka s palmovou ratolesti jako symbol Me­siášova příjezdu do Jeruzaléma, hodnota 15 + 5 centů vyobrazuje kohouta - sum­­bol Petrova zapření Krista, na hodtefě 20+10 centů vidíme beránka s křílem ife­­iíS Kristus nese křti lidstva), na hodnotě 25 + 12 centů vidíme kříl obklopený trnovou korunou - vzpomeňme epištoly sv. Jana 19, 2 - a konečně na poslední *”ímce 30 + 15 centů jĚ zářící sluněn jaké symbol uxkHSent. Itpki

Next