Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1953 (XXXVIII/1-27)
1953-01-08 / No. 1
К pokoji a společnému vzdělání! Rada Jednoty českobratrské svolala na 6.—7. prosince do ústředního sboru v Praze II výroční konferenci. Sešivše delegáti a kazatelé oborů českých i slovenských. Konferenční program, zhuštěný do dvou dní, oznamoval delegátům, že jde o schválení nového zřízení a volbu rady Jednoty českobratrské. S vědomím, že jde o úkoly pro budoucí práci církve velmi závažné, přistupovali delegáti к jednáni a rozpravě o předložených návrzích. Předseda konference kaz. F. Zdychynee zahájil v sobotu v 10 hodin kázání na text Řím. 14, 19 (uveřejněno v Kj č. 51—52 m. r.). Konferenci pozdravil odborový přednosta^Státního úřadu pro věci církevní p. Jirásek, který upozornil delegáty na vážné úsilí posloužit věci míru, která je a musí být každému věřícímu záležitostí nade vše blízkou a přál konferenci zdar a dobrý výsledek. Velmi vděčně přivítali shromáždění návštěvu br. synodního seniora dr. V. Hájka; pozdrav od evangelické církve metodistické vyřídil tajemník církevní rady br. Černý; pozdravy poslali br. biskup K. Reichel a tajemník Úzké rady Jednoty bratrské br. Kalfus a za bratry baptisty kazatel Tomeš. Zastoupena byla také Kostnická jednota br. dr. Zelinkou. Resoluční komise předložila delegátům text telegramů p. presidentu republiky Klementy Gottwaldovi a náměstku min. předsedy Zdeň-. ku Fierlingerovi. Do telegramů vloženy mírové závazky Jednoty českobratrské, které konference jednomyslné přijala. 1. Hned po vídeňském Kongresu vyhlásí rada Jednoty českobratrské týden mírových pobožností, při čemž seznámí své členy s výsledky Kongresu a povzbudí je к zvýšenému úsilí o mír. 2. Vyzve své příslušníky, aby se přihlásili do řad členstva Čs. červeného kříže a účinně podepřeli jeho práci. 3. Uspořádá ve sborech sbírku pro postižené v Коч reji. V odpoledních hodinách prvního konferenčního dne byla čtena a projednávána ústava (zřízení) církve. Přijata byla jednomyslně. Právě tak jednomyslně byla zvolena rada Jednoty českobratrské, v jejímž čele je předseda kazatel pražského sboru br. František Zdychynec. Obsáhlá zpráva tajemníka br. Beneše byla pak předmětem dotazů a živé rozpravy a vyvolala zejména svým závěrem řadu cenných příspěvků k diskusi o budovatelské činnosti církve. Největší pozornosti se těšil sobotní večer v ústředním sboru pražském. Vyplnil jej svým osobitým způsobem děkan Komenské bohoslovenké fakulty prof. dr. J. L. Hromádka přednáškou na thema: „Poslání malé církve mezi ostatními církvemi." Konferenční sál s galerií do posledního místa zaplněný hostil vděčné posluchače, kteří s mimořádnou pozorností naslouchali výkladům povolaného znatele církevních poměrů a bratra, který se pokusil členům Jednoty českobratrské pomoci v jejich orientaci a v hledání odpovědi na mnohé otázky. Vděčně přijali posluchači tuto službu, která byla přímo nabita podněty k revisi celé práce a k ohledání základů. Neděle byla více určena zájmům misijním a vnitrocírkevním.^ Byly čteny zprávy o stavu sborů, zprávy komisí a odborů rady. V rámci konference došlo, dík značné kázni delegátů a kazatelů, i na referáty biblické a na projednání předmětu, jak mají být přijímáni noví členové do církve. Teprve na skkmku sněmování se ukázalo, jak_ referáty daly podněty k mnoha příspěvkům do diskuse. Posledním v programu byl referát br. kazatele dr. A. Pospíšila z Вша: Komenský dnešku. Vyniklo nám na uzávěr konference bohatství duchovní síly a víry Jana Amose Komenského a jeho odkaz nám všem, kteří hledáme odpověď na mnohé otázky církve i jednotlivců a světlo do svých úkolů i do svého postavení v době, v níž je nám dovoleno žít, sloužit a Pána svého oslavovat. Dvoudenní obecenství bratří, zastupujících sbory Jednoty, přineslo mnoho- požehnání duchovního užitku, radosti i povzbuzení do další práce, nadevšecko