Katolické Noviny, 1975 (XXVII/1-52)

1975-01-12 / No. 1

Rečník XXVII Praha 12. ledna 1975 Cena 50 hal. Novoroční poselství FEDERÁLNÍHO SDRUŽENÍ PASEM IN TERRIS Na praihu nového roku 1975 se obracíme ke všem kněžím a věřícímu lidu svým novoročním poselstvím. Je naší křesťanskou povinností reálně chápat existující skutečnosti doma i ve světě, včlenit se pozitivně do naší společenské situace u vědomí, že práce pro dobro našeho lidu je v našich konkrétních podmínkách zároveň také důležitou prací pro církev. V uplynulém roce jsme se angažovali v občanské činnosti při rozvoji naší socialistické společnosti, pro zdárný vývoj vztahu mezi církví a státem, v obhajobě oprávněných zájmů a potřeb našich duchovních v oblasti sociální a zájmové a především v úsilí o upevnění míru a přátelství mezi národy v souladu se závěry významného moskevského mírového kongresu. Naše práce byla kladně hodnocena zejména předsedou ÚV NF dr. Guistávem Husákem. Ale i z mezinárodních pozic jsme došli uznání, např. Křesťanskou mírovou koníerencí. která má své centrum v Praze, a pak Berlínskou konferencí, která sdružuje pokrokové katolíky evropských zemí. To je jen dokladem toho, že jsme v minulém roce plnili své úkol” dobře. Náš pohled kupředu nám poskytuje skvělé perspektivy, vždyť náš lid žije bohatým životem jako nikdy před tím. Chceme proto i v novém roce po boku svých Otců biskupů i ostatních ordinářů účinně spolupracovat při rozvoji naší socialistické vlasti. V novém roce 1975 budeme s opravdovou vděčností slavit třicáté výročí osvobození naší vlasti hrdinnou Sovětskou armádou, vítězství, které znamenalo pro Evropu definitivní konec fašismu a jeho zvěrstev. Budeme tedy také vzpomínat osvobození našich bratří z nacistických mučíren a koncentračních táborů. Vždyť jaro roku 1945 bylo novým jarem, začátkem nového života, lepšího příští nejen naší vlasti, ale i ostatních evropských národů. Na svém sjezdu v tomto roce chceme pak také hodnotit tři léta své práce pro dobro církve a vlasti a vytýčit si další úkoly pro nejbližší dobu. Program naší práce je samozřejmě důsledkem papežských encyklik a koncilových dokumentů, zejména konstituce „Radost a naděje“ a Janovy encykliky „Mír na zemi“, ve které papež Jan XXIII. zvlášť zdůrazňuje „povinnost účastnit se činně veřejného života a přispívat k uskutečňování obecného blaha . celé lidské rodiny i vlastního politického společenství.“ Víme, že není dosud dobojován boj za světový mír. Víme, že je třeba, aby v klidném řádu se mohio šířit království Boží. Neváháme tvrdit se sv. Augustinem [De civitate Del), že „mír je tak veliké dobro, že nelze v celém světě slyšet nic příjemnějšího, přát si nic potěšitelnějšího a vlastnit nic užitečnějšího.“ Chceme proto i ve významném roku třicátého výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou prosit nebeského Otce slovy třetího Petrova nástupce papeže Klimenta I. z jeho listu do Korintu: „Dej, Pane, svornost a mír nám a všem, kdo bydlí na této zemi.“ V bratrské spolupráci Čechů a Slováků, plni křesťanského optimismu, vstupujeme--do nového roku odhodláni učinit vše pro dobro církve a vlastí. Vyzýváme vás všechny, katolické kněze i náš dobrý věřící lid ke spolupráci, jak nám velí evangelium i láska k vlasti. PŘEDSEDNICTVO SDRUŽENI PACEM IN TERRIS ČSSR Víra není konečným cílem KDE JSI, miluješ-li sama sebe? Venku jsi! Ptám se Tě: Jsi snad totéž co peníze? Opustils Boha, abys miloval sama sebe, a protože miluješ peníze, odcizuješ se sobě šatnému. Odcizení sobě samému je počátek a sebezničení je konec. Láska k penězům je důvod, prdě sama sebe ničíš. Lžeš třeba kvůli penězům, ale „ústa, která lžou, zabíjejí duši.“ (Moudr. 1, 11). Tím, že bažíš po. penězích, ničíš svou duší. Vezmi si k ruce váhu, ne takovou, která váží podle tužby, nýbrž podle pravdy. Polož na jednu misku peníze, na druhou duši. Nyní začneš vážit a už z touhy po penězích začínáš podvádět. Rád bys, aby miska s penězi klesala. Chceš podvádět a přitom sl škodíš. Vidím, co provádíš: chceš dát přednost penězům před duší svou, dopouštíš se podvodu kvůli penězům a ničíš duši. Dovol raději, aby vážil Bůh, který ani neklame ani není klamán. Hletl, ted bere váhu do ruky On. Dívej se dobře a slyš, co říká: „Co prospěje člověku byť celý svět získal a na duši svá škody utrpěl?