Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1958 (XLIII/1-43)
1958-01-02 / No. 1
NA ZÁKLAD PROROCKÝ A APOŠTOLSKÝ SLUŽEBNÍK Základním thematem příštího zasedání světové presbyterní aliance má být „Obraz Služebníka“. Je to thema šťastně volené, nadějné a výstižné, protože se v něm promítá a protíná řada základních theologických otázek a poskytuje zároveň i dobrou příležitost к promýšlení některých praktických otázek, závažných pro život církví i sborů. Proto bychom byli rádi, kdyby se na rozhovorech o tomto thematu podílely kruhy co nejširší. Jako podnět tu má posloužit několik biblických studií a článků, které tomuto thematu hodláme věnovat v příštích číslech Kj. Dnes pak zůstaneme jen u výrazu „služebník“ a zamyslíme se nad jeho významem v Písmu. Ve většině biblických míst, kde čteme v české bibli slůvko „služební k“, má hebrejština é b e d a řečtina d ú- 1 o s. Obojí znamená doslova otrok. České „služebník“ je tedy vlastně slabé a mohlo by svádět к mylné domněnce, že jde jen o zaměstnání či posluhu na čas a na výpověď. Ale služebníkem je podle Písma ten, kdo bytostně, cele a bez výhrad patří svému pánu, kdo je jeho vlastnictvím, a proto i jeho vlastní vůle a tužby se ztrácejí a mizí ve vůli jeho pána. Velice pěkně o tom píše Jaroslav Konopásek v „Biblických studiích“ (Služebník či otrok — str. 71 až 101), kde najde zvídavý čtenář další spolehlivé poučení o této otázce. V thematu „Obraz Služebníka" však nejde o služebníka jakéhokoli, nýbrž samozřejmě o služebníka Božího. Ve Starém Zákoně byl název „Boží služebník“ čestným přízviskem nejvýznačnějších postav z lidu staré smlouvy a vyjadřoval jejich úzký a bytostný vztah к Hospodinu — Pánu. Vyvrcholením této řady služebníků je známý trpící služebník z Iz. 40—55. O něm a o jeho významu pro starověké židovstvo i o novodobých sporech, na koho tu vlastně prorok myslil, informuje dosti podrobně, přehledně a věcně Novotného Éiblický slovník v hesle „Služebník Hospodinův“ (914—917), pocházejícím převážně z pera J. B. Součka. Sporné a na světovém fóru stále diskutované otázky okolo této významné postavy řeší po ftiém soudu nejlépe pojetí, že jde o určitou roli, typ či úděl, který mohl být v různých časech nesen a plněn různými lidmi, kteří však vždy jako by závdavkem a předjímkou konali dílo toho pravého a prvého Božího služebníka, Ježíše Krista. Ale tím už se vlastně dostáváme do Nového Zákona. V něm se dozvídáme z řady zřetelných míst. že tím vlastním a plným Božím služebníkem v podstatě jest jen Ježíš Kristus. Prof. Souček ve zmíněném hesle slovníku ukazuje na důležitou okolnost, jak jazykově 1 obsahově souvisí tento titul s titulem Božího Syna a Mesiáše. Kristovo služebnictví však nezáleží jen v tom, že slouží Bohu a tak přináší konec obřadným službám, nařízeným lidu staré smlouvy. Však už služba Izraele ve stánku či chrámu nebyla vlastně obsluhováním božstva jako u pohanů, nýbrž způsobem, ovsem ustanoveným od Boha, kterým se mělo Božímu lidu sloužit к poznávání Božích cest. Božího díla á Boží vůle. A podobně se to má i při Kristu. V něm a jím vlastně Bůh sám slouží člověku ke spasení. Rozumějme dobře: Neslouží člověku podle lidských způsobů, plánů a přání, tak jak by lidé leckdy chtěli, nýbrž svým způsobem a podle své vůle, ale právě tím, lépe nežli si člověk sám umí představit á přát. Ježíš kárá pečlivou Martu, když chce sloužit tak, že mu chce nejdříve dávat ze svého, namísto, aby začala přijímáním, a svým učedníkům říká jasně, že nepřišel, aby jemu slouženo bylo, ale, aby sloužil (Mt 20, 28). Proto také jeden z neposledních našich theologů říkával, že bychom místo „bohoslužby“ měli raději říkat „Služby Slova“ nebo