Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1956 (XLI/1-44)
1956-01-05 / No. 1
ROČNÍK XU — 60 НАС. 5. LEDNA 1956 KOSTNICKÉJISKRY ш < ЗчГ/ íf —^ EVANGELICKÝ TtDENÍK 1 Milost vám a pokoj 1. Petr 1, 1—2 Všem, kdož byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista a kdož toto jméno uprostřed svých všelijak rozptýlených sborů vyznávají, platí apoštolské pozdraveni: Milost vám a pokoj rozmnožen buď. Jak se nám toto vzácné slovo milost stalo všedním a prázdným. Víš jistě, bratře a sestro, co to znamená, když je tl v Kristu zvěstována milost? Nechej stranou všecku bohosloveckou učenost, která dovede o milosti v Ježíši Kristu široce vykládat, aby tak zakryla své nekajíci srdce. Milost v Kristu Ježíši prostě neznamená nic jiného, než e na ten příští rok života, který je před tebou, nemáš ty ani tvůj sbor vůbec žádný nárok. Pro své viny a hříchy patříš i se svou vírou i se svým sborem do věčného zahynutí. Jestliže věříš, jestliže žiješ ve sboru, byť jakkoli lidsky nedokonalém, pak věz, že to je zázrak Boži milosti. Z Božího odpouštění a slitování smíš žít 1 příští rok ve víře, smíš naslouchat zvěstování evangelia a utvrzovat se ve víře přijímáním svátostí. Pokud si myslíš, že jsou nějaké lidské cesty a prostředky, jimiž je možno církev ve světě zabezpečit, potud ti apoštolské pozdravení neplatí. Ani budováním řádů, ani exegetickou prací, ani promýšlením těžké otázky svátostí, ani zachováváním starých forem, ani žádnými jinými lidskými prostředky církev ve světě neudržujeme. Církev opravdu žije z pouhé milosti Boží. Spolehněme se na to, počítejme s tím a nalezneme mnohem snáze cestu různými pokušeními a zápasy. Nesmíme však v apoštolově pozdravu přehlédnout ani to druhé: pokoj. Pozdravením pokoje začíná i končí Petrova epištola. Pokoj, který převyšuje všeliký rozum lidský, vysvobozuje z nervosity, nejistoty a strachu a přináší radost. Však jsou na nejednom místě v Písmí pokoj a radost jmenovány vedle sebe (Rím. 15. 13; Gal. 5, 22)'. Nechybí našim shromážděním radostnost hluboce zakořeněná v pokoji srdcí s Bohem i s lidmi, který je církvi darován uprostřed světa plného nepokoje? Je stůl Páně místem, odkud se rozlévá pokoj a radost do rodin sboru? Těšíme se na svá shromáždění, poněvadž v nich je „milost, pokoj, láska, sjednotilosť*. Apoštolské pozdravení epištoly Petrovy končí na rozdíl od převážné většiny pozdravů, jež jsou na konci epištol, dovětkem; rozmnožen bud. Dva důvody mohly vést pisatele к připojení tohoto dovětku. Křesťané, jimž je určena epištola, již ve svých životech milosti pokoj přijali a poznali. Jde nyní o to, aby jejich obdarování bylo rozhojněno růstem ve víře. Ve vzpomínce na minulou Boží štědrost mluví epištola o rozmnožení milosti a pokoje. Předěl, na němž stojíme, začínajíce nový rok, je příležitosti, abychom s vděčností vyznali, že jsme se svou církví byli v uplynulém roce štědře obdarováni milostí a pokojem. „Veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho, ale nová jsou každého jitra“ (Pláč 3, 22—23). Slova o rozmnoženi milosti a pokoje však mohou mít i to pozadí, že křesťané milosti a pokoje vždy znovu potřebují, nikdy jich nemají dost. Pro svou víru, pro život svých sborů potřebujeme na každý den nové milosti a nového pokoje. Jen na chvíli polevit v prosbách o milost a pokoj se může stát pro jednotlivce i církev velmi osudným. Díky Bohu, že 1 pro nový rok máme ve svědectví proroků a apoštolů v Písmě Svatém studnici milosti a pokoje, z níž můžeme čerpat vodu živou. Protože víme ve víře o milosti a pokoji v Kristu, smíme do nového roku vstupovat s nadějí. Moc Kristovy oběti platí i pro příští rok. I na viny a hříchy nastávajícího roku Kristův kříž postačí. Milost a pokoj při nás byly až do dnešního dne při