Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1961 (XLVI/1-44)

1961-01-05 / No. 1

«WWW # '• V • V « V • V '• Jestliže proroci z národů sousedí­cích s Izraelem vzali své jméno (ijá­­bim) od slovesa, které v bibli leckde znamená české „blouznit!“, a jestliže se skutečně přiváděli do tranzu zvláš­tě hudbou a tancem, jako např. exsta­­tičtí kněžl Baalovi (1 Král. 18,19—20), potom u proroků Izraele vidíme, že jméno stavu vracejí к původnímu ob­sahu — jak byl spjat se slovním ko­řenem, který odpovídal významu čes­kého „povolovat“ i „ohlašovat“. A tak jako Aron nábi Mojžíšův (Ex. 7, 1), tak jsou izraelští povolaní hla­satelé Hospodinovi. Ať prorok chce nebo spíše nechce „slovo Hospodino­vo“ se jednoho dne „k němu stane“ — tak zneklidní jeho svědomí a podrobí si jeho vůli, že prorok poslechne a jde je zvěstovat, vykládat Boží vůli, cesty jeho spravedlnosti a soudy. Rozhodnost, pohotovost a obětavost lidí, kteří v Izraeli přijali úřad náblm, bývá často zdůrazňována a obdivová­na. Ale daleko méně st církev všímá vynalézavosti, s Jakou se pro­roci snaží Hospodinovo slovo tlumočit a doručit nedoslýchavému či jinak ohlušenému lidu. Při některých [ostat­ně dosti častých) příležitostech se ta­to vynalézavost uplatňuje v drama­tizaci zvěsti symbolickými gesty a činy, která Boží slovo předkládá lidu a jeho vládcům v symbolické, nápad­né a výborně zapamatovatelné zkratce : O některá místa biblických drama­tizací se ovšem vede spor. Tak např. o Jer. 13, 1—11 jsou starší vykladači přesvědčeni, že jde o symbolické ko­nání, zatímco novější zde nalézají jen symbolické vidění (Izrael, ozdoba Hospodinova se přirovnává к lněnému pásu, který se zkazil a nebyl к niče­mu, potom co jej prorok ukryl ve skalní díře při řece Eufrates). Nemů­žeme se zde pouštět do podrobností, ale poznamenejme aspoň, že oba vý­klady mohou existovat vedle sebe; lze si velmi dobře představit, že pro­rok zdramatizoval původní symbolické vidění (sen?), anebo že pozdější re­daktor Jeremiášova proroctví do textu původní zvěstné dramatizace některé vysvětlivky vložil (jako jméno řeky babylonského zajetí), které sice pomohly hůře chápavým, avšak součas­ně znemožnily pozdějším čtenářům vi­dět v oddílu projev prorokova diva­delnictví (jestliže bylo možné před­stavit si ho jak „hraje“ tím, že běží s pasem křeče — s největší pravdě­podobností к Jordánu — bylo potom vyloučeno představit si jej jak běhá sta kilometrů к Eufratu!). Ale máme u Jeremiáše doklady da­leko výmluvnější a spolehlivější. V ka­pitole 19, lnn 10—12 se setkáváme se skutečným epickým divadlem brechtovského pojetí, a dokonce s rekvisitou, totiž se „záhrdli­­tou bání“, kterou má prorok rozbít před očima předáků lidu v údolí Be­­ninnom, aby jim názorně i nápadně tlumočil Boží soud nad Jeruzalémem. Mimořádný význam ^nají pro naše zkoumání symbolické scény u Ezechi­ele. Tak čteme v kap. 4. a 5., že má prorok dramatizovat budoucí soud Hospodinův (rekvizity: cihla — Jeru­zalém, špatná a nečistá strava — hlad při obléhání, spálené a rozprášené prorokovy vlasy — hynoucí a rozptý­lení izraelští) a výslovně se připomí­ná, že tato dramatizace proroka má být „znamením domu Izrael­skému“! A zcela jedinečné popsání epického divadla nalézáme v kapitole 12, 1—12, kde jde o známé prorokovo stěhování děrou ve zdi a naslepo. Tu­to dramatizaci má Ezechiel sehrát „před očima jejich“, zda