Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1954 (XXXIX/21-41)
1954-06-02 / No. 21
NA ZAKLAU ťKUftOCKÝ A APOŠTOLSKÝ DRUHÁ RÁNA (Nahum 1, 9) Málokterý dnešní písmák si dává práci, aby při denním rozvažování Písem srovnával navzájem rozličná biblická znění. A přece je to často velice užitečné a je mnoho biblických míst, kde všecky naše základní textové typy, Šestidílka (v kutnohorském vydání), Kralická z roku 1613 a Karafiátova revise, má každá něco jiného. Jedno z nich je Nahum 1, 9. Šestidílka tu má: Co to jen myslíte proti Hospodinu? Onť vám sám konec učiní, takže nezdvihne druhé rány. — Smysl je zřejmě ten: Osloveni jsou tu Assyrští, jak ostatně poznamenávají Kraličtí výslovně v poznámkách. Zajali sice část Božího lidu. Nadarmo si však vymýšlejí, jak překazit Boží plány. Bůh je potrestá tak, že nebude potřebí, aby proti nim pozdvihl druhé rány. Základním smyslem celého verše je tu zvěst o dokonalosti a konečnosti Božího soudu. Kralické znění z roku 1613 tu má text značně zkrácený, vzniklý tím, že byla vypuštěna všecka slova, do-Elněná z důvodu srozumitelnosti v estidílce navíc proti hebrejsikému znění: Co myslíte proti Hospodinu? Onť konec učiní, nezdvihne druhé rány. — Zkrácení tu není nijak výhodné, protože jeho výsledkem je nejednoznačný smysl. Pro toho, kdo si bedlivě nepročte souvislost, zůstane nejasné, nejen proti komu se zde mluví, ale i kdo nebude postižen druhou ranou. Těchto nejasností si byl zřejmě dobře vědom Karafiát, když podstatně změnil druhou půli verše, takže v jeho revisi celý verš zní: Co myslíte proti Hospodinu? Onť pohubení učiní, nepovstane dvakrát soužení. To je zcela přesný, výstižný a zřetelný překlad hebrejského znění. Smysl je asi ten: Co vy si, Assyrští, vymýšlíte proti Hospodinu? Navzdory všemu, jak se proti němu svými výmysly zajišťujete, on vás přece přemůže, potrestá a zahubí, takže Izrael už nebude musit znovu podstoupit druhé soužení. Kde však má původ ona závažná neshoda mezi Kralickými a Karafiátem? Prvá část vykládaného verše je u obou stejná. I mezi Kralickým „koncem“ a Karafiátovým „pohubením“ není velký rozdíl. Karafiát je tu poněkud výraznější. Zato poslední část verše je tak rozdílná, že i bedlivý český čtenář si domyslí, že má asi svůj původ v různém znění překladatelských předloh. A má pravdu. Karafiát s pojetím „Nepovstane soužení“ (čili rána, to je původně totéž) drží se hebrejského znění a tak překládá souhlasně s latinskou Vulgátou, aramejským Targumem, francouzskou Version synodale a německými Lutherem, Buberem a Züricher Bibel. Kdežto znění, že Hospodin nezdvihne druhé rány, přejali zde Kraličtí zřejmě z řecké Septuaginty, která tu čte doslova: Neodplatí (totiž Hospodin) dvakrát stejně v trápení. Myslí ovšem přitom na Izraele, kterého Hospodin nebude dvakrát pokutovat za hříchy. Těžko tu vysvětlit, proč se Kraličtí rozhodli následovat Septuagintu proti hebrejskému textu. Jinde to dělají obvykle naopak a dávají hebrejskému textu přednost před řeckým, který je nepochybně mnohem pozdější a vlastně ne vždy zdařilý překlad hebrejského. Nejzajímavější však je, že Kraličtí sami si byli rozdílu vědomi a dali do poznámky přesně totéž, co má Karafiát. Tó nám ukazuje dvojí: Jednak důležitost kralických poznámek, které by měl mít každý český písmák v rukou, protože kralický překlad bez nich jest vlastně torsem. A za druhé nám tento poznatek dává nahlédnout do dílny Karafiátovy: Tam, kde může к opravě užít kralických poznámek, dosazuje je přímo do textu. A jaká je konečně zvěst vykládaného verše? Můžeme si ji rozdělit na tré: Předně nás tu Písmo ujišťuje, že všechen odpor člověka proti Bohu jest marný (Oz. 7, 15, Přísl. 