vší naši nedověře a mdlobě. Vykročíme do nového roku s pokornou prosbou, aby byl celý prožit ve znamení rozmnožení milosti v našich sborech a pokoje v církvi i ve »větě. Josef Smolík /О v Učenost a moudrost MIROSLAV HERYÄNB Postavme si obě slova vedle sebe a pozorně je zvažme na váhách jemného přemýšlení. Je tu zřejmý rozdíl, který brání1 obě slova zaměnit. Můžeme říci o někom, že je to ,;učený muž“ a o jiném, že je to „muž moudrý". Ale kdo nás poslouchá a nezná ty, o nichž je řeč, představí si dva různé muže; jednoho učeného a druhého moudrého. A ještě jednu zkoušku; jazyk se nám vzpírá, chceme-li svého moudrého otce nazvat „učený tatínek“, právě tak jako se nehodí někoho nazvat „moudrým knihomolem“. Slovo „moudrý“ má v sobě cosi kladného a hřejivého, slovo „učený“ probouzí sice úctu a obdiv, ale nikoli důvěru, příchylnost a lásku. Tím neodsuzujeme učenost. Měla by mít mezi evangelíky větší slávu než má. Veliký rozmach vědění dnes už ovšem nedovoluje, aby někdo dosáhl hlubokých a širokých vědomostí polyhistorů, kteří ještě před jedním, dvěma stoletími mohli obsáhnout pili a učením všecky oblasti lidského vědění. Pronikavý pokrok ve všech oborech vědních znemožňuje znát všecko, co lidské nadání a lidská píle pronikly. Dnes už jen všichni pospolu motiou znát všechno. Ustavičný pokrok a rozvoj lidského vědění vynucuje si komunikaci, styky, bez nichž není plný život možný, nechceme-li vyhlásit myšlenkovou chudobu za ideál. V takové situaci jsem já jako křesťan a jako člověk jsem odkázán na poctivou a odbornou a mistrnou práci druhého, tak jako jiný počítá, že z mých rukou, z mé práce, z mého stroje nebo s mého stolu budou vycházet nejlepší výrobky — a tedy i solidní výsledky odborné práce myšlenkové. Ale kdyby o mé myšlénkové práci lidé řekli, že jsem člověk učený, byl by to přísný a tvrdý soud Učenost — to cítíme z chladu tohoto slova — se zastavila na půlce cesty к člověku, к službě. Učenost je ob-rostlá mechem, pokrytá prachem knihoven a proto nepřístupná Je studená, neboť nežije ve stejné době, žije v minulosti, uprostřed svých zatuchlých papírových miláčků, ztracena pro lidi živé a dnes hledající a dnes bojující. V moudrosti je něco srdečného, neboť je přítomná a účastná. Všecko co má, má pro člověka. Proto moudrost dovede poradit a učenost nikoli. A víme ze svého života dostatečně, na čem je závislá dobrá rada. Když jsme stáli sami před několika cestami, z nichž jen. jedna byla pravá a my nevěděli, která, když nám hrozilo snadné zbloudění, poradil nám člověk, který třeba nevynikal odborným vzděláním, ale životní zralostí a laskavou rozvahou. Dovedl nás vyslechnout a naložit nas i celou tu naši tíhu na svá ramena a jít do toho s námi aspoň kus cesty spolu. Jindy zase poradil lepší a bezpečnější cestu a moudřejší rozhodnutí. To je úkol pastýřů Božího lidu. To je prostě i úkol člověka. A v Božím lidu by měl být opravdu pastýřem každý desátý, jako tomu bylo v Izraeli. (Ex 18.) Život bude probíhat o to bezpečněji, oč více bude takových moudrých, vyučených Kristovu životu: žít pro druhé A protože je dnešní život tak členitý a rozmanitý, protože se vědění tak rozkošatilo a lidé se rozešli do široka po tolika cestách, čeká nás práce: jak mohu pomoci? jak mohu přispět к tomu, aby se život stal plnější, bohatší a šťastnější — pro člověka ? Jak к tomu použiji toho, čemu jsem se naučil a vyučil? — Chytrák se spálí. Učenec zkamení jako neslavný památník slavné minulosti. Ale moudrý žije s jinými a pro jiné, zmobilisuje všechno životni poznáni i své srdce к službě a nedá se zneužít к nedobré věci, která by člověku nesloužila. To je řeč, které lidé porozumějí. Jen abychom v sobě ten Kristův život měli. Kde začneme s řádem F. M. DOBIÁŠ Naše staršovstva v českobratrské