Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1957 (XLII/1-43)
1957-01-03 / No. 1
« Přikázání krátké a jasné. Nepokradeš! Snad ani by nebylo potřebné je ještě vysvětlovat biblickými souvislostmi. Snad štaci jen připomenout a uvědomit si jeho šíři. jak to činí Heidelberský katechismus: Krádež není jen to, co jako krádež a loupež státní úřady trestají, ale všecky zlé pokusy, jimiž bychom si věci bližního chtěli přisvojit bud' násilím, nebo zdánlivým právem jako nepravou váhou, měrou zboží, penězi, lichvou, nebo jakýmkoli prostředkem od Boha zapovězeným; a pod pojem krádež patří i lakomství a zbytečné mrhání svými dary. (Ot. 110.) A přece, jak se prohloubí porozuměn! tomuto přikázání, necháme-li mluvit Písmo! Všimněme si jen. co všechno podle bible může být předmětem krádeže. Nejsou to jen věci našeho bližního, ale i sám bližní, člověk. Tak na příklad Josef o sobě říká, že byl ukraden (tak doslova!) ze země Židovské (Gen. 40, 15). Práva soudná izraelského lidu pamatují na krádež člověka (Ex. 21, 16; Deut. 24, 7). Ale za krádež se pokládá i skutek Achanův (Joz. 7, 11), který vzal z věcí oddělených pro Hospodina. A Jeremiáš zaznamenává výrok Hospodinův proti falešným prorokům, kteří ukrádaji slova Hospodinova (23, 30). A ku podivu v Bratrském katechismu se uvádí na prvním místě mezi krádeži právě svatokrádežné sahání na Boží věci (Ot. 52). Chtěli tu snad Bratří upozornit na to, že každá krádež, i ta nejobyěejnějšf, znamená, že člověk sahá svatokrádežně na Boř! věci? Máme tedy toto přikázání až do těchto důsledků dotáhnout? Zatím však pokračujme v hledání v Písmu. __ A tu stojí za povšimnutí, že dvě věci vyznačují krádež. Předně, že Bověk činí něco tajně, neupřímně a nepoctivě, a hlavně ke škodě bližnímu. Nemusí to být právě braní něčeho. Tak Lában praví Jákobovi: Ušel jsi tajně, ale doslova přeloženo: Ukradl jsi srdce mé (Gen. 31 ,26). Podobně čteme o Absolónovi, že obracel к sobě (ale doslova: ukrádal) srdce mužů Izraelských. (2 Sam. 15, 6). A druhé: Všude, kde čteme o krádeži, ruší se zřetelně obecenství a pokojný vztah mezi lidmi. Nikdy to není něco, co by se týkalo jen jednoho nebo dvou lidí, nýbrž je zasaženo celé obecenství. Nejzřetelnější je to ovšem u krádeže Achanovy (Joz. 7), u Absolona (2 Sam. 15), ale stejně u Jákoba (Gen 31) i na příběhu Jozefově. Krádež je totiž projevem žádosti panovat, mít moc, být pánem nad něčím, co je člověku pouze propůjčeno NA ZÁKLAD PROROCKÝ A APOŠTOLSKÝ 8. PŘIKÁZÁNI a svěřeno. Tedy projevem toho, co je opakem služby, ke které Bůh povolal člověka a stvořil obecenství lidí (Gen. 2, 18). Člověk tu zasahuje do Božích stvořitelských řádů. Proto každá krádež je svatokrádežné sahání na Boží věci. Potvrzuje to i modlitba z Přís.: Abych zchudna, nekradl ,a nebral (naprázdno) jméno Hospodina Boha svého (30, 9). Každá krádež je snižováním jména Hospodinova, neboť ukazuje, že člověk přestává počítat s Boží mocí, spravedlností a milostí. Abychom pak ještě důkladněji pochopili, proč je právě toto přikázání proti krádeži zařazeno mezi deset nejdůležitěiších nařízení Božího zákona — ač namnoze mezi pohany a v některých starověkých filosofických systémech nebylo považováno za nic nečestného — připomeňme si ještě, že podle: Písma nemá člověk nic,nad čím by mohl být absolutním pánem a čeho by se mohl sám zmocnit jako svého vlastnictví. Všecko je nám jen propůjčeno od Boha, svěřeno к službě jako ony hřivny