21, 30). Nepřemůžeš jej svou silou (Ž 2, 2—4), neošálíš pobožnými slovy (Mat 7, 21—22), nekoupíš dobrými skutky (Řim. 3, 20); jen víra, která ví o jeho svrchovanosti, a pokora, která trpělivě přijímá Boží soudy a má zaslíbení milovati. Říká-li prorok dále, že Hospodin sám učiní konec, či doslova podle hebrejštiny, skonání, skoncování, připomíná tím, že ten, který stojí jako stvořitel na počátku, stojí jako svrchovaný soudce na konci. A to třetí a nejradostnější je zaslíbení pro církev, že tam, kde bylo za hřích utrpením zaplaceno, nebude Bůh trestat znovu, ale zjeví svou odpouštějící milost (1. Petr. 4, 1). Lid nové smlouvy, který pak má stále ve víře na paměti, jakým soužením a jakou ranou potrestal Bůh za naše hříchy svého Syna, smí z Nahumovy zvěsti o naplněné spravedlnosti Hospodinově čerpat radostné ujištění o tom, že ten, kdo pokorně v těle snesl Boží kárání a pod ním v Kristu sobě i hříchu umíral, nebude ve věčnosti potrestán smrtí druhou. 1 V prístupu ku smutne preslávenému prípadu upálenia Michala Serveta v Ženeve (1553) stojíme pred zásadnou otázkou, či Calvin, ako reformátor jednal odpovědně, ak prispel ku odsúdeniu tohoto bludára, alebo dopustil sa previnenia proti duchu reformácie, ak si osvojil právo spolu so švajčiarskymi kantonálnymi vládami vyrieknuť nad ním súd? Z povahy samotnej reformácie vyplývalo, že i Calvin sám považoval za hlavnú zbraň zápasu proti bludom a falošným učeniam v cirkvi i mimo nej zbraň ducha. Meč Slova, presvedčovania, poučovania, napomínania i karhania používal reformátor ku privádzaniu zblúdilých na správnu cestu. Ani proti Servetovi nepostupoval Calvin inako. Prv než bol podstúpil trnitú cestu reformátora, ešte ako málo známy stúpenec pravdy evanjelia už v Paríži (1534) pokúšal sa odvrátiť ctibažného Španiela od jeho nebezpečných bludov. Servet však dišputách sa vyhnul, čoho reformátor pozdejšie veľmi ľutoval, lebo bol naplnený nádejou, že sa mu podarí odvrátiť mladého nadaného muža od scestia. Avšak ani pozdejšie, keď bo Servet vyhľadával svojimi častými provokatívnymi dopismi, Calvin neustal vo vysvetľovaní a presvedčovaní a odpovedal na ne vždy vážnym a pokojným tónom. Videl jasne, ak veľké nebezpečenstvá sa skrývajú pre cirkev i spoločnosť v jeho rúhavých a prevracačských nápadoch. Cítil odpovědnost’ za neho a nedal sa ničím pohnevať ani uraziť a bol vždy hotový odpustiť i poblúdilému kacírovi, ak uzná svoje bludy, učiní pokánie a odvráti sa od nich. Avšak Servet, považujúc sa za ar-i chandela Michaela, nazdával sa, že on je ten, ktorý je povolaný odhaliť celému ľudstvu božské tajomstvá. povaliť panstvo Antikrista, ktorý sídli rovnako v Ríme, ako vo Wittemberku i Ženeve. Všetky jeho spisy nesú pečať velikášstva, sú Calvin a Servet S. TURNSKÝ plné svetoborných ambícii, fantasticko-mystických nápadov a rúhavých výpovedí proti samým základom kresťanovej viery i zbožnosti. Servet si bol vedomý nebezpečenstva svojho počínania, preto svoje práce vydával anonymne a na oklamanie okolia, v ktorom žil, predstieral vernosť a oddanosť rímskej cirkvi. Keď,(jeho kacírstvo predsa len bolo očlhalené inkvizíciou vo Vienne (mestečko južne od