Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1957 (XLII/1-43)

1957-01-03 / No. 1

« Přikázání krátké a jasné. Nepokradeš! Snad ani by nebylo po­třebné je ještě vysvět­lovat biblickými souvislostmi. Snad štaci jen připomenout a uvědomit si je­ho šíři. jak to činí Heidelberský kate­chismus: Krádež není jen to, co jako krádež a loupež státní úřady trestají, ale všecky zlé pokusy, jimiž bychom si věci bližního chtěli přisvojit bud' ná­silím, nebo zdánlivým právem jako ne­pravou váhou, měrou zboží, penězi, lichvou, nebo jakýmkoli prostředkem od Boha zapovězeným; a pod pojem krádež patří i lakomství a zbytečné mrhání svými dary. (Ot. 110.) A přece, jak se prohloubí porozuměn! tomuto přikázání, necháme-li mluvit Písmo! Všimněme si jen. co všechno podle bible může být předmětem krádeže. Nejsou to jen věci našeho bližního, ale i sám bližní, člověk. Tak na příklad Jo­sef o sobě říká, že byl ukraden (tak do­slova!) ze země Židovské (Gen. 40, 15). Práva soudná izraelského lidu pamatují na krádež člověka (Ex. 21, 16; Deut. 24, 7). Ale za krádež se pokládá i sku­tek Achanův (Joz. 7, 11), který vzal z věcí oddělených pro Hospodina. A Jeremiáš zaznamenává výrok Hospo­dinův proti falešným prorokům, kteří ukrádaji slova Hospodinova (23, 30). A ku podivu v Bratrském katechismu se uvádí na prvním místě mezi kráde­ži právě svatokrádežné sahání na Boží věci (Ot. 52). Chtěli tu snad Bratří upo­zornit na to, že každá krádež, i ta nej­­obyěejnějšf, znamená, že člověk sahá svatokrádežně na Boř! věci? Máme te­dy toto přikázání až do těchto důsled­ků dotáhnout? Zatím však pokračuj­me v hledání v Písmu. __ A tu stojí za povšimnutí, že dvě věci vyznačují krádež. Předně, že Bověk činí něco tajně, neupřímně a nepoctivě, a hlavně ke škodě bližnímu. Nemusí to být právě braní něčeho. Tak Lában praví Jákobovi: Ušel jsi tajně, ale do­slova přeloženo: Ukradl jsi srdce mé (Gen. 31 ,26). Podobně čteme o Abso­lónovi, že obracel к sobě (ale doslova: ukrádal) srdce mužů Izraelských. (2 Sam. 15, 6). A druhé: Všude, kde čteme o krádeži, ruší se zřetelně obecenství a pokojný vztah mezi lidmi. Nikdy to není něco, co by se týkalo jen jedno­ho nebo dvou lidí, nýbrž je zasaženo celé obecenství. Nejzřetelnější je to ovšem u krádeže Achanovy (Joz. 7), u Absolona (2 Sam. 15), ale stejně u Jákoba (Gen 31) i na příběhu Joze­­fově. Krádež je totiž projevem žádosti panovat, mít moc, být pánem nad ně­čím, co je člověku pouze propůjčeno NA ZÁKLAD PROROCKÝ A APOŠTOLSKÝ 8. PŘIKÁZÁNI a svěřeno. Tedy projevem toho, co je opakem služby, ke které Bůh povolal člověka a stvořil obecenství lidí (Gen. 2, 18). Člověk tu zasahuje do Božích stvořitelských řádů. Proto každá krá­dež je svatokrádežné sahání na Boží věci. Potvrzuje to i modlitba z Přís.: Abych zchudna, nekradl ,a nebral (na­prázdno) jméno Hospodina Boha svého (30, 9). Každá krádež je snižováním jména Hospodinova, neboť ukazuje, že člověk přestává počítat s Boží mocí, spravedlností a milostí. Abychom pak ještě důkladněji po­chopili, proč je právě toto přikázání proti krádeži zařazeno mezi deset nej­­důležitěiších nařízení Božího zákona — ač namnoze mezi pohany a v některých starověkých filosofických systémech nebylo považováno za nic nečestného — připomeňme si ještě, že podle: Pís­ma nemá člověk nic,nad čím by mohl být absolutním pánem a čeho by se mohl sám zmocnit jako svého vlast­nictví. Všecko je nám jen propůjčeno od Boha, svěřeno к službě jako ony hřivny služebníkům