služebníkům z podobenství (Mat. 25, 14—30). Nic nemá křesťan pokládat za své vlastnictví a svůj majetek, ale i to, co obvykle nazývá svým, má jako svěřený dar od Boha, kterým má přisluhovat druhým, jako dobrý šafář rozličné Boží milosti (1 Petr 4, 10). Nemáme-li právo svévolně a svémocně panovat nad vlastními věcmi, není nám už vůbec dovoleno zmocňovat se toho, což jest bližního. Izraelský lid učil tomu Hospodin i ustanovením milostivého léta, kdy si lid měl připomenout Hospodinovo vlastnictví všeho a své šafářství na Božím svěřenectví: Nebo má jest země, a vy jste příchozí a podruzi u mne (Lev 25). Pravda, říká se, že toto ustanoven! Izrael nikdy doopravdy nezachovával. Ale bylo zde jako nezamlčitelné Boží napomenutí. I my jsme všichni přestupnici 8. přikázání. Všichni přece žijeme více méně na úkor svých bližních. Musíme si to se vší vážností uvědomit a slyšet naléhavě apoštolskou výzvu, abychom rostli v službě, lásce a pomoci bližním a sdíleli se o svá obdarování. Obdarování nejen hmotná, ale také duchovní, jak to vidíme na Ježíši Kristu. Kdo jím se dá vyučit, bude vpravdě umět pracovat, dělaje rukama, což dobrého jest, aby měl, z čeho udělit nuznému (Ef. 4, 28). Pak budeme' z moci Kristovy víc a víc zachovávat toto osmé přikázání, které nás učí, abychom se ničeho nezmocňovali ke škodě jiných, ale sdíleli se s bližními o to, co jsme sami přijali, J. Sládek Píseň o vločkách JAROSLAV SEIFERT Za vločkou padá třpytná vločka, a letíc tiše, ptá se jí, kam spěchá, ať jen chvilku počká. A pak se sešly v závěji. Už do ticha, už ve stíny čas spřádá vás jak vteřiny, sněhové vločky! Než napije se z kalužiny pták zpívající o závod, budou z vás dávno ve tmě hlíny jenom dvě drobné kapky vod; budou z vás stonky plavuně, která se plazí bez vůně, sněhové vločky! A co jsme my v tom koloběhu, utkáni jenom z vodních par? Vždyť tančíme jak vločky sněhu pro život nových, příštích jar. A do ticha a ve stíny čas spřádá nás jak vteřiny, sněhové vločky! Chlapec a hvězdy — verše к obrázkům J. Lady Volá církev к pokání. Kdo? Nikdo jiný než reformátor dr Martin Luther. Jeho první these, z 95 přibitých na vrata zámecké kaple ve Wittenberku, zní: „Protože náš Pán a Mistr Ježíš Kristus říká: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Boží!, chtěl tím vyjádřit, že gelý život věřících má být pokáním." I když tímto slovem bojoval Luther proti tehdejší odpustkové praxi, přece daleko nad onen zlořád vyzvedl základní motiv Písma svátého a postavil ho na samý začátek reformace. Jeremiáš, jemuž přikázané volání к pokání přineslo tolik nepřátelství, že jednou vyústilo v dojemný nářek nade dnem vlastního zrození, — Jak Křtitel, jehož výzva к pokání přivede sice tisíce blíže к Mesiáši, potom však, když předhazuje svému králi smilný poměr, způsobí mu násilný konec života, — Ježíš, jehož slzy nad Jerusalemem, který nečinil pokání, získávají od nejvyšších představitelů města takové odpovědi, že к odstranění tohoto nepohodlného kazatele použijí í nenáviděných Římanů — ti všichni tvoří začátek. Toto volání к pokání již v církvi nikdy zcela neumlklo. Jeho moc i jeho pravdivost rostla tím víc. Čím samostatnější byla církev vůči světu. Jenom ve svobodě, která je předpokladem vší duchovenské péče, působí volání к pokání opravdu to, к čemu je určeno. do V těchto sloupcích chceme své čtenáře seznamovat s důležitými událostmi jubilejního roku založení Jednoty bratrské a budeme