Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1959 (XLIV/1-44)
1959-01-04 / No. 1
4. LEDNA 1959 Ročník XLIV. 60 hal. PROROK BEZE CTI Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. To je stín kříže nad vé.nočním evangeliem. Už zde zaznívá motiv utrpení uprostřed veliké radosti. Evangelista Marek v našem oddíle připomíná týmiž slovy: přišel do vlasti své, ale vlastní jeho nechtěli ho ani slyšet. Uráželi se na něm a nechtěli ho strpět mezi sebou. Stal se jim příčinou odporu a pohoršeni. Vadila-li jedněm jeho moc n moudrost, uráželi se druzi nad jeho nepatrností a bezvýznamností. Nebylo pa něm, proč bychom ho žádostiví byli. Vyrostl před námi, ale ví Bůh, proč těch téměř třicet let jeho života zůstalo zahaleno našim očím. Snad proto, aby nebylo ještě více rouhavých otazníků, podobných tomu našemu: Zdaliž tento není ten tesař? Pohoršení obyvatel Nazarete a oazaretů spočívá v tom, že sice vidí jeho každodenní práci, pozoruji i námahu jeho dne, který stejně ostřelují šípy slunce jako trápí hlad a žízeň, znají Marii a pokrevní příbuzenství, ale nemohou vidět, že tu sám Bůh z výsosti jedná a tvoří v tomto svém Kristu. To lidské přelidské stává se zástěnou, kterou vsouvají mezi sebe a Ježíše, „aby odřízli nejjasnější světlo,“ říká Calvin. Hle, ani tělesná bezprostřední blizkost není ochranou před tím, že nepoznáš den navštíveni svého, a není zárukou, že mineš Pána věčné slávy. Nejedny jsou věci, připomínajf Kraličtf vykladači, z nichž lidé sobě sbírají pohoršení, jako pavouk jed z květů. Někteří se urážejí na jeho nízkém a potupném životu a na celé jeho službě. Zcela tak, jak je portrétován služebník Hospodinův v 53. kapitole Izaiášově. Jiní se pohoršují nad tím, že kázáni Ježíšovo se nesrovnává ani s jejich mozkem, ani s jejich vůlí. Jiným je proti mysli, že pod zvěsti evangelia se boří království zla a hřichn, a že tak vznikají nepokoje, nevole a bouře. Nazaretský Tesař byl a dosud je kamenem úrazů a skálou pohoršení. A přece těm, kteříž uvěřili, je zároveň Boži moci i moudrostí i láskou. Vždycky však chtěli z něho lidé něco setřít, aby byl přijatelnější, vždy si jej lidé přizpůsobovali svým dobovým barvám a představám, aby skryli — ne-Ii aby ulámali — to, co je nám na Ježíši urážlivým a pohoršlivým. Ani my nemíváme daleko od pohoršeni na Ježíši Kristu, když nechceme nic vědět o tom, že věčný Boží Syn se stal pro nás člověkem я plností pozemských dějů, i když jeho kříž a zmrtvýchvstání zpřetrhaly pavoučí spředení naší lidské historie. Co nám brání, abychom к němu nešli, co nás pudí, abychom se mu vzpírali? Neni to jeho kříž? Není to ta tvář zohyzděná utrpením a bolem? Není to opovržení, s nímž byl vydán posměchu a pohanění? Není to jeho bezbrannost a nechráněnost? Není to proto, že i nás zve, abychom měli podíl na jeho ranách i neúspěších? I na tom být beze cti v domě svém a uprostřed svého domova? Neni to proto, že jeho sláva a majestát je nehmotným, a proto nežádostivým statkem a hodnotou našeho života? Není to nekonec proto, že jeho život — přes podobnost povolání, kterým se nám podobal, přes pokrevní příbuzenství, kterým se stal naším bratrem — je přece naprosto odlišný od nás a od našeho života? To cítili už jeho současníci, že jeho přítomnost, jeho každé slovo, jeho každý čin znamenal útok na naši samozřejmou zajišténnst a znamenal ohrožení vyjetých kolejí našich dnů. A přece tento prorok beze cti je ten jediný, jehož rouchem přikryt dojdeš cti u Boha. A přece tento galilejský tesař je jediný, který postavil grunty i krov věčného domova. To je právě obsahem radostného poselství evangelia, že tento bratr tesařů, tento bratr bratří a sester pozemských