Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1961 (XLVI/1-44)
1961-01-05 / No. 1
«WWW # '• V • V « V • V '• Jestliže proroci z národů sousedících s Izraelem vzali své jméno (ijábim) od slovesa, které v bibli leckde znamená české „blouznit!“, a jestliže se skutečně přiváděli do tranzu zvláště hudbou a tancem, jako např. exstatičtí kněžl Baalovi (1 Král. 18,19—20), potom u proroků Izraele vidíme, že jméno stavu vracejí к původnímu obsahu — jak byl spjat se slovním kořenem, který odpovídal významu českého „povolovat“ i „ohlašovat“. A tak jako Aron nábi Mojžíšův (Ex. 7, 1), tak jsou izraelští povolaní hlasatelé Hospodinovi. Ať prorok chce nebo spíše nechce „slovo Hospodinovo“ se jednoho dne „k němu stane“ — tak zneklidní jeho svědomí a podrobí si jeho vůli, že prorok poslechne a jde je zvěstovat, vykládat Boží vůli, cesty jeho spravedlnosti a soudy. Rozhodnost, pohotovost a obětavost lidí, kteří v Izraeli přijali úřad náblm, bývá často zdůrazňována a obdivována. Ale daleko méně st církev všímá vynalézavosti, s Jakou se proroci snaží Hospodinovo slovo tlumočit a doručit nedoslýchavému či jinak ohlušenému lidu. Při některých [ostatně dosti častých) příležitostech se tato vynalézavost uplatňuje v dramatizaci zvěsti symbolickými gesty a činy, která Boží slovo předkládá lidu a jeho vládcům v symbolické, nápadné a výborně zapamatovatelné zkratce : O některá místa biblických dramatizací se ovšem vede spor. Tak např. o Jer. 13, 1—11 jsou starší vykladači přesvědčeni, že jde o symbolické konání, zatímco novější zde nalézají jen symbolické vidění (Izrael, ozdoba Hospodinova se přirovnává к lněnému pásu, který se zkazil a nebyl к ničemu, potom co jej prorok ukryl ve skalní díře při řece Eufrates). Nemůžeme se zde pouštět do podrobností, ale poznamenejme aspoň, že oba výklady mohou existovat vedle sebe; lze si velmi dobře představit, že prorok zdramatizoval původní symbolické vidění (sen?), anebo že pozdější redaktor Jeremiášova proroctví do textu původní zvěstné dramatizace některé vysvětlivky vložil (jako jméno řeky babylonského zajetí), které sice pomohly hůře chápavým, avšak současně znemožnily pozdějším čtenářům vidět v oddílu projev prorokova divadelnictví (jestliže bylo možné představit si ho jak „hraje“ tím, že běží s pasem křeče — s největší pravděpodobností к Jordánu — bylo potom vyloučeno představit si jej jak běhá sta kilometrů к Eufratu!). Ale máme u Jeremiáše doklady daleko výmluvnější a spolehlivější. V kapitole 19, lnn 10—12 se setkáváme se skutečným epickým divadlem brechtovského pojetí, a dokonce s rekvisitou, totiž se „záhrdlitou bání“, kterou má prorok rozbít před očima předáků lidu v údolí Beninnom, aby jim názorně i nápadně tlumočil Boží soud nad Jeruzalémem. Mimořádný význam ^nají pro naše zkoumání symbolické scény u Ezechiele. Tak čteme v kap. 4. a 5., že má prorok dramatizovat budoucí soud Hospodinův (rekvizity: cihla — Jeruzalém, špatná a nečistá strava — hlad při obléhání, spálené a rozprášené prorokovy vlasy — hynoucí a rozptýlení izraelští) a výslovně se připomíná, že tato dramatizace proroka má být „znamením domu Izraelskému“! A zcela jedinečné popsání epického divadla nalézáme v kapitole 12, 1—12, kde jde o známé prorokovo stěhování děrou ve zdi a naslepo. Tuto dramatizaci má Ezechiel sehrát „před očima jejich“, zda by