zde i na jiných místech Kostnických jisker pamatovat na historicky závažná výročí, místa a postavy z dějin Jednoty bratrské. • * * К 1. březnu chystají naše církve vzpomínkové přednášky a besedy, je to totiž den, který je slaven u nás i ve světě jako den založení Jednoty bratrské. V neděli 3. března bude v Kunvaldě velké shromáždění ťnezicírkevní, na kterém promluví jako hlavní řečník děkan Komenského fakulty J. L. Hromádka. Jubilejní oslavy budou vrcholit koncem května a začátkem června v Praze sjezdem evangelických církví. К těmto oslavám čekáme početnou účast zahraničních hostí, našich krajanů, kteří budou chtít navštívit památná bratrská místa v staré vlasti, a těšíme se na ně upřímně. Na tomto pražském sejití pronesou zástupci reformačních církví sva posel- Jubilejní rok ství na thema: Co dala bratrská reformace reformaci světové a bude při něm vyhlášen manifest dědiců Jednoty bratrské. Jednotlivé dílčí slavnosti, které bude pořádat Ekumenická rada, Kostnická Jednota, z církví pak zejména českobratrská církev evangelická a Jednota bratrská, budou pokračovat po celý rok 1957 a budeme o nich přinášet pravidelné zprávy. 100. výročí narození svého prvního biskupa Václava Vančury oslaví Jednota bratrská vzpomínkovým shromážděním v neděli 6. ledna, při němž bude odhalena pamětní deska na jeho rodném domě v Čáslavi-Kalabousku. O 9. hod. se koná shromáždění v českobratrském evangelickém sboru v Čáslavi a kázati bude místní farář V. Jerie, O životě a díle biskupa Vančury promluví Dr. M. Plecháč, a zástupci církví učiní pozdravné projevy. Autobusy odvezou účastníky slavnosti na Kalabousek, kde promluví biskup K. Reichel a za rodinu superintendent V- Vančura. S modlitbou do jubilejního roku 1957. — Jednota bratrská uspořádá na prahu jubilejního roku modlitebný týden, v němž poslouží kazatelé všech reformačních církví pražských: V úterý 8. 1. Jos. Kurz (Křest, sbory), ve středu 9. 1. J. Pohl, (CČS), ve čtvrtek 10. 1. Dr. A. Molnár (čbr. evang.), v pátek 11. 1. V. Schneeberger (metod.), v sobotu 12. 1. S. Švec (jedn. baptistů)., v neděli 13. 1. J. Mikulecký (jedn. čbr.). Večery se konají vždy v 19,30 hod. v Praze II., Halkova ul. 5. Ochranovští připravují na oslavu výročí Jednoty bratrské provedení historického obrazu, jehož hlavními postavami jsou Jan Augusta a Jan Blahoslav. Děj této „divadelní hry“ je vytvořen podle Aktů Jednoty bratrské. Hra je nyní překládána do češtiny a bude provedena i u nás. Ekumenicky v Nizozemí J. M. LOCHMAN NIZOZEMÍ Jednu nesnáz mívá mezinárodni ekumunická konference pro člověka, který by rád poznal život země a církve, v niž se koná: že nezbytné soustředěni к jednání se zástupci různých církví tlačí do pozadí církev hostitelskou. Velký ohlas pražského zasedání výkonného výboru Světové presbyterní aliance byl dán jistě tím. že tomu и nás tak nebylo: účastníci vešli ve styk s našimi sbory. Ale to je, pochopitelně, spíš výjimka než pravidlo. V Drieberfjen platilo plně pravidlo. S Nizozemím a jeho církví — kromě jejích výrazných delegátů — jsme se mnoho nesetkali. A přece jsme si odnášeli řadu dojmů, jen ovšem, většinou turisticky letmých. U těch vysloveně „turistických" dlouho neprodlíme: tu se věru v příznačném profilu Nizozemí mnoho nezmínily ony dominanty jež kdysi půvabně zachytil Karel Čapek. Podne• se ti z oken rychlíku představuje Holandsko jako skutečné Nizo-zemi. nesmírná zelená rovina s větrnými