by aspoň vi­děli, že dům vzpurný jsou“. A když prorok siovo Hospodinova soudu for­mou této působivé inscenace zvěstuje, je nazván zázrakem: „Za zázrak dal jsem tě domu Izraelskému“ (v. 6) ! (Srv. Ez. 24, 24.27; 37, 15.22; Zach. 3, 8). I nad těmito místy si znovu uvědo­mujeme, že pravé zázraky v Písmu jsou vzkazyBoží vyvolenému lidu, ujištění o jeho moci a lásce, pro kte­rá Všemohoucí používá nejrůzňějších prostředků a prostředníků, mj. i pro­rockého divadla. Luděk Brož Prorocké divadlo (NA ZAKLAD PROROCKÝ A APOŠTOLSKÝ) SMYSL KŘESŤANOVA ŽIVOTA Nemůžeme se spokojit tím, že jsme křesťany podle jména, z tradice a ze setrvačnosti. Dosud málo o tom pře­mýšlíme, proč jsme pokřtěni a proč neseme jméno Kristovo. Stále ještě pokládáme obecenství křesťanského sboru za zařízení na provozování kul­tických úkonů, jejichž smysl a obsah vyprchává, takže jim přestáváme ro­zumět. Nedohlédáme k samé podstatě zvěstovaného evangelia, nedoceňuje­me modlitbu, obecenství sboru nám připadá sdružením pro pěstování ná­boženského života několika zvlášť ná­božensky založených jednotlivců. Ale i tam, kde se projevuje náboženský život hromadněji, zažívají jej mnozí jen jako výraz zděděného náboženství a jako útočiště před příbojem doby a života. Nepozorujeme však, že takové­to pojetí křesťanství neodpovídá víře, jak ji poznáváme z evangelia a z epiš­tol a ze života prvotní' církve. A také nepozorujeme, že náboženský a křes­ťanský svět, jak jsme si jej my zaří­dili, přestává mít smysl. To, co my často nazýváme křesťanstvím a co je naším okolím za křesťanství pokládá­no, již dávno skutečným křesťanstvím není. Nezbývá nám, než nově přemýš­let o tom, co je skutečné ryzí křes­ťanství a jaký je smysl toho, že jsme křesťany a že se jimi nově stáváme. Mohli bychom vyjmenovat řadu zná­mek, které určují smysl křesťanovy existence. Zamysleme se však nad dvěma hlavními a základními, od nichž by pak mohly být další známky odvo­zeny. První známkou je osobní víra. Nedá se předat, nedá se dědit. Před­kové mohou být vzorem, mohou к víře sloužit potomkům. Ale to je také vše. Bez osobní víry se křesťanství neobe­jde. Je to víra na základě svědectví slova Božího. Jinak také nevzniká. Křesťan musí osobně, řekněme na vlastní odpovědnost, vědět, že je po­volán, musí vědět, že uvěřil a že věří. V křesťanství tedy jde o uvědomělou víru. Je-li křesťanova víra vírou osob­ní, neznamená to, že sl věří, co chce. Skutečná a ryzí víra je možná jen z biblického svědectví. Vše, co Je pod to a nad to, 1e pověra nebo nevěra nebo osobní zdání. Osobní víra začíná od chvíle, kdy přestává všechna naše křesťanská neuvědomělost, mlhavost, bezvýraznost. Uvěřil jsem a věřím ve svátého a živého Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu a který dává Ducha svátého. Křesťan je křesťanem, jestliže ví, co toto všecko pro něho osobně znamená. Z této víry pak plyne, že křesťan přijal všechny dary evange­lia: odpuštění, jistotu spasení, život věčný, a tím smysl celého svého živo­ta. Víra není doplňkem lidského vě­dění, ani nevzniká z jeho nedostatků. Ale tu se mnohý křesťan domnívá, že uvěřením dosáhl cíle svého života. Myslí si, že tu vzniká jeho právo na životní blaženost. Nyní totiž dosáhl všeho, čeho člověk může ve víře do­sáhnout. Je v rozpoložení, kdy se cítí nifcen jen a jen děkovat za dary Bo­žího vyvolitelského slitování, z jehož moci se