církvi evangelické a vedle nich rozličnékomise a odborné kroužky studují pilně návrh na Pravidla křesťanského života. Příští synod, který má zasedat dříve než tento nový rok bude zase starým rokem, má rozhodnout o přijetí těchto pravidel. Tak ještě s jinými návrhy na členství v církvi, výkladem o křtu svátém a j. je tu hodně práce duchovní a bohoslovecké. Odtud onen pracovní ruch a studium na předloze, která je ryze povahy náboženské a mravní. Slovem „pravidla" místo řád má být vyjádřeno, že nejde o nové zákony, že nejde o hůl na neposlušné ovce, že nejde o to nahradit samostatné naslouchání Boží vůli a odpovědnost osobního rozhodnutí neosobními paragrafy, které vždy a všude a zcela nedvojznačně zaručují dobrotu a správnost naší volby, nýbrž, že jde o rady, o pomoc, o pravidla, která mají před naším rozhodnutím být brána v potaz. V tomto světle stojí pak i slovo řád, kdykoli jím má být vyjádřen skutečný život, odpovídající společnému našemu porozumění Písem. Kde začneme s tímto řádem? Kde začneme připomínat rady a pokyny pravidel? V církevní praxi minulých dob se obyčejně církevní řád uplatňoval vůči nemanželským matkám, při reversantech, při pohřbech s hudbou zpravidla nemajetných a proto nevlivných členů sboru, při opilcích — a podle „přísnosti“ či „probuzenosti“ faráře u dalších členů sboru. Zřídka kdy církevní řád a trestní kázeňské sankce postihly kazatele a faráře. A to jen v případech hrubé a nejširší veřejnost urážející nemravnosti. Je zvláštní, že zatím co Písmo zdůrazňuje vždy první a větší odpovědnost pastýřů než ovcí, v církevních řádech tomu tak nebylo a v církevní praxi také ne. A přece prorokova ústa tlumočí, že z ruky pastýřů bude Hospodin vyhledávat cočet z toho. ne jak svému pastýřství rozuměli, nýbrž jak je praktikovali, a apoštolská napomenutí o příkladnosti života křesťanova jsou zaostřena především к postavě duchovních vůdců církví. Musí-li začít Boží soud ve světě nikoli u hříšného světa, nýbrž od domu Božího, musí s životem nodle řádu Božího slova začít jeho zvěstovatelé. A tu je třeba se zmínit, že v Pravidlech hned v prvním oddíle, v němž se mluví o řádu života sborového, v kapitole o členství, o práci ve sboru, je věnováno několik odstavců kazatelům zvláště. Jak ani není jinak možné, setkáme se s vytknutím kazatelových úkolů a povinností v celém rozsahu textu Pravidel. Ale na zmíněném čelném místě jsou vyslovena slova, která ukazují, jak církev bere vážně stav svých kazatelů a jak i jim chce pomoci pravidly v jejich často osamoceném a zcela ojedinělém postavení uprostřed sboru. Církev si povolává ke své službě odborně připravené dělníky (muže i ženy). Od nich očekává, že zůstanou věrni svým ordinačním slibům. Pravidla vyzvedávají, že budou svou víru poslušným životem vyznávat, že budou své údy, kteří byli svěřeni jejich kazatelské a pastýřské, péči, upřímně milovat a že budou osobně ve své práci pilní, radostní a vytrvalí. Někdy se lidem zdá, že takový výčet důsledků pravé víry je zbytečný. Ale když si uvědomíme, jak nrávě nedostatek praktické, živé a žité zbožnosti je zvláštním pokušením kazatelů, porozumíme, že takové bratrské připomenutí je zdravou a vpravdě pomáhající službou našim kazatelům. Kazatel byl povolán ke zvěstování Božího slova, jak je dosvědčeno v obou zákonech. К srozumivému tlumočení této zvěsti je třeba, aby splnil několik podmínek: musí být v modlitebním duchu přípraven naslouchat sám. co Bůh praví jemu i církvi; musí se pilným studiem obeznamovat se svědectvím bible; musí znát hlasy otců a učitelů, kteří církvi v minulosti Boří slovo věrně a čistě tlumočili, a jejich hlasy ctít; a' právě tak musí z pastýřské láskv znát své posluchače, jejich těžkosti i jejich pokušení. A kdvž toto vše splnil, musí