mlýny, čárkovaná nespočetnými kanály a houfní tečkovaná nezbytnfpni kravami. Podnes tě při spěšných procházkách lidnatými městy přímo omráči nevídaná frekvence vozidel všeho druhu, především ovšem jízdních kol. v jejichž bouřlivém přímlu je_ chodec vskutku bědně menšinový případ. A podnes zde žije houževnatý a pracovitý holandský lid, v posud neskončeném zápase s mořem, (které se ‘ještě před třemi roky krůtě mstilo za vychvácenou půdu. když po protržení hrází zahynuly v zatopených oblastech stovky lidí). Ale ovšem: i mnohem více než tyto tradiční rysy bylo lze vidět v dnešním Nizozemí. Uveďme z tohoto „víc" aspoň jednu znamenitost: soubornou výstavu Re mbrandtova díla. tak jak ji v letošním rembrand.tovském roce pečlivě připravila obě nizozemská velkoměsta. Amsterodam a Rotterdam. Zhlédnout tuto výstavu, setkat se kromě vrcholných pláten, v Amsterodamě trvale přístupnjjch (na př. Noční hlídka. Židovská nevěsta a j.) ještě s celou řadoii dalších děl. svezených к výstavě i odjinud ze světa — to byla vskutku .zvláštní přívětivost Poži“, jak to nazval jeden z holandských bratří, když nás na tuto možnost v Driebergen upomínal. Ale dost. už o tom — nepřijel jsem 'do Holandska к turistice ani za kulturou, nýbrž к ekumenické práci a skrze ni ovšem předně к nizozemské círk- V i. Co lze — z letmých, kusých dojmů — pověděti o ní? DRIEBERGEN První naše setkání s Nizozemskou reformovanou církví bylo setkání s jejím střediskem v Driebergen. Bylo pro nás, pravda, jen pozadím našeho jednání, byli jsme v něm jen skupinou příchozích, kteří do jeho pravidelného života nijak nezasáhli. Přece jsme se však hleděli blíže seznámit i s ním. Středisko nese jméno „K erk en V/erelď, církev a svět. Už tím je naznačeno jeho podání: probouzet v církvi odpovědnost za život ve světě a účinněji ji připravovat na úkoly mezi lidmi naší doby. Dílo toto bylo započato před deseti lety. ale myšlenka na ně se zrodila už v době nacistické okupace. Tenkrát sí mnozí naléhavě uvědomili hloubku krise evropského člověka i nedostatečnost běžných forem církevní práce uprostřed ní. Celé rozhodující oblasti veřejného děni církev v minulosti prostě propustila ze svého zájmu i odpovědnosti a vyžívala se jen ve svých náboženských věcech. Uprostřed statečných vyznavačských zápasů nacismu tváří v tvář však mnohým vysvitlo, že je to povážlivé zúžení úkolu vyznávající církve a nedověra. Je tedy nutno tradiční praxi revidovat a hledat nové, theologicky i prakticky přiměřenější formy práce. Právě tomu slouží „Kerk en Wereld" v Driebergen stejně jako několik dalších církevních středisek. Nizozemská cirkev tu zřejmě navazuje na podobné pokusy jiných evropských církvi, tak jak jsou representovány na př. německými „E van g elickými akademiemi". Všude se věnuje přední pozornost práci mezi „laiky": v nich je přece církev především vtělena do tohoto světa, do jeho úsilí a risika. Jim tedy dluží zvláštní péči. Proto sdružují tato střediska ke společné práci především skupiny bratří a sester obdobného občanského poixAání (na př. učitele.' právníky. lékaře. dělníky). aby jím umožnila hledat v soustředění nad Písmem i w sdíleni a tříbení odborných lidských otázek a zkušeností spoločnou odpověď na úkoly, jež jim jsou právě na jejích určitém, místě položeny. Kromě toho školí taková střediska v delších kursech i pomocné pracovníky církevní, právě s ohledem na službu při dnešním Člověku. V Driebergen je nadto