Katolické Noviny, 1973 (XXV/1-52)

1973-06-10 / No. 23

BOHOSLUŽBA SLOVA Ctení ze skutko apoštolu Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým i nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svátým a začali mlu­vit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydlili zbožní židé ze všech možných národů, pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože kaž­dý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Zašli, divili se a říkali: )t,Tito, co tak mluví, jsou přece sami Galilejci. Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? At už my, Partové, Médové, Blamíté, at už my, co pocházíme z Mezopotámie, Judska a Kapadokie, z Pontu a z Asie, Frýgte a Pamfýlie\ z Egypta a z lybijského kraje a Kyrény, my, co jsme připuto­vali z Ríma, židé i proselyté, Krétané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazy­ky hlásají velké Boží skutky.“ [Sk 2, 1—11.) • ODPOVĚĎ: SESLI DUCHA SVÉHO, HOSPODINE, A OBNOVÍŠ TVAR ZEMÉ Veleb, má duše, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva. Hynou, když vezmeš jim život a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni a obnovuješ tvář země. Necht věčně trvá Hospodinova sláva, at se těší Hospodin ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu. Ctení z prvního listu svátého apostola pavla korinTanum Bratři! Jenom pod vlivem Ducha svátého může někdo říci: „Ježíš je Pán." Jsou tedy dary rozmanité, ale všechny pocházejí od jednoho a téhož Du­cha. A je rozdíl ve službách, ale všecky závisí na stejném Pánu. A jsou rozmanité mimořádné projevy, ale všecko to pochází od jednoho a téhož Boha, protože on to všechno mocně ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou těm jednotlivcům dány k tomu, aby mohli být užiteční. Tělo je také jen jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy — přesto, že je jich mnoho — tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Kris­ta. Vždyt přece z nás ze všech — at už jsme židé nebo pohani, otroci nebo svobodní — stalo se Jedno tělo, když nás tentýž Duch všecky dovedl ke křtu a všichni také jsme v hojnosti přijali stejného Ducha, ji Kor 12, 3b—7. 12—13.) SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE JANA Večer, prvního dne po sobotě, když bylt učedníci ze strachu před židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám." Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se za­radovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám Vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svátého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ JI an 20, 19—23.) MYŠLENKA NA DEN 11. 6. — PONDĚLÍ. SV. BARNABÁSÉ, APOSTOLA Levita z Cypru, vlastním Jménem Josef. Pro jeho dobrotu, laskavost a smířlivost, pro jeho schopnost umět se vžít do situace druhého, šířit kolem sebe ducha míru, pokoje a jednoty, jej sami apoštolově (Sk 4, 36) nazvali Barnabášem, to jest Synem útěchy. Dodnes je takový Člověk po­žehnáním pro každé společenství. 12. 6. — ÚTERÝ Porozumíme osmeru blahoslavenství, budeme-li si vědomi, že jde o hod­noty věCné; jinak se budou zdát paradoxem. Přitom Boží království vyža­duje, abychom byli solí země a světlem světa. Očekává tedy od nás skut­ky a ne pouze teoretickflu příslušnost ke Kristu. Skutky, které svítí niko­liv k slávě naší, nýbrž k slávě Otce, jenž je v nebesích. 