teprve s živou naléhavostí, s jasnou zřetelností a s nezkrácením obsahem tlumočit slyšení slova svým bratřím a sestrám. Náš duchovní není církví povolán, jen aby byl kazatelem, nýbrž aby byl také pastýřem. A tu pastýř musí dbát na to, aby celý jeho život bylo „kázání evangelia“. Pastýř beránků žluči nemá, se říkalo v době Komenského, ale platí to dodnes pro styk duchovního s lidmi, ať se s nimi setkává kdekoli. Život víry — ne intelektuální hračkářství — není možný bez silného modlitebního života, bez praxis pietatis. Slovo, které zvěstuje ústy a káže svým životem, činí si nárok i na jeho život nejsoukromější. Nebude-li jeho Pokračováni na str. 2. 4, </, //, /4 >/4 <?4 <?£ OŽE VŠEMOHOUCÍ, DENNĚ MÁME NA OCÍCH TOLIK DŮKAZU Tvé slávy! Jsme však tak slepí, že si v své nevděčnosti zastíráme všechno jejich světlo. Kéž bys nám. to proto dal, abychom se konečně již naučili otevírat oči. Ano, Ty sám je nám otevři svým duchem, abychom povážili, jaké to množství, velikost a sláva Tvých dobrodiní, v nichž se nám ukazuješ a osvědčuješ Bohem věčnosti. To pak spatřujíce, dejž, abychom ve škole víry rostli a v ní se naučili za všechny své ctnosti Tebe tak chváliti, aby ani zdání chvály nezůstalo nám, ale abychom oslavovali a vyvyšovali jedině Tebe. Čím více milostivě osvědčuješ svou přízeň, tím více nás rozněcuj v úsilí ctíti Tebe samého, jen Tobě cele se poddávat a jen o to pečovat, aby všechna sláva zůstala Tobě a rozzářila se z Pána našeho Ježíše Krista po celém světě. Amen. Z MODLITEB JANA CALVINA Ve znamení spolupráce Není nemístné, jestliže i náboženský týdeník si všimne hlouběji skutečnosti, která bude v příštích pěti letech ovlivňovat náš denní život, naši práci na pracovišti i náš soukromý a rodinný život: druhé naší pětiletky. Pětiletka, do níž vstupujeme, se podstatně liší od prvního pětiletého plánu v tom, že není již jen naší vnitrostátní a tak říkajíc soukromou záležitostí, nýbrž že její průběh a výsledek je zasazen do širšího a — řekněme rovnou — velmi širokého rámce hospodářského plánu socialistických a socialismus budujících států. My všichni, kteří víme, že cesta к lepší, zajištěnější budoucnosti všech vede automatisací, důsledně provedenou elektrifikací к takovému stupni výroby, jak ho mohou umožnit jen nepřeberné, nově odkryté zdroje atomové energie, zároveň vidíme nejen nutnost mezinárodní dělby práce, nýbrž za vším tím grandiosním úsilím hlavně člověka. Nejprve vidíme, že si v tomto plánu podívá vlastne 900 milionů lid; гиге ke společnému dílu. Jsou to příslušníci různých národů, jsou to vyznavači různých náboženství, lidé s různými světovými názory — jedno však mají společné: činem vyjádřenou vůli po lepším zajištění budoucnosti pro sebe a pro své děti. To pak je stránka věci, která nejenže zaslouží pozornosti církvi, nýbrž i jejich plné podpory. To již proto, že ž tohoto společného zájmu vyrůstá nutně to, co náš dnešek bude vždy nápadněji odlišovat od včerejška. Až dosud jsme si navykli slýchat zprávy o konkurenci nejen firem, nýbrž přímo o konkurenci států, při níž jednotlivé státy neváhaly použít i ne vždy čestných a poctivých metod к získání nových trhů, nového odbytiště na úkor konkurenta. Toto soupeřství na poli obchodním vedlo a dovádělo státy к nepřátelství a к vražedným válkám. Druhá pětiletka však nám svou skutečností zároveň říká, že nejen konkurence, nýbrž i její hrůzné a protibožské důsledky — válka, vraždění, jsou překonány. V táboře 900 milionů, který se prostírá od naší Šumavy až к břehům Tichého oceánu, je válka překonána, je již absurdností. Na místo konkurence nastoupí zde soutěž o co nejúspěšnější plnění plánu, tedy boj, v němž nebude poražených, poněvadž zde mohou být jen vítězové společného boje; polím orným již nebude