dokonce „Služby Slovem“, protože člověk neslouží Bohu tím, že by přišel na nějaké zvláště posvátné místo a účastnil se nějakých posvátných obřadů, nýbrž v křesťanském shromáždění slouží Bůh — nebo chcete-li Kristus — člověku svým slovem. Ale tím se dostáváme к otázce, к čemu nám vlastně Bůh Kristem slouží. Řekne-li se „ke spasení“, je to sice pravda, ale je to už pro mnohé fráze bez obsahu. Pokusme se to říci jinak. Bůh nám v Kristu slouží к tomu, abychom se my jako údy Kristovy sami stali Božími služebníky: těmi, kteří svou pravou svobodu nacházejí v pravé službě, to jest, kteří jsou osvobozováni od sebe samých právě tím a v tom, když se odevzdávají do služby tomu, který chce jimi jako svými nástroji sloužit dalším svým vyvoleným. Jinak řečeno: Kristus nejen Božím služebníkem byl, nýbrž jest! Jeho služba neskončila ukřižováním a vzkříšením, nýbrž skrze své údy slouží dále. Sám Pán nám dej v novém roce pravou radost ze svobody v službě a ze služby v svobodě! Jan Heller O člověku — bratru Otče náš, kterýž jsi v nebesích Mt 6. 9. Má nám toto tak známé slovo ještě co říci? Věřím, že ano. Cožpak i my neprosíváme Boha vždy znovu o vyplnění svých osobních přání: aby se nám dařila práce, abychom byli ušetřeni nemocí, aby nám zůstal zachován ten, koho máme rádi. A pak složíme resignovaně ruce do klína a řekneme: Teď už nevěříme na nic. Kdyby byl Bůh, musil by mi přece především pomoci, když jsem v nesnázích. Když se mi vede dobře, to ho pak nepotřebuji. Poznáváme nyní, že to biblické slovo na počátku nám má přece jen co říci? Jen je musíme číst pravýma očima a slyšet pravýma ušima. To jediné slůvko „n á š“ v modlitbě Páně převrací totiž na ruby celý náš život. Cožpak to nepozorujeme, že Bůh není pouze můj Otec, nýbrž Otec nás všech? Jako křesťan si nemohu pěstovat jen svou duši a chtít, aby jen má duše byla zachráněna, neboť být křesťanem znamená přece v posledku být Božím služebníkem. A sloužit Bohu, to znamená vyjít ze sebe samého, osvobodit se od sebe. Kdo toto poznal, ten už nestaví své Já do středu svého života a neprodává své smýšlení za osobní výhody. Ten jde, musí-li to být — jako kdysi Dr Martin Luther — svou těžkou cestou do Wormsu kvůli svým bratřím. Kdo chce patřit na Boží stranu, patří také ke svým bratřím. Neboť kdo chce milovat Boha, miluje také bratry. Ale kolik špatnosti se domnívám* nacházet právě na takových věcech? Jak naříkáme nad neukázněností mládeže! Kolik marné samolibosti mluví z lidí? Musím si vždycky vzpomínat na starého Petra Hebela. Řekl jednou případné slovo: „Kdy se mi město Basilej nejvíc líbí? — Nu, v sobotu. — Aj, proč? Protože tehdy Basilejanky nezametají před cizím prahem, ale před vlastním.“ To má hluboký smysl. Čím dál je člověk od Boha, tím víc má času, aby se zabýval svými sousedy. Kdo to však myslí doopravdy, ten má se svým vlastním životem dost co dělat a nechá sousedy na pokoji. Ale nyní nám bible říká, že svého souseda nemáme přenechávat jemu samému, ale předstupovat s ním před Boha. Před Boha však předstupuji vždy s bratrem. Kdo jde Boží cestou, ví, že může darovat jen důvěru, zapomnění, odpuštění. Zdalipak by svět naráz nezměnil svou tvář, kdyby si lidé vzájemně důvěřovali — lépe řečeno: mohli důvěřovat, — kdyby zvolna usnula všecka sobecká chtivost, která užívá člověka jen jako prostředku ke svým účelům, a kdybychom viděli v člověku vskutku svého bratra. A zdalipak by nám na této cestě nemohlo zároveň stát jako svítící lampa to slovo: Otče náš... ERICH SCHENKE, redaktor deníku Der Neue Weg, Halle, NDR Psáno pro Kostnické jiskry. Extense Komenského fakulty Ve druhé a loni již poslední extensi dne 18. listopadu promluvil prof. dr. J. B. Jeschke na thema: „Jak s užitkem poslouchat kázání.