pak hojnější poznání, že je třeba plněji se postavit do Boží služby, aby mohlo být co nejlépe slouženo člověku, za něhož víra nese plnou odpovědnost. Přiložit ruce k dílu! Kostnická jednota, její ústřední výbor, její okrsky a odbory myslí na rozhraní starého a nového roku na smysl své práce a svého poslání. Máme pevně na mysli předsevzetí, která byla předmětem jednání posledního sjezdu delegátů konaného v červnu 1952. Po něm začala usilovně ve všech složkách a zvláště ve svém tisku, v Kostnických jiskrách, uskutečňovat svůj pracovní plán, který chce v novém roce tím více rozvinout a tím důsledněji uplatnit. Začali jsme a pokračujeme tím, že vedeme ke stále důkladnějšímu prohloubení duchovnímu, založenému na svědectví Písem svátých. Ve vědomí, že náležíme jedné církvi Kristově, do níž nás postavil, chceme překlenovat mezidenominační rozdíly a tvořit obecenství vyznavačů a svědků ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána. Víme, že nemá smyslu, aby jednotlivé větší a menší reformační církve stály vedle sebe bez zájmu nebo dokonce aby jedna uplatňovala své zájmy proti druhé. S tímto způsobem chce-' me skoncovat. Jedni od druhých se chceme trpělivě učit, jedni druhé vést a jedni druhé podpírat slovem i skutkem. Je nám samozřejmé, že nebudeme před tímto světem utíkat a před ním se uzavírat Pokládali bychom to za zpronevěru na své víře, jestliže bychom se vyhýbali zápasům a usilování, které dnes hýbou naším lidem a všemi národy. Křesťan, který není křesťanem jen z tradice a zvyku, nýbrž proto, že ho jako hříšného člověka Pán Bůh milostivě oslovil v Ježíši Kristu,^ bude stát v příboji dnů, jimiž přece i sám ve svém putování prochází. Řekne k tomu světu své rozhodné ano, protože do tohoto světa se Pánu Bohu zalíbilo poslat pacholátko plenkami obvinuté a na tomto světě se mu zalíbilo vztyčit kříž, na němž umřel nejopovrženější a nejpohrdanější z lidí. „Nebo Syn Boží, Ježíš Kristus, kterýž mezi vámi kázán je skrze nás... nebyl: Jest a není, ale bylo v něm. Jest. Nebo kolikžkoli je zaslíbení Božích, v němť jsou: Jest a v něm jest: Amen, k slávě Bohu skrze nás." (2 Kor. 1,19, 20.) V tomto světě se ráčil zjevit svou svatostí a milostí v Ježíši Kristu. Není nám proto otázkou, zda se máme postavit do řady těch, kteří budují nový zítřek a vynakládají svůj čas, své úsilí, své myšlení a práci na to, aby člověk s člověkem mohl pokojně žít, ve vzájemném Evangelický kalendář 1953 (vydal Kalich, Praha, cena 35 Kčs). Výroční publikace, které pod názvem kalendářů byly kdysi tak populární, ale začínaly postupem doby ztrácet na své přitažlivosti, dobývají si opět v poslední době své příslušné místo. To proto, že již není „podceněním“ napsat něco do kalendáře pro jména zvučná ve vědě i v literatuře, že se příspěvkům věnuje největší péče a i po stránce výtvarné se zařazují mezi knihy, na kterých rádo spočine oko čtenáře. — Dokladem toho je Evangelický kalendář na rok 1953, který uspořádal Jiří M. Novák. Mezi autory významného souboru článků a statí vede Komenského bohoporozumění a službě. Křesťanovou povinností je, aby odstraňoval všechny nesmyslnosti života a postavil se groti takovým snahám, které by chtěly ničit výsledky lidské práce a budování nové společnosti. Jako věřící lidé žijeme ve svých církvích a jsme spjati se svým národem, v němž máme a chceme uplatňovat své poslání. Do nového roku jdeme s radostnou nadějí, že ve svých církvích najdeme plné pochopení pro své touhy a nadto jsme přesvědčeni, že se nám ozvou noví a noví bratři a sestry, kteří se s námi postaví do řady a spůlu s námi po všech oblastech naší vlasti přiloží ruku k dílu. Vyprošujeme si pro ně i prp sebr zmqcnění Duchem svátým a milostivé vedení Boží. ÚSTŘEDNÍ VÝBOR KOSTNICKÉ JEDNOTY, Svazu československých evangelíků slovecká fakulta a v literární části se uplatňují jména v literatuře velmi známá a