Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1964 (XLIX/1-44)

1964-01-03 / No. 1

1 Otče nebeský, svěřujeme tvé lásce všecku touhu stvoření i všechny naděje světa. Postav pevné hráze nedůvěře a zlobě, ušetři svět nových marných krveprolití. Posilni všecky lidi, kteří odvážně a třeba osamoceně vykročili vytvářet ovzduší důvěry mezi národy. Pomoz i mně na mém světodějně klíčovém místě šířit pokoj. Stojíme znovu na rozhraní dvou ro­ku. Silněji než na dřívějších předě­lech si však uvědomujeme nutnost i oprávněnost myšlení v množném čísle. Nejen jako jednotlivci, každý zvlášť na svém místě, nejen jako rodiny a křesťanské sbory, nejen jako skupiny a národy —stojíme na prahu no­vého roku. Za námi je jeden napínavý a pohnutý rok, který nás učil myslet v celosvětovém měřítku. Byli jsme vzdálenými, a přece i na dálku přítom­nými svědky událostí, jimiž nás svrchovaný Bůh vzal do své .školy, abychom pochopili jeho záměry s je­ho světem. Bezprostředně za námi jsou vánoce, svátky radostného a za­vazujícího úžasu, že Bůh v Kristu na­vázal přerušené spojení se svým svě­tem, že staví ze své strany most na náš břeh. A staví jej ve prospěch všech lidí. Když myslíme na celý svět z tohoto hlediska, jsme při uzávěrce právě mi­nulého roku o něco chudší, i o n ě c o bohatší. Mohli bychom říci s Alber­tem Lutulim (slavil nedávno v natalské věznici 65. narozeniny), který se stal symbolem zápasu Afriky o lidskou dů­stojnost černochů a učitelem radikál­ně nenásilného boje o rovnoprávnost: máme mnoho důvodů к smutku, ale též к nové naději а к nové odvaze. Měřítkem rozvoje myšlení v celosvě­tových rozměrech se staly živelní po­hromy a veliké katastrofy, na něž byl minulý rok tak nezvykle bohatý. Ale tato neštěstí se stávají prozřetel­ným Božím vedením, které nás odna­­učuje myslit ve vyměřených rozmě­rech úzkých osobních nebo skupino­vých zájmů. Právě to, co potká naše bratry na druhém konci světa, probou­zí hluboký pocit solidarity. Po otře­sech půdy u Teheránu a ve Skopji, po důlní a železniční katastrofě v Japon­sku, po záplavách pruhu pobřeží Atlantiku a události na řece Piavě — cítíme se silněji než dříve občany jed­noho světa. Roste vědomé či nevědo­mé poznání, že si nemůžeme natrva­lo stačit sami, že nemůžeme být na­trvalo šťastni bez štěstí druhých lidí a bez vzájemných obětí. Toho si byli vědomi státníci více než stovky zemí celého světa, když připo- Oč jsme bohatší? jovali své podpisy pod dohodu o částečném zastavení atGmových poku­sů. Ty podpisy se rázem staly nejcen­nějšími podpisy, které kdy něco po­tvrzovaly. Zdá se, že budoucnost mů­že ospravedlnit naději proroků (toli­krát obviňovanou z blouznění), že vál­ka se stane přežitkem. Pro zahanbení naší nedověry technika (tolikrát křes­ťany obávaná) se stala účinným pro­středkem v prozřetelných rukou Bo­žích. V době neuvěřitelně rozvinutých možností masového ničení válka se stala neschopnou prosadit spravedli­vé i nespravedlivé požadavky. Zdá se, že to bude čím dál těžší, aby političtí pyrotechnici se odvážili zalo­žit požár. Všude ve světě po moskev­ských podpisech došlo к znatelné úle­vě. Rýsuje se docela nové rozdělení světa: na ty, kdo nevědí s čím si hrají, když počítají se zbraněmi ABC jako s politickými prostředky — a na ty, kdo si jsou vědomi jejich nepouži­telnosti. Ale cesta к politice, která ne­bude počítat se strategií mezikonti­nentálních střel, bude ještě dlouhá a namáhavá. Tři výstřely v Texasu ji ještě ztížily. Vražda