Katolické Noviny, 1984 (XXXVI/1-52)
1984-01-08 / No. 1
Bože, tys přivedl mudrce, kteří šii za světlem hvězdy, k poznání tvého jednorozeného Syna; doveď i nás, kteří tě poznáváme světlem víry, k blaženému patření na tvou slávu. Prosíme tě, Bože, pohleď na dary své církve: není to už zlato, kadidla a myrha — ty na Krista pouze ukazovaly; nyní se bude obětovat on sám a dá se nám za pokrm. Prosíme tě, Bože, vždy a všude nás veď svým nebeským světlem, a když jsi nás pozval k účasti na slávě svého Syna, dej, ať ho vírou poznáváme a s láskou přijímáme. Mešní modlitby na slavnost Zjevení Páně netáli ntirazii Klaněni tří kralé nd Mistra Vysebro^tskéhn Z nového srdce se rodí mír Začít nový rok úvahou o stále naléhavém problému ve světě, fímž je upevnění míru a záchrana posvátného daru života před jadernou hrozbou, má svou vnější i vnitřní logiku. Téma 17. Světového dne míru „Jen z nového srdce se rodí mír“, dané Svatým Otcem Janem Pavlem II. k 1. lednu 1984 má být po celý rok osou úsilí k výchově svědomí a k povzbuzení, aby z věřících byli autentičtí spolupracovníci trvalé výstavby spravedlivějšího a mírumilovnějšího světa. Právě toto téma o míru a obrácení srdce se předkládá k úvaze všem^Udem dobré vůle. K opravdovému mírovému úsilí nestačí jen snaha několika jednotlivců, ale je nutné, aby se k dosažení tohoto cíle spojili všichni mírumilovní lidé na celém světě. Neexistuje žádný důvod, áby nebylo uznáváno právo lidstva na mír, Boží dar. Od každého člověka je požadována oběť a to k odstranění přehrad, které vytváří ve svým srdci a které brání uskutečnění míru mezi národy i uvnitř jich samých. Obrácení, tedy. nutnost utvoření nového srdce je pro všechny lidi základní cestou vedoucí k míru. Plod tohoto nového smýšlení a nového chování se uskutečňuje v lásce, spravedlnosti a v pokoji. Jsou lo jediné možnosti, tak dokázat, aby činy a rozhodnutí vlád, institucí a vůbec všech lidí měly opravdu lidský ráz. Tvrdost srdce znesnadňuje odstranění překážek k nastolení míru. Člověk je takový, jaké je jeho srdce. Vše, co dělá, pochází ze srdce. Chtít mír, pracovat pro mír, budovat mír vyžaduje duchovní bohatost srdce schopného i obětí, malých i velkých. To proto, aby byla odstraněna jeho tvrdost pramenící z vnitřních nedostatků, aby tu bylo pochopení pro vznešené zájmy lidstva a jeho práva. Nové srdce je i nové myšlení, nová vůle, nové rozhodnutí pro dobro lidí. Služba míru, zrozená z nového srdce, se vynasnaží konkrétní snahou zajistit lidská práva, nastolit spravedlnost a uskutečnit všeobecné dobro, jak to vyžaduje láska, hybná páka dějin a • opravdu důstojného života člověka. „Pouze obrácením srdce mohou bratři a sestry budovat společnou budoucnost lidského rodu a stavět velkou a trvanlivou budovu míru," napsal papež Jan Pavel II. ve svém poselství OSN J25. 8. 1980j. Takový je hluboký význam výzvy, adresované světu do roku 1984: A t každý obnoví své srdce, aby se v něm zrodil mír! 4 * Cf x Ročník XXXVI. Praha 8. ledna 1984 Cena 50 hal. S neodkladným úsilím MILÍ BRATŘI A SESTRY VE FARNÍCH SPOLEČENSTVÍCH! Jako kněží oddaní mírové službě v duchu encykliky „Pacem in terris — Mír na zemi“, oslovujeme vás při vstupu do nového roku pozdravem apoštola Pavla: „Buď k vám milostiv, a dopřej vám pokoje Bůh, náš Otec!" (Kol 1, 2). Přitom nechť nás provází upřímná snaha ve smyslu hesla Svatého Otce Jana Pavla 11. k Světovému dni míru 1. ledna 19Ö4: „Mír se rodí z nového srdce.“ Stejně i v předvánočním projevu (22. 12. m. r.) papež zdůraznil: „Ano, mír v jednotlivých zemích a mír ve vztazích mezi národy. V tom spočívá činnost církve a její spolupráce, kterou je ochotna poskytnout všem lidem dobré vůle, vládám, i tomu nejobyčejnějšímu člověku.