Katolické Noviny, 1972 (XXIV/1-52)
1972-05-14 / No. 20
Otce, rozhodněte I« east o n a - d * e * í dělat raahodřlho t otázkách liturgických. Kádáron 'sem byI náhodou přítomen rain ěené debatě Jedni zastávali náanr. «• ee má pM Svatám přijímáni kledet, drnít tvrdili, áe se v jejich farnosti při «vatám přijímáni stoji a že je to pěkná, ba lapěl než dřivé. Otře, rozhodněte! Vzpomněl jsem sl na tuto dehatn, kd,l jsem četl v jednom dopise Katolickým novinám: „|snn hlasy i o tom, co se jim v nové liturgii lihl. jako například, že ta žena je vděčná za to. is měže nynt při svátém přijímáni stát, třebaže zapomíná. že, nejednali se o akntečnon nemožnost kleknout, najdftstojnějií postel před Rohem, a při svátém přijímáni tvléětě, je na kolenou.“ Tnltk z dopisu, a poněvadž jo možná tato otázka diskutována 1 jinde. nehude snad zbytečné uvést zde několik myžlenek k této problematice. Ve směrnicích Českých m o ravských biskupů a ordi- * nářů o podávání svátého přijímání se stanoví: „Věřící mohou přijímat bud vkleče nebo vstoje. Při podávání pod obojí způsobou je vhodnější stát. Věřící přijímající vstoje přistupují uspořádaně jeden po druhém, nejlépe ve dvojstupu. Při větším množství přijímajících mohou stát v řadách a podávající obchází kolem. Je vhodné, aby se věřící vždy ochotně podřídili způsobu, který je v místě obvyklý. Každý má však právo rozhodnout se, zda chce přijímat vkleče anebo vstoje. Není třeba žehnat se křížem' těsně před svátým přijímáním, ani znovu poklekat při odchodu.“ Kdyby platilo, jak tvrdí pisatel dopisu, že nejdůstojnější postoj před Bohem a zvláště při svátém, přijímání je na kolenou, pak bychom' museli např. vytknout jak staré, tak i obnovené liturgii, že knězi dovoluje přijímat vstoje. Což je nemožné, aby poklekl? Vždyť kleká před svátým příjímáním, ale při něm stojí. Ani biskupové ani sám svátý Otec při přijímání neklečí. Nebo je snad něco jiného „nejdůstojnější“ pro kněze a něco jiného pro věřící? Nechci stírat rozdíl mezi klérem * laiky, ale ten rozhodně není toho druhu, aby měnil normy důstojnosti postojů před Bohem. Nezapomínejme také, že vnější úkony jsou jen symboly postojů vnitřních. Za nejdňstojnější považuji, aby, řečeno.obrazně, „klečela duše“. . Generální instrukce Římského misálu mluví o klečení v 21. odstavci:-„Af věřící pokleknou k proměňování není-li to znemožněno nedostatkem místa, množstvím přítomných či jinými rozumnými důvody.“ O , jiném klekání při mši instrukce nemluví. V tomto smyslu je také třeba chápat směrnice našich biskupů a ordinářů a není dobré pojem nemožnosti příliš zužovat. Ve stejném odstavci Generální instrukce je také stanoveno, kdy mají věřící při mši stát. To u nás nebý-válo zvykem. Naši biskupové ’* ordinári proto rozhodli, aby věřící při bohoslužbě; několikrát povstali. Dřívá to bylo jen >přj evangeliu.. Bylo by toto-rozhodnutí možné, kdyby stání bylo méněcenným liturgickým postojem? Proč “vlastně stojíme při liturgii? -; -Úkon povstání a stání, je výrazem vnitřní 1 vnější bdělosti, výrazem úcty a,pohotovosti k akci. Nění to snad nějaká úleva, ale postoj akčního dynamismu, k -němuž nás církev vybízí a k němuž nás má také povzbuzovat svaté přijímání. Eucharistie je pokrmem síly, akce, vnitřní ochoty; a obětavosti. Neznehodnocujme tedy stání při svátém přijímání, ani nechápejme směrnici našich biskupů a ordinářů jako nějaký ústupek menší úctě k Eucharistii. I v dnešním životě existují samozřejmě různé projevy úcty, ale klekáni již běžně nepoužíváme. Církev navazuje na zvyky-a projevy úcty, odpovídající cítění