“ Z obsahu vyjímáme : 1. Jde o Slovo. V kázání jde o slovo Boží. Tato skutečnost má ovládat i poslouchání. Reformační otcové kladli rovnítko mezi kázáním a slovem Božím. Ne že by kázání a slovo Boží si byly rovny — ale aby podtrhli, že v kázání jde o slovo Boží. Kazatel má kázat, co poskytuje Písmo svaté, neboť slovo Boží nepoznáváme z přírodních zjevů, ani z osobního osvícení, nýbrž z Písma Svatého, které je jediný pramen slova Božího. Je-li jím vázán kazatel, je jím vázán i posluchač při slyšení. Posluchač může očekávat jen tlumočení slova Božího a kazatel si musí uvědomovat jednak, že kázání má odpovídat tomu, co chce zvěstovat Písmo svaté, jednak, že i nejposlednější posluchač má rozumět tomu, co je ze slova Božího zvěstováno. V kázání se něco děje mezi nebem a zemí. 2. Shromáždění kolem slova Božího má dva znaky: očekáváme zde na Slovo. Druhý znak: je tvořeno obyčejnými lidmi. Ale, že jsou shromáždění kolem slova Božího, smíme o nich mluvit jako o vyvoleném lidu Božím, jako o svaté církvi obecné. Svatost není v nás, з1е že Bůh chce být přítomen Duchem svátým a svou milostí. — Slovo je darem milosti. Na ni jsme odkázáni jako kazatelé i jako posluchači, a proto se musíme za dar Slova modlit. Modlíme se za kázání, aby v něm bylo zvěstováno slovo Boží? A za kazatele, aby slovo Boží zvěstoval a Slovo se nám stalo skutečností? Po celý týden máme pamatovat na modlitbách na kázání, ale zvláště v^sobotu večer v domácích pobožnostech. Jen ze Slova může žít víra, jen ze slova víry, která je z něho, může žít sbor i církev. 3. Slyšet ve shromáždění. Slyšet kázání je možno čtením ze Sbírky kázání. To bývá zpravidla v soukromí. Ale pravý užitek ze slyšení je teprve v obecenství bratří a sester. Musíme vyjít ze svých domovů a starostí všedního života. Duchovnímu životu se nedaří o samotě. Jedinec roste duchovně tam, kde slyšením podpoří nejen kazatele, ale i jiné bratry a sestry. Církev ke slyšení slova Božího má být pohromadě. Vždyť jde o poměr nejen к Bohu, ale i к lidem. Je třeba pohromadě se modlit a shromažďovat se před tváří Boží, aby bylo vidět, že se opíráme jeden o druhé. 4. Poslouchání kázání ve vlastním sboru. Kde jsou sbory blízko, či je jich v jednom místě víc, tam je možno navštěvovat s užitkem i sbory jiné. Poslouchání kázání jinde musí zůstat výjimkou. Jsme odpovědni za svůj sbor. Duchovní „ochutnavačství“ zdraví duchovnímu neprospívá. 5. Kritika. Kazatelé i posluchači jsou jen lidé. Žádný nejsme bez chyb. Nestavět se předem ke kázání zdrženlivě či záporně, a proto, aby bylo jen kritisováno. Nesmíme za kritikou skrývat osobní nálady, chuť nebo nechuť ke kazateli. Kritika má být věcná a ve prospěch kázání. Proto máme 6. mluvit o kázání s kazatelem. Má být dána к tomu příležitost, buď ve staršovstvu, nebo i před širším shromážděním. Zjistit, v čem je chyba kazatele či posluchačů. Zjistit, zda posluchači rozumějí, a to dobře. Mnohé lze tak objasnit a napravit. Škoda, že tyto rozpravy se konají zřídka. 7. Posloucháte biblí v ruce. V lavicích jsou zpravidla jen sborové zpěvníky. Měly by tam být i bible, nebo si je mají posluchači nosit s sebou. Na tabulích uvést i oddíly z Písma svátého. — Je zlozvyk, před shromážděním jeden s druhým mluvit. Máme se ztišením připravovat na slyšení. Citaci textů mají kazatelé uvádět pomalu a zřetelně. Posluchači při otevřených biblích spolupracují s kazatelem. Text se vtiskne lépe v paměť. Posluchač se seznamuje s biblí, učí se lépe naslouchat zvěsti a utvrzuje se ve spasení. 