z podobenství (Mat. 25, 14—30). Nic nemá křesťan pokládat za své vlastnictví a svůj ma­jetek, ale i to, co obvykle nazývá svým, má jako svěřený dar od Boha, kterým má přisluhovat druhým, jako dobrý ša­fář rozličné Boží milosti (1 Petr 4, 10). Nemáme-li právo svévolně a svémocně panovat nad vlastními věcmi, není nám už vůbec dovoleno zmocňovat se toho, což jest bližního. Izraelský lid učil tomu Hospodin i ustanovením mi­lostivého léta, kdy si lid měl připome­nout Hospodinovo vlastnictví všeho a své šafářství na Božím svěřenectví: Nebo má jest země, a vy jste příchozí a podruzi u mne (Lev 25). Pravda, říká se, že toto ustanoven! Izrael nikdy do­opravdy nezachovával. Ale bylo zde jako nezamlčitelné Boží napomenutí. I my jsme všichni přestupnici 8. při­kázání. Všichni přece žijeme více mé­ně na úkor svých bližních. Musíme si to se vší vážností uvědomit a slyšet naléhavě apoštolskou výzvu, abychom rostli v službě, lásce a pomoci bližním a sdíleli se o svá obdarování. Obdaro­vání nejen hmotná, ale také duchovní, jak to vidíme na Ježíši Kristu. Kdo jím se dá vyučit, bude vpravdě umět pra­covat, dělaje rukama, což dobrého jest, aby měl, z čeho udělit nuznému (Ef. 4, 28). Pak budeme' z moci Kristovy víc a víc zachovávat toto osmé přikázání, které nás učí, abychom se niče­ho nezmocňovali ke škodě jiných, ale sdíleli se s bliž­ními o to, co jsme sami při­jali, J. Sládek Píseň o vločkách JAROSLAV SEIFERT Za vločkou padá třpytná vločka, a letíc tiše, ptá se jí, kam spěchá, ať jen chvilku počká. A pak se sešly v závěji. Už do ticha, už ve stíny čas spřádá vás jak vteřiny, sněhové vločky! Než napije se z kalužiny pták zpívající o závod, budou z vás dávno ve tmě hlíny jenom dvě drobné kapky vod; budou z vás stonky plavuně, která se plazí bez vůně, sněhové vločky! A co jsme my v tom koloběhu, utkáni jenom z vodních par? Vždyť tančíme jak vločky sněhu pro život nových, příštích jar. A do ticha a ve stíny čas spřádá nás jak vteřiny, sněhové vločky! Chlapec a hvězdy — verše к obrázkům J. Lady Volá církev к pokání. Kdo? Nikdo jiný než reformátor dr Martin Luther. Jeho první these, z 95 přibitých na vra­ta zámecké kaple ve Wittenberku, zní: „Protože náš Pán a Mistr Ježíš Kristus říká: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Boží!, chtěl tím vyjádřit, že gelý život věřících má být pokáním." I když tímto slovem bojoval Luther proti tehdejší odpustkové praxi, přece daleko nad onen zlořád vyzvedl zá­kladní motiv Písma svátého a postavil ho na samý začátek reformace. Jere­miáš, jemuž přikázané volání к pokání přineslo tolik nepřátelství, že jednou vyústilo v dojemný nářek nade dnem vlastního zrození, — Jak Křtitel, jehož výzva к pokání přivede sice tisíce blíže к Mesiáši, potom však, když předhazuje svému králi smilný poměr, způsobí mu násilný konec života, — Ježíš, jehož slzy nad Jerusalemem, který nečinil pokání, získávají od nejvyšších před­stavitelů města takové odpovědi, že к odstranění tohoto nepohodlného ka­zatele použijí í nenáviděných Římanů — ti všichni tvoří začátek. Toto volání к pokání již v církvi nikdy zcela ne­­umlklo. Jeho moc i jeho pravdivost rostla tím víc. Čím samostatnější byla církev vůči světu. Jenom ve svobodě, která je předpokladem vší duchoven­ské péče, působí volání к pokání oprav­du to, к čemu je určeno. do V těchto sloupcích chceme své čte­náře seznamovat s důležitými událost­mi jubilejního roku založení Jednoty bratrské a budeme zde i na jiných