údolí, rovin a strání, který vstoupil v tomto zcela prostinkém všedním rouchu do našich dějin, stal se jejich smyslem, jejich cílem i jejich pánem. Nazaretský tesař, a přece král věčnosti. S námi lidmi spřízněný — a přece věčný Bůh. I v tomto novém roce přichází к nám jako do své vlasti. Nedej Bůh, abychom se uráželi nad jeho chudičkým příchodem. Stůjme s pastýři, kteří se radovali ze srdečného slitováni našeho Boha, s nímž se к nám sklonilo z výsostí slunce vycházející, aby zazářilo těm, kdož sedí ve tmě a v stínu smrti, a zařídilo kroky naše na cestu pekoje (Lk 1, 78—79). Stůjme v radostném úžasu s poslušnou věrou Mariinou. Přijímejme s dychtivostí zvěst o svátém růstu bez poskvrn a bez omýlení. Jděme sami po cestě, na niž se prolamují nebeská znamení. I na moři buďme s ním, jehož slovo spoutává i rozbouřené vlnobití. Stůjme u kříže i u prázného hrobu jisti, že on je povědom všech našich cest i našeho myšleni, naší viry i nevěry, našich hříchů i mdlob. Nejen povědom, on šel touto cestou, aby na jejím konci rozžal světlo pro naše kroky. I horšili se na něm. Ale blahoslavený, kdož se na mne nehorší (Mt И, B). F. M. DOBIÁŠ LUDĚK BROŽ Starosti, starosti. Jak to všechno moudře zařídit? To je: Dobře a co nejlépe, ku prospěchu všech! Co jen se všemi těmi problémy doma a ve sboru, v církvi a v práci? A tak se staráme: 0 střechu na kostele, o lepší výrobní cyklus na pracovišti, co s dítětem, které polevuj® ve škole, co na stél... Co na stůl ? To je otázka známá dobře všem živitelům. Zcela určitých předpokladů je třeba, abychom měli dobře prostřeno. Ovšemže předně peněz, aby bylo za co koupit, ale také rozumu, abychom prostírali živiny výživné, je třeba, aby bylo koupit kde, a co — to je otázka výroby, která má být úměrná ke společné potřebě. A je to jistě zvláštní milost Во-' ž 1, že máme co na stůl v době, kdý hladovějí téměř dvě třetiny lidstva, kdy v různých oblastech znovu propuká hladomor, ať následkem živelních katastrof, nebo válek a jinýoh nepořádků. Poděkujme nebeskému Otci na začátku nového roku i za tuto přízeň: Že se ve svém státě a se svým lidem smíme podílet na společném lidském úsilí oodstraněn í nouze a hladu v těchto oblastech. . Víme ovšem, že к zachování plného lidského života je třeba ještě jiných věcí. Nejlepší pokrm nepomůže ztrápenému Srdci! V starosti a v rozčilení žaludek netráví; na stěnách se objevují vředy. А к čemu pěkná tvář a jiskrné oko. jsou-H za nimi myšlenky zvrácené a zbabělé, zpupné a zlé? К životu je třeba i jiných věcí než tělesného pokrmu a nápoje. Také vnitřní a duchovní člověk musí být sycen a napájen. Potřebujeme dobrých knih, dobrého umění, divadla, filmu, hudbv; potřebujeme dobrého slova a dobré pohody. Život bez groše v kap.se se velice komplikuje, ale ani z nejtučnějšího bankovního konta nelze zaplatit duševní rovnováhu — mír v srdci. To jsou důvody, pro něž jsme my křesťané přesvědčeni, že к životu potřebujeme evangelia a pokání, vzájemného odpouštění a bratrského obecenství právě tak naléhavě, jako pokrmu, nápoje, dobrého povětří a slušného příbytku. A ovšem 1 pro duchovni sycení a rekreaci je třeba určitých předpokladů. Někdy je nemůžeme najít ani ve svém sboru a církvi, u svého kazatele a ve svých rodinách. A rozhlížíme-li se kolem sebe. po světě na začátku roku 1959, zdá se nám. že je v něm jen velmi málo předpokladů pro křesťanské Sťůl na poušť! sycení. V celém tomto světě nalézáme společnost převelice zesvětštělou (sekularizovanou); v myslích a srdcích lidí je jen velmi málo místa pro Písmo, církev a slovo Boží, dokonce z tradičního protestantského severu zazní nejedno ujištění: My nejsme náboženští lidé . .. Mnohým z nás se proto vnucuje otázka putujícího Izraele: „Zdaliž bude moci Bůh silný p ř i - pravitl stůl na této poušti ?