stal účastníkem všech Božích darů. Nyní má vše. A skutečně také vše má, neboť je něco většího, než jis­tota odpuštění a spasení v kříži a v oběti Ježíše Krista? Osobní vírou před námi stojí povolaný a obrácený člo­věk. Řekněme však se vším důrazem, že tím ještě není dosaženo posledního smyslu křesťanova života. Toť jen po­lovička celku. A v čem je druhá polo­vička? V závazku vyznání a svě­dectví. Sktitečné povolání a obrá­cení se nemůže spokojit pouze těmito skutečnostmi. Osobní víra není samo­účelná. Nemůže být základem jaké­hosi duchovního sobectví. Není možné, aby se ukojila sama v sobě. Však také každý povolaný a obrácený křesťan, který dosáhl osobní víry a jejím pro­střednictvím nejvyššího daru, daru spasení, ví, že tím ještě nedosáhl cíle svého povolání. Křesťan si nemůže nechat pro sebe to, co ví, a co ostatní Ještě nevědí. Křesťan není sobec. Ne­ní povýšenec. Nedomnívá se, že je vy­volenec a že vyvolení končí právě u něho. Křesťan vyznává slovem i živo­tem, slovem i skutky. Křesťan svědčí. Z plnosti jeho srdce mluví ústa. Ví, že Bohu nepatří jen jeho život a že Boží není jen církev, obecenství sboru a církve, v němž žije. Poznává, že Bo­hu patř( celý svět, celý kosmos. Vši­chni lidé a všechno tvorstvo. Jeho osobní Víra ho proto vede к tomu, aby sdělil ostatním totéž, co sám zakusil. Toť pravá a plná křesťanská existen­ce, toť pravý a konečný její smysl. Z mocí osobní víry se stává vyznava­čem, svědkem, služebníkem. Jako je Boží celý svět, tak pravda o milosti Boží, zjevené v Ježíši Kristu, se vzta­huje na každého člověka, na celý svět. Pán Bůh nemá křesťana na světě jen proto, aby se radoval ze svého vlast­ního spasení, nýbrž aby se o ně dělil s ostatními. К tomu jsme posláni, aby­chom toto pověření plnili podle darů nám daných. Máme svítit svým svět­lem před lidmi, aby oni, vidouce naše skutky z víry, slavili Otce našeho, kte­rýž jest v nebesích. J. B. JESCHKE Pravá známost Hospodina (Dokončení ze str. 1.) tivým Otcem, který tě miluje a nechce smrt bezbožníka, ale aby se obrátil a byl živ (Ezech. 18, 23). Když jsi Hospodina poznal jako Otce v Ježíši Kristu, bůdeš Ho milovat, tak jako miluješ svého pozemského otce a mat­ku, budeš i jej milovat se vší radost-^ nou uctivostí a vroucí oddaností. To" byla zkušenoáf Jana Karafiáta, jak vy­práví v Pamětech. „Není na celém světě tak šťastné vlašťovičky jedné je­diné, jako já jsem, daleko od světa na té naší nejzadnější Lhotě, když s Pá­nem chodím jako Enoch, jako bych viděl Neviditelného, tak jsa utvrzen, a uctivě s ním rozmlouvaje o svých vě­cech o všech.“ Budeš ho poslouchat v jeho slovu a budeš ho následovat tak, jak to uká­zal Pán Ježíš Kristus. Ano, jít v jeho šlépějích., to je pravá známost Hos­podina. Ale ty budeš jako proroci, ja­ko učedlníci Ježíšovi i jako apoštolé svědčit o Božím milosrdenství a lás­ce. Známost Hospodina nebude jen věcí tvého vnitřního života, ale ve tvém srdci poroste touha, aby pravá známost Hospodina se šířila dál a dá­le. Tak jako proroci a apoštolově měli mnohdy těžký úkol svědčit o Bo­hu, kterého poznali a v jehož službě stáli, tak i ty budeš rovněž o něm svědčit radostným životem, věrnou službou lásky i nebázlivým slovem, neboť tvé svědectví poroste z pravé známostí Hospodina. J. MIKULECKÝ Canterburský děkan dr. johnson navštívil v listopadu Hewlett NDR. V Lipsku a Drážďanech se setkal s