“ Vstupujeme do nového časového údobí s vážným znepokojením, protože některé události současné složité a zhoršující se mezinárodní situace se hluboce dotýkají míru i národů naší vlasti. Zvláště americký militarismus zapříčiňuje další zvýšení horečného zbrojení a vystavuje celý svět nebezpečí jaderné válečné hrozby s apokalyptickým dopadem. V souvislosti s tímto vývojem je nejen nutné hájit zájmy míru, ale i bezpečnost našeho státu a učinit vše pro ochranu vlasti. Historie Mnichova nás již jednou poučila, že cesta ústupků byla poseta nesmírným utrpením obou našich národů. Jsme přesvědčeni* že současny svět nepotřebuje nic naléhavěji než mír. Boj o jeho záchranu je jediným programem zdravého rozumu, ďd<(fovědného svědomí i vroucím hlasem srdce, aby se poskytlo spolehlivé východisko k lepší budoucnosti lidstva. Odvrácení nebezpečí jaderné války je kategorickým požadavkem přítomnosti, pro jehož prosazení musíme všichni společně vynaložit veškeré úsilí. Jako katoličtí kněží nacházíme odpověď v angažované službě našeho Sdružení jak v této mimořádně naléhavé době máme chápat evangelní poselství lásky a spravedlnosti, naděje a pokoje; a jak můžeme přispět k obnovení důvěry mezi národy a dát podporu všem mírovým iniciativám zemí socialistického společenství, které sledují rozvoj vzájemného dialogu, zmírnění napětí, vzájemně výhodnou spolupráci a odzbrojení. Všechny tyto myšlenky a ještě mnoho dalších, stejně důležitých, zazněly loni v červnu v Praze na Světovém shromážděni za mír a život, proti jaderné válce, na jehož přípravě a zdárném průběhu zejména náboženských kruhů se podílelo i Sdružení katolických duchovních, hlavně svým iniciativním přínosem na společné mírové práci s ostatními církevními a náboženskými činiteli. Všichni lidé dobré vůle na Zemi si přejí, aby mírové snahy zvítězily ve vědomí lidstva. Proto i šestý Synod katolických biskupů, který zasedal v říjnu m. r. ve Vatikánu, vydal Poselství k svěiu, v nemz vyzyvá všechny mírumilovné lidi k boji za upevnění míru a sociální spravedlnost. Zdůraznil ochotu katolické církve spolupracovat s ostatními náboženstvími a se všemi lidmi dobré vůle pro blaho celého lidstva. Katoličtí věřící — a zvláště my, kněží, jimž se stala angažovaná snaha a zápas o mír neodlučitelnou součástí životního poslání — můžeme zcela oprávněně říci, že i tento církevní dokument nám dává plné zadostiučinění a potvrzení naší mírové práce. Vždyť teologie Druhého vatikánského koncilu, dokumenty současné církve, posledních papežů i biskupského Synodu vybízejí k mírové službě lidstvu a ji podporují. Jsme věrni v tomto smyslu církvi a její učitelské službě, papeži i autentické teologii dneška. Těmito snahami chceme i nadále podporovat své biskupy a ordináře, kteří již tolikrát vyjádřili svá angažovaná mírová stanoviska. Na této cestě postupujeme společně s ostatními křesťany doma i v zahraničí se všemi mírumilovnými lidmi. Vycházíme-li z uvedených mírových zdrojů a projevů církve, sloužíme tím poctivě nejen církvi a svému lidu, ale i celému světu, který se zmítá na pokraji své vlastní záhuby. V dnešní pohnuté době neznáme ušlechtilejší a křesťanštější cestu, než sloužit církvi i světu v tak životně důležitém úkolu. P.roto z titulu své kněžské služby vybízíme vás všechny, bratři a sestry, k podpoře mírového úsilí z lásky k Bohu a k člověku, neboť tento nejnaléhavější a neodkladný současný celolidský úkol je i plně křesťanským, církevním a kněžským posláním. PŘEDSEDNICTVO řEDERALNiHU ViBORU SDRUŽENÍ KATOLICKÝCH DUCHOVNÍCH PACEM IN TERRIS CSSR Spásné dobro ŽIVOT A ČINNOST Jana Křtitele vyvolaly u jeho souěasníků veliký zájem o osobní setkání. „Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy“ (Mt 3,5—B). Náhle se mezi žadateli o udělení křtu objevil též Ježíš Kristus. EVANGELIUM dnešního svátku KRTU Páně nám přiblížilo atmosféru, která se vytvořila na břehu Jordánu v okamžiku setkání Jana Křtitele s Ježíšem Kristem. Jan se bránil Ježíšovu přání o udělení křtu. Pravil: „Já měl bych být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“. Předchůdce Páně si v tom okamžiku velice dobře uvědomoval, kdo jej o udělení křtu žádá, ale nechápal, proč chce být pokřtěn. Říkal svým posluchačům: „Já vás křtím vodou, abyste se obrátili.