Kennedy ho otřásla svě­tem. Nejen proto, že podle slov W. Lippmanna odhalila latentní chorobu Ameriky. Nad touto událostí se vnucu­je Barthovo hodnocení právního státu : je jím ten stát, „v němž řád, svoboda, společenství, moc a odpovědnost jsou v rovnováze, kde žádná z těchto slo­žek není zabsolutněna, že by ovládala ostatní. Stát, v němž by platila jen svoboda individua, nebyl bv státem právním, ale sklouzl by do anarchia“. — Smrt presidenta USA má však do­sah širší. Jistota světa, zvláště po ku­bánské krizi, začala se stavět na vzá­jemné důvěře a úctě dvou vedoucích státníků obou velikých bloků. Jeden z nich byl nenadále odstraněn ve své vlastní zemi. Naštěstí se ukázalo, že Kennedy znal hranici této osobnostní politiky a hleděl pro soužití získat své spolupracovníky doma a upevnit do­hody smlouvami. Z odstupu vidíme lé­pe, jak musel hájit svou koncepci pro­ti zostřovatelům a dobrodruhům. Když v červnu 1963 v projevu к absolventům university prohlásil, že mír je rozumný cíl rozumných lidí, a že úsilí o mír je méně dramatické než úsilí válečná, ale o to důležitější — nikdo jistě netušil, jak tragické může být i úsilí o doho­du. Jeho častá kritická slova o nedo­konalé svobodě ve vlastní zemi (mys­lel na diskriminaci černochů) a ostré hodnocení černošské otázky jako mravní krize celého národa vyvolaly místní studenou občanskou válku, je­jíž se stal obětí. Byl nepohodlný těm, jimž byl nepohodlný jeho program: „I když dnes ještě nemůžeme odstra­nit ze světa rozdíly, můžeme při nej­­menším aspoň přispět к tomu, aby svět přes rozdíly názorů zůstal v bez­pečí. Neboť konec konců skutečnost, že jsme všichni obyvateli této plane­ty, tvoří přece jen pouto nám všem v hloubi společné. My všichni dýchá­me týž vzduch, nám všem leží na srd­ci budoucnost našich dětí a všichni jsme smrtelní.“ Ztráta J. F. Kennedyho v přítomné fázi hledání mírového soužití se však může stát ziskem. Ohlas, který ve světě vyvolala zpráva o jeho tragickém skonu, prozradil, že si lidé zvykli če­kat od nejvlivnějších lidí světa největ­ší státnickou moudrost. To může zna­menat — a zřejmě znamená — závazek pro jeho nástupce. Nový president Johnson má prý schopnost usilovat o jednomyslnost v neprůhledných situa­cích doma. Snad ji osvědčí i v mezi­národní politice. Ale velikosti Kenne­dyho sotva doroste. Může tedy odchod veliké postavy probudit jednotlivoe i národy z nedospělého spoléhání к od­povědnému spoluvytváření osudů svě­ta. Svět by neměl být přece závislý na jedincích. Lidé přece nejsou tvorové, s nimiž „se“ disponuje. Proto očekává­me s napětím vývoj situace v NSR. Od­stoupil Adenauer, který se vzepřel svě­tové tendenci po dorozumění a posta­vil zahraniční politiku na zostřovaném napětí mezi Západem a Východem. Přenášel odpovědnost na Spojené stá­ty, ale podle potřeby jich nedbal. Po­slední sondovací rozhovory v NDR a v Praze o možnostech spolupráce, ote­vření obchodních zastupitelstev v ně­kterých socialistických státech, doho­da o vánočních propustkách v Berlíně — to vše ukazuje, že snahy NDR za­čínají nacházet odezvu v hledání no­vých cest i u nové západoněmecké vlády. Je to historická chvíle pro de­mokratické síly v německém národě. Svět míru, v němž by slabí lidé byli bezpeční a silní byli spravedliví, bude možno připravit jen společným úsilím všech. Světové dorozumění se skládá z tisíců drobných pochopení a smíře­ní, v nichž může každý člověk sehrát rozhodující roli. Tento světodějný úkol drobných