“ (Žalm 78, 19.) Zdalipak se v této nové, racionalizované a technické společnosti, ve světě atomů a elektronických mozků, vůbec najde místo, na něž bychom stůl slova Božího mohli postavit? Nepůjde tu o stůl na poušti? jaká podivná představa! Stůl patří na poušť jako velbloud do kuchyně — ale nadto: poušť, to je právě místo, kďe nejsou předpoklady pro řádnou funkci stolu, proto, aby fifc Tí něho mohlo stolovat. Bude moci připravit Hospodin svůj stůl zde? Nuže, povězme si předně velmi zřetelně, že tato otázka, pramenící zdánlivě ze zbožné starostlivosti o „osud“ (Ij rodiny, církve a národa, je klasickou otázkou starostlivé nevěry. Právě tak Izraelští „mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci...?“ Jinými slovy: Pochybovali o tom, že by mohl. Byla to otázka nejčernější skepse, ало výsměchu: „Zdaliž bude moci... Bůh silný?“ Věděli, že to s nimi v minulosti vždycky dobře dopadlo (rozdělil moře, vedl je v oblaku a v ohni, protrhl skály), a přece se ptají, zdali na poušti bude moci dát chleba, zda nastrojí masa? Nehroz; hladomor? Ale je třeba, abychom si uvědomili stejně určitě, že nám duchovní hladomor, hlad a rozklad bratrského obecenství skutečně hrozí, jestliže nevíme, co je prostřen o na tomto Hospodinově stole na poušti — a co tedy má být a musí být prostřeno na všech stolech v našich rodinách a církvích, uprostřed všech našich setkání, nemají-li naše stoly ztratit svou základní funkci: Chléb a víno. Kristovo tělo a krev. jen proto může stát stůl Hospodinův na poušti, že je na něm prostřena oběť Beránka, tělo a krev S 1 u ž e b n í ka . Jen proto nemohou takový stůl vyvrátit démoni soffectví, skepse, naší vlastní nedověry. a cynismu, že to je stůl Pána, který sám o nic nebyl pečliv. který sebe samého pro nás zmařil. Také naše stoly budou všude pevně stát a dobře sloužit, buderoe-li při nich obětavě lámat a rozdávat své vlastni. Duchúvné sytit. Ne vykládat karty, věštit, duchařit. Nebudeme-li my sami pouští, panstvím démonů, ale budeme-li umět přicházet mezi své hladové bližní se vším, co máme — třebas se nám zdálo, že to jsou jen dvě rybičky a pět chlebů. Máte starosti? 0 budoucnost? 0 to, co ne stůl? „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, máf život věčný, Jáť jsem ten chléb života ... A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.“ (Jan 6, 47.51.) „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svátý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své.“ (I. Petr 2, 9.) Novoroční modlitba Zas nový rok, zas nová předsevzetí, zas nová velká slova. Ty, Pane, sám dař silou svoje děti, než budou slibovat, než budou klesat znova. {Žalm 143) Dej cestu znát, po které máme chodit, vždyť к Tobě chceme hledět. I vůli své Ty sám rač vyučovat, ať v pláči, v úzkostech, ať v štěstí smíme vědět, že nakonec и Tebe zakotvíme. Když padnem, vstanem znova. Ať, žízniví, o studních dobrých víme. Dnes chceme jiní být — Ať nejsou to jen slova! MARTA LUKÁŠOVA P. REJCHRT POUTNÍK U PRAMENE Pro společné dědictví Ve Skutcích apoštolských (1B, 9-11) čteme o chvíli, která významně ovlivnila všechen další vývoj našeho světadílu. Apoštol Pavel zaslechl hlas — volání muže Macedonského: Přijde do Macedonie, pomoz nám! Ujištěn tímto voláním ve svém poslání hlásat evangelium, „přímým během“, podle Kralických, přeplavil se z Malé Asie do Evropy. Evangelium zazněla tehdy prvně na zemi, kde mělo prodělat podivuhodné a složité cesty. Sám apoštol podle staré tradice zemřel na půdě Evropy, kam přišel, aby jí pomohl. A z pozdějších dějin církve i