Lyonu), podarilo sa mu pred prevedením rozsudku uprchnúť. Čo vžkrslo v mysli Serveta, nikto nedohadne, keď namiesto toho, aby sa uberal južným smerom do Neapole, kam sa chcel uchýliť, vydal sa na severozápad do Ženevy, sídla svojho veľkého odporcu. Calvin pravdepodobne ani jemu nezamlčal, čo predtým napísal o ňom Bezovi, že jak smrteľne vážne berie jeho rúhavé a svrchované nebezpečné reči, žeby nestrpel, aby takýto človek beztrestne šíril svoje bludy a keby prišiel do Ženevy, pokiaľ jeho autorita platí, žeby živý nevyviazol. Servet nebol neinformovaný ó tom, čo sa deje v Ženeve, a jeho príchod do tohoto mesta nebol náhodný. Vedel, v jak ťažkom postavení sa nachádza jeho odporca Calvin, ktorému viac, ako v údobí jeho prvého vyhnanstva, sosúvala sa pôda pod nohami. Ctíbažný Španiel prišiel do Ženevy v dobe, kedy Calvin svádzal najťažší zápas na život a na smrť o dielo reformácie s väčšinou libertinov a patriotov, ktorí mali úplnú prevahu vo veľkej rade syndikov a silnú podporu v rade malej. Išlo o to, či zvíťazí strana Berthelierova, Perrinova a Vandelova a tým zavládne v Ženeve nový chaos, ľubovôľa, nekázeň, nový úpadok do osídiel Ríma a najrozmanitejšieho bludárstva, či bude musieť Calvin podstúpit nové vyhnanstvo so stovkami tých, ktorí jeho pričinením našli v tomto meste útočiště pred prenasledovaním pre vieru vo svojej vlasti, alebo zachráni sa čistota evanjelia a jeho pravda v diele, ktoré prosadzoval reformátor. Calvin odhalil veľké nebezpečenstvo, keď videl,' že strana libertinov sa postavila po bok zatknutého Serveta, ktorý za ich podpory nabýval takej odvahy, že sa opovážil požiadať radu o uväznenie Calvina a jeho potrestanie smrťou pre krivé obvinenie.. Vliv reformátora v tom čase bol menší, než kedykoľvek predtým a v tomto spore bolo ohrozené nielen dielo reformácie, ale i jeho život. Calvin však nepovolil a stál neohrozene sám tvárou v tvár svojim nepriateľom. Vo sporu o vyslúženie večeri Pána nehodnému Berthelierovi Calvin vyšiel víťazne, preto libertini usilovali sa oslobodením Serveta prispieť ku jeho porážke. Rozhodnutie o Servetovi vyňali z rúk Calvina a nazdávali sa, že švajčiarske kantonálne vlády ako v prípade Bolsecovom, i v dobrozdaní o Servetovi- postavia sa proti Calvinovi, ak požiadajú ich o vyjadrenie. Avšak nielen Bazilej, Zürich a Schaffhausen, ale i nepriateľsky naladený Bern postavili sa jednomyseľne za radikálne vymietenie antitrinitárského kacírstva, ako ho réprezentoval Servet. Tieto dobrozdania rozhodli o prevedeniu rozsudku. V tom čase podľa platných zákonov z dôb karolingov cirkvou konštatované kacírstvo svetská vrchnosť trestala smrťou upálením. Na veci už mnoho nemenilo, že Calvin sa pokúšal dosiahnúť u súdu zmenu spôsobu vykonania rozsudku upálením. Servet bol utratený na poli Champel. Reformácia v Ženeve zvíťazila. Servetov tieň padá na dielo reformátora a jeho nasledovníci v pokore priznávajú na smierčom pomníku, ktorý postavili na mieste, kde bol upálený Servet, že zamietam chybu veľkého reformátora, ktorá bola chybou jeho doby, avšak ostávajú ctiteľmi a vďačnými synmi. Svatodušní čekání. Zmrtvýchvstalý Kristus musil učedlníkům otevřít mysl, aby porozuměli Písmům, než jim svěřil úkol být svědky a kázat v jeho jménu pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy, počna od Jerusalema (Luk. 24, 44—48). Evangelista Lukáš nám však také připomíná, že učedlníci musí čekat, než se tohoto nesmírného úkolu budou moci ujmout (Luk. 24. 