během školního roku i běh pro theology-absolventy, jímž musí projít všichni bohoslovci, ať už před tím studovali na kterékoli ze čtyř nizozemských fakult (Utrecht,Leyden, Amsterodam, Groningen). To vše je posud ve stadiu hledání, ale usilovná práce (jíž se věnuje celá řada theologů i laiků jako svému hlavnímu povolání) už nese dobré ovoce. ZÁMEK „OUD POULGEEST“ Do nitra konkrétní práce ..Evangelických akademií" jsem mohl blíže nahlédnout po skončení porady v priebergen, kdy jsem byl pozván к návštěvě jiného střediska poblíž Leydenu. Je to menší středisko: v krásném prostředí starobylého zámečku „Oud Potilgeest", který byl jen nejnutněji renovován, není místa pro víc než 30—4П účastníků. Je však velmi živé — jistě i dík svému znamenitému řediteli A. W. К is to v i. Bratr Kist není theolog, ano ani církevník běžného typu. Znamenitý právník stál dlouho docela stranou církve — až válečná léta jej přímo vrhla do církve, a to hned, doprostřed jejích nejnaléhavějších úkdů. Dnes stojí tento pronikavýi a energický pracovník v tele snad celé práce nizozemských evangelických akademií. Bytostně zasažen zvěstí o přteh.ázejícim Království, jehož řády se utlačují už dnes do pořádků této země ve všech jejích oblastech, promýšlí velmi podnětně důsledky pro nejrůznější oblasti života. „Oud Poulgeest" je ekumenické středisko (tedy ne výlučně reformované), otevřené především pro otázky evropských církví a jejich společného posláni. Avšak ani ostatní formy práce evangelických akademií tu nejsou opomenuty. Ňa př. v týdnu před mým příchodem bylo krátké sjití skupiny snoubenců, vstupujících v manželství a shromážděných к otevřené rozpravě o problémech, které se jim Idadou. Po této velmi živé skupině následovala docela jiná: vězeňští poradci, úředníci určeni к jakémusi patronátu nad propuštěnými vězni. Tak skupina střídá skupinu — vždy noví lidé a nové otázky. Za mého dvoudenního pobytu byla v „Oud Potil geest" jedna třída pedagogických, studentů z Rotterdamu i se zástupci svých učitelů. Měl jsem možnost se s nimi blíže seznámit a být svědkem jejich živého zájmu o evropské otázky, jmenovitěí i o nás. Pravda, leckdy v tom bylo více spontánního zájmů než informovanosti.; kolem hosta z Československa chodili v první chvíli jaksi po špičkách, jak se později ukázalo v obavě, zda mu vůbec mohou klást otázky či dokonce zda jej lze volně fotografovat. Avšak clom všelijakých předsudků se protrhla prvními rozhovory. A otevřenost, s níž tito mladí lidé byli ochotni revidovat své „stereotypy" (jak znělo slovo, s pímž se po celý kurs potýkali, v sympatickém boji proti všem hotovým, neproměnně utkvělým představám ve styku mezí lidmi) byla až překvapující. Tu je zřejmý význam takové práce, jakou konají evangelické akademie v Holandsku: uprostřed jisté stagnace v politickém zájmu průměrných Holanďanů. v náladě jisté únavy a nejistoty, která je při všem poměrném blahobytu, zdálo se mi, mnohé zachvacuje (k tomu přispívá i stálá emigrace do zámoří, neboť po ztrátě většiny kolonií hledají mnozí obživu mimo svou lidnatou zemi): probouzet odpovědný a energický zájem církve o spravedlivé věci v tomto světě. Odtud pochopíme, že má vedení reformované církve už dobrou tradici statečného slova i к ožehavým otázkám, kdy rozhodně nelichotí průměrnému konzervativnímu smyslení svých údů: na př. nedávno ve vážném projevu proti kolonialismu. CIRKEV V setkání s evangelickými akademiemi se mi