“ (Mt 16, 26). Chtěl jsi svou duši vyvážit jakýmsi malým ziskem. Vyvažuj ji celým světem! Chtěl jsi duši zničit, abys získal svět — i když bez sebe sama. Duše má větší váhu než nebe i země dohromady. A přece to provádíš, pro-tože sám sobě se vysmekáváš opouštíš-11 Běhá á sebe samá miluješ, a protože to, co sám nejsi, oceňuješ výše než sebe sama. SV. AUGUSTIN KDO POSKYTNE Ježíši vstup do vlastního života, učiní tím veliký riskantní čin. Neví se totiž, kam ho Ježíš povede. A právě zde začíná víra. Nikdo nebude s to mě přesvědčit 0 tom, že to bude pohodlné. Brát Ježíše Krista vážně, to znamená být srozuměn s tím, že jsem veden — 1 tam, kam se mi nechce. To je opravdu riskantní čin, který je však zároveň osvobozením; neboť konec konců víme přece, že si — v hloubi srdce — přejeme vlastně jedno jediné: tuto bezmeznou, neohraničenou lásku. A víme též, že nás právě ona, tím že nás osvobodí od sebe samých, uvede do reality, která nás přesahuje. To však znamená — a to se mi ieví jako podstatné! — že víra rozhodně neznamená vzdát se všech dalších dobrodružství ducha, nebo že víra je pohodlná, tichá laguna klidu pro toho, kdo se všeho hledání vzdal. Víra není konečným cílem. Je spíše startem. Vede našeho ducha ao nejpodivuhodnějšího ze všech dobrodružství, v němž spočívá jeho určení: jednoho dne spatřit Trojici. Víra je velkolepý akt, — jímž vyslovujeme souhlas — u poznání hranic našeho rozumu, že Boží slovo uchopí našeho ducha, vyzdvihne jej nad něho samého a pomůže mu, aby dosáhl svého nejvyššího dovršení. Toto dobrodružství však neskonči nikdy. JEAN DANIELOU Kdo by tušil, že drobný potůček patří k pramenům Vltavy? Ze dvojice Hromů je trvalé předznamenán1) těch, krlo ruku v ruce se zadírají z vltavských břehů do zvonivého prodli? Vltavské prameny jsou předobrazem prvních dní nového roku, jenž plyne podle Smetanovy básně naším domovem i nakonec má svoje spočinutí v moři. Prosba ANNA KAMIEŇSKA Bole, věcem navrať září ztracenou, ošať moře zvyklou spanilostl a lesy obleč znova v barvy rozmanitě, sejmi s očí popel, očist jazyk od pelyňku, spusť čistý déšť, ať se nám do slz vmísí, v zeleni nechť naší mrtví spí, žal urputný nechť nezdržuje čas a živým pak nechť srdce rostou láskou. Přeložil O. F. Bahler Anna Kamieňska, nar. 1920, polská básnířka, vyznamenaná 1955 státní cenou. Poslední z řady jejích básnických sbírek má název „Drugie szczešcie Hioba” (Varšava 1874), a z ní je naše báseň. Kastel Povýšeni Sv. Kříže v Rnžmltále Regensohorim zde býval též Jakub Jan Ryba, jehož dnes slavná Vánoční mše pastorální „Hej, mistře“ tu zazněla poprvé r. 1798. Kostel stojí v bývalé osadě Sterý Rožmitál; město Kožmitái totiž ttikdy svou faru nemělo. Starý Rožmitál byl sloučen s městem Rožmilá* iem při poslední územní úpravě t. 1963. Snímek: Ing. I. Hoyer Hledání klíčů JE TO JAKO NOVOROČNÍ SEN: výhled z časového rozhraní, které má 3S5 bran. Ten jeden den je vrcholně náš. Jeho branou dojdeme k nejvyšší intenzitě své existence, k vzestupu svého myšlení a k plné znalosti svých činů. 0 takovém svátečním vzplanutí se zpívá: den, který učinil Pán, radujme se a plesejme v něm! Už to, že nás v novém roce a snad i několikrát takový svátek čeká, je pobídkou, abychom k tajemným branám budoucnosti nepřistupovali zachmuřeně. Vždyť k rozžehnutí takového svátku slouží ostatní bezejmenné dny, ano, právě jejich všednost bývá hmotnou podložkou k vytrysknutí netušeného květu. STALO SE mi to zcela nedávno o nevlídném listopadovém večeru. Musil jsem konat nikoli výletní cestu a po osmihodinové jízdě autobusem, unavený a zkřehlý jsem vystoupil v Luhačovicích. Hned u zastávky svítilo knihkupectví. Zadívám se do výkladní skříně a zahlédnu tam dosud mně neznámou útlou knížku s názvem „Hledání klíčů“. Odnáším si ji do hotelu s vědomím, že je tam asi vše obsazeno, a že se snad ve tmě budu musit ubírat dál. Kupodivu: z recepce odnáším si klíč. Dívám se z pokojíka do údolí, jehož protější stráň