jednotlivých dob a podle toho upravuje i svou liturgii. Nehodlá udržovat nějaké „muzeální formy“, které dnešnímu člověku nic neříkají. Tím nechceme odmítat pokleknutí vůbec! Je to stále krásný a velmi výmluyný- projev úcty a svojí výlučností ’ odpovídá jedinečnému vztahu, který je mezi člověkem a Bohem. Ponebhme však íiděm svobodu v jeho používáni a .nepoutejme je ztrnulými, neporušitelnými předpisy, které bylý spíše vlastní dvorské etiketě východních panovníků. Jde-li v našem kostele ,k svátému přijímání nějaký host z jiné farnosti, nemějme mu za zlé. když přistupuje, jak jsou u nich zvyklí. Oceňujme spíš skutečnou úctu k Eucharistií, která se projevuje nejlépé’životem. Apoštolově se svým Mistrem při poslední, večeři podle orientálního zvyku spočívali , na lehátkách. V toku dějin se v různých-dobách přijímalo různě. Já sám jsem měl možnost zhlédnout některá místa v cizině a málokde přistupoval lid v kleče. ,Na mnoha místech je tam zavedeno 1 podávání, Hostie do ruky. Naši; biskupové a ordinári neimvažují v'přítomné době za vhodné povolit tuto formu přijímání Těla ’Páně, je však dobré, když o tomto zvyku víme-a když jsme dohře poučeni. Kdybychom podezírali naše. bratry a sestry v jiných krajích, kteří takto přijímají, z nedostatku úcty k Eucharistii, jistě bychom jim křivdili. Sněžme se -být vír* kat oličUl i-'' ýpote více snášenliví. . , . , . Co tediý? Stát 'naho klečet? Tak i . tak. Směrnice- našich biskupů a ordinářů připouštějí obojí. Postoj těla není rozhodujícíj Ať však a p oM I e.kn-e. v ž d y naše duše — hlavn ě- ná š ž i v o t! * Uvažujme, co- znamená pokleknutí našich všedních dně. STANISLAV KRÁTKÝ _ Otázky touhy a svědomí Dovolí nám Pán lni jednou na věčností spatřit nepředstavitelnou krásu, Čistých Bohu zcela oddaných k n i lských dusí? OuSí jinochů, kteří uslý- Selt lellSovo „Pojď za mnou!“ a s mladistvým nadSením odpověděli: „Zde jsem, Pane’' A krásu duSí mladých mulů z jiného oboru studia neho povolání, v němí — ěistě lidsky vzato — „to jednou mohli mít lepší“... Ale kteří nechali všeho, kdyl Pán zavolal, a šlí do ústrani připravit, vyzbrojit se k boji ta spásu dúst svých bratří a sester v Kristu? Na tivot a na smrt — protože leň je velká a dělníků málo .. . Děkujeme Bohu za ty t za Ony? — Modlíme se za ně?— Jsme jim vděčni? — Prosíme z'oldStt naléhavě o nová kněžská povolání pro naši zem na přímluvu svátého Vojtěcha? — Zpytujme svidomíl H. N. Fozdně gotický reliéf „UKLADANÍ do HROBU“ patří k dnešnímu inventáři barokního kostela v Dyji a Znojma. Kdy se dostal do kostela, jenž dříve náležel louckým premonstrátům, není známo. Tento dřevěný reliéf se vyznačuje originálním seskupením pestav Kristových nejbllžších do půlkruhu nad mrtvým tělem Spasltelevým. Ve tvářích všech postav se jeví zádumčivý, •* 'A zdrženlivý výraz, který! dává plastice síle a pflsóhiyost. Dýjské „Ukládání“ vznikle koncem 15. století. Datováni odpovídá -liž sám námět: plastická, víceftgurální scéna Oplakávání Krista, spojená často s Ukládáním de hrobu, še vyvinula pa konci 15,. století, aby částečně nahradiÍR Pietu, velmi oblíbenou ne začátku století. Pozdně gotickému sklonu k podrobnému líčení děje vyhovovala spíše-scéna s více figurami, kde mistr mohl plně uplatnit svou uměleckou dovednost, která se nejlépe projevila na vytváření různých figurálních typů. V éyjtké plastice se ebjevuje motiv turbanu, prvek velmi oblíbený v pozdní gotice, který se vyskytuje i v grafice. Martina Schbngpuer* a na rytinách Albrechta Dürer*. ■ V moravské plastice nacházíme pak tento prvek