13. 6. — STREDA. SV. ANTONÍNA Z PADOVY, KNĚZE A UČITELE ClRKV£ Hluboká, opravdová Zbožnost, která touží všečhnp dát Ěohu, a láska k li­dem jsou hlavními motivy životního díla velkého kazatele svátého Anto­nína z Padovy (+ 13. 6. 1231). Je zřejmé, že tyto Vlastnosti v plné míře potřebuje i naše křesťanství. 14. 8. — ČTVRTEK Je pozdě léčit, když se zanedbaly nebezpečné začátky a příčiny: Kain zhřešil proti pátému přikázání mnohem dříve, než vztáhl ruku na svého bratra. Původ Zla je v sebelásce, v nedostatku dobré vůle á v neochotě k smířlivosti. Kde se prosazuje „já“, nezbývá místa pro mír, spravedlnost a zbožnost. 15. B. — PÁTEK Stavebními kameny budovy lidského společenství jsou rodiny. Chceme-li, aby dům byl pro všechny bezpečný a krásný, musí být nenarušený, bez­pečný a krásný i materiál, z něhož je vystavěn. 16. 6. — SOBOTA Bůh nás oslovil svým Synem též proto, abychom alespoň částečně mohli poznat jeho život. Jeho zjevení nám ukazuje, že Boží bytost je nekonečně větší a dokonalejší, než sl můžeme představit. V pokoře se skláníme před Božím majestátem, před třemi Božskými osobami v jedné Boží přiroze­nosti; jsou naším počátkem, životem i cílem. JOSEF KAVALE Preface PREFACE O SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO Vpravdě je důstojné a spravedlivé... Neboť dnes jsi dovršil velikonoční tajemství: přijal jsi nás v Kristu za svá syny a tvůj svátý Duch na nás sestoupil. V něm dáváš své církvi život, v něm tě lidé nacházejí, v něm tě vyznávají všechny národy a jazyky. A tak se ve světě šíří radost ze vzkříšeného Krista a celý vesmír a mocné zástupy andělů zpívají píseň o tvé slávě a bez ustání volají: Svatý, svátý, svátý... Oslavujeme závěrečné tajemství celého velikonočního cyklu. Sesláním Du­cha svátého bylo dovršeno velikonoční tajemství. Teprve duše zalité rosou Ducha svátého jsou schopny poznat hluboké tajemství Kristova utrpení 1 oslavení. I apoštolově, kteří měli příležitost čerpat z přítomnosti Boho­­ělověka, byli před sesláním Ducha příliš naplněni pozmskostí a mnohé ze vznešeného a dokonalého učení Mistrova nepoznávali v plné míře. Až Duch svátý jim naplno rozevřel bránu k poznání, až Duch je naučil po­znané v životě naplnit. Vědomí toho, že jsme děti Boží, nás jistě naplňuje nesmírnou radostí. Ne­smíme však přehlížet, že nás naplňuje 1 odpovědností. Děti Boží nejsou přece dětmi světa — i když ve světě žijí — nýbrž mají do světa přinášet radostné poselství Boží lásky. A ta odpovědnost by nám, dětem, které jistě mají dobrou vůli, avšak jsou velmi slabé, mohla pojednou připadat velice těžkou, ba snad až nesnesitelnou. Proto se nám dostává Ducha svá­tého, aby svým žárem rozněcoval a zapaloval, aby svým světlem zářil a vedl, aby svou silou napřimoval a léčil. Duch svátý však neobdařuje svými dary jen jednotlivce. On vede a řídl celé společenství církve. I jí dává život. I jí zprostředkuje milost. Právě Duch svátý koloběhem svých milostí je životodárným principem církve — tajemného těla Kristova. Právě síla a činnost Ducha svátého nám dává pochopit, že církev — i když je viditelným společenstvím, není dobročin­ným