aspoň viděli, že dům vzpurný jsou“. A když prorok siovo Hospodinova soudu formou této působivé inscenace zvěstuje, je nazván zázrakem: „Za zázrak dal jsem tě domu Izraelskému“ (v. 6) ! (Srv. Ez. 24, 24.27; 37, 15.22; Zach. 3, 8). I nad těmito místy si znovu uvědomujeme, že pravé zázraky v Písmu jsou vzkazyBoží vyvolenému lidu, ujištění o jeho moci a lásce, pro která Všemohoucí používá nejrůzňějších prostředků a prostředníků, mj. i prorockého divadla. Luděk Brož Prorocké divadlo (NA ZAKLAD PROROCKÝ A APOŠTOLSKÝ) SMYSL KŘESŤANOVA ŽIVOTA Nemůžeme se spokojit tím, že jsme křesťany podle jména, z tradice a ze setrvačnosti. Dosud málo o tom přemýšlíme, proč jsme pokřtěni a proč neseme jméno Kristovo. Stále ještě pokládáme obecenství křesťanského sboru za zařízení na provozování kultických úkonů, jejichž smysl a obsah vyprchává, takže jim přestáváme rozumět. Nedohlédáme k samé podstatě zvěstovaného evangelia, nedoceňujeme modlitbu, obecenství sboru nám připadá sdružením pro pěstování náboženského života několika zvlášť nábožensky založených jednotlivců. Ale i tam, kde se projevuje náboženský život hromadněji, zažívají jej mnozí jen jako výraz zděděného náboženství a jako útočiště před příbojem doby a života. Nepozorujeme však, že takovéto pojetí křesťanství neodpovídá víře, jak ji poznáváme z evangelia a z epištol a ze života prvotní' církve. A také nepozorujeme, že náboženský a křesťanský svět, jak jsme si jej my zařídili, přestává mít smysl. To, co my často nazýváme křesťanstvím a co je naším okolím za křesťanství pokládáno, již dávno skutečným křesťanstvím není. Nezbývá nám, než nově přemýšlet o tom, co je skutečné ryzí křesťanství a jaký je smysl toho, že jsme křesťany a že se jimi nově stáváme. Mohli bychom vyjmenovat řadu známek, které určují smysl křesťanovy existence. Zamysleme se však nad dvěma hlavními a základními, od nichž by pak mohly být další známky odvozeny. První známkou je osobní víra. Nedá se předat, nedá se dědit. Předkové mohou být vzorem, mohou к víře sloužit potomkům. Ale to je také vše. Bez osobní víry se křesťanství neobejde. Je to víra na základě svědectví slova Božího. Jinak také nevzniká. Křesťan musí osobně, řekněme na vlastní odpovědnost, vědět, že je povolán, musí vědět, že uvěřil a že věří. V křesťanství tedy jde o uvědomělou víru. Je-li křesťanova víra vírou osobní, neznamená to, že sl věří, co chce. Skutečná a ryzí víra je možná jen z biblického svědectví. Vše, co Je pod to a nad to, 1e pověra nebo nevěra nebo osobní zdání. Osobní víra začíná od chvíle, kdy přestává všechna naše křesťanská neuvědomělost, mlhavost, bezvýraznost. Uvěřil jsem a věřím ve svátého a živého Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu a který dává Ducha svátého. Křesťan je křesťanem, jestliže ví, co toto všecko pro něho osobně znamená. Z této víry pak plyne, že křesťan přijal všechny dary evangelia: odpuštění, jistotu spasení, život věčný, a tím smysl celého svého života. Víra není doplňkem lidského vědění, ani nevzniká z jeho nedostatků. Ale tu se mnohý křesťan domnívá, že uvěřením dosáhl cíle svého života. Myslí si, že tu vzniká jeho právo na životní blaženost. Nyní totiž dosáhl všeho, čeho člověk může ve víře dosáhnout. Je v rozpoložení, kdy se cítí nifcen jen a jen děkovat za dary Božího vyvolitelského slitování, z jehož moci se