49: Vy pak čekejte v městě Jerusalemě, dokudž nebudete oblečeni mocí s výsosti). Proč však čekat? Nebylo by lépe dát se do díla hned, dokud ještě události kolem ukřižování Kristova jsou v živé paměti, dokud ještě jeho slova a úžas nad jeho divy nepokryl prach zapomnění? Proč marnit drahocenný čas? Jsme opravdu v církvi někdy plni neklidu a nemáme rádi čekání, protože nemilujeme otálení. Otálením církev často propásla mnohou vhodnou příležitost ke své práci. Do otálení svého staršovstva se obul i ten siónský básník Pelíšek, když jménem bortícího se plotu kolem fary psal vtipně plamennou výzvu k jeho opravenú Ale nejen po stránce vnější, i po stránce vnitřního života církve slyšíme často žalovat na nepružnost a nepřipravenost církve chopit se dané příležitosti. Pryč s čekáním! Ano, avšak pozor: К tomu, aby církev byla živou, nespala a šla kupředu, aby nezmeškala žádnou příležitost ke svému svědeckému úkolu ve světě, jest právě potřebí té největší příležitosti, na kterou musili čekat učedlníci v Jerusalemě a na kterou církev musí čekat vždycky, na niž musíme umět čekat v našich soborech i my. Ta největší příležitost se jmenuje „moc s výsosti'1, dar Ducha svátého. Teprve <5n rozváže jazyky učedlníkům a dá jim srdce statečné a věrné k volání, k pokání a zvěstování evangelia. Teprve on vytvoří tu největší příležitost к tomu, aby vznikl první sbor církve. Umíme takto čekat? Oprávněně bojujeme v našich sborech proti neustálému odkládání a otálení — i při tom plotu. Než čekání, jehož jest církvi potřebí к jejímu životu, není otálením. Je to čekání, které znamená vyhlížení, prosby a očekávání na moc Ducha, jak o tom čteme o učedlnících před letnicemi (Skutk. 1, 14). Takové čekání znamená život, jest jeho znakem a projevem v církvi. Takovéto čekání právě vede církev к tomu, aby konaja své dílo v pravý čas a nezmeškávala příležitosti. Více takového čekání vpravdě svatodušního! jíc i Ä__ Novokřtěnci AMEDEO MOLNÁR Když osvobodivě svěží a dravý proud reformace si našel své dějinné řečiště, aby v něm poněkud zmalátněl — a stalo se tak brzy, dříve než odešla první generace reformátorů — lidé, kteří se nadáli od reformačního nástupu splnění staletých snů o společenské spravedlnosti a o svobodě lidského slova, stanuli opo-, dál osamocení a zprvu bezradní, jakoby nezařaditelní do některého ze dvou velkých táborů, v něž se Evro-: pa šestnáctého století rozestoupila, katolického nebo protestantského. Současníci pro ně měli jediné, málo rozlišující jméno: novokřtěnci. Dnes víme, že netvořili jednotnou skupinu. Přešli nejprve к reformaci, stě-i hujíce se začasté ze svých vlastí do zemí, slibujících obnovu církve v hlavách i v údech. Ale když se katolictví vzchopilo к rozmachu proti-' reformačnímu, zatím co se protestantů soustředili к obhajobě pracně dobytých držav myšlenkových i politických, stali se novokřtěnci ne-' klidným živlem, jenž plnil funkci vnitřní kritiky v protestantismu a připravoval o mnoho pozdější osví-i cenství. I reformace začala radikální kritikou tradičního dogmatu na frontě velmi široké. Ale mnoholetá polemika s katolictvím ji vehnala do postavení, v němž se musela vzdát velké většiny svých prvotních výbojů, aby obhájila svou při nejpodstatnější, pravdu o Bohu v Kristu milostivém a nestvořeném к našemu obrazu. Žádné ztráty, které jí stálo vítězství této evangelijní pravdy, jí