lidí v celém světě postřehli spisovatelé a dramatici, kteří se stali živým svědomím lidu svých zemí. Západoněmecký Heinrich Bolí, švýcar­ský Diirrenmatt, berlínský Hochhuth, francouzský J. P. Sartre, americký Sa­linger Jsou jen někteří za mnohé. Cenný vklad do celosvětového zápasu za šťastný a lidský svět přinesli mno­zí socialističtí autoři: Jevtušenko a Solženicyn, náš Blažek a Mňačko jsou příkladem jen namátkou vybraným. Na tomto pozadí vystupuje i úmrtí papeže Jana XXIII. jako ztráta nejen pro katolictví. Stařičký papež vstoupí do dějin jako upřímný hledač cest к jednotě křesťanů. Ale jeho encykli­ka Pacem in terris (Na zemi pokoj) se obrací na všechny lidi, katolíky i ne­katolíky, věřící i nevěřící. Za Janova nástupce Pavla VI. začíná dokonce možnost rozhovoru s ostatními křes­ťany. Drobné reformy a hlavně ochota к pokání jako by slibovaly nové obdo­bí předreformační. Potěšitelné je, že nejryzejší hlasy katolických myslitelů nevystupují před svět s nároky, ale uvědomují si závazek služby: „Jen cír­kev, která vidí ve všech lidech syny jednoho Boha, bude se moci obhájit v novém bratrství a tím se stát hodno­věrnou. Křesťané vydali všanc svátou věc lidí, neboť byli příliš líní, příliš nevzdělaní, příliš nezralí — a schová­vali se za obrazy svého Boha, aby za­střeli svou dezerci“ z fronty proti smrti, krutosti, nouzi a hladu. „Důkaz Boží mohou křesťané podat jen živo­tem, který v síle myšlenkové a v síle lásky, v oběti a v konkrétním činu spoluponese život nevěřícího bratra. Ze světových dějin nelze dezertovat. Katolicismus budoucnosti znamená proexistenci (život pro druhé), zname­ná spolu myslit, společně jít, plánovat a jednat dopředu a za všecky." (Fried­Stále vlče se stáváme svědky toho, jak se na stránkách našich kulturních týdeníků objevuje nové zamyšlení nad otázkou: Kdo je člověk? Je to otázka prastará a odpovědi na ni přinášela a přináší biologie, psychologie, socio­logie, řada jiných věd i sama filosofie. I věřící člověk se ptal a ptá: Co jest člověk? A tak se musí ptát každá křes­ťanská dogmatika a etika. Avšak na rozdíl od všech ostatních věd hledá křesťan odpověď na tuto otázku ve zjevení Božím v Kristu Ježíši, o němž se dovídáme ve víře, a které vírou při­jímáme. Ze zjevení Božího se pak učí­me poznávat, co je Boží vůlí nad svě­tem, se světem i ve světě a tedy také, co je Boží vůlí, když jde o člověka. Tato Boží vůle netkví v našem rozumu, ani ji nenajdeme jako nějaký přírodní nebo dějinný jev kolem sebe. Boží vůli nám musí Bůh sám zjevit a zvěstovat a on to činí svým svátým Duchem. Zprávu i svědectví o tomto Božím zje­vení máme v Ježíši Kristu, o němž nám mluví Písmo svaté. Proto i při našem zkoumání, kdo je člověk, musíme vy­cházet z Písma a musíme se na něm orientovat. Světlo zjevení a jeho prav­da, která oslovuje naši víru, nám při­náší odpověď, kdo je člověk před tváří Boží a jaké je jeho určení v lidské rodině. V biblickém pojetí není člověk sa­mostatným nezávislým jedincem, nýbrž Božím stvořením, jehož plné lidství je určeno dvěma spojnicemi: jednak v rovině svislé s Bohem, jednak v rovi­ně vodorovné se spolučlověkem, na­horu s Bohem a napravo i nalevo se spolučlověkem, tj. s bližním. Indivi­duální člověk, to jest člověk bez jaké­koli spoutanosti se spolučlověkem a bez jakékoli odpovědnosti za něho je ve světle biblické víry pouhá pojmová hra, konstrukce a abstrakce. Takový člověk neexistuje — leda v hříšné vzpouře proti božskému určení, z ně­hož se chtěl