stal účastníkem všech Božích darů. Nyní má vše. A skutečně také vše má, neboť je něco většího, než jistota odpuštění a spasení v kříži a v oběti Ježíše Krista? Osobní vírou před námi stojí povolaný a obrácený člověk. Řekněme však se vším důrazem, že tím ještě není dosaženo posledního smyslu křesťanova života. Toť jen polovička celku. A v čem je druhá polovička? V závazku vyznání a svědectví. Sktitečné povolání a obrácení se nemůže spokojit pouze těmito skutečnostmi. Osobní víra není samoúčelná. Nemůže být základem jakéhosi duchovního sobectví. Není možné, aby se ukojila sama v sobě. Však také každý povolaný a obrácený křesťan, který dosáhl osobní víry a jejím prostřednictvím nejvyššího daru, daru spasení, ví, že tím ještě nedosáhl cíle svého povolání. Křesťan si nemůže nechat pro sebe to, co ví, a co ostatní Ještě nevědí. Křesťan není sobec. Není povýšenec. Nedomnívá se, že je vyvolenec a že vyvolení končí právě u něho. Křesťan vyznává slovem i životem, slovem i skutky. Křesťan svědčí. Z plnosti jeho srdce mluví ústa. Ví, že Bohu nepatří jen jeho život a že Boží není jen církev, obecenství sboru a církve, v němž žije. Poznává, že Bohu patř( celý svět, celý kosmos. Všichni lidé a všechno tvorstvo. Jeho osobní Víra ho proto vede к tomu, aby sdělil ostatním totéž, co sám zakusil. Toť pravá a plná křesťanská existence, toť pravý a konečný její smysl. Z mocí osobní víry se stává vyznavačem, svědkem, služebníkem. Jako je Boží celý svět, tak pravda o milosti Boží, zjevené v Ježíši Kristu, se vztahuje na každého člověka, na celý svět. Pán Bůh nemá křesťana na světě jen proto, aby se radoval ze svého vlastního spasení, nýbrž aby se o ně dělil s ostatními. К tomu jsme posláni, abychom toto pověření plnili podle darů nám daných. Máme svítit svým světlem před lidmi, aby oni, vidouce naše skutky z víry, slavili Otce našeho, kterýž jest v nebesích. J. B. JESCHKE Pravá známost Hospodina (Dokončení ze str. 1.) tivým Otcem, který tě miluje a nechce smrt bezbožníka, ale aby se obrátil a byl živ (Ezech. 18, 23). Když jsi Hospodina poznal jako Otce v Ježíši Kristu, bůdeš Ho milovat, tak jako miluješ svého pozemského otce a matku, budeš i jej milovat se vší radost-^ nou uctivostí a vroucí oddaností. To" byla zkušenoáf Jana Karafiáta, jak vypráví v Pamětech. „Není na celém světě tak šťastné vlašťovičky jedné jediné, jako já jsem, daleko od světa na té naší nejzadnější Lhotě, když s Pánem chodím jako Enoch, jako bych viděl Neviditelného, tak jsa utvrzen, a uctivě s ním rozmlouvaje o svých věcech o všech.“ Budeš ho poslouchat v jeho slovu a budeš ho následovat tak, jak to ukázal Pán Ježíš Kristus. Ano, jít v jeho šlépějích., to je pravá známost Hospodina. Ale ty budeš jako proroci, jako učedlníci Ježíšovi i jako apoštolé svědčit o Božím milosrdenství a lásce. Známost Hospodina nebude jen věcí tvého vnitřního života, ale ve tvém srdci poroste touha, aby pravá známost Hospodina se šířila dál a dále. Tak jako proroci a apoštolově měli mnohdy těžký úkol svědčit o Bohu, kterého poznali a v jehož službě stáli, tak i ty budeš rovněž o něm svědčit radostným životem, věrnou službou lásky i nebázlivým slovem, neboť tvé svědectví poroste z pravé známostí Hospodina. J. MIKULECKÝ Canterburský děkan dr. johnson navštívil v listopadu Hewlett NDR. V Lipsku a Drážďanech se setkal s