8. Dělat si poznámky při kázání. Ne každý má takovou paměť, aby si mohl kázání poznamenat až doma. Už konfirmandy třeba к tomu nabádat a kazatel má s nimi kázání probrat. Kdo nedovede kázat dětem a konfirmandům, nedovede kázat ani dospě-lým. Měřítkem „umění“ kazatele je, z<M mu děti rozumějí. Není to lehké, kázat současně dětem i dospělým. Kázání, které pro život něco dalo, se pamatuje — a může to být i prosté kázání. Apoštol Pavel praví: Nepřišel jsem kázat v „moudrosti řeči", aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův. Kázání musí být christologické a christocentrické. Kázání poznamenat si i proto, abychom si je mohli kdykoliv zopakovat к posile naší víry. 9. Užitek z kázání. Tolik se káže. A jaký je užitek? Na Petrovo kázání (Skut. 2, 41) mnoho se jich připojilo. Kázání předhusitských kazatelů vedla к pokání, Husova kázání vedla к slovu Božímu а к budování církve bez poskvrny a vrásky. Bratrská kázání dávala jistotu spasení, oddělovali se do církve katolické i podobojí, že tam nenalézali jistotu spasení. Pozdější význační kazatelé (Wesley, Spurgeon) vedli к pokání, к probuzení a posílení viry. К čemu vedou naše kázání? Zvěstujeme slovo Boží? Rozumějí zvěsti všichni posluchači? — Užitky kázání: 1. Nové zaposlouchání se do Písma svátého. — 2. Kázání má vést к živému vědomí, že Pán Bůh v Ježíši Kristu s námi, s každým osobně jedná, že v Ježíši Kristu se к nám snížil a má obecenství s námi i s tímto světem. — 3. Kázání má vést к jistotě, že jsme dcerami a syny Božími, které si Pán Bůh sobě vykoupil, a že není moci ve světě, která by nás mohla odloučit od jeho lásky. — 4. Kázání má vést к obecenství s Bohem a jedněch s druhými. — 5. Kázání má vést к vědomí jedné církve obecné v celém světě. Má prorážet hradby církví. — 6. Kázání má vést к vyznavačství Kristova jména, jeho spasitelného díla а к vyznání, že on je jediná naděje světa. 10. Mluvit o kázání s jiným i. Kdo s užitkem poslouchá, bude o něm mluvit s členy rodiny i s přáteli. A bude umět naslouchat druhému, jaký užitek jemu přineslo. Máme však mluvit i s těmi. kdo nejsou z našich řad. Slovo Boží ukládá misijní povinnost. Jsme to dlužni těm, kteří jsou kolem nás. 11. Žít podle slyšení. Slovo Boží má moc, a to musí být vidět. Jakub 1, 22, praví: „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko!“ Slovo Boží má ovládat náš život. Musíme být víc než jen nedělními křesťany. Bůh к nám mluví Slovem, tělem učiněným. A proto ve všední dny mysleme na to. co jsme v neděli slyšeli — a v neděli slyšet to, co máme ve všední dny naplnit. Všechno zaměřit к tomu, co jsme slyšeli. Život nemůže být opak toho, co jsme slyšeli. Varovat se toho, abychom žili jinak, než vyznáváme. Kázání má vést к podřízení viastntho života i světa Bóžírnu slovu! Komenlologické plány na rok 1958. Jubileum Komenského pokračuje letos u nás í v ostatním kulturním světě třistaletou památkou vydání Orbisu a ovšem pracemi na vydávání děl, mimo jiné díla pansofického a všenápravného, které bude i vnější úpravou obdobou souboru pedagogického, Opera didactica omnia, letos vydaného. Také výstava ve Valdštejnském paláci překročí ještě práh Nového roku a poskytne možnost opětného shlédnutí ctitelům i opozdilcům, jichž v kruzích evangelických jistě není mnoho. Tyto dny navštívila Prahu norská badatelka o Komenském, rodem Češka, paní Milada Blekastad-Topičová, překladatelka Labyrintu do norštiny. Orientovala se během krátkého pobytu ü nás o literárních novinkách, navštívila výstavu Komenského, studijní střediska m. j. Pedagogický ústav J. A. Komenského při ČSAV a několik odborníků též z řad evangelických. Chystá řadu přednášek o Komenském pro norský vědecký svět. V odborných rozhovorech projevila značné znalosti i náboženské stránky bytosti Jana Amose. — V Číně, v pekingském