ceněná. Ani na duchovně hudební přínos není zapomenuto a dvě písně mladých skladatelů jsou příslibem, že přece jen český Sión nechce žít jen z tradice otců a dědů. Připočteme-li, že vedle obvyklých rubrik je vhodně zařazen i rozvrh denního biblického čtení a k rozhledu po církvi připojen i schematismus českobratrské církve evangelické a přehled Komenského bohoslovecké fakulty, pak se nám kalendář stává nepostradatelnou příručkou a příjemným společníkem pro celý rok. Doporučujeme tedy srdečně pozornosti nejširší čtenářské obce. Hledejte a čtěte Advent minulý a budoucí Mnohb míst Písem sv. mluví o adventu, budoucím příchodu Páně, dokonce i některá z těch, z nichž jsme až dosud slýchali všelicos jiného. Tak třeba 2. Jan 6. V Kralické tam čteme: „Mnozí bludaři vyšli na svět, kteříž nevyznávají Jezukrista, přišlého v těle.“ — Žilka má však místo „přišlého“ přicházejícího, což je i správný a doslovný překlad podle řeckého textu. Přišlého nebo přicházejícího? Není to jen hra se slovíčky? Snad pro ty, kteří si navykli nad biblí nemyslit. Zamyslíš-li se' však, musíš ihned poznat, že každé znamená vskutku něco jiného. Kdybychom tam měli opravdu j e n „přišlého“, znamenalo by to, že podle tohoto biblického místa jako měřítko pravé víry postačí přesvědčení, že Ježíš Kristus přišel na svět, aby byl a žil v těle mezi námi. Avšak už bratrský katechismus z roku 1615 mluví v otázce 73. o víře historické, jinak mrtvé, jež k spasení člověka nepostačuje. Doslova a správně je tam však podle řečtiny „přicházejícího“. O jaké přicházení tu jde, ukáže srovnání s ostatními místy Nového Zákona, kde se toto slůvko vyskytuje. Kraličtí je často rozvedli větou. Ta! u Mt. 3, 11 říká Jan Křtitel: „Já křtím vás vodou ku poksř«? ní, ten pak, kterýž po mně při-' chází (doslovně po mně přicházen jící), jestiť mocnější než já.“.., A u Mt. 11, 3 se opět Jan táže: „Ту-li jsi ten, kterýž přijíti má (doslovně ten přicházející), čili ji-: ného čekati máme?“ Podobně Žid.- 10, 37: „Ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, kterýž přijíti má (doslovně přicházející), přijde, a nebude meškati.“ Že tu jde o příchod Páně, vždycky věrnou církví vyhlížený (Zjev. 22, 20: „Přijdiž tedy, Pane Ježíši!“), ukáží pak nejzřetelněji ta místa, kde byli Kraličtí souvislostí nuceni přeložit slůvko „přicházející“ přímo „budoucí“. Tak u Jana 16, 13: „Když pak přijde ten Duch pravdy... i budoucí (doslovně přicházející)' věci zvěstovati vám bude.“ A stejně Marek 10, 30, kde říká Ježíš: ... aby nevzal stokrát tolik nyní v času tomto ...avbudoucím věku ži-f vot věčný.“ Na málo se tedy ptá a u veřejí víry zůstává ten, kdo se spokojuje při zpytování pravověři otázkou: Při-ч šel Ježíš? Byl tady? Neboť tebe se ptá samo Slovo ústy apoštola: „Ve-: říš v lího, kterýž nejen byl, ale i jest a nadto přijíti má (Zjev. 1, 4, 8; 8, 4).“ JH Poselství do nového roku (Pokračování se str. 1.) obdivuhodný příchod Boha člověka na tento svět. Narození Krista jest skutečně zjevením Boží lásky. Věřící člověk se sklání u jeho kolébky, nad jeho tváří a v tom okamžiku je prodchnut láskou k novorozeňátku. Dnes vidíme nejen to děťátko v Betlémě narozené, v jesličkách položené a mnohými dary obdarované, ale také děti všech zemí a národů tohoto věku. A co vidíme? Vidíme a slyšíme o velikém utrpení, a hladu korejských a vietnamských dětí. Jejich hrozný úděl jímá naše citlivé a křesťanské srdce. Jejich ruce vzpínají se k nám o pomoc a jejich opuštěnost nás nutí k jejich záchraně. Válečná litice zničila jejich kolébky, chamtivost a sobectví cizích nepřátel rozvrátilo jejich šťastné domovy, ničí jejich vlast, jejich rodiče hynou zbraní cizáckých útočníků. Právě v těchto dnech se sešli naši zástupci se zástupci národů pokrokových lidí z Afriky, Ameriky, Asie i Evropy u mírových stolů vídeňského kongresu. Zasedají tam lidé nejrůznějších politických i filosofických