spolkem, tím méně úřadem. Právě Duch svátý nám dává pochopit, že tentýž svátý život, který byl dán Duchem mně, je dán 1 mému bratru. Ä tak Duch svátý vede k lásce a pochopení mezi lidmi. Je třeba jen lito­vat, že tolik a tolik křesťanů odmítá Ducha Božího a pronásleduje své bližní rasovou, nebo společenskou nenávistí... I tentokrát jsem při prefaci ponechal celou třetí část. Je to proto, že nám dává poznat dynamiku, kterou vnuká Duch svátý nám, církvi i dobru vůbec. Zatímco velikonoční preface mluvily o tom, že radost velikonoční vstoupila do toho světa, preface svatodušní mluví o tom, že tato radost se má šířit, spíše, že my ii máme šířit. A myslíš, křesťane, že se to děje pouhými Slovy? 71 L. POKORNÝ Navštíveni Duchem sv. Duch svátý „nám byl seslán Kris­tem po jeho zmrtvýchvstání a návra­tu k Otci. Duch svátý osvěcuje, oživu­je, chrání a vede církev, očišťuje její členy, pokud neodmítají jeho milost. Jeho působením, jež vniká do hlubiny duše, se člověk může stát dokonalým, jako je dokonalý Otec, který Je v ne­besích“. — Těmito slovy charakteri­zuje Vyznání víry od Pavla VI. čin­nost a působení Ducha svátého. Duch svátý je Darem Božím, který nám zasloužil Ježíš Kristus svou obě­tí kříže. Dovršuje dílo stvoření a vy­koupení a dosvědčuje věčné spojení Otce a Syna. V nás zakládá, působí a udržuje Boží život. Duch svátý je tvůrcem a zakladatelem našich zá­kladních vztahů k Bohu. Bez Ducha Božího bychom nepoznali ani sami sebe, nesetkali bychom se s Kristem a nemohli ani vlastnit svobodu Bo­žích dětí. Mít Ducha, žít v Duchu znamená totéž, co patřit Bohu. Bylí jsme navštívení Duchem svátým hned při křtu svátém. Při tomto prvním navštívení vznikly trvalé možnosti žít život s tímto Těšitelem a Pomocní­kem, jak je Duch svátý také nazýván. Každou další svátostí se toto prvotní navštívení Ducha oživuje a chrání. Duch svátý se projevuje nejenom v duši člověka. V dějinách spásy pů­sobí od samého počátku. Mluvil ústy proroků a svatopisců a spoluautorsky vytvořil Písmo svaté. Duch svátý při­pravoval a uskutečnil Vtělení Syna Božího. Způsobil, že Kristus — Bůh od věčnosti začal být v čase také člo­věkem. V nerozlučitelné jednotě Boží lásky doprovází Pána Ježíše při jeho veřejné činnosti. Jako Duch pravdy potvrdil svou viditelnou účastí při Kristově křtu jeho vykúpi telské po­slání. Tím, že po Kristově nanebe­vstoupení sestupuje na apoštoly, do­kazuje, že Kristus opravdu přebývá u Otce v plnosti moci a slávy. Duch svátý je vnitřním tvůrcem a udržovatelem církve. To on z ní činí ústav spásy, chrání li před omylem a vede cestami Boží vůle. Příchodem a sesláním Ducha svá­tého začalo plné společenství Boha s lidmi. To, že žijeme s Bohem „po­znáváme pódle toho, že nám dal z Ducha svého (srov. 1 Jan 4,131“. Ne­odmítejme tedy jeho dobrá vnuknutí, jeho působení skrze Boží slovo a svá­tosti církve. Své původní navštívení Duchem svátým neustále prohlubuj­me, aby on mohl proniknout skuteč­ně hlubiny naší duše. ALOIS HŐNEK Hymnus k Svatému Duchu Blahé světlo, vzácný plamen, jímž byl seslán Oheň na zem učedníkům Kristovým, plní srdce, vnuká slova, vybízí rty, srdce znova k chvalozpěvům děkovným. Přijdi, Těšiteli vlídný, výmluvnost dej, srdce mírni, kapka žluči s jedem