místech Kostnických jisker pamatovat na historicky závažná výročí, místa a postavy z dějin Jednoty bratrské. • * * К 1. březnu chystají naše církve vzpomínkové přednášky a besedy, je to totiž den, který je slaven u nás i ve světě jako den založení Jednoty bra­trské. V neděli 3. března bude v Kun­­valdě velké shromáždění ťnezicírkevní, na kterém promluví jako hlavní řeč­ník děkan Komenského fakulty J. L. Hromádka. Jubilejní oslavy budou vrcholit koncem května a začátkem června v Praze sjezdem evangelických církví. К těmto oslavám čekáme po­četnou účast zahraničních hostí, na­šich krajanů, kteří budou chtít navští­vit památná bratrská místa v staré vlasti, a těšíme se na ně upřímně. Na tomto pražském sejití pronesou zá­stupci reformačních církví sva posel- Jubilejní rok ství na thema: Co dala bratrská refor­mace reformaci světové a bude při něm vyhlášen manifest dědiců Jednoty bratrské. Jednotlivé dílčí slavnosti, které bude pořádat Ekumenická rada, Kostnická Jednota, z církví pak zejmé­na českobratrská církev evangelická a Jednota bratrská, budou pokračovat po celý rok 1957 a budeme o nich přiná­šet pravidelné zprávy. 100. výročí narození svého prvního biskupa Václava Vančury oslaví Jedno­ta bratrská vzpomínkovým shromáždě­ním v neděli 6. ledna, při němž bude odhalena pamětní deska na jeho rod­ném domě v Čáslavi-Kalabousku. O 9. hod. se koná shromáždění v českobra­trském evangelickém sboru v Čáslavi a kázati bude místní farář V. Jerie, O životě a díle biskupa Vančury promluví Dr. M. Plecháč, a zástupci církví učiní pozdravné projevy. Autobusy odvezou účastníky slavnosti na Kalabousek, kde promluví biskup K. Reichel a za rodi­nu superintendent V- Vančura. S modlitbou do jubilejního roku 1957. — Jednota bratrská uspořádá na prahu jubilejního roku modlitebný tý­den, v němž poslouží kazatelé všech reformačních církví pražských: V úte­rý 8. 1. Jos. Kurz (Křest, sbory), ve středu 9. 1. J. Pohl, (CČS), ve čtvrtek 10. 1. Dr. A. Molnár (čbr. evang.), v pá­­tek 11. 1. V. Schneeberger (metod.), v sobotu 12. 1. S. Švec (jedn. baptistů)., v neděli 13. 1. J. Mikulecký (jedn. čbr.). Večery se konají vždy v 19,30 hod. v Praze II., Halkova ul. 5. Ochranovští připravují na oslavu vý­ročí Jednoty bratrské provedení histo­rického obrazu, jehož hlavními posta­vami jsou Jan Augusta a Jan Blaho­slav. Děj této „divadelní hry“ je vy­tvořen podle Aktů Jednoty bratrské. Hra je nyní překládána do češtiny a bude provedena i u nás. Ekumenicky v Nizozemí J. M. LOCHMAN NIZOZEMÍ Jednu nesnáz mívá mezinárodni eku­­munická konference pro člověka, kte­rý by rád poznal život země a církve, v niž se koná: že nezbytné soustředě­ni к jednání se zástupci různých církví tlačí do pozadí církev hostitelskou. Velký ohlas pražského zasedání vý­konného výboru Světové presbyterní aliance byl dán jistě tím. že tomu и nás tak nebylo: účastníci vešli ve styk s našimi sbory. Ale to je, pochopitelně, spíš výjimka než pravidlo. V Drieber­­fjen platilo plně pravidlo. S Nizoze­mím a jeho církví — kromě jejích vý­razných delegátů — jsme se mnoho ne­setkali. A přece jsme si odnášeli řadu dojmů, jen ovšem, většinou turisticky letmých. U těch vysloveně „turistických" dlouho neprodlíme: tu se věru v pří­značném profilu Nizozemí mnoho ne­zmínily ony dominanty jež kdysi pů­vabně zachytil Karel Čapek. Podne• se ti z oken rychlíku představuje Ho­landsko jako skutečné Nizo-zemi. nesmírná zelená rovina s větrnými mlýny, čárkovaná