názorů — křesťané, mohamedáni, budhisté i bezvěrci — jsou tam dělníci, profesoři, poslanci lidových parlamentů, umělci i sportovci. Všichni tito zástupci volají: „Chceme mír!" Na tomto kongresu žaluje a bojuje o mír delegátka z Koree Kun Jen Son, bojuje za osvobození öd koloniálního útisku delegátka z Malajska Chan Suat Hong. Německá spisovatelka Sehghersová bojuje za celistvost německých národů. Vystupuje zde methodistický duchovní, reverend Percy Belcher. Tito a mnoho jiných žádají na tomto světovém mírovém Kongresu, aby bylo ihned skotíčeno s válkou v Koreji a aby velmoci uzavřely mírové smlouvy. Na vídeňském Kongresu projevuje se duch Kristova poslání, duch vánoc, když skuteční zástupci národů volají o spravedlivý mir ng. světě. Věříme, že tento Kongres opravdu ve svém snažení zvítězí. Náš zájem o jejich úspěch jde s nimi. Vídeňský mírový Kongres jest v rukou lidu a pro lid. Naše pak místo, rozumíme-li významu vánoc, bude po boku tohoto mírového Kongresu. Vážení bratři a sestry, jako křesťané přejeme si, aby naše církev neustávala pracovat o království míru a pokoje. Naším vánočním úkolem jest, abychom se za mír modlili, a abychom pro udržení míru pracovali. Pomoc Boží budiž přítomna vám všem, kdož bojujete o mír ve světě a pokoj Boží hájiž srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši, Pánu našem. Požehnání vánoc a plnost radostného života v novém roce přeje vám za církevní radu V. Vančura, superintendent Za akademikem profesorem dr. Bedřichem Hrozným V pátek 12. prosince 1952 ve ^23 hodin umřel ve věku 73 let muž, před nímž se v úctě skláněl celý vědecký svět. Byl synem evangelického faráře z Lysé nad Labem a původním jeho záměrem bylo věnovat se studiu bohosloví. Odnášel sí však již z gymnasia lásku k Assyrii a Babylonu, kterou v něm vzbudil profesor Justin Prášek, a tato záliba ve Vídni tak vzrostla, že již po prvním semestru bohosloveckého studia vstoupil na fakultu filosofickou a oddal se studiu orientalistiky. Čestně se pak postavil svým dílem po bok učencům, jako byli Champollion, rozluštitel egyptských hieroglyfů, nebo Grotenfeťd a Rawlison, rozluštitelé akkadského klínopisu; on je vlastně předčil, protože sám rozřešil čtyři nové, neznámé jazyky, z nichž jen v prvním (klínové hetitštině) se mohl opřít o známé písmo. U druhých nebylo známo ani písmo. ani řeč, a po desetiletí se učenci nejzvučnéjšíeh jmen mamě pokoušeli rozřešit je. Až přišel Hrozný a dokázal to, co jiným bylo nemožné Nelze tu ani ve stručnosti podat poněkud bližši obraz jeho postupu pracovního a rozepsat se ö 2 2 KOSTNICKÉ JISKRY Číslo 1 • 8. ledna 1952 klínové hetitštině, hieroglyfické hetitštině, jazyku prótoindickém a kretštině, za jejichž objev Hroznému vděčíme. O tom napsal sám pěkný spis: Stručný přehled mých vědeckých objevů (Melantrich, Praha 1948), na nějž navazuje životopis jmenovaného z péra jeho asistenta L. Matouše: Stopami zašlých kultur (tamtéž 1949). Jak se objevy Hrozného změnil obraz nejstaršího Předního Orientu, vyplývá z jeho „Dějin ...“, vydaných Hrozným a vyšlých česky už v několikerém vydání a vedle toho i německy a francouzský, zatím co anglický překlad se dotiskuje. Objevy Hrozného byly tak závratné, že z počátku narážely na silný odpor, ale časem odpůrců ubývalo a Hrozný zůstával • vítězem. Svědčí o tom mnohé zahraniční poety, jichž se mu dostalo, a v SSSR si dokonce jeho práce přeložili, protože mají tak jedinečný význam pro nejstarší dějiny některých částí Sovětského svazu. Ačkoli byl od dubna 1952 upoután na lože přivozenou zlomeninou nohy, zachoval si duševní svěžest do posledních chvil života. Odešel, skončiv rozdělané dílo o prótoindických nápisech, a dočkav se vytištěni jiného díla o klínopisných tabulkách z Kůltepé. Nebylo mu však už dopřáho zpracovat nově publikované nágisy krétské, jak. to zamýšlel. — Veřejnost uctila dílo zesnulého