křesťanskými pracovníky. Stanislav Švec, tajemník Bratrské jednoty baptista a člen redakční rady Kj, pracuje od července minulého roku na sboru Minitonas v Kanadě. Na sboru, který je českého původu, md setrvat jeden rok. V největším lipském chrámu sv. Mikuláše za pravidelné účasti 3000 posluchačů konfrontoval německý evangelista dr. Werner de Boor vybrané oddíly ep. Římanům s otázkami moderního člověka. Albertu Schweitzeroví byl udělen lékařskou fakultou Humhnldtovy unt versity v Berlíně čestný doktorát. Mezi 21 osobnostmi veřejného života, kteří v NSR podepsali protest proti Adenauerově politice, jsou známí církevní pracovnici Kloppenburg, Gollwitzer, Vogelh Niemöller a Heinemann. Darmstadtský studentský farář Mochalski podal žalobu proti šéfredaktorovi darmstadtského listu. Ten jej napadl pro jeho mírové stanovisko a žádá odvoláni Mochalského z práce mezí studenty. Ti však stojí za svým farářem. Martin Niemöller chystá na příští rok delší cestu Sovětským svazem. у Polsko vydalo sérii známek o sedmi hodnotách, na nichž jsou novozákonní motivy z krakovského Mariina chrámu, jedna ze známek, velká 83X105 mm je asi největší známkou světa. Spojená luterská církev v USA se obrátila na atomové velmoci s výzvou, aby pokračovaly v úsilí o kontrolované odzbrojení a zastavení atomových pokusů. Canterburský arcibiskup Ftsher navštívil 2. prosince papeže Jana XXlll. je to od doby reformace první setkání představitele anglikánské církve s papežem, je to znamení tolerance či něco jiného? Z bohatých zdrojů vody živé nabízíš hojně pro žíznivé. Na každou žízeň stačí krůpěj z tvého zdroje. Na žízeň po míru, vonném jak růžový sad, na žízeň po lásce, která se nemusí bát, na žízeň po štěstí, o němž sní srdce moje. Zhluboka se napijem na cestu do dáli, a pokoj roznesem s úsměvem štěstí, a lásku rozžehnem těm, kdo ji neznali. Ze zdroje vody živé napojeni o rok chcem к cíli poponésti bohatý život po okraj naplněný. Akademická oslava D. A. Jablonského se konala 2. prosince v malém sále Ústřední knihovny hlavního města Prahy. Vzpomínkový večer zahájil dr. Josef Váňa, ředitel Pedagogického ústavu J. A. Komenského, stručným nástinem života D. A. Jablonského, který se narodil před třemi sty lety (26. listopadu, nikoli 20., jak stálo v jubilejním článku v 41. čísle našeho Uštu). Nato komorní vokální soubor Polyfonie přednesl čtyřhlasý sbor s textem latinské ódy německého filosofa Leibnitze ke cti Komenského, skladbu dr. Jitky Snížkové. První přednášku proslovil dr. J. Polišenský, náš universitní profesor historie, který rozdělil život D. A. Jablonského na tři období: studijní a přípravné, kdy pobyl ve stopách svého děda v Lešně, Holandsku 1 v Anglii, dále vlastní působení u dvora v Berlíně, kde si vyžádal jeljo politickou pomoc agent Rákóczyho Klement v posledním boji proti Habsburkům, rovněž marném. Ve třetím období se Jablonskl soustředil na vědeckou práci v tamní Akademií a na podporu českých emigrantů i obnovené Jednoty bratrské v Herrnhutu. Ačkoli byl pro nás zastíněn světovou velikostí Komenského, je jeho dílo plodem české vzdělanosti, doma zničené a použité na prospěch kultury sousedního národa německého, takže se к Jablonskému můžeme hrdě hlásit, i když prý znal málo česky. — Dalším referentem byl polský komeniolog dr. L. Kurdybacha, profesor university varšavské, vyznamenaný