lidovém pedagogickém nakladatelství vyšel čínský překlad knihy sovětského pedagoga A. A. Krasnovského o Komenském. V rámci oslav, pořádaných Světovou radou míru, budou v Číně pořádány přednášky, organisováno studium a vydávání děl velkého slovanského pedagoga a filosofa. Zatím již vyšla jeho Didaktika. ac Důstojnost naruby Jarní sníh, ranní déšť, ženský pláč a studentská láska — ty čtyři věci prý nemají žádného trvání. Dejme tomu, že to o prvních třech připustíme, ale o čtvrté už to tak samozřejmě neplatí. Jsou studentské lásky, které potrvají až do šedin. A jednou z nich je láska к mís.tu, kde jsme svá studentská léta prožívali. Nebudu vypočítávat, které jsou důvody této lásky, krásně to vypověděl Alois Jirásek ve své Filosofské historii. Odkazuji laskavého čtenáře tam; pokud patří do cechu, doplní si to ještě o své vlastní zážitky a zkušenosti. A především místo Litomyšle dosadí podle nich Těšín, Vídeň, Prahu nebo zase Prahu. Neboť chci dnes mluvit o čtvrtém druhu studentů: z někdejšího evangelického gymnasia v Těšíně, z rovněž někdejší bohoslovecké fakulty ve Vídni, z také již někdejší pražské Husovy fakulty (bydlících v Husově domovině v Husově domě) a ze stávající Komenského fakulty (ubytovnách v Husově semináři v Jirchářích). Vyprávění o prvních dvou skupinách patří dnes už historii, o skupině těšínské dokonce snad mythologii. Jistě se nemýlím, že z těšínských alumnů není dnes už ani jediný na živu. Vždyť je tomu víc než padesát let, co si superintendent dr. Cisař jejich jménem povzdychl: hřbitov nám bohatne, B.vot nám chudne. Od těch časů si hřbitov vybral svou daň do posledního. A naše nová doba ví o těšínském období _ jen z dochovaných písemných vzpomínek dr. Císaře a jeho druhů. Jsou většinou rozptýleny po starých ročnících církevních časopisu. Byla by to pořádná práce shledat je a shromáždit. Ukázalo by se především, s jakou láskou ti staří páni po celý život myslili na léta a místo svých studií. Jistě jim, českým chlapcům, bylo v tak dalekém a jazykově cizím prostředí všelijak, také hmotná nouze na ně stále neodbytně dotíralq, Ale časový odstup dovedl všechno smířit a přikrášlit, a kdyby nic jiného, tedy ndvázaná tam celoživotní přátelství stála za to. Proto všechny vzpomínky, i sebevíc elegické, jsou podbarveny dobromyslným humorem, a my si také s humorem přečteme, třeba jak se potomní krábecký senior Václav Šubert učil stýskat. Venkovského hocha, který se najednou ocitl v cizím velkém městě, všechno spíš okouzlovalo a podmaňovalo než skličovalo. Od starších kolegů slyšel, že se jim stýská, ale nevěděl jak se to dělá. Dával si po nich pozor a všiml si, že občas zajdou někam do ústraní a vracejí se s vlhkýma očima. I zalezl také do koutku a čekal, co se tam s ním bude dít. Nedálo se nic. Cože, mně že se stýskat nebude? Rozběhl se a silou vrazil čelem do zdi. Až mu z očí vytryskly slzy bolesti. Nestíral jich a šel mezi kamarády všecek pyšný, že už to také umí, aby se mu stýskalo. A ještě к panu seniorovi Šubertovi. Snad se to jen domýšlím, ale určitě pravdivě domýšlím, že se jeho legendární přátelství s chlebským seniorem Janatou ukulo právě v Těšíně. Stejně jako nejedno přátelství dr. Císaře. Věřte, opravdu by stálo za to shromáždit memoárové záznamy těšínských studentů. Vydaly by dohromady pěknou ukázku evangelické fejetonistiky, ne-li ještě vyššího literárního útvaru. Totéž platí o vzpomínkách studentů vídeňských. Ovzduší, ve kterém tam žili, bylo snad ještě tísnivější. Metropole na Dunaji stála s jedné strany ve znamení neblahých Habsburků, s druhé strany ve znamení bařtipánské luegrovštiny. Obojímu bylo evangelictví solí v očích a také evangeličtí bohoslovci