viny není ve tvé blízkosti. Nnvvm lidem jsme se stali s čistým srdcem, plným chvály, předtím jsme tě rozhněvali, teď jsme syny milosti. Ty jsi dárce i dar skvoucí, všechno dobro našich srdcí, naplň srdce láskou vrouc' aby náš ret ve dne v noci zazníval jen k chvále tvé. Očisti nás od všech provin, ty, jenž k nám jsi shovívavým, dej nám s nitrem v Kristu novým k dokonalým darům mnohým blaho nepomíjivé. AUTOREM ’’OHOTO HYMNU „LUX JOCUNOA, LUX INSIRNIS“ je Adam a St. Victore (zemř. asi r. 1192). jehož hymny a sekvence bý­vají považovány za vrchol latinské hvmnodie všech dob. Z nového brevíře „Liturgie hór" přeložil J. Škrášek Kdyby nesestoupil... Banální a otřepaná otázka „Co by se stalo, kdyby...“ zní naším uším skoro už směšně. Nicméně historik se v některých případech musí takto ptát. Seslání Ducha sv. znamenalo náhlý obrat v životě prvotní, ještě .nepatrné církve. Obrat od .zbožnosti, odkázané někam do intimity svých nostalgicky laděných vzpomínek na milovaného Mistra k žitému křestan­­skému svědectví by se stěží odehrál bez přímého zásahu Ducha sv. Při pohledu na dějiny církve může vní­mavý člověk zjistit, že Duch sv. pů­sobí vždy tímtéž směrem: od Intimi­ty ke komunitě, od individualistický chápaného „vnitřního náboženského přesvědčení“ k novému životu oběti a zmrtvýchvstání, životu prožitému v angažovanosti pro dobro církve, ro­diny, společnosti, státu a optimistic­kého viděni budoucnosti. Ve Frischově dramatu „Homo fa­­ber“ vzpomíná mladý inženýr krás­ných chvil samoty v poušti, kde mu­selo pro poruchu přistát jeho letadlo. Říká, Žé tam si teprve uvědomil Boží velikost, tam také poznal, co zna­mená modlitba. Ale vrací se zpět do světáckého života své firmy a oddá­vá se opět poživačnému egoišmu. Ten jej však vnitřně nedokáže uspo­kojit — a tak zbývají jen krásné vzpomínky na hluboký vnttřni život o jihoamerické poušti. Inženýr Frischova dramatu je té­měř zrcadlem našeho minulého i pří­tomného křesťanství. Věříme Kristu, rádi s ním hovoříme v modlitbě, ale samt nejsme schopni vydat svědec­tví svým životem. Potřebuieme právě jako apoštolově pomoc. Tu může dát jedině Duch sv. v okamžiku modlit­by. Dějiny Božího lidu Jsou jako dějiny každého lidského společenství — též dějinami chyb a nedokonalostí. Jestli i přesto celá řada světců a vynikají­cích jedinců podala svědectví oprav­dového křesťanského života, pak je to dokladem vytrvalého působení Du­cha sv. mezi námi. Druhý vatikánský koncil, jak sám papež Jan XX1I1. vy­znal, byl přece také dílem Ducha sv. I zde se ukázala jeho snaha vést kaž­dého věřícího k tomu, aby vydal svě­dectví. Konstituce „Lumen pentium“ o tom říká: „ ... Ze zvláštního povo­lání laiků však vyplývá povinnost, aby hledali Boží království při práci na časných hodnotách, usměrňujíce fe podle vůle Boží. Žijí ve světě a jejich život je jakoby protkán obvyk­lými podmínkami rodinného a spole­čenského života. A právě v tomto prostředí jsou povoláni od Boha, aby vykonávali své povinnosti v duchu evangelia, a tímto způsobem se po­díleli jako kvas, který pracuje uvnitř, na posvěcení světa, že druhům lidem hlásaií Krista především svědectvím svého života a žárem své víry, na­děje a lásky..." fstr. 52). Odpovíme kladně na tuto výzvu Ducha sv.? RADOMÍR MALÝ Liturgický kalendář 10. 