u nás na jubilejní mezinárodní konferenci r. 1957. Správně vyzvedl význam Jablonského pro Polsko, kde se narodil (v nynějším předměstí Gdanska) a na lešenském gymnasiu pokračoval v humanistickém programu Komenského, ovládaje plně jazyk polský. I po zakotvení v Berlíně hájil jako senior Jednoty bratrské . zájmy, evangelíků v Polsku za vzrůstající. Uffll protireformace, což mu vyneslo útoky a podezřívání od katolíků, jako kdysi Komenskému. Zasazoval se o solidárnost obou vyznání evangelických a v memorandu žádal ruského cara, aby pravoslavní obyvatelé Polska vytvořili obrannou frontu s evangelíky. Nebyl konfesijním dogmatikem, až to vzbudilo nevoli německých luteránů. Prof. Kurdybacha zakončil vřelým oceněním Jablonského za to, že hlásal pokoj mezi křesťany a odporoval papežské netoleranci v Polskú. — Jako třetí promluvil temperamentní němčinou akademik Eduard Winter, profesor dějin na Humboldtově universitě v Berlíně, známý nám ze záslužné knihy o české emigraci v Německu. Vyřídil pořadatelstvu pozdrav své Akademie, jež vzpomněla svého 2. presidenta Jablonského na zasedání 20. listopadu, a vylíčil ho; jako představitele nové éry evropského kapita - lismu. Jablonski byl pokrokovější než hallský H. Francké a jiní pietisté němečtí a Winter jej staví výš, než jak jej ocenil Harnack. Na poli vědeckém spojoval Jablonski hebraistiku orientalistiku již se slavistikou, jsa a ve styku s ruským učencem Prokopevičem. Zaslouží si naší společné úcty jako bojovník za přátelství našich sousedících národů. • Tisíc let jako den. O takovém rozdílu mezi zemským a nebeským kalendářem píše 2 Petr. 3, 8. Navazuje na Ž 90, 4, kde však je „tisíc let jako den včerejší a bdění noční“. Písmák se zeptá, proč je tu vedle dne ještě bdění, podle hebrejštiny doslova stráž, totiž doba jedné noční hlídky, trvající jednu třetinu noci (Sd 7, 19; L 12, 38). Jak ukazují poznámky v Kittlově vydání hebrejského textu, doporučují někteří vykládači slůvko „bdění“ škrtnout, a to prý z důvodů metrických 1 logických. Ale škrtání v bibli je nepěkný zvyk. Co když tam přece jen to „bdění“ patří? Řešení ukazuje pozoruhodný postřeh Eliáše Katze, hlavního rabína Slovenska, v článku „Pojem slova ,jom‘ (deň)- v biblii“ v Židovské ročence 5721 (viz Zápisníček v KJ č. 35). V navázání na knihu Eduarda Mahlera „Handbuch der jüdischen Chronologie“ (str. 21 až 22), upozorňuje na myšlenku obdoby nebeských a zemských věcí, ve starém Orientě běžnou. Na nebi bylo ovšem všechno mnohem větší. Tak jeden nebeský den prý odpovídal čtyřem pozemským létům a 365 nebeských dní 1460 zemským rokům. Toto číslo byla známá egyptská sotisperioda, délka nebeského roku. Podle tohoto počítání odpovídá tisíc zemských dní asi šestnáctí nebeským hodinám, tedy jednomu dni od úsvitu do soumraku á jedné třetině noci, čilí jedné noční hlídce. Kdyby byl tento žalm složil nějaký Egypťan, byl by asi napsal: Tisíc (zemských) dní ■ je (v nebi) jako jeden den a jedno bdění. Ale žalmista napsal: Tisíc let! To není jistě nedorozumění ani chyba. Touto záměnou dnů za léta všecko nově znásobil, povznesl vše na novou rovinu a ve vyznavačském zápasu s tehdejšími náboženskými představami, na které ovšem' ve svém vyjadřování navazuje, ukázal na hlubokou, ba zásadní nesouměřitelnost nebeských a zemských věcí. Ještě ostřeji se vyjádřil Petr, když