na reliéfu „Oplakávání“ v minorltském kostele v' Brně, nebo v plastice téhož námětu v kostele sv. Mikuláše ve Znojmě. Také, typ turbanu, zdobící hlavu Marie Magdaleny v dyjské plastice, je hojně užíván sécheři ne počátku 1*. století. Neznámému řezbářt dyjského reliéfu se osobitým způsobem podařilo na velmi malém prostoru umístit značný počet figur, které jsou . navzájem svázány přísnot!, přehlednou a .uzavřenou kompozicí. V jednotlivých figurách sál v dfhr jake celku se nesetkáváme s dramatickým patosem, tle naopak se zde uplttftuíe lyrické citlivost i .haVmsnia v poměrů výrazu a obsahu B*. J. H0CKE0VÄ Karel DOubrávský Balada o světci na mostě ARMIN RENKER. — PŘELOŽIL 0. F. BABLER Na mostě v Briicku Jak před časem ční světec v kamenném rouchu svém u cesty nad mocným pilířem, do kraje hledě, co kde v něm. Přilétlo, jaro, pak léto zas, tnél celé noci slavíkův hlas, vál vítr údolím v podzimní čas a lako sklo puk zimní mráz. Zalil, eo tak tam nahoře bděl, jak jeden věk zvolna pomíjel, Jak druhý po něm nadešel, ).ak vichr lidským rodem šel. Když nebyla cesta široká dost, » ní rozšířili také most. .Nepomuk svátý na věčnost!“ Stojí jak věčně platná ctnost. Co za křik to nocí se ozýval? Vojáci s vozy tu táhnou v dál.., Z nich jeden... Kéž Bůh se smiloval... Ach, světče, kdy mine tvá muka, tvůj žal? Hlapa se ke dnu zřítila. Co pohledů za ní se vysílá! Tekoucí vody prasila čelo i ústa jí omílá. Cní tělo nahoře bez hlavy, stesk němě větrům vypráví, zesmutní věřící, když ta zví. Kdo žaloval by však bezpráví? Bůh seslal sucha jako troud, žal přišel lidi postihnout, sežehnout v polích každý kout — na dlouho vyschl řeky proud. Co se to kulatí, není to klam? Co v písku leží dole tam? C'i ztracené vráceno bude nám? To podivný osud nastrojil sám! Na mostě v Briicku zas ho zřím. Ošacen rouchem kamenným zas v ruce drží kříž a jím žehná těm břehům zeleným. ARMin RENKER [f 1361) z* starého rodu výrobců papíru v Porýní, badatel v dějinách papíru, jeho výroby a rozšíření, autor knihy „Das Buch vom Papier“. Psal také básně, které pak shrnul do svazku „Klang aus der stille“ (1949), v němž je otištěna také naše dnešní báseň o sv. janu Nepomuckám, která představuje Renkerovo zpracování místní pověsti. K. Hrocli: Socha i náměstí v Seči nad Chrudlmkon Vyznavačské eseje Jan Dobraczyňski: W co WIERZE, Instytut wydnwnirzy ,,PAX‘\ IVarszaw* 1972. Katolický spisovatel lan Dobraczyňski patří maži špičkové polské romanopisce současnosti a jeho umělecký význam přesahuji podstatně hranice rodné země. Jestliže se o některém ze současných polských autorů může hovořit jako o vpravdě světovém, je to právě Dobraczyňski. v poslední době u nás vzbudily pozornost jeho romány Listy Nikodémovy a Přelévat moře. Oba předš*avují svého tvůrce jako virtuozního sty- Nejsme chudí I kdybychom nic neměli z toho, co nabízí a čím oplývá svět, nejsme chudí jako údy církve, kterou živí Duch svátý. Jaho milost ja dar nevyvažitelný zlatém, jeho darů je nespočet. Už svátý Pavel vypočítává některé: dar moudrosti a poznání, proroctví, víry, zázraků, uzdravování, dar učení, rozeznávání duchů, napomínání, duchovní pomoci, vedení, mluvení jazyky a dar výkladu. Myslíte, že náruč Ducha svátého je v dnešní době chudší než v dobách apoštolských? Čím složitější doba, tím více darů nabízí nevyčerpatelná milost svátého Ducha. Je třeba jen o ně prosit. Někdy snad neumíme ani pojmenovat dar, který potřebujeme. To však nevadí, Duch svátý nám roznmí a ví, co je k našemu dobru. Nejsme chudí, jsme bohatí v Duchu •vátém. Ale všechny