6. — SLAVNOST SESLÁNI DUCHA SVATÉHO — HOD BOŽI SVATODUŠNÍ; barva červená; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Skut 2, 1—11, resp. žalm 103 (lab + 24ac, 29bc—30, 31 + 34; odp.: v. 30 nebo Aleluja), 2. čtení 1 Kor 12, 3b—7, 12—13, SekvencL nebo píseň „Přijď, o Duše přesvatý“, alelujový zpěv: „Aleluja. Přijď, Duše svátý, na­plň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Aleluja“, evan­gelium Jan 20, 19—23, Krédo, preface vlastní, v římském kánonu vlastní „V tomto společenství...“ 11. 6. — SV. BARNABÁSÉ, apoštola; pa­mátka, b. červená; mše vlastní, bez Gloria, 1. čtení (vlastní) Skut 11, 21b—26; 13, 1—3, resp. žalm 97 (1, 2—3ab, 3c—4, 5—6; odp.: v. 2b) nebo z ferle, alelujový zpěv podle výběru ze společných textů pro ferle během roku, evangelium Mt 5, 1—12, bez Kréda, preface o apoštolech. 12. 6. — OTERÝ 10. týdne během roku; b. zelená; mše ferlální (možno použít formuláře kteréhokoli ze 34 nedělí během roku), bez Gloria, 1. čtení 2 Kor 1, 18—22, resp. žalm 118 (129, 130, 131, 132, 133, 135; odp.: v. 135a), alelujový zpěv podle výběru ze spo­lečných textů pro ferle během roku, evangelium Mt 5, 13—18, bez Kréda, preface sftolečná nebo příslušná ká­nonu. 13. 6. — SV. ANTONÍNA Z PADOVY, kněze a učitele církve: památka, b. bílá; mše o sv. Antonínu, bez Gloria, 1. čtení 2 Koř 3, 4—11, resp. žalm 98 5, 8, 7, 8, 9; odp.: v. 9c), alelujový zpěv podle výběru jako včera, evan­­gelluih Mt 5, 17—19, bez Kréda, pre­face společná nebo příslušná kánonu. 14. 8. — ČTVRTEK 10. týdne během roku; b. zelená; mše jako 12. t. m., vyjíma­jíc 1. čtení 2 Kor 3. 15—4, 1, 3—6, resp. žalm 84 (9ab—10, 11—12, 13—14; odp.: v. 10b), evangelium Mt 5, 20—28. 15. 8. — PÁTEK 10. ttfdne během roku; b. zelená; mše Jako 12. t. m., vyjíma­jíc 1. čteni 2 Kor 4, 7—15, resp. žalm 115 (10—11, 15—18, 17-18; odip.; v. 17a nebo Aleluja), evangelium Mt 5, 27—32. — V kostelích zasvěceních sv, Vftu: SLAVNOST SVATÉHO VlTA, mučedníka; b. červená; mše o sv. Vítu, Gloria, perikopy podle výběru ze společných textů pro mučedníky. Krédo, preface o mučednicích. (Nelze použít čtvrtého kánonu). 18. 8. — SOBOTA 10. týdne během roku; b. zelená: mše jako 12. t. m., vyjíma­jíc; 1. čteni 2 Kor 5, 14—21, resp. žalm 102 ťl—2, 3—4, 8-9, 11—12; odp.: v. 8a 1, evangelium Mt 5, 33—37. — MARIÄNSKA SOBOTA; nezávazná památka, b. bílá; mše o. Panně Marií,, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface o Panně Marii. KN • 10. června 1973 • str. 2 Svatý otec — přivítal v Římě jeho Svatost Ambu Shenoudu III., patriarchu z Ale­xandrie (ozdobeného titulem papas — papež) a hlavu církve koptické podle tradice založené na kázání sv. Mar­ka. Patriarcha, který byl doprovázen řadou metropolitů, arcibiskupů a bis­kupů východních církví, byl na letišti přivítán vedoucím Sekretariátu pro jednotu křesťanů kardinálem Wille­­brandsem (na obrázku). Patriar­cha, který bude jednat s papežem a doucími římské kurie, se především zúčastnil vzpomínkové pobožnosti na sv. Atanasia, biskupa a církevního učitele, kterou konal Sv. Otec ve Va­tikánské bazilice u příležitosti Šest­­náctistého výročí světcovy smrti. — Am ba Shenouda III. je 117. alexandrijský