“ Ale Ježíš Kristus se obracet nemusel. Pro svou osobní absolutní bezhříšnost a svatost ježíš vlastně Janův křest pokání vůbec nepotřeboval. Ježíšova odpověď na Janovu otázku vše vysvětluje: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli“. Ježíšův křest v Jordánu byl tedy součástí Božího plánu (Pokračování na 3. straně) Téměř každoročně na přelomu roku objevuje se v různých podobách obrázek, jak malé dítě, symbolizující nový rok, přejímá dědictví i vládu do vetchého starce — roku předcházejícího. Je v tom symbol i charakteristika chvíle, kdy s nadějí i obavami se díváme dopředu a hledíme vstříc budoucnosti. Kdyby bylo přípustné trochu narušit starobylou tradici v naší symbolice, navrhl bych na novoroční přání obrázek rodiny s dítětem u křtitelnice. Neboť právě tam se ustavičně projevuje podstata naší lidské situace: naděje i odhodlání, přání i vědomí bezmocnosti a především důvěra v otcovskou moc Boží. Stačí se jen podívat na shromáždění rodiny či farnosti kolem malého bezmocného dítěte v náručí jeho nejbližších. Je tu kolem něho mnoho lásky, mnoho krásných, dobrých úmyslů. Všichni, jejichž život byl v tomto dítěti obdarován, mají nejlepší úmysly udělat všechno a přinést jakoukoliv oběť pro to, co nazýváme jeho štěstím. A je to tak dobře! Ale víme, jak málo můžeme my. Kolik je sil v lidském životě a ve. světě, proti kterým jsme bezmocní. A proto udělali dobře otec a matka dítěte, že k svému usilování, zaměřenému ke štěstí dítěte, přizvali Boha, přizvali Krista, neboť on může více než oni. Vždyť „Slovo se stalo tělem, aby přebývalo mezi námi“. V tom je tak úžasný projev moci a lásky, že to nemůžeme ani zcela pochopit. A právě tato skutečnost je zázemím oné důvěry, s níž položí rodina své dítě na oltář, aby je odevzdala Bohu. Bůh sl přece nenechá říkat „Otče“ jen proto, aby byl tímto titulem poctěn. Tento titul znamená přece nejenom velkou čest, ale také velký závazek, a Bůh, který nás křtem-' přijímá za své syny, bere na sebe tento závazek otcovských vztahů, bere na sebe povinnost péče o hmotné podmínky života, ale především o cestu lidské duše k sobě, neboť on ví daleko lépe než my to, co nám často zastírají pomíjivé radostí tohoto světa, že skutečným naplněním touhy po štěstí je On sám. Bůh neprojevuje svou otcovskou starost obvykle zázračnými mimořádnými způsoby; on řádem tohoto světa vytvořil podmínky,' v kterých dítě s pomocí rodičů a společností může dosáhnout svého lidského štěstí a životního uplatnění. On také prostřednictvím svědectví víry a lásky rodičů a věřících v okolí posiluje a rozmnožuje nadpřirozený život v duší (iítěte a připravuje tak toto dítě k tomu, aby mohlo být svědkem a apoštolem Boží přítomnosti ve světě. Jako to malé bezbranné dítě, klademe v těchto dnech celý pový rok, ba celou svou budoucnost na oltář. A jsme u toho — ne s otázkou, co nám asi nový rok přinese, ale s pevným rozhodnutím přispět ze všech svých sil i svými oběťmi k tomu, aby tento nový rok (1 další příští léta) byl klidný, radostný, požehnaný, aby byl skutečně Božím darem člověku a zároveň jistou cestou člověka k Bohu. I my si v těchto dnech uvědomujeme (stejně jako nejbližší kolem novorozeného dítěte), že naše přání ještě nic nezaručí. Proto s velikou důvěrou svěřujeme všechny příští dny do otcovské Boží lásky: Bože, tys nám dal svého Syna. „Všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo. V něm byl život a ten život je světlo lidí a to světlo svítí v temnotě a temnota ho nezachvátila... A všem těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (Jan, 1. kap.) On je tedy naše naděje, náš program novoroční. FRANTIŠEK PECINA Příslib i záruka A nn Kamenná křtitelnice v kostele sv. Václava v Loděnici u Borúimat Snímek: Zdeněk Zuna „Nenaroďc-ll se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejit do Boži Ho Jer úlov-