dary, které od něho dostáváme, jsou k službě a budován! eťrkve I jednoty lidstva. Na to nesmíme zápomenout, abychom nezchudli. listu, obratného fabulistu a — to především — hluboce věřícího křesťana. Dobraczyňského křesťanství je něčím zcela samozřejmým, je to záležitost srdce, které ví, že jsme zde proto, abychom cítili odpovědnost^ za člověka — bližního. Proto se velmi často dovolává výroku Bloyova o tom. že svět „má toliko jeden smutek, a to ten. že nejsme svati“. Ale Dobraczyňski nezůstává jen u konstatování tohoto smutku, on se snaží účinným způsobem hledat křesťanská východiska k tomu, abychom se my — vyznavači Kristovi — v této sekularizované situaci atomového věku nestyděli o svatost usilovat, jako romanciér je Jan Dobraczyňski blízkým souputníkem Grahama Greena, Heinricha Bölla Albrechta Goese. Jako oni je i on veden snaa hou po tom, aby na základě svého evengelního poznání odkryl příčiny rozkladu základních lidských hodnot a -jistot, jež vedou k rozvratu rodin i ke konfliktům celospolečenským. Vedle beletristického díla je Dobraczyňski také plodným kritikem a esejistou. Jeho teologické, především biblické poznatky jsou u laika komerční aprohac.e udivující. Z nich je patrno autorovo úžasné zaujetí pro pravdu a její poslední smysl a cíl. Néjnovější knížka v tomto ohledu — vyznavačské eseje W co wierze (česky V oo věřím) — je skvělým souhrnem dosavadních bohosloveckých výpovědí Jana Dobraczyňského. Dopsána o velikonocích 1970, vyšla v lednu 1972 ve Varšavě už ve druhém vydání. Jejích deset kapitol na 120 stranách kapesního formátu vychází z osobní zkušenosti (Má víra. str. 5), aby postupně byly ohledány všechny základní pojmy a problémy víry pro dnes í pro futuro. Celá knížka ukazuje Dobraczvňského jako nesmírně kultivovaného katolíka, jehož myšlenkový obzor je nesen ekumenickou nadějí. Ohledává podstatu člověčenství v inkarnnvaném lidství Božského Spasitele, neboť oběť člověka za člověka je mu vrcholem křesťanské víry a lidství vůbec. Proto jsou jeho srdci tak blízcí oba poučeni teologové 20. století — protestant Bonhoeffer a katolík Kolbe — že svou teologii dokumentoralí v nacistických koncentrácích vlastní krví, cbětí, jež lim byla samozřejmou věcí tváří v tvář životu. I. J. Havlíček KN, % 14. kygta« 1972 ft str 3 Kritický pohled na stavby kostelu Ped tímto názvem uveřejnil významný současný odborník Günther Rombold, profesor křesťanského umění na teologické fakultě university ve Štýrském Hradci, obsažnou stať, týkající se problematiky stavby nových chrámových objektů v současné společnosti (Kunst und Kirche I., 71). Z jehn článku vyjímáme pro zajímavost alespoň několik myžlenek, i když s nimi není nutno vždycky souhlasit: Je stále jasnější, že stavění kostelů je v krizi a že není možno stavět dá! tak jako dosud. Kardinál I.ercaro vo svém projevu k umělcům v Kolíně nad Rýnem (r. 1988) k tomuto problému prohlásil, že kostel se musí měnit stojně rychle jako se mění životní podmínky a lidská obydli, jeho materiální struktura musí být pomíjející, aby so příští generace necítily stísněny v budovách, které dnes pokládáme za avantgardní, ale pro ně již budou zastarali. Nesmíme stavět pro budoucnost. Z Jižní Ameriky se pak hlásí, že arcibiskup Camara prosil město Kapesu, které chtěla poskytnout finanční prostředky na zřízení nového kostela, aby peníze věnovalo raději na stavbu nových, naléhavě potřebných bytů. — To jsou jon dva hlasy z mnohých. Vedle požadavků, aby se stavěle jinak, ozývají se stálo častěji hlasy, aby se nestavěli vůbec. V uplynulých letech