to museli tu i onde pocítit. Byla to zajisté jen náhoda, že vídeňská fakulta měla své sídlo právě v Turecké ulici, ale připomínalo to, že v habsburské monarchii je dost velice významných živlů, kterým se stýská po poměrech evropských čáští starého sultánského Turecka: tady všemohoucí begové a tady nebohá bezprávná rája. Není divu, že si Jan Karafiát odnesl ze svého vídeňského studijního pobytu napořád jen záporné dojmy. Ale všichni neměli tu výhodu, aby mohli jako Karafiát strávit ve Vídni pouze jediný povinný semestr. Mnoho jich bylo odkázáno na Vídeň po celou dobu svého theologického studia — a tu je jasné, že čtyři roky nelze prožívat v samé jenom negaci. I sebevětší překážka se nakonec poddá, dovedeme-li na ni jít ozbrojeni úsměvem. Vídeňští bohoslovcimašli svůj osvobozující úsměv a ten jim pomáhal, když bylo duši v ledově nevlídném prostředí příliš zima a příliš úzko, a zůstal jim jako milá památka do budoucích let. I jim hřbitov neodvratně bohatne, ale mnozí jsou ještě mezi námi a jistě mi rádi dají za pravdu. Vzpomínáte si, jak jste čelili vzplanuvšímu protičeskému šovinismu vídeňských universitánů, když se přenesl i na fakultu v Türkengasse? Jako protiváhu rozpínavým Burschenschaf tům založili čeští bohoslovci vlastenecký spolek, v němž syn černilovské fary zastával úkol zapisovatele. Spolek vzbudil brzo podezření a předsednictvo bylo vyšetřováno na děkanátu. Zapisovatel se trochu polekal a umínil si, hájit se podle hesla: já nic, já muzikant. Proto na všechny otázky jen zavile odpovídal: nevím nic, nevím o ničem, ich. bin nur ein armer Schriftsteller. A nemohl pochopit, co je na tom panu děkanovi к smíchu. Jiná historie, zkoušková. Byli dva zkoušeni spolu, jeden se stal potom farářem v zapadlé jihočeské vsi a druhý starozákonním profesorem proslulého jména. Bylo jim uloženo vykládat podobenství o milosrdném Samaritánu, jen tak z hlavy, bez biblí v rukou. Kamenem úrazu se jirrí stalo pořadí těch, kteří toho raněného pominuli. Kdo šel dřív, levita nebo kněz? Nakonec se jím mezi ně připletl ještě zákoník. Přesto zkouška dopadla dobře. Ale ten lapsus paměti je přece jenom mrzel. A tu potomní pan profesor, vida přítele příliš zachmuřeného a zkormouceného, počne ho utěšovat:,„Nic si z toho, Františku, nedělej! To nám dá všechno praxe,'uvidíš!" Dala, opravdu. Nastává čas přejít к pražským bóhoslovcům. To už jsou poměry nesrovnatelně jiné, než bývaly ve Slezsku nebo v Rakousích. Jeden to má div ne přes ulici a druhý pár stanic vlakem. Není třeba se přizpůsobovat nezvyklým podmínkám a osvojovat si cizí řeč, ale hned se pustit plnou parou do studia. Byl jeden, který bral studium tak vážně, že se chtěl ještě před příchodem na fakultu procvičit v řečtině. Chodil ke svému faráři na hodiny. Prokousávali se spolu gramatikou a toho dne dospěli ke vzoru ho bús, česky býk. To je takový ošidný nepravidelný vzor, ale mládenec se statečně potýkal s pády, až došel к pádu pátému. Tam paměť vynechala. Farář začíná: ó —, nic. Farář znovu: 6 —, a najednou do toho osmiměsíční farářova dcerka ze své dřevěné postýlky: bú. Výborně, malá polyglotko, přes* ně tak to stojí v gramatice: ó bú! A teď už netrpělivě čekáte na příhody z Domoviny a z Jirchář. Nedočkáte se. Ne, že by se tam nic veselého neodebralo. Ale co já se budu namáhat za jiné! Svá studentská léta jsem si odbydlil na přiváté, do Husova domu i do Jirchář jsem leda někdy zavítal jako náhodný návštěvník. Přímí účastnici tamních, někdy tak velice rušných dějů je dovedou lépe a věrněji vylíčit.Chtěl jsem je svým vyprávěním к tomu povzbudit. Ochotně jim předám své pero. Pravá studentská láska nerezaví, ani když se dostane na vzduch. bvb