hrozit proměna v pole válečná. Kolem toho ovšemže nemohou chodit církve lhostejně. Ani jim nemůže být lhostejné, do jaké míry bude plán plněn. To proto, že není opravdu lhostejné a totéž, zda bude udržen mír, ci zaa vypukne váixa. Ani v tomto velikém plánu nejde nakonec o procenta, ukazatele, jde o lidi, o živého člověka. Proto je třeba, aby církve věděly: naši spoluobčané, naši bratři, počínají druhou pětiletku. Je také třeba, aby (jestliže tak dosud neučinily) se zeptaly: Jak se my zde zachováme? Dojdou-li pak к správné odpovědi, nechť ji naplňují životem, činem. Za špatné odpovědi se tak jako tak, ve škole i v životě, těm, kteří se nikdy ničemu nenaučili, dávají pětky. P Vánoční a novoroční poselství synodního seniora českobratrské církve evangelické Drazí bratři a sestry v Ježíši Kristu, radujeme se z toho, že smíme jako lid Boží opět přijímat ono poselství, které nám zvěstuje, že Bůh zjeven jest v těle. Čím více uvažujeme o této vánoční události, tím více nad ní žasneme a tím méně ji po lidsku chápeme. Víme, že by se dalo proti vánočnímu evangeliu uvést mnoho lidských námitek, ale nejzávažnější je zajisté ta námitka, že žádný z nás nemá předpokladů pro to, aby se svaty Bůh takto к nám sklonil. Naopak: všecko to, co při sobě vidíme, musí být Pánu Bohu odporné a musí jej popouzet к spravedlivému hněvu proti nám. Tim větší vsak je div vánoc, že Bůh našel v člověku „zalíbení“ (Luk. 2, 14) a že přišel sám na tente svět, aby zahladil naše nepravosti a očistil si nás jako svůj lid zvláštní. Celý náš lidský život ani všecky věky věků nestačí na to, abychom jej dost chválili za tento skutek lásky a slitování. Zpívejme s radosti vánoční písně, naslouchejme s touhou a pokorou zvěstovanému slovu a přijímejme ujištění o Božím odpuštění v Ježíši Kristu při jeho stole. Avšak blížící se změna roku nám také připomíná, že Pán života „na dlaň odměřil nám dnů“ (Žalm 39, 6) a že dnové naši jsou „jako stín nachýlený“ (Žalm 102, 121 Napomíná nás, abychom „vykupovali čas“ (Ef. 5, 16) a abychom „milosti Boží nadarmo nebrali“ (II. Kor. 6, 1). Buďme vděčni za každou příležitost к hledání Hospodina, kterou jsme měli v minulém roce, a bojme se, abychom v příštím roce takové příležitosti nepromeškali. „Rozsívejte sobě к spravedlnosti, žněte к milosrdenství, ořte sobě ouhor, poněvadž čas jest к hledání Hospodina, až by přišel a dštil vám spravedlností“ (Oz. 10, 12). Důvěřujme však, že jsme v Božích rukou a že bez vůle Otce našeho nebeského ani vlas s naší hlavy nemůže spadnout. On, ten nebeský Otec náš, který nás ve svém Synu povolal ze tmy v předivné světlo své, nemá libosti v našem trápení, ale chce nás vést к radosti a pokoji. Svěřme se cele jeho vedení a věřme, že on všecko spraví (Žalm 37, 5). On je náš Pán a my jsme jeho lid — nemůžeme se minout cíle. Po stránce našeho občanského života byl minulý rok poznamenán mnohým úsilím o dorozumění mezi lidmi a o znovunastolení důvěry mezi národy. Takové snahy plně odpovídají i našim touhám a proto jsme dali své síly do služeb těchto ušlechtilých cílů. Jsme vděčni za to, že křesťanské církve mohou účinně napomáhat sblížení národů a že smějí stavět mosty přes prohlubně a propasti. Vzájemné návštěvy a čilý styk mezi církvemi různých národů jsou — jak věříme — svědectvím o tom, že staré věci pomíjejí a že v Ježíši Kristu, který je a zůstává nadějí světa, se svět obnovuje v pokoji. Touto cestou, cestou dorozumění, sbližování, přátelství a pokoje chceme jiti s pomocí Boží i nadále a prosíme vás všecky o vaše přímluvné modlitby i o účinnou podporu. Do nového roku provázej nás Pán Bůh svým odpuštěním a svým milosrdenstvím! Požehnání svého uděliž nám Bůh, Bůh náš! Požehnej nás Bůh a bojtež se, jeho všecky končiny země! (Žalm 67, 7—8). ,