nebyly dost veliké. Něco jiného měli na srdci lidé, označovaní za novokřtěnce. Chtěli zabránit, aby se možnosti svobodného bádání a kritického soudu rozumového ztratily V bojích mezi reformací a protireformací. Theologicky tuto starost projevovali nenechavců kritikou obecnou církvi uznaného učení o Boží Trojici a o Ježíši Kristu. Měli kde navázat. Protitrojičtí a christologické herese jsou přece v církvi dávného data. A také zamítání křtu dětí, nejnápadnější, ale nikoli nejdůležitější znak novokřtěneckého hnutí, mělo stoupence v mladé církvi, ba dokonce u někte-. rých Valdenských a v Jednotě bratra ské. Novokřtěnéctví vzniklo myšleni kově jakoby v soutoku nejrozmani-i tějších kacířstev, umocněných zžíravou rozumářskou analysou scholastického směru nominalistického. Dějinnou svou údemost arci načerpalo tím, že se přimklo к neuspokojeným vrstvám lidovým. Tak v sebe sdružilo revolučnost klamaných zástupů, spekulativní touhu po zkušenostním myšlení žádnou autoritou nevázaném a nezakřiknutém, a bezmeznou důvěru v tvořivé možnosti člověka. Za určitých místních okolností mohly vésti a vskutku vedly tyto myšlenky к otevřené vzpouře proti feudálním držitelům moci. Vždycky však vedly к odklonu od oficiální církevní organisace, к nedůvěře к zákonným společenským formám a formalitám, к odmítání přísahy, svátostí, vojenské služby. Novokřtěnci, nadšenci, visionáři, lidé vnitřního hlasu se vzepřeli i vnější autoritě Písma, pochvalujíce si toliko příkladnost Ježíšova života. Napodobení Krista, imitatio Christi, jim bylo hlavním principem náboženského života. К Ježíši hleděli tedy jako к nej vyššímu ideálu lidství, květu člověčenstva, vrcholu lidských možností mravních. Kristus jako Slovo jim nebyl Synem Božím ve vlastním a plném smyslu, nýbrž souhrnem rozumových mohutností lidského rodu. Zvěst o vykoupení a ospravedlnění jedinečným dílem Kristovým je neoslovovala. Opravdu je neoslovila? O kterémsi z nich řekl Calvin, že přece jen přišel evangeliu na chuť (gustato evangelio)! Můžeme předpokládat, že touto cestou šla většina z nich. Znechucení, které arci následovalo, mohlo býti důsledkem zklamání, jehož se novokřtěnci dočkali na mnoha představitelích reformace. Zůstává velkou otázkou nad reformací, nakolik tak zvané „netheologické faktory" v rozhodování a svědectví reformátorů způsobily předčasný rozchod reformace s lidmi veliké touhy, takže sami na sebe od-: kázáni, ztráceli samo jedinké potěšení v životě a v smrti. Chvála služebnosti JAN FILIPI V církvi není vyšší hodnosti nad presbyterskou. Ať církevní organisace jakkoli řadí stupně hierarchie, ať udílí tituly sebevznosnější, skutečností zůstává, že presbyterství je stupněm, nad nějž není vyššího. Apoštol Petr klade do roviny presbyterství i své apoštolství (lPetr 5, 1). Všechny církevní funkce mají svou základnu v presbyterství Co je presbyterství? V bibli se presbytery nazývají jednak lidé starší věkem, dále přední v lidu a představení církve. Neznamená to tedy, že presbyterem může být jen člověk, který dospěl určitého počtu let. I my máme seniory, kteří nejsou nejstaršími mezi kazateli, ač slovo senior znamená starší věkem. Církev tyto muže povolává proto, že se v nich projevuje určitá moudrost, potřebná ke správě věcí Bo-, žích. Ale presbyterství je ještě něco víc. Je to obsaženo i v samotném slově presbyter. Presbyter je v určitém smyslu vyslancem. Někdo, kdo má vyřídit určité