patriarcha. Původní vztah obou církví, alexandrijské a římské, byl velmi srdečný a vyplýval nejen z křesťanské touhy po církev­ní jednotě, ale 1 z faktu, že to byl sv. Petr, zakladatel římské církve, který poslal svého žáka sv. Marka hlášat evangelium do Alexandrie. Ten tu pak založil místní církev. Tento fakt se zdůrazňuje i v prastarém cír­kevním hvmnu k sv. Markovi. Zpíva­ném i na Východě, kde se říká: „Upo­slechl jsi věrně příkazů mistra, kte­rého jsi následoval, velikého Petra, hlavy apoštolů, jemuž Pán svěřil'klíče od nebeského království; on tě poslal do Egypta hlásat radostnou zvěst...“ Tento srdečný vztah trval až do V. století, kdy došlo k třenicím, které skončily úplným rozkolem mezi obě­ma církvemi roku 451 za papeže sv. Lva I. Velikého. Po patnácti stoletích odloučení dochází tedy k prvním srdečnějším stykům. — J. Sv. Amba Shenouda, který byl zvolen patriar­chou 31. 10. 1971, ohlásil po svém nastoupení rozsáhlou církevní refor­mu, z níž už bylo. mnoho provedeno hlavně na poli liturgickém, na poli disciplíny a duchovního formování kněžstva, na poli náboženské výchovy vpřících atd. Pokud se týčé poměru k ostatním církvím, patriarcha tehdy prohlásil: „Podáme ruku Všem ostat­ním církvím a všem ostatním nábo­ženstvím Za účelem spolupráce ve službách lidstva“. Veden tímto úmys­lem. patriarcha rlavštívil už Moskvu, Sovětskou Arménii, Bukurešť, Cari­hrad, Sýrii a Libanon. Nyní přichází do Ríma a „ĽOsservatnre Romano“ ho vítá slow, která v těžkých dobách pro obě církve pronesl papež sv. Lev I. Veliký: ..Kéž alexandrijská cír­kev neztratí nic na důstojnosti, kte­rou získala od sv, Marka, žáka sv. Petra!“ — K titulu „Alexandrijský pa­pež“ se připomíná, že od III. do VI. století používali titulu „papež“, tj. ..Otec“, nbernř všinbrd biskupové. Po­čínaje VI. stoletím začal se používat tento titul na 7ánadě víbradně pro římské biskupy. Na Východě byl vý­­vol analngirkí, tam zůstal vyhrazen biskupům z Alexandrie. — vyhlásil rok 1975 za Milosti­vé léto. Při generální audienci pak pojédnal o historii Milostivých tet a řekl, že ani v moderní době neztrácí zvyk vyhlašovat Milostivá léta na své aktuálnosti. Podstatnou koncepcí Mi­lostivých let ie totiž vnitřní ob­nova člověka myslícího, který ve svém spekulativním úsilí často ztrácí listotu pravdy, člověka pracujícího, který se svým úsilím a starostmi pří­liš dává strhnout k životu vnějšímu, povrchnímu, a pociťuje touhu po ně­čem hlubším, člověka, který ve svých radostech a zábavách došel zklamáni a hledá opravdovou náplň života. Centrální myšlenkou Milostivých let Je usmíření v pokoji a lásce. Přede­vším je tedy nutno využít tohoto léta k obnovení autentických, životně dů­ležitých a šťastných vztahů k Bohu, a pak k ekumenismu, k mírovému úsi­lí a k obecnému usmíření v církev­ních 1 politických společnostech. — ustavil na návrh Generálního shromáždění Biskupského synodu z r. 1971 Dočasnou komisi pro studium funkce ženy ve společnosti a v církvi. Předsedou je arcibiskup Msgre Barto­­letti. Kromě něho má komise 25 čle­nů, z toho 15 žen (vdaných i svo­bodných) a 10 mužů, hlavně teologů, právníků a sociologů. Mimo to jme­noval papež členy a poradce Kongre­gace pro Východní církve. Členů je 10, poradců. 13.

Next