je mu nejen jeden den u Pána jako tisíc let, ale také tisíc let jako jeden den. To už není „nebeský kalendář“ starého Orientu, ale jeho radikální konec, konec všeho počítání a chytračení. A stejně je Boží slovo, Kristus, konec všeho jen lidského náboženství. jh POSLANÍ Od dob apoštolských jsou na světě dva druhy křesťanů: skuteční a podie jména. A vždycky se ti první od těch druhých lišili asi tak, jako se pravý lékař liší od člověka, který lékařský kumšt jen předstírá, avšak pořezaný prst ošetřit nedovede a za nemocným nejde. Skuteční křesťané ovládají totiž alespoň maličko z toho vzácného kumštu Lékaře Ježíše Krista, který předstihl soudobé ranhojiče a mágy i dnešní praktiky a specialisty tím, že uměl vyléčit i souchotě sobectví, zpupnostní otylost a rakovinu závisti, smutkovou chudokrevnost a tvrdnutí srdce. Ö, to je vzácné umění! A skuteční křesťané jsou tedy něco jako praví lékaři - a proto jdou a pospíchají a utíkají na všechna místa, kde mohou pomoci: pravá církev Kristova ví od nejstarších dob, že to, co má - nemá pro sebe. Už první hlouček vedl Ježíš к tomu, aby byli apoštoly (Luk. 9, 2; Mat. 10, 5) a brzo pověřil dalších sedmdesát, aby kázali, že se přiblížilo Boží království, uzdravovali neduhy duše i těla a přemáhali ďábla; a to všechno pod heslem: Darmo jste vzali, darmo dejte! (Mat. 10, 7-8). A o sboru v Antiochii čteme, jak s modlitbou a požehnáním odděloval Barnabáše a Saule — к úřadu vyslanců evangelia (Skut. 13). Pěkně se to povídá a čte. Nicméně jeden z důvodů, pro který jmenujeme Písmo svátým, je, že všechno, co v něm stojí, psáno je к našemu užitku: к potěšení a napomenutí. Proto bychom ze zpráv o vyslání učedlníků neměli přehlédnout skutečnost, že je Pán posílal „před tváři svou, do každého města i místa, kamž měl sám přijíti" (Luk, 10, 1). A ovšemže takto rozesílá všechny své ostatní vyslance - a tak jestliže jsme poslání přijali, máme to vlastně velice snadné! Jsme jen heroldy (hlasateli), oznamujeme a rozhlašujeme, že jeho království, pořádky, léky, mír a láska jdou za námi, že přijdou vzápětí, aby učinily konec nemoci, úzkosti a nepokoji. 2e Ježíš sám změní srdce kamenná v masitá a zahájí vládu pokoje a spravedlnosti. Ale přesto či proto je naše snadné poslání nesmírně vážné: Na každém kroku záleží, každé naše slovo může být rozhodující pro to, zda lidé krále přijmou, anebo před ním zavřou dveře. Záleží na naší znalosti Krále: Jak bychom mohli připravit svět tra jeho Příchod, kdybychom přicházejícího sami neznali? A jak by heroldi mohli obrážet slávu Panovníka, kdyby se při nich neskvěly jeho barvy? A cožpak by к sobě vpustili Pána obyvatelé těch „měst a míst", na nichž se jeho vyslanci chovali jako lupiči, kde utiskovali vdovy a sirotky, kde nuzného prodávali za pár střevíců, kde dělníku nevypláceli mzdu, kde bratřím dlužili lásku? Naše poslání proto nezáleží v žádném velkem a slavném obracení na viru, ani v hubování na to, co je na světě špatného, natož ve vykřikováni, co by „druzí měli" (sami, anebo dokonce za nás) udělat, nýbrž v tom, že máme jít к lidem a za lidmi v barvách krále, který jistě přijde za námi. To znamená s jeho slovy a s jeho léky; s jeho odvahou a jeho trpělivosti. Protože jinak by se mohlo stát, že by ho lidé těch měst a míst ve světle našeho svědectví nerozeznqli. CTI; SKUT. 13, 1-12. Luděk Brož