emancipovat, uniknout, že zjevení v Pánu Ježíši Kristu vidíme, že naše existence je zásadně zakotve­na ve společenství s druhým člově­kem, s druhými lidmi. Přirozená ne­bo dějinná závislost lidského života na životě jiných lidí, např. rodičů, ná­roda nebo rodu ještě neříká, že přímo k samé podstatě lidské patří spolulid­­ství. Toto určení dává člověku Bůh, ta­ková je vůle Boží s člověkem i o člo­věku. Hned stvořitelská zpráva o původu člověka, když chce charakterizovat podstatu lidství, nevidí jej jako izolo­vanou bytost. Člověk je obklopen ce­lým stvořením, tvory i věcmi, ale co. jej činí člověkem v plném slova smys­lu, je teprve spolučlověk. Vděčíme pronikavému bohosloveckému myšlení Karla Bartha, zcela biblicky oriento­vanému, že můžeme vyslovit větu: lid­ství znamená spolulidstvi, člověk je člověkem jen jako spolučlověk. Člověk dostal svůj božský, ale i lidský protěj­šek. Tak jako božské JÄ oslovuje lid­ské TY a očekává odpověď, tak lidské Já oslovuje a je oslovováno jiným lid­ským Ty a je za ně odpovědno. Člověk byl stvořen v podvojnosti jako muž a žena a v této souřadnosti a spoutanos­ti jednoho s druhým a v této odkáza­­nosti jednoho na druhého je člověk spolučlověkem. Dokonalé uskutečnění tohoto plného a pravého lidství vidíme na Pánu Je­žíši Kristu. On je normální člověk s oběma dokonalými vztahy: vzhůru к Otci a nalevo i napravo к lidským bratřím. Krásně to vyzpívali Bratři ze staré Jednoty: „Chtěls nám bratrem býti a nás к sobě vžiti, vítej Králi náš!“ Jako červéná niť se táhne celým Písmem v obou zákonech toto spoíu­­člověčství člověkovo. O stvořitelské zprávě (Gen 1, 27) jsme se již zmínili. Hned za ní (Gen 3, 12) čteme: „Řekl Adam : Žena, kterou jsi mi dal, aby by­la se mnou ...“ A Kaina se ptá Bůh (Gen 4, 9) : „Kde je Abel bratr tvůj?“ V příbězích Josefových se vypravuje (Gen 44, 34) : „Služebník tvůj stal se rukojmím za chlapce u svého otce ... Proto prosím, nechť zůstane nyní tvůj služebník místo tohoto chlapce za slu­žebníka svému pánu ... neboť jak bych iá vstoupil к otci svému, kdvby tento chlapec nebyl se mnou?“ К nejzná­­měiším jistě slovům patří starozá­konní výrok (Lev 19, 18), který dva­krát opakuje Matoušovo evangelium (5, 43 a 22, 39) : „Milovati budeš bliž­ního svého.“ Avšak abychom pro stro­my nepřestali vidět les ! Nezapomeňme na starozákonní obrat Izrael. To není jen osobní jméno jednotlivcovo, to je i jméno kolektiva. Izrael je také Boží iid, církev staré smlouvy. Dotáhne­­me-li pak tuto linii do Nového zákona, setkáme se s pojmem rodiny Boží, v níž je Bůh otcem a lidé dětmi Božími a mezi sebou bratři. A týmž zájmem je určen pavlovský obraz i obrat sbo­ru či církve jakožto těla Kristova. Tato zvěstná linie Písem by se zajisté bez nesnází dala rozhojnit o košatou řa­du jiných biblických míst. Všade jsme sledovali i v našem malém výčtu pří­mo bytostný zájem biblického svědec­tví ukázat, že člověk je člověkem jen ve společenství s lidmi a v odpověd­nosti za ně. Poslední obraz lidského těla s mnohými údy svědčí o tom zvláště výmluvně. Od má svou osobi­tost, samostatnost a smysl jen v sou­vislosti s živým těleni. Od, který by chtěl být nezávislý a samostatný, úd, který by se chtěl oddělit od ostatního těla a žít sl soukromě svou nezávis­lou existenci, byl by jen mrtvým údem. Bez těla, bez živého těla ztrácí smysl. A tak ie člověk člověkem jen jako spolučlověk. Dodejme ještě, že tento vztah sou­vislosti člověka s člověkem, tato spou­­tanost, solidarita