vzdělanosti víme, že křesťanství nenesli vždy jen apoštolově, ale že bylo neseno i na špičkách kopl a mečů a že mučedlníci byli možná častěji v řadách protivníků než členů oficiální církve. Ale i tyto boje a zápasy patří nejen do církevních dějin, nýbrž i do dějin evropského lidstva vůbec. Křesťanství i ve své historické podobě nesporně mnoho ovlivnilo během staletí vývoj evropských národů, a naopak, jak to již bývá, život evropských národů významně ovlivnil a ovlivňuje konkrétní formy zvěstování evangelia v denním životě. Je úkolem historiků, sociologů a filosofů učit, do jaké míry je křesťanství jedním ze znaků společného dědictví, kterým se Evropa stává něčím jiným a něčím více, než jen pouhým geografickým pojmem. Je však nesporným a důležitým úkolem theologů a církví, abv dnes, v důležitých a významných chvílích lidských dějin, řekli, v čem oni dnes vidi závazné a legitimní projevy zvěsti evangelia, a co z různých forem našeho života a kultury je jiného původů a jen vegetuje pod tradiční vignetou křesťanství. Je přece skutečnosti, že ne všechno, co je vydáváno za křesťanskou civilizaci, může být spojováno s rozhodnutím apoštolovým přepravit se do Evropy. První větší církevní konference tohoto roku je konference evropských církví v dánském Nyhorgu, kam byli pozváni zástupci snad všech, anebo skoro všech církví v Evropě. Zde mají společnou prací zvážit a ujasnit si, co je společným dědictvím dnešních církví, jež nejen maltou, ale i musejí společně chránit, střežit, i očisťovat od nánosu, aby je mohli, pokud možno nezkrácené, předat příštím generacím, jako pomoc a základnu života. Již tato okolnost, i skutečnost, že v této formě vlastně prvně dochází к takové významné církevní konferenci, je v mnohém poučná. Minimálně je projevem když ne vědomí, tedy tušení, že dnešní doba slaví církve před velikou odpovědnost, a že nyní, právě proto, že církve mnohé zameškaly, si musí teprve vlastně uvědomit mnohé fundamentální otázky, a také zodpovědět jednu z hlavních otázek: Jak a čím lze pomoci dnešku? Je pravděpodobné, že odpovědi budou různé. I v nich se jakoby v kostce projeví celý dějinný vývoj křesťanství na evropské půdě a nepochybně budou značně ovlivněny řsoučasnými problémy mezinárodními a hospodářskými. Ale je třeba, aby zástupci církví nezapomínali, že se scházejí v situaci ne příliš odlišné od situace pavlovské, jak jsme ji připomenuli na počátku článku. Dnes zase muž macedonský — a nejen macedonský — volá к nositelům evangelia: Přijda, pomoz! A proč? Poněvadž vzdor staletému hlásání evangelia lásky nn sám a s ním celé lidstvo dnes potřebuje pomoci proti hroznému nebezpečí, nebezpečí atomové smrti. Patří jen к irnnii dějin, že nejednou zbraně, které tuto smrt v sobě tají, jsou vydávány jako nejspolehlivější podpora tzv. křesťanské civilizace. Jde nyní o to, aby zástupci církví toto volání miliónů zaslechli. Snad, a jistě, ho neuslyší všichni. Snad ho někteří i úmyslně přeslechnou. Jde však o to, aby ti, kteří ho zaslechnou, učinili jasné rozhodnutí a šli rozhodně a směle, utvrzeni ve svém poslání a povolání, tam, kde je pomoci potřebí. O to jde. A to znamená, že jde o to, zda společné dědictví zachováme, anebo zda ho vydáme v sane. I největší dědictví lze promarnit. Jsme dnes v situaci, že člověk, jediný člověk, může zničit největší kulturní statky, a všechno lidstvo. Budou církve přihlížet klidně к tomu, jak se konají přípravy к tomu, aby kolébka křesťanství se proměnila v jeho rakev? Jak odpoví dnešnímu macedonskému muži dánský Nyborg? Ale co Nyborg? Jak odpoví křesťanští učitelé dneška, kteří o sobě tak často tvrdí, že vstoupili do šlépějí apoštolských?! B. POSPÍŠIL