nizozemská církev představila, myslím, ve svém nejlepším světle. Tu je veskrze kladný úsek práce, ve kterém má mnoho co říci i nám. Jsou ovšem i jiné oblasti církevního života, kde má tato cirkev své všelijaké bolesti i vyslovené stíny. Neměl jsem, žel, možnost, poznat zblízka život konkrétního sboru. Věru tedy nemohu pronášet posudky. Ale o jednom rysu jistého zklamání se přece zmíním. V jedinou nedělí svého pobytu jsem byl v Amsterodamě. Zúčastnil jsem se shromáždění v Nieuwe Kerk. Je tó vlastně místní katedrála': chrám, který bývá místem velkých událostí života církevního i občanského. Jeho prostor pojme jistě několik tisíc lidí. A tu bylo tím tísnivější. když o hlavních nedělních bohoslužbách bylo v tomto kostele roztroušeno něco víc než stovka bratří a sester, z nichž část ještě zřejmě náhodní návštěvníci. Jistě nelze tuto skutečnost přeceňovat: víme sami, jak právě ústřední sbory jsou dnes všelijak oslabeny a jak se těžiště církevního života v městech vřesouvá svíš do okrajových sborů. Když však člověk o něco později skoro na témže místě vidí hustý zástup, vycházející z dopoledního filmového představeni — a to ještě zřejmě pochybné úrovně — pak tato dvojí letmá zkušenost v zemi tak silných reformovaných tradic přece jen zarmoutí. Tím větší váhy ovšem nabývají ony živé pokusy o nové uplatnění evangelia, jichž jsme byli svědky v nizozemských evangelických akademiích. NAARDEN Už při prohlídce Amsterodamu, ano od prvního vstupu na holandskou půdu, nelze nevzpomenout na toho, kdo právě zde nalezl na sklonku své trpké pouti vyhnance útočiště: na J. A. Komenského. Proto také přitahuje Naarden, místo jeho hrobu. Nevelké město, zřejmě bývalá pevnost obehnaná vodními příkopy (později z letadla se ukáže jako úhledná, stříbřně lemovaná hvězdice), má několik míst. připomínajících Komenského: mausoleum, museum, pomník. Všude jsou také orientační tabulky ke všem těmto místům. A přece je to všechno jaksi opuštěné. Do mausolea jsem se nedostal, bylo pochopitelně zavřeno, ale ani místní sousedé, ani okolo stojící vojáci zprvu nevěděli, kde je klíč (kostel, ve kterém je Komenský pohřben, patří ke kasárnům). Jen český a latinský nápis hlásá, že jsi na místě, kde bylo v třicátých letech péčí československé vlády zbudováno mausoleum. I museum budí spíš smutný dojem, radostný snad jen tím. když vidíš, jak mnoho českých lidí při návštěvě Nizozemí tíhne právě sem. I mnozí jiní cizinci. Holanďanů však poměrně málo. Vůbec zjišťuješ napořád, že je známost Komenského v Nizozemí malá (i ti milí pedagogičtí studenti znali sotva jméno!). To je neradostné —' a je to patrně i naše vina, jmenovitě i evangelických církví. Souvisí to se širší otázkou■ s poměrně řídkými styky s nizozemskými církvemi. Tu kulháme daleko, na př. za tradičně pěstovanými styky maďarsko-nizozemskými. Pró nás jako by vlny ekumenického zájmu uvízly^bud’ hned v Německu, anebo zase přesáhly přes Kanál (včetně Holandska ) až do Skotska. Lze si to snad vysvětlit (už jazykovými důvodu), ale je to škoda. Tím spíš, když radostně zjišťuješ, že je o nás — na př. na vedoucích místech reformované církve — zřejmý zájem. Na to bychom — právě také při památce Komenského — nadále neměli zapomínat. Plánovaná návštěva delegace nizozemských církví к nám by mohla být dobrým počátkem, ku prospěchu na obou stranách. Neboť o tom není už po letmém setkání pochyb": máme si s nizozemskými bratry hodně co řiti; N