jeho jmenováním mezi prvními řádnými členy nově založené akademie věd právě měsíc před jeho smrtí a my se s ním loučíme nejen jako s vědcem, který proslavil české jméno po celém světě, ale i jako s bratrem, který vyšel z fary v Lysé nad Labem a který pro církev měl vždy živý zájem a nacházel při své mnohé a těžké práci také čas, aby se činně účastnil sborového života jako presbyter u Salvátora v Praze a potom ve Střešovicích. M. Bič Pohřeb Bedřicha Hrozného konal se v pondělí 22. prosince 1952. Rakev byla již od dopoledních hodin vystavena v aule Karolina, kde u ní stáli čestnou stráž žáci zesnulého (mezi nimi i prof. Bič), členové filologické fakulty a orientálního ústavu. Vlastní pohřeb počal o druhé hodině projevem ministra školství, věd a umění, presidenta Československé akademie věd akademika Zdeňka Nejedlého, který promluvil za vládu a zdůraznil nutnost pokračovat v díle zesnulého. Potom nastínil akademik prof. dr. Rypka, který promluvil za akademii, životní běh a dílo prvého akademika, kterého nově vytvořená akademie doprovází na poslední cestú. Projevy v Karolinu jménem university ukončil rektor Mukařovský. Po znělce akademie a hymnách československé a sovětské projela rakev, doprovázená akademiky, děkany fakult a příbu-zenstvem i přáteli Železnou ulicí na Staroměstské náměstí, kde byla opět za zvuků akademické znělky přeložena do auta a odvezena do krematoria, kam odjeli i mnozí účastníci pohřbu připravenými autobusy. U krematoria promluvil za orientální ústav dr. Průšek, za žáky dr. Matouš a zástupce evang. sboru z Lysé. Pohřeb ukončil farář dr. B. Hrejsa. 1 Za doktorem Jindřichem Hrozným (Narodil se v Lysé n. L., 14. 9 1885, zemřel v Praze 5. XII. 1952.) Zesnulý bratr dr. Jindřich Hrozný patřil k lidem, které označujeme jako služebníky díla Páně v církvi, podle 1. Kor. 15, 58. Za své životní povolání si nezvolil sice službu v církvi, ale povolání v universitní knihovně. Je však těžko říci, který obor studia mu byl již v době jeho růstu bližší: zda filosofie, v níž dosáhl doktorátu, nebo theologie, kterou vystudoval současně. Literární práce jeho mladých let ukazuje oběma směry: přeložil novou češtinou knihu Job, vydal Komenského Manuálník, ale vydal i příručku pro veřejné knihovny. Jeho srdce však ukazovalo směrem k církvi a její službě. I když své povolání konal se srdečným zájmem a s odbornou znalostí, přece jeho zájem patřil církvi a jejímu poslání. Vidíme z toho, že sestál v církvi opravdu pracovníkem a nejen funkcionářem. Od začátku roku 1918 nalézáme jeho jméno mezi členy zastupitelstva Klimentského sboru v Praze, aby zůstalo v seznamu klimentských pracovníků až do jeho skonu. Hlavní jeho služba sboru spadá do let 1925 až 1940, kdy byl jeho kurátorem. Byla to doba, kdy oblast sboru se zužovala vznikem nových venkovských i pražských sborů a sbor musel směřovat k tomu, aby se stal živým obecenstvím bratří a sester, kteří se skutečně znají a společně slouží k tomu, k čemu je povolal jejich Pán. Prostřednictvím sborové práce se dostal dr. Hrozný i do práce celocírkevní. Vidíme ho v budování církevního ústředí, Husova domu, pracuje ve správě bohoslovecké domoviny, pomáhá organisovat knihovnu nové bohoslovecké fakulty. Je proto záhy zvolen za náhradníka synodní rady a roku 1937 se stává členem synodní rady, ve kteréžto funkci setrval až do konce roku 1945. К břemenu starosti začalo se již tehdy ponenáhlu přidávat i břímě choroby. Několik posledních let mohl se již jen z daleka dívat na práci, v níž stál 33 let. Věděl, že růst církve není lidským dílem. Byl příkladem pracovníka, který dovede stát v pozadí a váží slova. Více naslouchal, než mluvil. Když promluvil, promluvil krátce a výrazně. Proto mělo jeho slovo tak velikou váhu. Vzpomínka na jeho práci ve sboru i v církvi je nám dokladem, že stojí za to tomuto dílu věnovat síly a dary, které nám Bůh dal. š