nespočetnými kaná­­ly a houfní tečkovaná nezbytnfpni kravami. Podnes tě při spěšných pro­cházkách lidnatými městy přímo omrá­či nevídaná frekvence vozidel všeho druhu, především ovšem jízdních kol. v jejichž bouřlivém přímlu je_ chodec vskutku bědně menšinový případ. A podnes zde žije houževnatý a pracovi­tý holandský lid, v posud neskonče­ném zápase s mořem, (které se ‘ještě před třemi roky krůtě mstilo za vy­chvácenou půdu. když po protržení hrází zahynuly v zatopených oblastech stovky lidí). Ale ovšem: i mnohem ví­ce než tyto tradiční rysy bylo lze vi­dět v dnešním Nizozemí. Uveďme z to­hoto „víc" aspoň jednu znamenitost: soubornou výstavu Re mbrandto­­va díla. tak jak ji v letošním rem­­brand.tovském roce pečlivě připravila obě nizozemská velkoměsta. Amstero­dam a Rotterdam. Zhlédnout tuto vý­stavu, setkat se kromě vrcholných plá­ten, v Amsterodamě trvale přístupnjjch (na př. Noční hlídka. Židovská nevěs­ta a j.) ještě s celou řadoii dalších děl. svezených к výstavě i odjinud ze svě­ta — to byla vskutku .zvláštní přívě­tivost Poži“, jak to nazval jeden z ho­landských bratří, když nás na tuto možnost v Driebergen upomínal. Ale dost. už o tom — nepřijel jsem 'do Holandska к turistice ani za kultu­rou, nýbrž к ekumenické práci a skrze ni ovšem předně к nizozemské círk- V i. Co lze — z letmých, kusých dojmů — pověděti o ní? DRIEBERGEN První naše setkání s Nizozemskou reformovanou církví bylo setkání s je­jím střediskem v Driebergen. Bylo pro nás, pravda, jen pozadím našeho jed­nání, byli jsme v něm jen skupinou příchozích, kteří do jeho pravidelného života nijak nezasáhli. Přece jsme se však hleděli blíže seznámit i s ním. Středisko nese jméno „K erk en V/erelď, církev a svět. Už tím je naznačeno jeho podání: probouzet v církvi odpovědnost za život ve světě a účinněji ji připravovat na úkoly mezi lidmi naší doby. Dílo toto bylo započa­to před deseti lety. ale myšlenka na ně se zrodila už v době nacistické okupa­ce. Tenkrát sí mnozí naléhavě uvědo­mili hloubku krise evropského člověka i nedostatečnost běžných forem církev­ní práce uprostřed ní. Celé rozhodující oblasti veřejného děni církev v minu­losti prostě propustila ze svého zájmu i odpovědnosti a vyžívala se jen ve svých náboženských věcech. Uprostřed statečných vyznavačských zápasů na­cismu tváří v tvář však mnohým vy­svitlo, že je to povážlivé zúžení úkolu vyznávající církve a nedověra. Je tedy nutno tradiční praxi revidovat a hle­dat nové, theologicky i prakticky při­měřenější formy práce. Právě tomu slouží „Kerk en Wereld" v Driebergen stejně jako několik dalších církevních středisek. Nizozemská cirkev tu zřejmě nava­zuje na podobné pokusy jiných evrop­ských církvi, tak jak jsou represento­vány na př. německými „E van g e­­lickými akademiemi". Všude se věnuje přední pozornost práci mezi „laiky": v nich je přece církev přede­vším vtělena do tohoto světa, do jeho úsilí a risika. Jim tedy dluží zvláštní péči. Proto sdružují tato střediska ke společné práci především skupiny bratří a sester obdobného občanského poixAání (na př. učitele.' právníky. lé­kaře. dělníky). aby jím umožnila hle­dat v soustředění nad Písmem i w sdí­leni a tříbení odborných lidských otá­zek a zkušeností spoločnou odpověď na úkoly, jež jim jsou právě na jejích určitém, místě položeny. Kromě toho školí taková střediska v delších kur­sech i pomocné pracovníky církevní, právě s ohledem na službu při dneš­ním Člověku. V Driebergen je nadto během