je poseta světýlky z příbytků. Cím více se stmívá ve vytopeném pokoji, tím větší pohoda svátku. Jsem opět jednou sám se sebou, disponován k četbě té drobné knížky, jejíž myšlenky kmitají důvěrněji než osvětlená okénka na protější stráni. Tak se ocitám v básníkově duchovním kosmu, v království, které jest v něm, a z jehož ryzí reality zaznívá ta či ona slovní nápověď, svědectví, o němž cítím, že je pravdivé. „VZPOMEŇ Sl, VZPOMEŇ, jak najednou k tobě pohlédlo dítě — a toho dne ti nezapadlo slunce. — Vzpomeň si, vzpomeň, jak jednou kdosi podal ti ruku — a tys měl dlaň plnou zlatého zrní. — A ještě si vzpomeň, jak včera na ulici neznámý muž — řekl ti útěšné slovo. Zdvihlo tě z dlažby — a v tu chvíli ses octl uprostřed klasů, — jež mohly patřit pouze andělům nepatrností — zbloudilým na zem.“ Nesvítí vám v těchto příměrech klíč ráje do nového roku? Ale také klíč k peklu: „jak často seďme na kopečku svého popela — as oblázky v ústech mumláme krutosti, — které zazdlvají svět do hunských opevnění. — Jazykem napjatým v prak — vrážíme výrok posledního soudu — kdekomu doprostřed čela. — A tak si svět zužujem v uličku k peklu.“ Naše pozdravení pokoje nic není bez upřímného sebepoznůní, které je štítem proti lži a jakékoliv podobé herectví: „Měli bychom vědět, že pod naší nohou — vzlétají holubice radosti — i havrani zla. — 1 pták, který má nahoře holubí peří — a pod břichem havraní brky.“ V tom smyslu 1 vstup k branám nového roku předpokládá sebeuvolnění, v němž procitá jádro naší bytosti k tvořivé seberealizaci: „Klíče k těm branám —, tak jako klíče k budoucím časům, — nosíme v sobě. teď. Právě ted. A nenávratně.. : Neboť tento okamžik, to je tvá věčnost, — tvé nebe t peklo, tvůj očistec, — tvůj okamžik věčný.“ Prozáří-h v nás jadernpsl našeho jsoucna, tíhne k posp^olitosti a jednotě, ale povrch vede jen k sobecké zkáze: „V tvé tvorbě růst minulého i ieho zkáza, — v tvých rukou budoucího věštba i volba, — pozdvižení svícnu přítomnosti — s voskem minulosti — a světlem budoucnosti, — nebo jen osamocený dnešek, — tvá rakev, — tvůj hrob, — který zde nenajde nikdo.“ NÁHODNÉ SETKÁNI s několika myšlenkami útlé knížky Františka Lazee ké ho „Hledání klíčů“ snad by mohlo jiným způsobem než úvahovým připomenout křesťanovu odpovědnost před branou nového roku. Také zdůraznit, že co nás během roku bude zdvihat, není inflace nadšených slov jako spíše crmilostňující dotyk myšlenky hluboce prožité. Nebude to chumelenice, nebo dokonce plískanice mnohomluvnosti, co nás ojaří, ale tichý vánek království, které se probouzívá v nás samých: „Jen to, co v tobě hoří, tě nyní přivedlo k bráně, — jen to, co je tak prosté, že to lze vzkázat po skřivánku, — jen to je tvůj klíč, jenž vklouzne do jejího zámku.“ JAN LEBEDA Zjevení TŘI DARY složili k Tvým nohám tl neznámí pohanští kněží, kteří vedeni hvězdou, se Ti přišli poklonit. Bylí to lidé moudří, nejspíše rádci perského krále, protože sv. Matouš je nazývá mágy. Mágové nežili odtrženi od světa. To oni vládli Persií, když časy Kyrovy a Dáriovy už patřily minulosti a dny slávy impéria Achaimovců byly historií. Rozhodně se vyznali v hodnotách tohoto světa a ve vysoké politice, a přesto mezi třemi dary, jež Ti obětovali, mělo jen zlato cenu materiální. Jenom ono mohlo chudé rodině z Nazareta zajistit jakési zdání blahobytu. EVANGELIUM nám neodkázalo slova mágů, kteří byli k Tobě posláni. Říká jen, že padli na tvář, poklonili se Ti a odevzdali dary. Dostalo se snad těm bohatým osvíceným lidem tak mimořádného zjevení, že v Tobě spatřili Boha? Vždyť od věků se na všech oltářích pálilo božstvům kadidlo; stejně bohům pohanským, jako ' jedinému Bohu Izraele podkuřoval vonný kouř. A konečně mirra. Uplyne řádka let a jedna z žen, snad dokonce Tvá matka, bude Ti připravovat nápoj z mirry, aby Ti jej podala jako prostředek utišující bolest. Tam na Golgotě nebudeš chtít ten nápoj pít. Ale dnes přijímáš i tento pohár nápoje z mirry. Dnes ji svobodně přijímáš jako dar pohanských kněží. Jestlipak si byli vědomi, co Ti svými dary prorokují? Zjevil ses jim v podobě maličkého dítěte. Ke svým /Pokračováni na sír. 2/