křesťanskými pracovníky. Stanislav Švec, tajemník Bratrské jednoty baptista a člen redakční rady Kj, pracuje od července minulého ro­ku na sboru Minitonas v Kanadě. Na sboru, který je českého původu, md setrvat jeden rok. V největším lipském chrámu sv. Mi­kuláše za pravidelné účasti 3000 po­sluchačů konfrontoval německý evan­gelista dr. Werner de Boor vybrané oddíly ep. Římanům s otázkami mo­derního člověka. Albertu Schweitzeroví byl udělen lékařskou fakultou Humhnldtovy unt versity v Berlíně čestný doktorát. Mezi 21 osobnostmi veřejného ži­vota, kteří v NSR podepsali protest proti Adenauerově politice, jsou zná­mí církevní pracovnici Kloppenburg, Gollwitzer, Vogelh Niemöller a Heine­­mann. Darmstadtský studentský farář Mo­­chalski podal žalobu proti šéfredakto­rovi darmstadtského listu. Ten jej na­padl pro jeho mírové stanovisko a žádá odvoláni Mochalského z práce mezí studenty. Ti však stojí za svým farářem. Martin Niemöller chystá na příští rok delší cestu Sovětským svazem. у Polsko vydalo sérii známek o sedmi hodnotách, na nichž jsou novozákon­ní motivy z krakovského Mariina chrámu, jedna ze známek, velká 83X105 mm je asi největší známkou světa. Spojená luterská církev v USA se obrátila na atomové velmoci s výzvou, aby pokračovaly v úsilí o kontrolo­vané odzbrojení a zastavení atomo­vých pokusů. Canterburský arcibiskup Ftsher na­vštívil 2. prosince papeže Jana XXlll. je to od doby reformace první setká­ní představitele anglikánské církve s papežem, je to znamení tolerance či něco jiného? Z bohatých zdrojů vody živé nabízíš hojně pro žíznivé. Na každou žízeň stačí krůpěj z tvého zdroje. Na žízeň po míru, vonném jak růžový sad, na žízeň po lásce, která se nemusí bát, na žízeň po štěstí, o němž sní srdce moje. Zhluboka se napijem na cestu do dáli, a pokoj roznesem s úsměvem štěstí, a lásku rozžehnem těm, kdo ji neznali. Ze zdroje vody živé napojeni o rok chcem к cíli poponésti bohatý život po okraj naplněný. Akademická oslava D. A. Jablon­ského se konala 2. prosince v malém sále Ústřední knihovny hlavního měs­ta Prahy. Vzpomínkový večer zahá­jil dr. Josef Váňa, ředitel Pedagogic­kého ústavu J. A. Komenského, struč­ným nástinem života D. A. Jablonské­ho, který se narodil před třemi sty lety (26. listopadu, nikoli 20., jak stálo v jubilejním článku v 41. čísle našeho Uštu). Nato komorní vokální soubor Polyfonie přednesl čtyřhlasý sbor s textem latinské ódy němec­kého filosofa Leibnitze ke cti Ko­menského, skladbu dr. Jitky Snížko­­vé. První přednášku proslovil dr. J. Polišenský, náš universitní profe­sor historie, který rozdělil život D. A. Jablonského na tři období: studijní a přípravné, kdy pobyl ve stopách své­ho děda v Lešně, Holandsku 1 v An­glii, dále vlastní působení u dvora v Berlíně, kde si vyžádal jeljo poli­tickou pomoc agent Rákóczyho Kle­ment v posledním boji proti Habsbur­kům, rovněž marném. Ve třetím ob­dobí se Jablonskl soustředil na vě­deckou práci v tamní Akademií a na podporu českých emigrantů i obno­vené Jednoty bratrské v Herrnhutu. Ačkoli byl pro nás zastíněn světovou velikostí Komenského, je jeho dílo plodem české vzdělanosti, doma zni­čené a použité na prospěch kultury sousedního národa německého, takže se к Jablonskému můžeme hrdě hlá­sit, i když prý znal málo česky. — Dalším referentem byl polský kome­niolog dr. L. Kurdybacha, profesor university varšavské, vyznamenaný