vzniklo mnoho monumentálních, pevnostem podobných chrámových staveb. Je možné namítnout, že zde šlo e slávu Boží. Na něho měly tyto chrámy poukazovat a jej připomínat jako nepřehlušitelné „sursum narda “ Ale potřebuje Bůh domy? Prntl ternu se ohražovali křesťané již ed počátku. Pavel káže na areopagu: „Bůh nbhydlí v chrámech lidskou rukou zbudovaných“ (Sk ap 17,24). Vlastním chrámem Božím jsou lidé, křesťané. Ti json „živé kameny“, přebudované „v chrám duchovní“ (1 Petr 2,5). Křesťanský kostel není chrám Boží, ale dům obce. Proto se nemusí ^posvátností“ lišit od jiných budov. Tím není řečenu, že by se kostely jaké takové už vůbec neměly stavět. Je-li však církev pro člověka, nesmí zřizovat stavby, kterými by manifestovala svoji moc. Má stavět domy, které by sloužily lidem. Te opět neznamená, že se má stavit jen pro sociální úkoly. Pro křesťany jo a zůstává Eucharistie ústřední skutečností. II. Vaticanum říká, že liturgie je „vrcholem, ke kterému směřuje veškeré konání církve, a současně pramenem, z něhož proudí její veškerá síla“ (Konstituce e posv. liturgii). Tato skutečnost nesmí být ovšem chápána jako návrat k tezí o sakrální výrečnosti kostela. Dnes ještě značně rozšířené mínění, že kostel smí být používán pouze pro bohoslužby a pro nic jiného, je poměrně mladého data. Ještě ve středověku se pořádaly v kestelích neien církevní sněmy, ale i světská shromáždění. Bylo v nich možno nejen slyšet varhanní koncerty, ale vidět tél dramata a divadelně pojaté mystérie. Slavily se zde nejen agapé, ale konala se i soudní řízení a v kostelní lodi pořádaly se i trhy. Jistě nikdo nechce toto všechno znovu zavést. Ale preč by namohly být v kostelích přednášky, diskuse, obrazové meditace nebo agapéf Z našich úvah tedy vyplývá, že náboženská obec potřebuje domy nejen pro liturgii, ale i pro své ostatní životní funkce. A nesmí mít přitom na zřeteli jen svoje věrné ovečky, nýbrž všechny, kterým může prokázat nějakou službu. Již ze samotné liturgie vyplývá stále větší přání jtn pohyblivosti. II. vatikánským koncilem vzala za své strnulá neproměnlivost katolické liturgie (která se ostatně datuje teprve od Tridentského sněmu). Vídeňský architekt Otoker Uhl vytvořil pro své kaple dokonce pohyblivé zařízení, které dovoluje pohyb lidí v kostele během bohoslužeb, takže bohoslužba slova se může konat v jiné části místnosti než slavení Eucharistie. Pokus n vytvoření prostoru, který by sloužil více účelům, vyřešili pozoruhodným způsobem v anglikánská nhcl Hodge Hill v Birminghami!. Toto náboženské centrum je dnes jedním z nej- Žiršjších středisek mládeže tohnto města: prostorná hala slouží v pracovní dny mnoha věcem, od stolního tenisu až ps taneční zábavy, v neděli ale slouží bohoslužbám. Ovšem poměry jsou všude jiné a proto není též možné žádné schéma pro zřizování kostelních budov a prostorů. )e třeba v každém jednotlivém případě znovu zkoumat, co je pro každou obec nejvhodnější. rem. 0 V průběhu lidské lásky nebo přátelství je podobenství pro to, co se děje s námi v lásce k Bohu — pro nebe. I lidská láska tvoří bytí podobné býtí druhého, společné bytí; milenci dostávají navzájem od druhého sami sebe jako dar. A přece, ba právě proto, se stávají sami v sobě ještě více „osobou**, nezávislým středem souhlasu v lásce. Podobně jako mllujeme-li Krista, stává se Kristovo bytí naším vlastním bytím, třeba přitom nepozbýváme svého vlastního bytí. (Lad. Boros) # Nejvnitřnější podstatou lásky je oddanost. Bůh, který je Láska, dáud se darem tvorům, které stvořil k lásce. (Edith Steinavi)