školního roku i běh pro theolo­gy-absolventy, jímž musí projít všichni bohoslovci, ať už před tím studovali na kterékoli ze čtyř nizozemských fakult (Utrecht,Leyden, Amsterodam, Gronin­gen). To vše je posud ve stadiu hledá­ní, ale usilovná práce (jíž se věnuje celá řada theologů i laiků jako svému hlavnímu povolání) už nese dobré ovoce. ZÁMEK „OUD POULGEEST“ Do nitra konkrétní práce ..Evange­lických akademií" jsem mohl blíže na­hlédnout po skončení porady v prie­­bergen, kdy jsem byl pozván к návště­vě jiného střediska poblíž Leydenu. Je to menší středisko: v krásném prostře­dí starobylého zámečku „Oud Potil­­geest", který byl jen nejnutněji re­novován, není místa pro víc než 30—4П účastníků. Je však velmi živé — jistě i dík svému znamenitému řediteli A. W. К is to v i. Bratr Kist není theo­log, ano ani církevník běžného typu. Znamenitý právník stál dlouho docela stranou církve — až válečná léta jej přímo vrhla do církve, a to hned, do­prostřed jejích nejnaléhavějších úkdů. Dnes stojí tento pronikavýi a energický pracovník v tele snad celé práce nizo­zemských evangelických akademií. By­tostně zasažen zvěstí o přteh.ázejícim Království, jehož řády se utlačují už dnes do pořádků této země ve všech jejích oblastech, promýšlí velmi pod­nětně důsledky pro nejrůznější oblasti života. „Oud Poulgeest" je ekumenické středisko (tedy ne výlučně reformova­né), otevřené především pro otázky evropských církví a jejich společného posláni. Avšak ani ostatní formy práce evangelických akademií tu nejsou opo­menuty. Ňa př. v týdnu před mým příchodem bylo krátké sjití skupiny snoubenců, vstupujících v manželství a shromážděných к otevřené rozpravě o problémech, které se jim Idadou. Po této velmi živé skupině následovala do­cela jiná: vězeňští poradci, úředníci určeni к jakémusi patronátu nad pro­puštěnými vězni. Tak skupina střídá skupinu — vždy noví lidé a nové otázky. Za mého dvoudenního pobytu byla v „Oud Potil geest" jedna třída peda­gogických, studentů z Rotter­damu i se zástupci svých učitelů. Měl jsem možnost se s nimi blíže seznámit a být svědkem jejich živého zájmu o evropské otázky, jmenovitěí i o nás. Pravda, leckdy v tom bylo více spon­tánního zájmů než informovanosti.; ko­lem hosta z Československa chodili v první chvíli jaksi po špičkách, jak se později ukázalo v obavě, zda mu vůbec mohou klást otázky či dokonce zda jej lze volně fotografovat. Avšak clom všelijakých předsudků se protrhla prv­ními rozhovory. A otevřenost, s níž tito mladí lidé byli ochotni revidovat své „stereotypy" (jak znělo slovo, s pímž se po celý kurs potýkali, v sympatic­kém boji proti všem hotovým, nepro­měnně utkvělým představám ve styku mezí lidmi) byla až překvapující. Tu je zřejmý význam takové práce, ja­kou konají evangelické akademie v Holandsku: uprostřed jisté stagnace v politickém zájmu průměrných Ho­lanďanů. v náladě jisté únavy a ne­jistoty, která je při všem poměrném blahobytu, zdálo se mi, mnohé zachva­cuje (k tomu přispívá i stálá emigra­ce do zámoří, neboť po ztrátě většiny kolonií hledají mnozí obživu mimo svou lidnatou zemi): probouzet odpo­vědný a energický zájem církve o spravedlivé věci v tomto světě. Odtud pochopíme, že má vedení reformované církve už dobrou tradici statečného slova i к ožehavým otázkám, kdy roz­hodně nelichotí průměrnému konzer­vativnímu smyslení svých údů: na př. nedávno ve vážném projevu proti ko­lonialismu. CIRKEV V setkání s evangelickými akademie­mi se mi