u nás na jubilejní mezinárodní konfe­renci r. 1957. Správně vyzvedl vý­znam Jablonského pro Polsko, kde se narodil (v nynějším předměstí Gdan­ska) a na lešenském gymnasiu po­kračoval v humanistickém programu Komenského, ovládaje plně jazyk pol­ský. I po zakotvení v Berlíně hájil jako senior Jednoty bratrské . zájmy, evangelíků v Polsku za vzrůstající. Uffll protireformace, což mu vyneslo útoky a podezřívání od katolíků, jako kdysi Komenskému. Zasazoval se o solidár­­nost obou vyznání evangelických a v memorandu žádal ruského cara, aby pravoslavní obyvatelé Polska vytvo­řili obrannou frontu s evangelíky. Ne­byl konfesijním dogmatikem, až to vzbudilo nevoli německých luteránů. Prof. Kurdybacha zakončil vřelým oceněním Jablonského za to, že hlá­sal pokoj mezi křesťany a odporoval papežské netoleranci v Polskú. — Ja­ko třetí promluvil temperamentní němčinou akademik Eduard Winter, profesor dějin na Humboldtově uni­versitě v Berlíně, známý nám ze zá­služné knihy o české emigraci v Ně­mecku. Vyřídil pořadatelstvu pozdrav své Akademie, jež vzpomněla svého 2. presidenta Jablonského na zasedání 20. listopadu, a vylíčil ho; jako před­stavitele nové éry evropského kapita - lismu. Jablonski byl pokrokovější než hallský H. Francké a jiní pietisté ně­mečtí a Winter jej staví výš, než jak jej ocenil Harnack. Na poli vědeckém spojoval Jablonski hebraistiku orientalistiku již se slavistikou, jsa a ve styku s ruským učencem Prokope­­vičem. Zaslouží si naší společné úcty jako bojovník za přátelství našich sousedících národů. • Tisíc let jako den. O takovém roz­dílu mezi zemským a nebeským ka­lendářem píše 2 Petr. 3, 8. Navazuje na Ž 90, 4, kde však je „tisíc let jako den včerejší a bdění noční“. Pís­mák se zeptá, proč je tu vedle dne ještě bdění, podle hebrejštiny doslova stráž, totiž doba jedné noční hlídky, trvající jednu třetinu noci (Sd 7, 19; L 12, 38). Jak ukazují poznámky v Kittlově vydání hebrejského textu, doporučují někteří vykládači slůvko „bdění“ škrtnout, a to prý z důvodů metrických 1 logických. Ale škrtání v bibli je nepěkný zvyk. Co když tam přece jen to „bdění“ patří? Řešení ukazuje pozoruhodný postřeh Eliáše Katze, hlavního rabína Slovenska, v článku „Pojem slova ,jom‘ (deň)- v biblii“ v Židovské ročence 5721 (viz Zápisníček v KJ č. 35). V navázání na knihu Eduarda Mahlera „Handbuch der jüdischen Chronologie“ (str. 21 až 22), upozorňuje na myšlenku ob­doby nebeských a zemských věcí, ve starém Orientě běžnou. Na nebi bylo ovšem všechno mnohem větší. Tak je­den nebeský den prý odpovídal čty­řem pozemským létům a 365 nebes­kých dní 1460 zemským rokům. Toto číslo byla známá egyptská sotispe­­rioda, délka nebeského roku. Podle tohoto počítání odpovídá tisíc zem­ských dní asi šestnáctí nebeským ho­dinám, tedy jednomu dni od úsvitu do soumraku á jedné třetině noci, čilí jedné noční hlídce. Kdyby byl tento žalm složil nějaký Egypťan, byl by asi napsal: Tisíc (zemských) dní ■ je (v nebi) jako jeden den a jedno bdění. Ale žalmista napsal: Tisíc let! To není jistě nedorozumění ani chyba. Touto záměnou dnů za léta všecko nově znásobil, povznesl vše na novou rovinu a ve vyznavačském zápasu s tehdejšími náboženskými představami, na které ovšem' ve svém vyjadřování navazuje, ukázal na hlubokou, ba zá­sadní nesouměřitelnost nebeských a zemských věcí. Ještě ostřeji se vyjá­dřil Petr, když