a odpovědnost člo­věka za člověka se v Písmu nazývá láska. Láska je Boží určení s člověkem, láska , je Boží vůle s člověkem. Z lásky, skrze lásku a pro lásku byl člověk učiněn spolučlověkem. F. M. Dobiáš KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK rich Heer.) V takových hlasech se sbližují stanoviska nejlepších předsta­vitelů křesťanských proudů. A nejen křesťanů. Dramatický rok 1963 neiednou udá­lostí naší víře napověděl, že „Bůh, ten kterýž stvořil svět, i všecko což jest na něm... učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebýva­lo na tváři vší země ... není daleko od jednoho každého z nás ... i rodina je ho jsme“ (Skutky 17, 24 nn). My křes tané máme před ostatními lidmi na víc jen tu výsadu, že o tom smíme vě dět i tehdy, kdy jo to méně zřetelné než v roce právě minulém. Tato výsa da je závazkem, abychom to věděli i za jiné a pro jiné, abychom i na prahu nového roku byli lidmi naděje. Miroslav Heryán ČLOVĚK - SPOLUCLOVEK 3. LEDNA 1 96 4 - ROČNÍK XLIX - CENA 60 HAL. Práh, který dělí starý a nový rok, jsme překročili s nadějemi i se starost­mi. Naše naděje se opírají o přesvědče­ní, že se lidstvo v uplynulém roce do­stalo kupředu na cestě к dorozuměni a míru. Vstupujeme do roku, který je po dlouhých letech jednání předzname­nán dohodou, že atmosféra země nebu­de již zamořována výbuchy děsivých vo­díkových bomb a že nebude dále zvy­šováno nebezpečí pro naše zdraví a zdraví našich dětí. Rozumíme však to­muto kroku zastavení atomových poku­sů ještě ve větší šíři a hloubce. Nebyl to jen prach atomových mraků, který v posledních letech tiživě dopadal ha li­di zeměkoule. Byla to celá řada dalších skutečnosti, které tíživě svíraly křesťan­ské svědomi. Atomová hrozba doléhala na národy, pod jejím tlakem se zvyšo­vala nedůvěra, houstly sítě výzvědných služeb, vydávaly se ohromné prostřed­ky, zatímco denně umírají tisíce hla­dem. Kolik svědomi vědců a jiných od­povědných lidi bylo sevřeno v kleštích atomového závodění. Technika hrozila přerůst mravní odpovědnost, strhnout lid­stvo do propasti hrůzy.. Zdaleka nejsou všechny otázky do­řešeny. Byl však učiněn první krok. Uzavřeni moskevských dohod je vy­vrcholením dlouholeté mírové politiky SSSR. Nadějeme se, že v novém roce budou učiněny kroky další. Velikou službu na této cestě uvolňo­vání napětí a dorozuměni prokázali lid­stvu dva mužové, pro něž byl minulý rok posledním rokem jejich života. Myslím na papeže Jana XXIII. a na amerického presidenta Johna Fitzgeralda Kennedy­ho. Minulý rok zůstane v dějinách ro­kem vydání encykliky Pacem in terris, kterou vyvrcholil nedlouhý pontifikát Janův. Kanadský kardinál a přítel Jana XXIII. užil biblického verše o Janu Křti­telovi, aby zhodnotil postavu zemřelé­ho papeže: Byl muž poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. I když bychom sotva na pozadí svých tradic aplikovali biblické verše tak snadno na dějinné postavy, souhlasíme již s Legerovým tvrzením, že Jan XXIII. by! poslán Pánem Bohem, aby v sobě ztělesnil velice mno­ho z pravdy jeho evangelia před světem. Jan XXIII. byl vskutku služebníkem Bo­žím, který udeřil na tu strunu evange­lia, která má ozvučnost v lidských srd­cích, na strunu zájmu o každého člo­věka, na strunu pokoje a míru. Zavražděný president John Fitzgerald Kennedy byl mužem, který měl na Zá­padě nepochybně největší autoritu. Jis­tě, že této autority užíval к upevněni (Pokračování na str. 2.) , Ш^Ш\ Na prahu nového roku

Next