nizozemská církev představila, myslím, ve svém nejlepším světle. Tu je veskrze kladný úsek práce, ve kterém má mnoho co říci i nám. Jsou ovšem i jiné oblasti církevního života, kde má tato cirkev své všelijaké bo­lesti i vyslovené stíny. Neměl jsem, žel, možnost, poznat zblízka život kon­krétního sboru. Věru tedy nemohu pronášet posudky. Ale o jednom rysu jistého zklamání se přece zmíním. V jedinou nedělí svého pobytu jsem byl v Amsterodamě. Zúčastnil jsem se shromáždění v Nieuwe Kerk. Je tó vlastně místní katedrála': chrám, který bývá místem velkých událostí života církevního i občanského. Jeho prostor pojme jistě několik tisíc lidí. A tu bylo tím tísnivější. když o hlavních neděl­ních bohoslužbách bylo v tomto kostele roztroušeno něco víc než stovka bratří a sester, z nichž část ještě zřejmě ná­hodní návštěvníci. Jistě nelze tuto sku­tečnost přeceňovat: víme sami, jak právě ústřední sbory jsou dnes všeli­jak oslabeny a jak se těžiště církev­ního života v městech vřesouvá svíš do okrajových sborů. Když však člověk o něco později skoro na témže místě vidí hustý zástup, vycházející z dopo­ledního filmového představeni — a to ještě zřejmě pochybné úrovně — pak tato dvojí letmá zkušenost v zemi tak silných reformovaných tradic přece jen zarmoutí. Tím větší váhy ovšem na­bývají ony živé pokusy o nové uplat­nění evangelia, jichž jsme byli svěd­ky v nizozemských evangelických aka­demiích. NAARDEN Už při prohlídce Amsterodamu, ano od prvního vstupu na holandskou pů­du, nelze nevzpomenout na toho, kdo právě zde nalezl na sklonku své trpké pouti vyhnance útočiště: na J. A. Komenského. Proto také přitahuje Naarden, místo jeho hrobu. Nevelké město, zřejmě bývalá pevnost obehna­ná vodními příkopy (později z letadla se ukáže jako úhledná, stříbřně lemo­vaná hvězdice), má několik míst. při­pomínajících Komenského: mausoleum, museum, pomník. Všude jsou také orientační tabulky ke všem těmto místům. A přece je to všechno jaksi opuštěné. Do mausolea jsem se nedo­stal, bylo pochopitelně zavřeno, ale ani místní sousedé, ani okolo stojící vojáci zprvu nevěděli, kde je klíč (kostel, ve kterém je Komenský pohřben, patří ke kasárnům). Jen český a latinský nápis hlásá, že jsi na místě, kde bylo v tři­cátých letech péčí československé vlá­dy zbudováno mausoleum. I museum budí spíš smutný dojem, radostný snad jen tím. když vidíš, jak mnoho čes­kých lidí při návštěvě Nizozemí tíhne právě sem. I mnozí jiní cizinci. Ho­lanďanů však poměrně málo. Vůbec zjišťuješ napořád, že je známost Ko­menského v Nizozemí malá (i ti milí pedagogičtí studenti znali sotva jmé­no!). To je neradostné —' a je to patr­­ně i naše vina, jmenovitě i evangelic­kých církví. Souvisí to se širší otázkou■ s poměrně řídkými styky s ni­zozemskými církvemi. Tu kulháme da­leko, na př. za tradičně pěstovanými styky maďarsko-nizozemskými. Pró nás jako by vlny ekumenického zájmu uvízly^bud’ hned v Německu, anebo zase přesáhly přes Kanál (včetně Ho­landska ) až do Skotska. Lze si to snad vysvětlit (už jazykovými důvodu), ale je to škoda. Tím spíš, když radostně zjišťuješ, že je o nás — na př. na ve­doucích místech reformované církve — zřejmý zájem. Na to bychom — právě také při památce Komenského — nadále neměli zapomínat. Plánovaná návštěva delegace nizozemských církví к nám by mohla být dobrým počát­kem, ku prospěchu na obou stranách. Neboť o tom není už po letmém setká­ní pochyb": máme si s nizozemskými bratry hodně co řiti; N

Next