je mu nejen jeden den u Pána jako tisíc let, ale také tisíc let jako jeden den. To už není „ne­beský kalendář“ starého Orientu, ale jeho radikální konec, konec všeho počítání a chytračení. A stejně je Boží slovo, Kristus, konec všeho jen lid­ského náboženství. jh POSLANÍ Od dob apoštolských jsou na světě dva druhy křesťanů: skuteční a podie jména. A vždycky se ti první od těch druhých lišili asi tak, jako se pravý lé­kař liší od člověka, který lékařský kumšt jen předstírá, avšak pořezaný prst oše­třit nedovede a za nemocným nejde. Skuteční křesťané ovládají totiž alespoň maličko z toho vzácného kumštu Lé­kaře Ježíše Krista, který předstihl sou­dobé ranhojiče a mágy i dnešní prak­tiky a specialisty tím, že uměl vyléčit i souchotě sobectví, zpupnostní otylost a rakovinu závisti, smutkovou chudo­krevnost a tvrdnutí srdce. Ö, to je vzác­né umění! A skuteční křesťané jsou tedy něco jako praví lékaři - a proto jdou a pospíchají a utíkají na všechna mís­ta, kde mohou pomoci: pravá církev Kristova ví od nejstarších dob, že to, co má - nemá pro sebe. Už první hlouček vedl Ježíš к tomu, aby byli apoštoly (Luk. 9, 2; Mat. 10, 5) a brzo pověřil dalších sedmdesát, aby kázali, že se přiblížilo Boží království, uzdravovali neduhy duše i těla a pře­máhali ďábla; a to všechno pod hes­lem: Darmo jste vzali, darmo dejte! (Mat. 10, 7-8). A o sboru v Antiochii čte­me, jak s modlitbou a požehnáním od­děloval Barnabáše a Saule — к úřadu vyslanců evangelia (Skut. 13). Pěkně se to povídá a čte. Nicméně jeden z důvodů, pro který jmenujeme Písmo svátým, je, že všechno, co v něm stojí, psáno je к našemu užitku: к po­těšení a napomenutí. Proto bychom ze zpráv o vyslání učedlníků neměli pře­hlédnout skutečnost, že je Pán posílal „před tváři svou, do každého města i místa, kamž měl sám přijíti" (Luk, 10, 1). A ovšemže takto rozesílá všechny své ostatní vyslance - a tak jestliže jsme poslání přijali, máme to vlastně velice snadné! Jsme jen heroldy (hlasateli), oznamujeme a rozhlašujeme, že jeho království, pořádky, léky, mír a láska jdou za námi, že přijdou vzápětí, aby učinily konec nemoci, úzkosti a nepoko­ji. 2e Ježíš sám změní srdce kamenná v masitá a zahájí vládu pokoje a spra­vedlnosti. Ale přesto či proto je naše snadné poslání nesmírně vážné: Na každém kroku záleží, každé naše slovo může být rozhodující pro to, zda lidé krále přijmou, anebo před ním zavřou dveře. Záleží na naší znalosti Krále: Jak bychom mohli připravit svět tra jeho Příchod, kdybychom přicházejícího sa­mi neznali? A jak by heroldi mohli ob­rážet slávu Panovníka, kdyby se při nich neskvěly jeho barvy? A cožpak by к so­bě vpustili Pána obyvatelé těch „měst a míst", na nichž se jeho vyslanci cho­vali jako lupiči, kde utiskovali vdovy a sirotky, kde nuzného prodávali za pár střevíců, kde dělníku nevypláceli mzdu, kde bratřím dlužili lásku? Naše poslání proto nezáleží v žádném velkem a slavném obracení na viru, ani v hubování na to, co je na světě špat­ného, natož ve vykřikováni, co by „druzí měli" (sami, anebo dokonce za nás) udělat, nýbrž v tom, že máme jít к li­dem a za lidmi v barvách krále, který jistě přijde za námi. To znamená s jeho slovy a s jeho léky; s jeho odvahou a jeho trpělivosti. Protože jinak by se mohlo stát, že by ho lidé těch měst a míst ve světle našeho svědectví nero­­zeznqli. CTI; SKUT. 13, 1-12. Luděk Brož

Next