poselství (Luk. 14, 32; 2 Kor. 5, 20). To v církevní mluvě znamená, že presbyter má také vyřizovat poselství Ježíše Krista. Ať presbyter koná ve sboru jakoukoliv práci — podle svého obdarování, rozhodujícím činitelem je tu vyslání od Pána církve. Tak slavný je úřad presbyterský. Tak slavný, že lidská domýšlivost, pýcha a ješitnost, by velmi ráda měla své slovo, aby přehodnotila hodnost podle Písma do představy hodnosti podle srdce člověka. Tady musí stát presbyter na stráži proti sobě samému, aby s vyznamenáním — církvi darovaným — se nerozbujela samolibost, domýšlivost, falešná důstojnost a nabubřelá rozšafnost. Proto je nutné, abychom si navzájem řekli, v čem spočívá ona hodnost a sláva úřadu presbyterského.Hodnost a sláva presbyterství je ve službě, žádný jiný úkol, než úkol služby není presbyterství svěřen. Žádná samolibá panovačnost, ani církevně společenská důstojnost nemá mít v presbyterství místo. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby jemu bylo slouženo, ale aby vydal sebe samého ve službě všem, tak také i ti, které jako své svědky vysílá, jsou tu к tomu, aby sloužili; Kraličtí v poznámkách tu vykládají: „Služba jest v církvi největší čest. A protož čím kdo z vás většími dary a přednějším místem je poctěn, tím více у. službu se vydávej a věrný-. mi pracemi toto, že jsi nad jiné statečnější, dokazuj!“ К službě jsou v církvi presbyteři, ať jejich církevní tituly zní jakkoliv. Presbyter, kurátor, farář, senior nebo synodní rada, všichni naplňují své povolání jedině tenkrát, když slouží bratřím. Kdo z předních církve na toto zapomíná, znevažuje a hanobí svěřený úřad a církev má povinnost takového odvolat. V čem spočívá služba presbyterská? Především ve zvěstování všeliké rady Boží a v pasení svěřeného stádce. Podle darů, jak je komu svěřen, slouží bratřím к víře. Když ovečky odpočíva jí, pastýř nespí. Dbá o bezpečnost jejich duší, předchází je na cestě a rozpoznává nebezpečí falešného učení. Presbyter má být hotov к vydání počtu z naděje té, která je v něm. Služebnost presbyterství dále spočívá v trpělivém nesení břemen bolestí celého sboru. Když sbor chudne, presbyter nesmí zmalomyslnět a utíkat nebo resignovaně složit ruce. Presbyter pamětlivý skutků Hospodinových nezoufá, když přijdou nesnáze a rozbory ve sboru. Neupadá do pochybností, ale nadějně čeká navštívení Páně a třeba jenom na modlitbách slouží bratřím. Služebnost presbyterství se vyi značuje i tím, že snáší pohanění, ústrky, ba i pomluvy od bratři. Presbyter se nesmí urážet, když se přirozený člověk chce urazit, nesmí pěstovat své bolestínství, ale musí znovu jít a znovu sloužit bez ohledu na chválu či hanu, na zlou i dobrou pověst. Nesmí se dívat na to, co je, ale má patřit к tomu, co má být. Bez podezírání, i kdyby byl podezírán, bez tupení, i kdyby byl tupen, jde, aby sloužil až do sebezmaření. Presbyter, který zná takto své pověření, bude umět i sloužit v nejprostších potřebách sboru. Nebude mu zatěžko a snižováním utřít prach v kostele a pomoci všude, kde bude třeba. Ovšem služba presbyterská není posluhovačství kde jakému lidskému nápadu, jen aby získal oblibu mezi lidmi. Presbyter, který ví, к čemu tu je, ví, že slouží především Pánu, a jen plněním této služby slouží plně bratřím. Pán zná jen službu. Nic jiného. Kdo je věrný v službě, může očekávat hlas prvního služebníka: „To dobře, služebníče dobrý a věrný — vejdi v radost Pána svého,"